02 proza kureishi



Yüklə 71,1 Kb.

tarix07.11.2018
ölçüsü71,1 Kb.


Můj syn fanatik

Hanif Kureishi

Otec začal potají chodit do synova pokoje. Sedával tam celé hodiny a vstával jedině

proto, aby se porozhlédl po nějaké indicii. Znepokojovalo ho, že Ali je čím dál pořádnější.

Místo obvyklé změti oblečení, knih, kriketových pálek a videoher bylo v pokoji najednou

čím dál víc uklizeno a synovy věci byly čím dál uspořádanější. Tam, kde byl ještě před ne-

dávnem nepořádek, bylo najednou místo.

Parvíz z toho měl ze začátku radost: jeho syn se konečně začal zbavovat svých puber-

ťáckých manýrů. Jednoho dne však našel vedle odpadkového koše roztrhanou tašku, v níž

byly kromě starých hraček také cédéčka s počítačovými programy, videokazety, nové kni-

hy a moderní oblečení, které si chlapec koupil teprve před pár měsíci. Ali se navíc beze

slova vysvětlení rozešel s anglickou přítelkyní, kterou si předtím často vodil domů. Jeho

staří kamarádi mu přestali volat.

Nevěděl proč, ale z nějakého důvodu se Aliho nedokázal na jeho neobvyklé chování ze-

ptat. Všiml si, že se svého syna začal trochu bát, protože pokud Ali zrovna nemlčel, měl

jazyk ostrý jako břitva. Jediná Parvízova poznámka – „Ty už vůbec nehraješ na kytaru“ –

vyvolala tajemnou, avšak definitivní odpověď: „Mám na práci důležitější věci.“

Parvíz však synovu výstřednost vnímal jako křivdu. Odjakživa si byl vědom toho, jaká

nebezpečí  chlapcům  jeho  věku  v Anglii  hrozí.  Proto  kvůli  Alimu  dělal  přesčasy  a platil

spoustu peněz za jeho účetnické vzdělání. Koupil mu kvalitní obleky, všechny knihy, které

chtěl, a taky počítač. A on teď všechny svoje věci vyhazuje!

Po kytaře následovala televize, video a hifi věž. Brzy byl pokoj skoro prázdný. Na bez-

útěšných zdech zůstaly stopy po plakátech, které Ali sundal.

Parvíz špatně spal. Čím dál víc se utíkal k láhvi whisky, pil dokonce i v práci. Uvědomil

si, že je třeba poradit se o celé věci s někým, kdo bude mít pochopení.

Už dvacet let pracoval jako taxikář. Polovinu té doby dělal pro jednu jedinou firmu.

Většina ostatních taxikářů byla stejně jako on z Paňdžábu. Rádi pracovali v noci, nebyl ta-

kový provoz a bylo za to víc peněz. Přes den spali, aby nemuseli mluvit s manželkami. Ve

služební místnosti si spolu užívali jako malí kluci, hráli karty, navzájem si vyváděli různé

kanadské žertíky, vyprávěli si oplzlé historky, jedli a diskutovali o politice a o tom, co je

zrovna trápilo.

Ale Parvíz se přátelům se svým trápením nedokázal svěřit. Styděl se. A navíc se bál, že

mu budou dávat za vinu, že se jeho kluk tak zkazil, stejně jako byli v jeho očích vinni jiní

otcové, jejichž synové se spustili se zkaženými děvčaty, chodili za školu a poflakovali se

s gangy.

Celá léta se Parvíz před ostatními chlapy chlubil, jak se Alimu daří v kriketu, plavání

a fotbale, a jaký je pilný student, protože má z většiny předmětů jedničky. Žádal snad pří-

liš mnoho, když chtěl, aby si Ali našel dobrou práci, oženil se s tou pravou dívkou a založil

rodinu? Kdyby se to povedlo, Parvíz by byl spokojený. Jeho sen o úspěšném životě v Anglii

by se splnil. Kde jen udělal chybu?

[ 11 ]



[próza]

ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné

Jednou v noci, když seděl se dvěma svými nejlepšími kamarády ve služební místnosti

na pokroucených židličkách a sledoval film se Sylvesterem Stallonem, však už nevydržel

mlčet.

