Mgr. Miroslav Hanke
Jan Buridan a nominalistická teorie racionality
JOHN BURIDAN AND THE NOMINALIST THEORY OF RATIONALITY
Autoreferát k dizertační práci
Dizertační práce Jan Buridan a nominalistická teorie racionality usilovala o prezentaci
Buridanovy logiky, zhodnocení její systematické efektivity a ukázání jejích nominalistických rysů
tam, kde takový cíl připadal v úvahu. Práce je orientována především právě na systematickou
analýzu konkrétních témat z dějin logiky čtrnáctého století (resp. především čtrnáctého století).
Cílem této analýzy je rekonstrukce pojmového rámce Buridanovy teorie a představení jejích
specifik.
Práce byla, ponechámeli stranou předmluvu a závěr, rozdělena na čtyři kapitoly.
První kapitola usilovala o představení Buridanovy sémantiky termínů ve dvojím kontextu:
jednak v kontextu základních sémantických paradigmat středověku, jednak v kontextu
tzv. „terministické“ teorie významu čtrnáctého století. Sémantika termínů zde byla prezentována
jako klíčová součást logické analýzy přirozeného jazyka ve smyslu detekce způsobu, jakým jsou
z nesložených výrazů konstruovány výrazy složené (tzn. detekce logické formy jazykových výrazů).
Specifickým projevem nominalismu ve smyslu snahy minimalizovat ontologické závazky určité
jazykové praxe byla v tomto ohledu snaha interpretovat reprezentační funkci výrazů co možná
„nejslabším“ způsobem. Touto „slabostí“ korespondence mám na mysli konkrétně snahu vybudovat
teorii reprezentace, kde všechny propozice, tj. např. rovněž propozice obsahující obecné výrazy,
jsou činěny pravdivými ve vztahu k univerzu singulárních entit, kde ne všechny výrazy plní
reprezentační funkci a kde propozice nemají samostatný sémantický korelát. Konkrétně v sémantice
termínů bylo „zeslabení“ pojetí reprezentace realizováno jednak striktním rozlišením mezi tzv.
kategorematickými a synkategorematickými (tedy mimologickými a logickými) výrazy a připsáním
reprezentační funkce pouze prvému typu výrazů, jednak formulováním takové sémantiky termínů,
1
která by veškeré sémantické funkce všech výrazů opírala pouze o univerzum singulárních entit.
Druhý z těchto kroků se specificky projevuje na způsobu, jímž ta která verze terministické
sémantiky pracuje s pojmem prosté supozice. Konkrétní metodou, kterou středověcí autoři
postupují, je analýza paradigmatických případů propozic, u nichž je předpokládána intuitivní
zřejmost jejich pravdivostních hodnot, přičemž daná sémantická teorie musí podat takovou
sémantickou analýzu těchto propozic, která by pokud možno zachovala tuto intuitivně evidentní
pravdivostní hodnotu, nebo přinejmenším podala přesvědčivé důvody, proč jsou v daném případě
naše intuice zavádějící.
Ze systematického hlediska je však minimalizace ontologických závazků určité jazykové
praxe spíše externím úkolem. Z logického hlediska je klíčová především otázka, nakolik je
sémantika termínů úspěšná co se problému detekce logické formy týče. Konkrétně má z logického
hlediska mnohem zásadnější roli otázka, nakolik je daná sémantika schopna rozlišit mezi
extenzionálními, intenzionálními a hyperintenzionálními kontexty. Hodnocení logiky jako takové
z tohoto hlediska implikuje možnost legitimního pluralismu, pakliže budou formulovány různé,
nicméně srovnatelně úspěšné konceptualizace sémantických funkcí výrazů v různých kontextech.
Existuje tak přinejmenším nadále otevřená možnost, že (např.) buridanovská sémantika je z čistě
logického hlediska stejně legitimní, jako sémantika moderní. Problém detekce logické formy je tak
problémem technickým, tedy problémem poskytnutí modelu sémantické funkce jazykových výrazů
v různých propozičních kontextech.
