Masarykova univerzita Pedagogická fakulta

Joseph Louis Gay-Lussac

6. 12. 1778 - 9. 5. 1850

• 
  francouzský chemik a fyzik, slavný vzduchoplavec a jeden z nejvýznamnějších vědců první poloviny 19. století
  
• 
  zabýval se především problematikou plynů; v roce 1802 objevil současně a nezávisle na J. Daltonovi zákon pro objemovou roztažnost plynů, nazývaný též Gay-Lussacův zákon (tento zákon vedl později k zavedení absolutní stupnice teplot a formulaci stavové rovnice ideálního plynu), roku 1808 objevil zákon stálých poměrů objemových (tento zákon přivedl A. Avogadra k formulaci jeho zákona, k představě, že se slučují molekuly látek a ne jenom atomy a napomohl také k zavedení molekulových vzorců, kterými dnes zapisujeme chemické reakce)
  
• 
  roku 1804 vystoupil v balónu do výše přes 7000 m, aby zde vykonal četná pozorování – provedl rozbor vzduchu, zjistil pokles teploty o jeden stupeň na každých 174 m výšky
  
• 
  od roku 1809 profesorem chemie na polytechnické a inženýrské škole, v letech 1808-1832 profesorem fyziky na Sorbonně
  
• 
  od roku 1818 byl členem poradního sboru pro průmysl, členem rady pro zdokonalení střelného prachu, zkoumatelem hodnoty mincí, odborníkem při výrobě tabáku
  
• 
  roku 1826 zvolen za člena petrohradské Carské akademie věd
  
• 
  od roku 1830 byl několikrát zvolen poslancem, roku 1839 senátorem
  
• 
  od roku 1832 působil jako profesor chemie při Muzeu města Paříže
  
• 
  vynalezl několik přístrojů, např. hygrometr, alkoholometr, apod.
  
• 
  intenzivně se zabýval vědeckou prací, napsal 150 publikací, konal vědecké cesty, vedl několik let chemický závod, vykonával redakční práci (redigoval časopis Annales de chimie et de physique)
  

Josiah Willard Gibbs

11. 2. 1839 - 28. 4. 1903

• 
  americký fyzik, který se zabýval termodynamikou a mechanikou
  
• 
  jeho jménem jsou označeny některé odborné pojmy jako Gibbsova energie, Gibbsovo fázové pravidlo (1874), Gibbsův termodynamický potenciál, Gibbsova-Helmholtzova rovnice
  
• 
  roku 1866 si nechal patentovat zdokonalenou brzdu na železničné vagóny
  
• 
  v roce 1873 uveřejnil svou první práci o termodynamice kapalin; vzápětí následovaly další významné práce, kterými dovršil stavbu klasické termodynamiky
  
• 
  věnoval se také fyzikální optice, ale nakonec se opět vrátil k termodynamice
  
• 
  jeho objevy nebyly dlouho známy, jelikož je pro svou skromnost publikoval jen v nevýznamných místních časopisech
  
• 
  jeho vrcholné dílo „Základy statické mechaniky“ vyšlo rok před jeho smrtí a proslavilo Gibbse posmrtně po celém světě
  

Johann Rudolf Glauber

1604 – 10. 3. 1668

• 
  německý chemik a lékař
  
• 
  věřil v alchymii a v existenci tzv. univerzálního léku („elixíru“ života)
  
• 
  zdokonalil výrobní postupy kyseliny chlorovodíkové a kyseliny dusičné
  
• 
  reakcí chloridu sodného a kyseliny sírové získal látku, dnes známou pod označením Glauberova sůl, současně však touto reakcí vznikla kyselina chlorovodíková, a ve skutečnosti mnohem větší Glauberovou zásluhou bylo, že vypracoval metodu výroby této kyseliny
  

Tadeáš Hájek z Hájku

1525 – 1600

• 
  vynikající český lékař, matematik, fyzik a botanik žijící na císařském dvoře za vlády Rudolfa II.
  