„Já to nechápu!“ vybuchl. „Vyhazuje všechny svoje věci. A už se s ním nemůžu o ničem



bavit. Nebyli jsme otec a syn – byli jsme jako bratři! Kam se mi ztratil? Proč mě tak trápí?“

A Parvíz zabořil hlavu do dlaní.

Už během jeho výbuchu oba muži pokyvovali a vyměňovali si vědoucí pohledy. Z jejich

vážných výrazů Parvíz pochopil, že vědí, odkud vítr fouká.

„Řekněte mi, co se děje!“ naléhal.

Jejich odpověď zněla takřka vítězoslavně. Tušili, že něco není v pořádku. A teď se to

potvrdilo. Ali bere drogy a prodává svoje věci, aby na ně měl peníze. Proto je jeho pokoj

čím dál prázdnější.

„A co mám tedy dělat?“

Kamarádi Parvízovi poradili, aby Aliho pečlivě sledoval, a pak na něj tvrdě udeřil, dřív

než se chlapec zblázní, předávkuje nebo někoho zavraždí.

Parvíz se vypotácel do brzkého rána, hrůzou bez sebe, že mají pravdu. Jeho syn – feťák

a vrah!

Ulevilo se mu, když zjistil, že v jeho voze sedí Bettina.



Posledními  nočními  zákaznicemi  byly  obvykle  místní  „nestoudnice“  čili  prostitutky.

Taxikáři je dobře znali a často je vozili za kunčafty. Když děvčatům skončila šichta, hodili

je chlapi domů, tedy pokud se zrovna nepřipojily k dýchánku ve  služební místnosti. Tu

a tam si řidiči s děvčaty trochu užili. Říkali tomu „jízda za jízdu“.

Bettina se s Parvízem znala  už  tři  roky. Bydlela mimo  město a celou dlouhou cestu

domů, během níž neseděla na zadním sedadle vyhrazeném pro zákazníky, ale na sedadle

spolujezdce vedle něj, jí Parvíz vyprávěl o svém životě a svých snech, a ona mu vyprávěla

zase o těch svých. Vídali se prakticky každou noc.

Mohl s ní mluvit o věcech, o kterých by se nikdy nedokázal bavit se svou ženou. Bettina

mu na oplátku líčila svá noční dobrodružství. Zajímalo ho, kde byla a s kým. Jednou ji za-

chránil ze spárů násilnického zákazníka, a díky tomu se sblížili.

Bettina jeho  syna  sice  nikdy neviděla, ale  neustále o Alim slýchala. Když se té  noci

Parvíz Bettině svěřil, že má podezření, že Ali bere drogy, nezačala soudit ani chlapce, ani

jeho otce. Místo toho nasadila věcný tón a poradila mu, na co si dávat pozor.

„Poznáš to podle očí,“ řekla mu. Můžou být začervenalé, může mít rozšířené zorničky,

může vypadat ztrhaně. Možná se bude víc potit a budou se u něj objevovat náhlé změny

nálad. „Jasný?“

Parvíz začal noční směnu s pocitem vděčnosti. Teď když věděl, v čem je problém, hned

se cítil líp. Určitě to zatím nemohlo zajít moc daleko, říkal si. S Bettininou pomocí to určitě

brzo dá zase do pořádku.

Začal sledovat každé sousto, které chlapec vzal do úst. Při každé vhodné příležitosti se

posadil vedle něj a pozoroval jeho oči. Kdykoliv to šlo, vzal ho za ruku a zkontroloval, jestli

nemá teplotu. Když syn nebyl doma, měl Parvíz napilno. Musel se podívat pod koberec, do

zásuvek, za prázdnou skříň, větřil, prohlížel, zkoumal. Věděl, co má hledat: Bettina mu na-

kreslila, jak vypadají kapsle, stříkačky, pilulky, prášek, krystalky.

Každou noc netrpělivě očekávala novinky o tom, jak pokračuje pátrání.

Po několika dnech neustálého pozorování mohl Parvíz konstatovat, že ačkoliv jeho syn

přestal sportovat, zdá se být zdravý a oči má normální. Neuhýbal provinile před jeho po-

hledem, jak otec očekával. Byl pozorný a klidný. Na jednu stranu sice zamlklý, ale zároveň

velice ostražitý. Dlouhé pohledy otci oplácel se značnou nelibostí, ba dokonce s jakousi vý-

čitkou, takže Parvízovi začalo připadat, že on je ten špatný, a ne jeho syn!