Druhá kapitola se zaměřila na základní problémy propoziční sémantiky, konkrétně na
problém teorie propozičního významu (spolu s přidruženým problémem sémantiky akuzativně
infinitivních konstrukcí) a sémantiku pravdivosti. První z uvedených problémů je opět úzce
provázán s otázkou nominalistické redukce ontologických závazků, tentokrát ovšem nikoli závazků
k univerzáliím, nýbrž závazků k objektům typu stavy věcí, zatímco druhá otázka je specificky
logická, ovšem s přesahem do problémů teorie racionality. Řešení problému ontologických závazků
k objektům typu stavy věcí je motivováno analýzou pravdivostních podmínek propozic, u nichž je
problematické hovořit o jejich korespondenci s realitou navzdory jejich intuitivní pravdivosti (jako
v případě negativních existenčních tvrzení). Buridan zdánlivé závazky tohoto typu eliminuje pomocí
2
induktivní definice pravdivosti založené na pojmu supozice termínů. Sémantika pravdivosti je pak
založena na souboru tezí zohledňujících jednak logickou formu propozic, jednak otázku, jsouli
propozice autoreferenční prostřednictvím sémantické terminologie. Specifickou část sémantiky
pravdivosti pak představuje řešení sémantických paradoxů. Středověká sémantika zná čtyři hlavní
strategie řešení sémantických paradoxů, které jsou založeny na specifické revizi předpokladů
vedoucích ke vzniku paradoxů. Buridan sám usiluje o řešení paradoxů na základě teze, že propozice
mají implicitní významové složky, resp. konkrétněji, že každá propozice tvrdí vlastní pravdivost, či
(podle pozdější formulace) že každá propozice implikuje tvrzení o vlastní pravdivosti. Díky tomuto
postupu je pak možno redukovat problematické paradoxní propozice na případy prostých
kontradikcí, u nichž nepředstavuje určení pravdivostní hodnoty žádný zvláštní problém. Bez ohledu
na otázku úspěšnosti jednotlivých středověkých řešení paradoxů lze jejich studium považovat za
systematicky vzato velmi přínosné. Ze systematického hlediska se totiž jedná o studium sémanticky
uzavřených jazyků s přesahem do teorie racionality.
Třetí kapitola se zaměřovala na pojetí logického vyplývání specificky ve čtrnáctém století
a u Buridana a na systematickou reflexi analýzy pojmu logického vyplývání. Logika čtrnáctého
století se orientuje přímo na analýzu pojmu logického vyplývání, která se postupně stává centrální
součástí teorie logického vyplývání, přičemž tato analýza justifikuje soubory pravidel platných
odvození. Specifickým problémem Buridanovy sémantiky je, že jeho definice pojmu logického
vyplývání je založena na pojmu zachování pravdivostní hodnoty vůči možným situacím. Přesněji
řečeno, je založena na modální terminologii mající zřetelně ontologický obsah, což do logiky zavádí
mimologické předpoklady, což je značně kontroverzní krok. Předložená dizertační práce se
pokoušela analyzovat alternativy k tomuto přístupu, tzn. možnosti čistě logického chápání modalit.
Konečně čtvrtá kapitola byla věnována základům Buridanovy teorie justifikace. Klíčovými
pojmy Buridanovy koncepce jsou pojmy evidence a jistoty, kdy evidence je vlastnost propozice,
vyvolávající souhlas z čistě kognitivních důvodů. Buridanova koncepce je založena na
fundacionalistickém schématu, kde justifikace určitého tvrzení se v konečném důsledku opírá
o akceptování neinferenčně justifikovaných principů. Toto akceptování Buridan rozlišuje v případě
obecných principů (které jsou klíčové z hlediska analýzy vědeckého poznání) na dva typy, totiž na
3
akceptování evidentně analytických principů, které se opírá čistě o lingvistickou kompetenci, a na
akceptování syntetických principů, založeném na „přirozené inklinaci intelektu k pravdě“. Tato
teleologicky odůvodněná vlastnost intelektu představuje v Buridanově verzi fundacionalismu
relativně neprůhledný faktor, resp. představuje faktor, který je kontroverzní, nakolik jsou
kontroverzní teleologické argumenty vůbec.
Těžiště této práce spočívá především ve studiu logickosémantické problematiky a snaze
posoudit funkčnost konkrétního přístupu. Bylo by samozřejmě naivní předpokládat, že by mohla být
terministická sémantika, i za předpokladu její efektivity, šířeji akceptována rovněž v současné době.