• 
  ve svých třiceti letech si založil lékařskou praxi; za své zásluhy lékaře vojáků bojujících proti Turkům byl přijat do rytířského stavu a jmenován nejvyšším zemským lékařem
  
• 
  byl věrný mateřskému jazyku, proto sepsal většinu svých děl v češtině
  
• 
  překládal vzácné alchymistické a astronomické rukopisy, byl jejich horlivým sběratelem a znalcem
  
• 
  sám alchymisticky nepracoval, pouze prověřoval alchymisty hlásící se k císařskému dvoru
  

Johann Baptist van Helmont

12. 1. 1557 – 30. 12. 1644

• 
  vlámský lékař a iatrochemik
  
• 
  velkou léčivou schopnost připisoval vínu a s oblibou předepisoval léky tajného složení, nazývané „arcana“
  
• 
  tvrdil, že se mu pomocí kamene mudrců podařilo transmutovat rtuť ve zlato
  
• 
  neuznával Aristotelovu teorii čtyř živlů, odmítal i Paracelsovu teorii tří principů, sám za podstatu všech věcí považoval vzduch a vodu
  
• 
  významným činem v jeho vědecké práci bylo zavedení pojmu plyn „gas“, který údajně vznikl holandskou výslovností řeckého slova chaos, které často používal Paracelsus ve významu vzduch; J. B. van Helmont jako první tento název použil pro pojmenování plynu vznikajícího při kvašení vína, hoření nebo rozkladu vápence
  
• 
  izoloval oxid uhličitý „gas silvestre“ (lesní plyn), který se shromažďoval u dna některých jeskyní, popsal jeho vlastnosti a upozornil na nutnost jeho odlišení od vzduchu, avšak podrobně jej prozkoumat nemohl, neboť se mu nepodařilo najít způsob, jak plyn udržet v nádobě
  
• 
  jeho spisy byly zaměřeny na lékařskou problematiku, z níž nejznámější je dílo Ortus Medicinae (Vznik medicíny), kde se jako první zmínil o žaludeční šťávě
  

Herakleitos z Efesu

asi 535/40 – 475/80 př. n. l.

• 
  řecký filozof, aristokrat
  
• 
  za prahmotu všeho Herakleitos považoval oheň, tato myšlenka vyplynula z astronomických představ a představ o přírodě
  
• 
  svět a příroda jsou dle Herakleita v neustálém procesu změny – v neustálém pohybu, přičemž oheň je ze všech živlů nejpohyblivější, v přírodě je vše obměnou ohně a děje se to jeho zřeďováním a zhušťováním
  

Friedrich August Kekulé von Stradonitz

7. 9. 1829 - 13. 7. 1896

• 
  německý chemik pocházející ze staročeské vladycké rodiny Kekulů ze Stradonic na Slánsku – část rodu se vystěhovala po bělohorské bitvě do Německa – Kekulé však neměl národní české povědomí, jelikož jeho předkové žili již 200 let v Německu
  
• 
  společně s A. M. Butlerovem byl spolutvůrcem teorie chemické struktury
  
• 
  rok 1858, kdy Kekulé zveřejnil své názory, se často označuje jako začátek rozvoje organické chemie
  
• 
  studoval původně architekturu v Giessonu, ale pod vlivem přednášek J. Liebiga přešel na studium chemie – „opustil architekturu domů pro vznešenější architekturu molekul“
  
• 
  studoval dále v Paříži, působil v Londýně jako univerzitní učitel v Heidelbergu, belgickém Gentu a Bonnu (kde působil až do své smrti)
  
• 
  stal se zakladatelem a teoretickým průkopníkem moderní organické chemie v 19. století - proslavil se zejména teorií valence chemických prvků, objevem čtyřvaznosti uhlíku i způsobu řetězení uhlíkových atomů a v neposlední řadě svým návrhem strukturního vzorce benzenu
  
• 
  označil organickou chemii jako chemii sloučenin uhlíku – od roku 1865 se na základě této teorie začalo připravovat obrovské množství organických sloučenin
  
• 
  svými pracemi podstatně přispěl k vytvoření základů strukturní teorie (výchozí a stěžejní teorie organické chemie); dospěl prý k základním myšlenkám strukturní teorie intuitivní cestou – za svého londýnského pobytu v roce 1854 se vracel pozdě večer autobusem domů, když začal usínat a ve snu uviděl kmitající atomy, které se vzájemně spojovaly
  
• 
  v roce 1859 získal německého průmyslníka C. Weltziena pro myšlenku uspořádání světového kongresu chemiků, na kterém by se měly řešit chemické problémy – kongres se sešel 3. 9. 1860 za účasti 127 chemiků a mezi přítomnými byli také Liebig, Wöhler, Zinin, Mendělejev, Cannizzaro – kongres definoval termíny atom, molekula, a vyřešil některé nomenklaturní otázky
  
• 
  vynikl jako učitel a jeho učebnice organické chemie napsaná v letech 1861-1867 měla zásadní vliv na celou generaci chemiků (stala se první učebnicí organické chemie postavené na jedné teorii)