„Takže po fyzické stránce se jinak nijak nezměnil?“ ptala se Bettina.

„Kdepak!“ Parvíz se na chvíli zamyslel. „Ale nechává si narůst plnovous.“

Jednou v noci Parvíz seděl s Bettinou v nonstop bistru a domů se vrátil později než ob-

vykle.  S Bettinou  neochotně  opustili  jediné  vysvětlení,  které  je  napadalo,  teorii  o Aliho

drogové  závislosti,  jelikož  Parvíz  v synově  pokoji  nenašel  nic,  co  by  se  drogám  byť  jen

vzdáleně podobalo. Ali navíc svoje věci nerozprodával. Buď je vyhazoval, rozdával, nebo

daroval na charitu.

[ 12 ]



[próza]

ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné

Parvíz stál v chodbě, když vtom uslyšel synův budík. Pospíchal do ložnice. Jeho žena

byla ještě vzhůru a něco šila. Nařídil jí, aby se posadila a byla zticha, ačkoliv se nezvedla

a neřekla ani slovo. Zvědavě na něj hleděla, jak pozoruje syna škvírou ve dveřích.

Chlapec se šel do koupelny opláchnout. Když se vrátil zpátky do svého pokoje, Parvíz

po špičkách přeběhl chodbu a přiložil ucho k Aliho dveřím. Zevnitř se ozývalo mumlání.

Parvíz byl překvapený, ale ulevilo se mu.

Teď když měl tuhle indicii, sledoval syna i při jiných příležitostech. Chlapec se modlil.

Když byl doma, modlil se pětkrát denně a ani jednou nevynechal.

Parvíz vyrostl v Lahoru, kde všechny chlapce učili koránu. Aby během studia neusínal,

mawlawiové mu k vlasům přivázali provázek, jehož druhý konec připevnili ke stropu, tak-

že kdykoliv mu začala padat hlava, okamžitě ho to probudilo. Toto nedůstojné zacházení

způsobilo, že se všem náboženstvím vyhýbal. A ostatní taxikáři neměli k náboženství o nic

větší respekt. Dělali si dokonce legraci z místních mulláhů v čapkách a s plnovousy, kteří si

mysleli, že můžou lidem kázat, jak mají žít, zatímco jejich oči mlsně brousily po chlapcích

a děvčatech, kteří jim byli svěřeni do péče.

Parvíz Bettině vylíčil, na co přišel. Řekl to taky kolegům z práce. Kamarádi, ještě done-

dávna tak zvědaví, najednou podivně ztichli. Nemohli chlapce přece odsuzovat za to, že je

tak zbožný.

Parvíz se rozhodl vzít si na večer volno a vyjít si se synem. Aspoň si budou moct o všem

promluvit. Chtěl se ho zeptat, jak se mu daří ve škole, chtěl mu vyprávět příběhy o své ro-

dině v Pákistánu. A ze všeho nejvíc toužil pochopit, jak Ali objevil onen „duchovní rozměr“,

jak tomu říkala Bettina.

K Parvízovu překvapení s ním chlapec odmítl jít. Tvrdil, že už má domluvenou nějakou

schůzku. Parvíz mu vyčetl, že žádná schůzka nemůže být důležitější než schůzka otce se

synem.

Druhý den  Parvíz zamířil  rovnou  do ulice,  kde  v dešti  stála  Bettina s vysokými pod-



patky, minisukní a dlouhým pláštěm, který s nadějí rozevírala, když kolem projížděla auta.

„Honem, nasedni!“ houkl na ni.

Vyjeli ven z města na vřesoviště a zaparkovali na místě, odkud bylo vidět na míle dale-

ko a výhled nerušilo nic než pasoucí se koně a divoká zvěř, a kde jindy bezstarostně le-

hávali s přimhouřenýma očima a říkali si: „Tak tohle je život.“ Tentokrát se však Parvíz

celý třásl. Bettina ho objala.

