Masarykova univerzita Filozofická fakulta

3.3Rozbor tematických okruhů filmu

Snímek Jindřicha Poláka sleduje tématiku hrozby nukleární války, což jenom potvrzuje jeho aktuálnost ve své době. Dva roky před uvedením filmu svět zasáhla kubánská krize, jejíž následky se ve společnosti odrážely ještě v době uvedení Ikarie. Tento „zeitgeist“ se přirozeně otiskuje do tematických okruhů snímku. Můžeme zde identifikovat celkem tři hlavní námětové oblasti – konfrontace budoucnosti a minulosti (nebo divácké současnosti), konfrontace člověka a stroje a nakonec nejdůležitější střet mezi vírou a racionalitou. Všechny tyto tematické shluky mají ve filmu vyhrazené své místo, ale navzájem jsou propojeny při předávání humanistického poselství.

Tematické spory se nabalují na lidskou společnost, jež je v Ikarii vyobrazena jako socialistická utopie. Toto tvrzení zakládám především na scéně setkání s opuštěným vrakem lodi z 20. století, neboť zde tvůrci užili rekvizit, které měly symbolizovat kapitalismus, potažmo Ameriku – hrací kostky, peníze, šperky, doutníky či sluneční brýle typu „Aviator“, které jsou typické pro příslušníky americké armády. Navíc jsou veškeré nápisy na této lodi v anglickém jazyce, čímž se opět naznačuje, že tento koráb vyrobily země západního bloku. Přestože se v uvedené scéně vrak explicitně nespojuje s Amerikou a kapitalismem, divákovi je jasně naznačeno, že se nemůže jednat o představitele komunismu. Ideologický protipól vraku z minulosti pak logicky představuje posádka Ikarie.

Pro větší působivost tvůrci v této scéně nápadně pracují s vysokým kontrastem osvětlení a do žánru sci-fi se zde přimíchávají elementy hororu jako např.: rozpadající se tvář pilota lodi, dále sporé, avšak vysoce kontrastní osvětlení a zmrzlá lidská těla. Efekt strachu a nejistoty se umocňuje za pomoci hudby; ta se zcela změní, jakmile dva kosmonauti postupují spojovací šachtou do trupu lodi. Náhlé a kakofonicky syntetické zvuky dráždící sluch na palubě Ikarie se nahrazují táhlými tóny smyčcových nástrojů a kláves, jež postupně kulminují až k momentu výbuchu atomové bomby. Napětí se dále buduje hlediskovými záběry, když se kamera pomalu pohybuje úzkým průchodem do tmy. Navíc se jedná o první scénu filmu, v níž je plynutí času zpomaleno; na její celkové vyznění je tvůrci kladen velký důraz. Tato sekvence je unikátní i tím, že jako jediná v celém filmu dokládá ukotvení společnosti v socialismu.

Koncept společenské struktury, v níž je dosaženo vymýcení všech problémů lidstva nastolením všesvětového komunismu, se poměrně často využíval soudobými spisovateli z bloku socialistických zemí. Jako zářný příklad bych uvedl sociálně-psychologický sci-fi román Mlhovina v Andromedě od ruského paleontologa a spisovatele Ivana Antonoviče Jefremova z roku 1957. Fikční svět této knihy je, stejně jako v případě Ikarie, zasazen do daleké galaxie v budoucnosti. Příběh románu pojednává o cestě posádky vesmírného korábu napříč kosmem ve snaze navázat kontakt s mimozemskou civilizací. Tu nakonec nalezne, ale jedná se o společnost na primitivním stupni vývoje oproti vesmírným cestovatelům. Má tedy symbolizovat soudobé lidstvo na přelomu 50. a 60. let. I zde se posádka setká se záhadnou Tmavou hvězdou. Tvůrci Ikarie měli možnost čerpat inspiraci z tohoto románu, neboť v češtině byl poprvé vydán již v roce 1960.³⁷

Utopická socialistická společnost Ikarie spadá do kánonu uvažování teoretiků z východního bloku na přelomu 60. let o souboji kapitalismu se socialismem. Všeobecně se věřilo, že jediným logickým vyústěním tohoto sporu musí být nastolení komunismu na celém světě,³⁸ což se samo o sobě klasifikuje jako utopické uvažování.

Zásadní dějovou linku souboje racionality a víry ztělesňují dvě postavy: velitel posádky Vladimír Abajev a jeho zástupce Mac Donald. Jejich spor se dá vysledovat i na úrovni stylu, neboť jejich rozdílné názory vyjadřuje kostýmování – Abajev má světlý oděv s tmavým límcem a Mac Donald zase tmavý se světlým límcem.

Když se posádka lodi ocitne pod vlivem záření záhadné Tmavé hvězdy, tlumící biochemické procesy v lidském těle, zůstávají jako poslední vzhůru právě velitel Abajev a jeho zástupce. Mac Donald chce nařídit hlavnímu počítači, aby obrátil Ikarii zpět k Zemi, protože nemůže unést nejistotu toho, zda se posádka po spánku probere či nikoliv. Je to racionální rozhodnutí, které by vedlo k zabezpečení posádky, ale zároveň by v důsledku znamenalo, že mise Ikarie nebude splněna. Proto velitel Abajev přesvědčí svého zástupce, aby věřil v to, že se probudí. Tento moment považuji za nejkritičtější v celém příběhu, neboť ve společnosti řízené zákony racionality a logiky zvítězí rozumem nepodložená víra. Další vývoj událostí dá veliteli Abajevovi za pravdu, což sám posléze mentorským proslovem sdělil po probuzení svému zástupci: „Představte si, že by lidstvo vyslalo na tuto výpravu Ikarii bez posádky, […] automaty by ji obrátily zpátky. Naštěstí člověk není tak dokonalý jako stroj a proto mu někdy nezbývá, než doufat a věřit.“³⁹ Tudíž ve světě techniky má člověk stále své právoplatné místo, přestože je nedokonalý.

