Vladislav IV

XI. 3. Správa panství ve spleti sociálních vazeb.

XI. 3. 1. Dělba lokální správní a ekonomické moci a vzájemná komunikace

Za zvláštní situace trvalé nepřítomnosti vrchnosti na panství a léta trvajícího válečného stavu měl denní program vrchnostenské byrokracie jistě daleko rozmanitější náplň, než nabízely běžné vrchnostenské instrukce. Nestandardní situace akcelerovala proces, v kterém se úředník podílel na kontrole nad udržováním veřejného pořádku, povoleného vyznání nebo výběru daní a kontribuce.⁹⁰² Zastupoval církevní, krajskou i zemskou správu, přičemž neustále komunikoval na více úrovních. Zvláště hejtman neměl již náplní své funkce téměř nic společného s původním hejtmanem rožmberské doby. Titul hejtmana třeboňského panství doložený poprvé roku 1426 v sobě nesl nejen správní funkci politickou i soudní, ale do jisté míry i hospodářskou, což bylo navíc podpořeno občasným slučováním funkce purkrabího a hejtmana v jedné osobě. S ohledem na dobu prvního výskytu funkce je navíc logické, že hejtman byl také vojenským velitelem.⁹⁰³ Do roku 1561, kdy byla pro Jakuba Krčína z Jelčan účelově zřízena funkce regenta rožmberských panství, byl hejtmanům jednotlivých panství formálně nadřazen hejtman českokrumlovský. Přestože ne vždy byl jejich post obsazen, přetrval institut hejtmanů švamberské období a v období, kdy byla Třeboň císařským konfiskátem, se ukazovalo, že hejtman nemůže převzít pouze úlohu hospodářského správce, ale bude reprezentantem nepřítomné vrchnosti, což na něj kromě hospodářských znalostí kladlo zvýšené nároky i stran samostatného rozhodování. Neobvyklá situace se odrážela v neustálené titulatuře a nejvyššího úředníka označovaly pojmy hejtman (Hauptman) - administrátor - gubernátor.⁹⁰⁴ Přitom pojem gubernátor nebyl v původně rožmberském prostředí nesrozumitelný - užívalo se ho jako latinizovaného synonyma pro český titul vladař (domu rožmberského) - domus Rosenbergicae gubernator.⁹⁰⁵ První doklady užití tohoto titulu jsou v korespondenci z roku 1625, kdy je takto označován Urban Jakub z Rulandu, jako nejvyšší úředník na panství.⁹⁰⁶ Užívání pojmu gubernátor pro označení funkce Jana z Eckersdorfu na třeboňském panství se stalo naprostou rutinou, a to do té míry, že pokud se v pramenech objevuje zmínka o panu Gubernátorovi, nebylo pochyb, o kom je řeč. Ačkoliv se počátkem třicátých let označení gubernátor vztahovalo spíše k vojenské funkci hejtmana, jako velitele pevnosti Třeboň,⁹⁰⁷ v úředním styku u Jana z Eckersdorfu titulatura gubernátorem převážila s koncem roku 1637, kdy se panství Třeboň dostalo do zástavní držby polské větvi švédského královského rodu Vasa. Důvodů bylo zřejmě více: nová úroveň postavení - nebyl již pouhým hejtmanem, nepodléhal regentovi komorních panství, ale přímo uživateli zástavního práva. Tato forma titulu byla pro polskou stranu srozumitelnější - polské prostředí vnímalo hejtmanský titul jako vojenský.⁹⁰⁸ Důchodní písař Perger důsledně označovaný po dobu trvání polské zástavy, kdy měl zodpovědnost za finanční stránku a plnění podmínek zástavní smlouvy, neobvyklým titulem gegenhandler, byl pro odlišení později titulován jako podhejtman či hejtman, a převzal i část hejtmanových pravomocí.⁹⁰⁹

Markantní je rozdíl v záležitostech vymykajících se běžné hospodářské agendě správy panství, jako jsou jednání či dokonce spory se sousedními vrchnostmi, záležitosti patronátu, kdy gubernátor užíval dokonce titulu kolátor jinak příslušejícího pouze vrchnosti,⁹¹⁰ nebo zásahy do prostředí poddanských měst při renovaci městských rad a dohledu nad městským hospodařením. Mnohé pracovní úkoly úředníkovi přinesl přetrvávající válečný konflikt, jenž svým dlouhodobým dopadem na každodenní život obyvatel do té doby neměl obdoby.

Popis třeboňského zámku z roku 1659⁹¹¹ symbolizuje postavení, jakého se habsburská administrace dobrala v průběhu čtyřiceti let: vnitřní zámek, obklopující vnitřní nádvoří, jehož součástí byly hlavní reprezentační prostory předchozích majitelů zůstával opuštěný, udržovaný jen nutnými opravami pro případ, že se v Třeboni zastaví urozený host – císařský komisař, důstojník či důchodní – po zbytek času „zakletý“ zámek čekající na své skutečné obyvatele. Gubernátor i purkrabí, důchodní a ostatní písaři, sídlili v zámku vnějším – v několika křídlech, jejichž součástí byly i hospodářské provozy a stáje. Vnější zámek sloužil tedy za „ubytovnu“ úředníkům, kteří nevlastnili dům ve městě, a jeho brány jej také symbolicky oddělovaly od okolního měšťanského prostoru. Styk s poddanskými městy byla jednou z mála rovin pravidelné komunikace, v které správa panství uplatňovala mocenskou převahu.