„Co se stalo?“

„Mám za sebou ten nejhorší zážitek svého života.“

Bettina mu třela spánky a Parvíz jí vyprávěl o tom, jak šel předchozího večera s Alim do

restaurace. Zatímco si prohlíželi jídelní lístek, číšník, s nímž se Parvíz znal, mu jako ob-

vykle přinesl whisky s vodou. Parvíz byl tak nervózní, že si dokonce předem připravil otáz-

ku, kterou chtěl synovi položit. Měl v plánu se Aliho zeptat, jestli má strach z blížících se

zkoušek. Ale nejdříve si povolil kravatu, ulomil si poppadom a pořádně si lokl whisky, aby

se uklidnil.

Než stačil promluvit, Ali na něj vrhl znechucený pohled.

„Copak nevíš, že alkohol se pít nesmí?“ řekl mu.

„Byl na mě hrubý,“ vyprávěl Parvíz Bettině. „Málem jsem mu vynadal za to, že je drzý,

ale nakonec jsem se ovládl.“

Trpělivě Alimu vysvětlil, že už dlouhá léta pracuje víc než deset hodin denně a že má

v životě jen málo povyražení nebo koníčků a nikdy nebyl nikde na dovolené. Jistě tedy není

žádný zločin dát si skleničku, nebo snad ano?

„Ale je to zakázané,“ namítl chlapec.

Parvíz pokrčil rameny. „Já vím.“

„A hazard je taky zakázaný, že ano?“

„Jistě. Ale jsme přece jenom lidi, ne?“

Pokaždé, když se Parvíz napil, jeho syn se ošil nebo udělal obličej. Parvíze to přimělo

pít rychleji. Číšník chtěl svého přítele potěšit, a tak mu přinesl další whisky. Parvíz věděl,

že se co nevidět opije, ale nemohl si pomoct. Ali se tvářil děsivě, jeho výraz byl plný opovr-

žení a výtek. Jako by svého otce nenáviděl.

V půlce jídla Parvíz zničehonic vypěnil a mrsknul talířem o podlahu. Měl sto chutí strh-

nout ze stolu ubrus, ale číšníci a ostatní zákazníci na něj překvapeně zírali. Nemohl však

vystát, aby ho jeho vlastní syn poučoval o tom, co se smí a co ne. Věděl, že není špatný

[ 13 ]



[próza]

ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné

člověk. Má přeci svědomí. Existovalo sice pár věcí, na které nebyl zrovna dvakrát hrdý, ale

celkem vzato žil spořádaným životem.

„Kdy jsem měl podle tebe čas chovat se nemravně?“ utrhl se na Aliho.

Chlapec mu tichým, monotónním hlasem vysvětlil, že ve skutečnosti  nežije dobrým

životem. Porušil už celou řadu pravidel koránu.

„Například?“ dožadoval se Parvíz.

Ali ani na chvíli nezaváhal. Jako by na tuhle chvíli už dlouho čekal. Zeptal se otce, jestli

snad není pravda, že si pochutnává na vepřovém.

„No…“

Parvíz nemohl popřít, že zbožňuje křupavou slaninku osmaženou na houbách a hořčici



mezi dvěma plátky opečeného chleba. Vlastně si ji každé ráno dával k snídani.

Ali pak Parvízovi připomněl, že svojí vlastní ženě nařídil dělat mu vepřové párečky se

slovy: „Teď už nejsi někde na vesnici, tohle je Anglie. Musíme se přizpůsobit!“

Parvíz byl ze synových útoků tak rozmrzelý a rozčarovaný, že požádal číšníka o další

skleničku.

„Víš, v čem je problém?“ nadhodil chlapec. Naklonil se k otci a jeho oči poprvé za ten

večer ožily. „Jsi příliš nakažený západní civilizací.“

Parvíz si odříhl. Měl pocit, že se udusí. „Nakažený!“ vyhrkl. „Ale vždyť tady přece žije-

me!“

„Západní  materialisti nás  nenávidí,“  prohlásil  Ali. „Táto,  jak můžeš  milovat  někoho,



kdo tě nenávidí?“

„Co mám tedy dělat?“ zeptal se Parvíz ztrápeně. „Podle tebe?“

Ali  začal  na  otce  mluvit  plynule,  jako  by  byl  Parvíz  hlučným  davem,  který  je  třeba

upokojit  a přesvědčit.  Světu  bude  vládnout  Zákon  Islámu;  kůže  nevěřících  bude  znovu

a znovu spalována; Židé a Kristovci budou poraženi. Západ je stoka plná pokrytců, cizo-

ložníků, homosexuálů, feťáků a prostitutek.

