11. 2. 1839 - 28. 4. 1903
-
americký fyzik, který se zabýval termodynamikou a mechanikou
-
jeho jménem jsou označeny některé odborné pojmy jako Gibbsova energie, Gibbsovo fázové pravidlo (1874), Gibbsův termodynamický potenciál, Gibbsova-Helmholtzova rovnice
-
roku 1866 si nechal patentovat zdokonalenou brzdu na železničné vagóny
-
v roce 1873 uveřejnil svou první práci o termodynamice kapalin; vzápětí následovaly další významné práce, kterými dovršil stavbu klasické termodynamiky
-
věnoval se také fyzikální optice, ale nakonec se opět vrátil k termodynamice
-
jeho objevy nebyly dlouho známy, jelikož je pro svou skromnost publikoval jen v nevýznamných místních časopisech
-
jeho vrcholné dílo „Základy statické mechaniky“ vyšlo rok před jeho smrtí a proslavilo Gibbse posmrtně po celém světě
Johann Rudolf Glauber
1604 – 10. 3. 1668
-
německý chemik a lékař
-
věřil v alchymii a v existenci tzv. univerzálního léku („elixíru“ života)
-
zdokonalil výrobní postupy kyseliny chlorovodíkové a kyseliny dusičné
-
reakcí chloridu sodného a kyseliny sírové získal látku, dnes známou pod označením Glauberova sůl, současně však touto reakcí vznikla kyselina chlorovodíková, a ve skutečnosti mnohem větší Glauberovou zásluhou bylo, že vypracoval metodu výroby této kyseliny
| Tadeáš Hájek z Hájku
1525 – 1600
-
vynikající český lékař, matematik, fyzik a botanik žijící na císařském dvoře za vlády Rudolfa II.
-
ve svých třiceti letech si založil lékařskou praxi; za své zásluhy lékaře vojáků bojujících proti Turkům byl přijat do rytířského stavu a jmenován nejvyšším zemským lékařem
-
byl věrný mateřskému jazyku, proto sepsal většinu svých děl v češtině
-
překládal vzácné alchymistické a astronomické rukopisy, byl jejich horlivým sběratelem a znalcem
-
sám alchymisticky nepracoval, pouze prověřoval alchymisty hlásící se k císařskému dvoru
12. 1. 1557 – 30. 12. 1644
-
vlámský lékař a iatrochemik
-
velkou léčivou schopnost připisoval vínu a s oblibou předepisoval léky tajného složení, nazývané „arcana“
-
tvrdil, že se mu pomocí kamene mudrců podařilo transmutovat rtuť ve zlato
-
neuznával Aristotelovu teorii čtyř živlů, odmítal i Paracelsovu teorii tří principů, sám za podstatu všech věcí považoval vzduch a vodu
-
významným činem v jeho vědecké práci bylo zavedení pojmu plyn „gas“, který údajně vznikl holandskou výslovností řeckého slova chaos, které často používal Paracelsus ve významu vzduch; J. B. van Helmont jako první tento název použil pro pojmenování plynu vznikajícího při kvašení vína, hoření nebo rozkladu vápence
-
izoloval oxid uhličitý „gas silvestre“ (lesní plyn), který se shromažďoval u dna některých jeskyní, popsal jeho vlastnosti a upozornil na nutnost jeho odlišení od vzduchu, avšak podrobně jej prozkoumat nemohl, neboť se mu nepodařilo najít způsob, jak plyn udržet v nádobě
-
jeho spisy byly zaměřeny na lékařskou problematiku, z níž nejznámější je dílo Ortus Medicinae (Vznik medicíny), kde se jako první zmínil o žaludeční šťávě
|
asi 535/40 – 475/80 př. n. l.
-
řecký filozof, aristokrat
-
za prahmotu všeho Herakleitos považoval oheň, tato myšlenka vyplynula z astronomických představ a představ o přírodě
-
svět a příroda jsou dle Herakleita v neustálém procesu změny – v neustálém pohybu, přičemž oheň je ze všech živlů nejpohyblivější, v přírodě je vše obměnou ohně a děje se to jeho zřeďováním a zhušťováním
Friedrich August Kekulé von Stradonitz
7. 9. 1829 - 13. 7. 1896
-
německý chemik pocházející ze staročeské vladycké rodiny Kekulů ze Stradonic na Slánsku – část rodu se vystěhovala po bělohorské bitvě do Německa – Kekulé však neměl národní české povědomí, jelikož jeho předkové žili již 200 let v Německu
-
společně s A. M. Butlerovem byl spolutvůrcem teorie chemické struktury
-
rok 1858, kdy Kekulé zveřejnil své názory, se často označuje jako začátek rozvoje organické chemie
-
studoval původně architekturu v Giessonu, ale pod vlivem přednášek J. Liebiga přešel na studium chemie – „opustil architekturu domů pro vznešenější architekturu molekul“
-
studoval dále v Paříži, působil v Londýně jako univerzitní učitel v Heidelbergu, belgickém Gentu a Bonnu (kde působil až do své smrti)
-
stal se zakladatelem a teoretickým průkopníkem moderní organické chemie v 19. století - proslavil se zejména teorií valence chemických prvků, objevem čtyřvaznosti uhlíku i způsobu řetězení uhlíkových atomů a v neposlední řadě svým návrhem strukturního vzorce benzenu
-
označil organickou chemii jako chemii sloučenin uhlíku – od roku 1865 se na základě této teorie začalo připravovat obrovské množství organických sloučenin
-
svými pracemi podstatně přispěl k vytvoření základů strukturní teorie (výchozí a stěžejní teorie organické chemie); dospěl prý k základním myšlenkám strukturní teorie intuitivní cestou – za svého londýnského pobytu v roce 1854 se vracel pozdě večer autobusem domů, když začal usínat a ve snu uviděl kmitající atomy, které se vzájemně spojovaly
-
v roce 1859 získal německého průmyslníka C. Weltziena pro myšlenku uspořádání světového kongresu chemiků, na kterém by se měly řešit chemické problémy – kongres se sešel 3. 9. 1860 za účasti 127 chemiků a mezi přítomnými byli také Liebig, Wöhler, Zinin, Mendělejev, Cannizzaro – kongres definoval termíny atom, molekula, a vyřešil některé nomenklaturní otázky
-
vynikl jako učitel a jeho učebnice organické chemie napsaná v letech 1861-1867 měla zásadní vliv na celou generaci chemiků (stala se první učebnicí organické chemie postavené na jedné teorii)
Dostları ilə paylaş: |