Pochopitelně existují výsledky středověké (a stejně tak tedy i Buridanovy) logiky, které je možno
snadno přenést do moderního kontextu, a to především v oblasti teorie sémantických paradoxů.
Přestože totiž sémantika termínů a teorie propozičního významu jsou ve středověké a moderní
sémantice specifickým způsobem odlišné, řešení sémantických paradoxů lze zkoumat v jeho
obecných rysech bez ohledu na konkrétní způsob definování terminologie z oblastí sémantiky
termínů a teorie propozičního významu. Např. právě Buridanova teze, že každá propozice tvrdí
vlastní pravdivost, nebo Bradwardinova teze, že každá propozice vyjadřuje všechny své logické
důsledky, jsou formulovatelné v rámci libovolné sémantiky, bez ohledu na způsob, jímž jsou v rámci
ní definovány pojmy pravdivosti a logického vyplývání (pochopitelně za předpokladu, že daná
sémantika těmito termíny vůbec operuje, což je ovšem možno předpokládat). Předloženou práci,
nakolik je orientována systematicky, je tedy do budoucna možno rozvíjet především v těch směrech,
které lze takto adaptovat, tedy konkrétně v analýze řešení sémantických paradoxů.
4
Shrnutí
Jan Buridan a nominalistická teorie racionality
Tato práce usiluje o prezentaci logických a epistemologických koncepcí pozdněstředověkého
myslitele Jana Buridana. Tyto koncepce jsou analyzovány jednak ze systematického hlediska, jednak
z hlediska svého zasazení do nominalistického paradigmatu. První kapitola představuje Buridanovu
sémantiku termínů v kontextu základních sémantických paradigmat středověku a v kontextu
terministické sémantiky čtrnáctého století. Sémantika termínů je zde chápána jako součást logické
analýzy přirozeného jazyka, jejímž úkolem je analyzovat funkci výrazů v propozičních kontextech.
Druhá kapitola se zaměřuje na základní problémy propoziční sémantiky, konkrétně na problémy
teorie propozičního významu a sémantiku pravdivosti (spojenou s problémem řešení sémantických
paradoxů). Třetí kapitola se zaměřuje na pojetí logického vyplývání ve čtrnáctém století
a u Buridana a na systematickou reflexi analýzy pojmu logického vyplývání. Poslední kapitola se
věnuje základům Buridanovy teorie justifikace a jeho koncepci jistoty a evidence. V prvních třech
kapitolách se ontologická problematika diskutuje v rámci řešení problému ontologických závazků
vědecké jazykové praxe k univerzáliím, stavům věcí a možným světům. Buridanovská logika je zde
chápána jako autonomní systém, který navzdory své odlišnosti od moderní sémantiky specifickým
způsobem řeší systematické úkoly, jimž je nucena čelit každá logika jakožto věda.
5
Summary
John Buridan and the nominalist theory of rationality
The proposed thesis is concerned with the presentation of logical and epistemological theories of
the late medieval thinker John Buridan. These theories are analysed both from the systematic point
of view and from the point of view of their inclusion within the nominalist paradigm. The first
chapter discusses Buridan's semantics of terms in the context of the basic medieval semantic
paradigms as well as in the context of the fourteenthcentury terminist semantics. The semantics of
terms is conceived here as part of the logical analysis of natural language with the goal of analysing
the function of expressions in propositional contexts. The second chapter deals with the basic issues
of propositional semantics, in particular with the problem of propositional reference and the
semantics of truth (connected to the problem of semantic antinomies). The third chapter focuses on
the fourteenthcentury theories of logical consequence together with Buridan's own theory, aiming
to reflect upon the analysis of the concept of logical consequence from a systematic point of view.
The last chapter deals with the foundations of Buridan's theory of justification, certainty and
evidence. The first three chapters discuss their ontological questions by analysing the ontological
commitments of the scientific discourse to universals, states of affairs and possible worlds. In the
present thesis, Buridanian logic is conceived as an autonomous system which (despite its
differences from modern semantics) attempts to solve systematic problems faced by logic as
a science.
6
Document Outline - Autoreferát k dizertační práci
- Shrnutí
- Summary
Dostları ilə paylaş: |