Zatímco Ali hovořil, Parvíz se zadíval z okna, jako by se chtěl přesvědčit, že jsou ještě

pořád v Londýně.

„Moji lidé už si vytrpěli dost. Pokud to pronásledování neskončí, zahájíme  

džihád


. Já

a miliony dalších rádi položíme život za naši věc.“

„Ale proč, proč?“ bědoval Parvíz.

„V ráji za to budeme odměněni.“

„V ráji!“

Když se Parvízovy oči zalily slzami, chlapec ho vybídl, ať se pokusí vše napravit.

„A jak to mám udělat?“ opáčil Parvíz.

„Modli se,“ odpověděl mu Ali. „Modli se se mnou.“

Parvíz požádal číšníka o účet a spěšně vyvedl syna z restaurace. Už to nedokázal dál

snášet. Aliho slova zněla, jako by spolkl nějaký cizí hlas.

Cestou domů seděl chlapec na zadním sedadle, jako by byl jen jedním ze zákazníků.

„Co se to s tebou stalo?“ zeptal se ho Parvíz, protože se bál, že za to nese jistý díl odpo-

vědnosti. „Může za to něco, co se ti přihodilo?“

„Život v téhle zemi.“

„Ale  já  mám  Anglii  rád,“  namítl  Parvíz  a podíval  se  na  syna  do  zpětného  zrcátka.

„Člověk tady může dělat skoro všechno, co se mu zamane.“

„To je právě ten problém,“ prohlásil Ali.

Parvíz viděl dvakrát, což se mu už hodně dlouho nestalo. Drcnul bokem auta do ná-

klaďáku a ulomil zrcátko. Měli štěstí, že je nezastavila policie: Parvíz by přišel o řidičák

a tím pádem i o práci.

Když doma vystupoval z taxíku, zavrávoral, upadl na silnici a odřel si dlaně a roztrhl

kalhoty. Podařilo se mu vyškrábat se zase na nohy. Syn mu ani nenabídl pomoc.

Parvíz se Bettině svěřil, že je ochoten začít se modlit, pokud to chlapci udělá radost.

Pokud pak z jeho očí zmizí ten nelítostný výraz.

„S čím ale nesouhlasím,“ prohlásil, „je, aby mi můj vlastní syn vykládal, že přijdu do

pekla!“


Parvíze dorazilo, když mu syn oznámil, že končí s účetnictvím. Když se ho zeptal na dů-

vod, Ali sarkasticky utrousil, že to je snad jasné.

„Západní vzdělání živí protináboženské naladění.“

[ 14 ]



[próza]

ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné

Podle Aliho bylo navíc ve světě účetních běžné stýkat se se ženami, pít alkohol a li-

chvařit.


„Ale je to přece dobře placená práce,“ namítal Parvíz. „Připravoval ses na to celá léta!“

Ali mu oznámil, že začne docházet do věznic, kde se bude věnovat ubohým muslimům,

kteří se snaží zachovat si čistotu tváří v tvář zkaženosti. Na konci večera, když už se chys-

tal do postele, se pak svého otce zeptal, proč nenosí plnovous nebo aspoň knír.

„Mám pocit, jako bych svého syna ztratil,“ řekl Parvíz Bettině. „Nesnesu, aby se na mě

díval jako na zločince. Ale už vím, co udělám.“

„Co?“

„Řeknu mu, aby si sebral svůj modlitební koberec a vypadl z mého domu. Bude to ta



nejtěžší věc v mém životě, ale rozhodl jsem se, že to dneska opravdu udělám.“

„Nesmíš to přece hned vzdávat,“ namítla Bettina. „Spousta mladých padne do spárů

nějaké sekty nebo pánbíčkářů. To přece ještě neznamená, že z toho jednou nevystřízliví.“

Řekla mu, že by měl za svým synem stát a být mu oporou, dokud se z toho nedostane.

Parvíz byl přesvědčený, že Bettina má pravdu, i když neměl nejmenší chuť dávat synovi

ještě víc své lásky, když se mu ani neobtěžoval poděkovat za tu, kterou už dostal.

Přesto se však snažil přestát synovy pohledy a výčitky. Pokoušel se zapříst s ním hovor

o jeho  přesvědčeních.  Ale  jakmile  se  ho  odvážil  kritizovat,  Ali  ho  vždy  příkře  uzemnil.