Nejen vyčlenění zámeckého areálu a jeho obyvatel mimo prostor města symbolizovalo společenský šev existující mezi prostředím městské a úřednické elity v dimenzi panství. Nárůst správních pravomocí, a tím vážnosti svěřené funkce, se odrážel i v podobě každodenní komunikace úředníků se světem „za branou“.⁹¹² Krásným příkladem se stal okamžik, kdy po čas moru trvajícího v Třeboni na podzim roku 1640, úředníci opustili město, zámecký areál byl uzavřen a hlídán mušketýry. Z bezpečí svého statku v Pluhovém Žďáře vedl gubernátor s třeboňskou městskou radou korespondenci v záležitosti kontribuce, z níž přímo prosakuje úředníkovo mínění o městské elitě, které nemá daleko k „otcovské shovívavosti“, očekávané spíše od vrchnosti samé.⁹¹³ Ještě shovívavějším způsobem je pochopitelně nazíráno na zoufale se nedostávající venkovské poddané, u nichž každý tvrdší postup vedl ke svévolnému zbíhání z panství.⁹¹⁴

Komunikace na stejné společenské úrovni vznikala nejčastěji při jednání s úředníky jiných panství, stejně urozenými jedinci, a v neposlední řadě také s některými příslušníky spletité sítě příbuzenských a klientských vztahů, jejíž předmětem mohly být stejně tak soukromé, jako zcela „služební“ záležitosti.⁹¹⁵ Ve všech dalších úrovních, počínaje krajskou správou, jež v průběhu třicetileté války nabyla značně na významu kvůli povinnosti dbát na pořádek a bezpečnost, což pro změnu úzce souviselo se zaopatřením vojska přítomného v kraji. Některé z funkcí vojenských komisařů, proviantmistrů i krajských hejtmanů v případě potřeby opět zastupoval vrchnostenský úředník. Svou roli v tom hrála i vazba Třeboně na ostatní komorní panství v zemi, která mezi sebou spolupracovala zvláště v tom smyslu, že statky na bezpečnějším území fungovaly jako zázemí pro ty exponovanější. Organizovaly se nejrůznější přesuny toho nejcennějšího – dobytka a obilí.⁹¹⁶

Na osobě gubernátora, který teprve příchodem do funkce na panství musel pro dobrý výkon služby a získání odpovídajícího společenského uznání začít vytvářet novou vlastní síť soukromých i prostřednictvím úřadu navázaných vztahů, lze sledovat, jak se toto „zapojování“ uskutečňovalo. V soukromé sféře šlo zejména o dobré vztahy s co nejvzdálenějším příbuzenstvem, které mohlo být kdykoliv užitečné nejen přímluvou, ale i pouhou radou či informací. Ze sociálních vztahů vzniklých prostřednictvím služby byly velmi důležité ty s komorními úředníky, nezbytnými pro zdárný průběh na správu panství dopadajících kontrolních procedur, ale také často využívaných rádců v záležitostech finančních i právních a velmi užitečných zdrojů dalších partnerů pro vzájemné služby. Jejich náklonnost byla ve válečné době uspokojována nejen obvyklými dary jako zvěřinou či rybami, ale také lokálně „nedostatkovým zbožím“ například papírem(!), nezbytným pro činnost kanceláře.⁹¹⁷

Další skupinu tvořili krajští hejtmané, k jejichž povinnosti dohlížet ve svěřeném kraji na pořádek a bezpečnost přirozeně přibyla péče o vojsko zaopatřované prostřednictvím krajů, a také vojenští komisaři určení k doprovázení vojska (někdy totožní s osobou krajského hejtmana), jejichž existenci si vynutila potřeba koordinovat pohyb vojenských jednotek po kraji, jejich ubytování a zásobování a minimalizovat tak nepokoje a násilí vyvolávané špatnou kázní. Na nich do značné míry záležel vývoj bezpečnostní situace na panství, a také oni byli cenným zdrojem informací. Protože funkci krajských hejtmanů zastávaly osoby v kraji usedlé, figurovali v sociální síti zároveň jako sousedé a přátelé.⁹¹⁸

Relativně těžko postižitelné byly naopak vztahy s církevními představiteli, působícími v rámci regionu. Protože farní síť trpěla stálou nouzí o faráře, byla nedostatečně zajištěná i po finanční stránce, řešení základních nedostatků v duchovní péči o poddané byla často na pořadu dne, ale možnosti najít řešení na lokální úrovni byly mizivé. Spolupráce tedy probíhala spíše formou jakési improvizace. Ve třicátých letech již není zprávy o nekatolících mezi poddanými panství a několik případů výskytu nekatolíků na panství se týkalo spíše zběhlých cizopanských poddaných či poddaných sousedních drobných statků. Naopak jistá nevraživost zůstala hluboce zakořeněna ve vztahu správy panství k řeholníkům z obnovených klášterů. Vina byla zřejmě na obou stranách. Zatímco vrchnostenští úředníci se zvláště neochotně podřizovali příkazům k urychlenému vydání klášterní knihovny a archivních dokumentů, deponovaných v zámeckém archivu, a jen neradi trpěli dočasný pobyt řeholníků v areálu zámku namísto neobyvatelných klášterních budov, klášter se pro změnu v pozdějších letech obratně vyhýbal placení kontribuce od svých poddaných a dalším povinnostem, o něž se měl s císařským panstvím dělit.