Tímto se dostávám k druhému tematickému okruhu filmu – rozporu člověka a stroje. Z tohoto hlediska se jeví hlavní postavou nejen velitel lodi Abajev, ale i matematik a astronom Anthony. Vědec si s sebou na cestu vesmírem vzal svého robota Patrika, za což sklízí posměch od ostatních členů posádky, protože dle jejich slov jde o zastaralý stroj z minulého (tedy 21.) století. Technologicky překonaný robot má však jednu výhodu. Není schopen se napojit na centrální počítač, jenž řídí celou Ikarii. Toho Anthony nakonec využívá, když se členové posádky snaží dostat k poblouzněnému Michalovi, který svým nerozvážným jednáním vyřadil z provozu ostatní roboty na palubě lodi. Tedy nostalgický vztah k zastaralé technice a její nedokonalost se odsuzují jen na začátku filmu, poté se projeví její přednosti v podobě nedokonalosti.

Ta Patrika do jisté míry polidšťuje a tuto interpretaci opět potvrzuje styl, neboť tvůrci této rekvizitě vtiskli humanoidní podobu. Patrik vyniká na pozadí lodi sestávající z pravidelných geometrických tvarů, což může znamenat, že tvůrci ve své vizi budoucnosti předpokládají stírání rozdílů mezi člověkem a strojem. Pokud bych se měl vyjádřit poetičtěji – stroj není člověku nepřítelem; člověk by se měl obávat spíše sám sebe. Stroje v Ikarii vystupují jako regulérní vedlejší postavy příběhu v souladu s kánonem sci-fi filmů.⁴⁰

Třetí tematický okruh snímku představuje rozpor mezi budoucností a minulostí. Na potíže minulosti a nedokonalosti lidského charakteru naráží postavy filmu nejdříve jen v dialozích. Pak je však temná minulost dostihne v podobě setkání s kosmickou lodí z 20. století, na jejíž palubě se nachází chemické a nukleární zbraně. V důsledku této konfrontace zahynou dva členové posádky Ikarie, neboť omylem odpálí jednu z jaderných hlavic na palubě lodi. Chování a pohnutky lidí minulosti jsou postavami označovány za „zvířecí“. I samotný název chemické zbraně „Tigger Fun“ (Tygří zábava) naznačuje, že si lidé dříve doslova libovali v násilí a zabíjení, což si posádka Ikarie nedokáže racionálně vysvětlit.

Od momentu výbuchu atomové bomby a začátku účinku záření Tmavé hvězdy je posádka jakoby vystavena negativnímu vlivu minulosti. Postavy filmu začínají žít podle pravidel minulých dob, ale snaží se tomu všemi silami bránit. Tento negativní vliv je zkoncentrován v postavě Michala, když křičí, že: „Země není. Země nikdy nebyla!“⁴¹ Obrat k racionalitě namísto primitivních instinktů ukazuje Mac Donaldovo přesvědčování Michala, aby se vzdal. Nedochází tu k žádné akční kulminaci v podobě napínavého souboje dvou mužů. Tvůrci zvolili neobvyklé řešení snímání této konverzace, aby vizuálně podtrhli spor těchto členů posádky. Ozbrojený Michal stojí opřený o stěnu chodby a zástupce velitele se před ním kryje ve stejné pozici, ale v koridoru kolmém k chodbě, kde se nachází Michal. Oba muži jsou snímáni v polodetailech s minimálním pohybem kamery. Během rozhovoru se k sobě postupně přibližují, ale celou dobu spolu rozmlouvají skrz stěnu; muži tedy od sebe nejsou separováni jenom šílenstvím Michala. Mac Donald donutí Michala, aby bojoval sám se sebou a přemohl v sobě člověka minulosti. Scéna kulminuje, když se obě postavy ocitají tváří v tvář na jedné chodbě. Racio nakonec vítězí a Michal se vzdává. Budoucnost nakonec vyhraje nad minulostí a celkové vyznění filmu je veskrze pozitivní – Michal a posádka jsou zachráněni, na palubě lodi se narodí dítě a vesmírná výprava se setkává s mimozemskou civilizací, jež je vyspělá a přátelská.

Ve všech třech tematických oblastech tedy dochází k vítězství člověka – v prvním i ve druhém nad strojem a ve třetí nad sebou samým. Hlavním tématem Ikarie je tedy humanistické poselství, podané skrze tematické rozpory, které jsou podpořené určitými složkami stylu. Ikarie je zástupce sci-fi žánru s motivem cesty vesmírem, avšak ani ona se nevyhnula vlivům dalších žánrových elementů – hororové prvky při prozkoumávání lodi z 20. století. Přitom z něho vyzařuje utopisticko-pozitivní vize s úklonem, který je typický pro socialismus. Přestože se definitivní ukotvení v socialismu naskýtá pouze ve scéně setkání s vrakem lodi a výbuchem atomové bomby, můžeme tuto ideologickou příslušnost Ikarie považovat za platnou, avšak snímek na ni násilně neupozorňuje. Proto bych Ikarii popsal pouze jako zástupce žánru utopické sci-fi o cestě vesmírem.