Jednou ho dokonce obvinil, že se před bílými „plazí“, a vysvětlil mu, že on na rozdíl od něj

není „poskok“, že svět není jenom Západ, i když si o sobě Západ odjakživa myslí, že je nej-

lepší.

„Jak tohle můžeš vědět?“ popíchl ho Parvíz. „Vždyť jsi nikdy nevytáhl paty z Anglie.“



Ali mu odpověděl pohledem plným pohrdání.

Jednou v noci, poté co se ujistil, že z něj není cítit alkohol, se Parvíz posadil ke kuchyň-

skému stolu vedle Aliho. Doufal, že mu Ali pochválí plnovous, který si nechával narůst, ale

zdálo se, že si toho ani nevšiml.

Předchozího dne Parvíz řekl Bettině, že lidé ze Západu se mu občas zdají být prázdní

a že každý přece potřebuje nějakou filozofii, podle které by mohl žít.

„Přesně tak,“ řekla Bettina. „To bude ono. Musíš mu říct, jaká je tvoje životní filozofie.

Pak možná pochopí, že jsou na světě i jiné víry.“

Po dlouhém, vyčerpávajícím zvažování se Parvíz konečně odhodlal promluvit. Chlapec

ho sledoval naprosto nevzrušeně.

Parvíz opatrně prohlásil, že lidé se musí jeden k druhému chovat slušně, zejména děti

ke svým rodičům. Na chvíli se zdálo, že to chlapce zasáhlo. To Parvízovi dodalo odvahy,

a tak pokračoval. Je přesvědčen, že tenhle svět je to jediné, co máme, a až zemřeme, shni-

jeme v zemi. „Poroste ze mě tráva a květiny, ale kousek mě bude žít dál –“

„Jak?“

„V mých blízkých. Budu žít dál – v tobě.“ Zdálo se, že chlapce to rozrušilo. „A v tvých



vnoučatech,“ dodal ještě Parvíz. „Ale dokud jsem tady na zemi, chci si to co nejvíc užít.

A totéž bych přál i tobě!“

„Co myslíš tím, že by sis to chtěl ,co nejvíc užít‘?“ zeptal se chlapec.

„No,“ začal Parvíz, „tak například… Člověk by se měl bavit. Ano, bavit. Ale tak, aby při

tom neubližoval ostatním.“

Ali opáčil, že zábava je „bezedná propast“.

„Ale já nemyslím zábavu v tomhle slova smyslu!“ ohradil se Parvíz. „Mám na mysli krá-

su života!“

„Všude po světě musí naši lidé čelit útlaku,“ zněla chlapcova reakce.

„Já vím,“ řekl Parvíz, ačkoliv si nebyl zcela jistý tím, kdo mají být ti „naši lidé“. „Ale

stejně – život se přece má žít!“

„Pravé mravní hodnoty existují už celá staletí. Miliony a miliony lidí po celém světě sdílí

mé přesvědčení. Chceš snad říct, že ty máš pravdu a oni všichni se mýlí?“ zeptal se Ali.

Pohlédl na otce s takovou sebedůvěrou, že Parvízovi došla řeč.

Jednou  večer  seděla  Bettina  po  schůzce  s klientem  v Parvízově  taxíku,  když  tu

najednou minuli mladíka, který šel po chodníku.

„To je můj syn,“ vyhrkl Parvíz. Byli na druhém konci města, v chudé čtvrti, kde stály dvě

mešity.


Parvízova tvář zvážněla.

[ 15 ]



[próza]

ALUZE 1/2009 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné

Bettina se na něj otočila. „Tak zpomal, zpomal!“ vybídla ho. „Je to fešák. Je ti podobný.

Ale má takový odhodlanější výraz. Mohl bys zastavit, prosím tě?“

„Proč?“

„Chtěla bych si s ním promluvit.“



Parvíz to otočil a zastavil vedle svého syna.

„Jdeš domů?“ zeptal se ho. „Je to pěkná dálka.“

Chlapec mlčky pokrčil rameny a vklouzl na zadní sedadlo. Bettina seděla vpředu. Parvíz

si najednou uvědomil, že má na sobě minisukni, okázalé prsteny a křiklavě modré oční stí-

ny. Došlo mu, že její parfém, který měl tak rád, zamořil celý taxík. Sroloval okýnko.

Parvíz jel tak rychle, jak to jen šlo. „Kde jsi byl?“ zeptala se Bettina opatrně Aliho.

„V mešitě,“ odpověděl.

„A jak ti to jde ve škole? Studuješ pilně?“

„Kdo jste, že mi kladete takové otázky?“ řekl Ali s pohledem upřeným z okýnka. Dostali

se do zácpy a auto zastavilo.

Bettina bezděky položila ruku Parvízovi na rameno. „Tvůj otec je hodný člověk. Dělá si

o tebe starosti. Víš přece, že tě miluje víc než vlastní život.“

„Tak podle vás mě miluje,“ ušklíbl se chlapec.

„No jistě!“ řekla Bettina.

„V tom případě nechápu, jak to že dovolí ženské, jako jste vy, aby na něj sahala?“

Pokud  byl  v Bettinině  pohledu  hněv,  Ali  se  na  ni  podíval  s dvojnásobnou  dávkou

chladné zloby.

„A jaká ženská podle tebe jsem, že si zasloužím, abys se mnou mluvil tímhle tónem?“

řekla Bettina.

„To vám snad nemusím říkat,“ odpověděl. „A teď bych si rád vystoupil.“

„Ani náhodou,“ zpražil ho Parvíz.

„Bez obav, vystupuju já,“ vložila se do toho Bettina.

„Ať tě to ani nenapadne!“ zarazil ji Parvíz. Bettina však otevřela dveře, přestože byl

taxík v pohybu, vyskočila ven, přeběhla silnici a zmizela. Parvíz za ní ještě několikrát volal,

ale marně.

Zavezl Aliho domů, ale po zbytek cesty už spolu nepromluvili. Ali šel rovnou do svého

pokoje. Parvíz nedokázal číst noviny, dívat se na televizi, a nevydržel ani sedět. Naléval si

jednu sklenku za druhou.

Nakonec vyšel po schodech nahoru a začal přecházet sem a tam přede dveřmi Aliho

pokoje. Když se konečně odhodlal vejít dovnitř, uviděl, že se Ali modlí. Ani se na otce neo-

hlédl.

Parvíz  do  syna  kopl.  Pak  ho  popadl  za  košili,  zvedl  ho  ze  země  a praštil  ho  pěstí.



Chlapec upadl. Parvíz ho udeřil znovu. Chlapec měl zkrvavený obličej. Parvíz hlasitě odde-

choval.  Dobře  věděl,  že  se  synovi  pod  kůži  nedostane,  ale  přesto  mu  dal  další  ránu.

Chlapec neuhýbal ani se nebránil. V jeho očích nebylo ani stopy po strachu. Z rozbitých rtů

mu uniklo jen: „A pak kdo z nás dvou je fanatik…“

Přeložila Martina Knápková

Povídka je součástí sbírky 

Láska ve smutné době 

(Love in a Blue Time, 1997), 

která vyjde v roce 2009 v nakladatelství Dokořán. 

Aluze tímto nakladatelství děkuje za laskavé svolení k otištění překladu.

Hanif Kureishi (1954) je prozaik, dramatik, scénárista a režisér britsko-pákistánského původu. Jeho

román  


Buddha z předměstí  

(The Buddha of Suburbia, 1990; česky 1996) byl oceněn Whitbreadovou

cenou za nejlepší prvotinu a vznikl podle něj stejnojmenný televizní seriál BBC, k němuž napsal hudbu

David Bowie. Mezi jeho nejslavnější díla se řadí také scénář k filmu  

My Beautiful Laundrette

 (1985)


režiséra Stephena Frearse, za nějž si vysloužil nominaci na Oscara. Podle povídky „Můj syn fanatik“

vznikl v roce 1997 stejnojmenný film režiséra Udayana Prasada. Mezi Kureishiho velká témata patří

především problematika přistěhovalectví, rasy, nacionalismu, střetu kultur a také sexuality. Kromě

Buddhy  z předměstí

  byly  do  češtiny  přeloženy  rovněž  novela  

Byli  jsme  si  blízcí  

(Intimacy,  1998;

č. 2000) a román 

Gabrielův dar 

(Gabriel’s Gift, 2001; č. 2008).



[ 16 ]



Dostları ilə paylaş:


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2019
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə