Vladislav IV

XI. 2. Kariéry úředníků.

XI. 2. 1. Prestiž úřadu a nové funkce spojené se zástavou.

Život a kariéra raně novověkého byrokrata se mezi historiky staly oblíbeným tématem. I do českého prostředí, které tradičně pracovalo s úředníkem v rámci dějin správy a hospodářských dějin, pokračovalo výzkumem norem limitujících úředníkův život,⁷³⁰ proniká postupně jako inspirace ze zahraničí řada nových metod výzkumu, vycházejících z prostředí sociologie a antropologie.⁷³¹ S uspokojením lze konstatovat, že své pokračovatele našly i zprofanované hospodářské dějiny, které zdaleka neřekly poslední slovo.⁷³² Nové podněty přivedly část badatelů ke kladení nových otázek, a tím i k novému čtení již použitých pramenů a jejich opětovnému využití. I tak ovšem zůstává neprozkoumáno obrovské množství archivního materiálu, který svou povahou neumožňuje relativně rychlé „statistické“ výstupy. Je to v první řadě kvantum patrimoniálních písemností, které po roce 1700 narůstá do těžko zvladatelných objemů. Zejména z toho důvodu se těžiště výzkumu drží na hranici přelomu 16. a 17. století a dále jde cestou sond a případových studií, tedy rekonstrukce úředních kariér jednotlivců, ve snaze hledat obecnější rysy zaznamenaných faktů.⁷³³ Jiným způsobem se pokouší vypořádat s problémem našeho rozumění významu pojmů v každodenním životě člověka před několika staletími lingvistika a zajímavé výsledky přináší prosopografická metoda,⁷³⁴ kde možná překvapivě ze záplavy údajů výrazně ční role konkrétní osobnosti, individualizovaného komplexu biologických, duševních a sociálních stránek jedince, jako hlavního faktoru motivace v každé jednotlivé kariéře.⁷³⁵

Sledování životních strategií vrchnostenských úředníků může dodat na plastičnosti prostoru a času, který měl doposud charakter pomlčky mezi slavnou dobou rožmberskou a dokonale uspořádanou dobou schwarzenberské držby, když jakákoliv typologie, kterou vytvoříme v případě pokusu zjednodušit životní osudy živých aktérů do podoby tabulky či grafického znázornění kariéry, bude vždy tak pochybná, jak je pochybná naše snaha přiblížit se myšlení člověka, z jehož dlouhého života se zachovalo pár listů, v lepším případě pár fasciklů dokumentů. Jejich životní dráhu však můžeme sledovat v naději, že se alespoň na chvíli přes bariéru topoi a naučených literárních obratů úřední korespondence dotkneme toho, po čem toužili, co chtěli a o co usilovali.

Mezi kariérami úředníků tvořících organismus vrchnostenské správy v éře habsburské držby Třeboně 1623-1660, za podmínek, kdy nedostatečný dohled a kontrolu „vzdálenou“ vrchností musely kompenzovat vyšší pravomoci a zodpovědnost, se od počátku rýsují dva základní typy, mezi nimiž v tomto období ještě zůstává nepřekročitelná hranice, daná v první řadě mírou dosavadní úspěšnosti aktéra či jeho předků ve strategii zvolené pro zabezpečení úspěchu rodu. Zjednodušeně to znamená, že představitele těchto dvou skupin vzdaloval již společenský původ, který zhoršoval druhé skupině „startovní pozici“ pro prosazování svých životních plánů a cílů. Ve schématu správy panství nebyla v tomto období potvrzena výjimka, že by reprezentant druhé skupiny obsadil nejvyšší pozici v lokální správě, i když pokusy o průlom jistě byly.

Úředníky dosazené „shora“, jejichž jediným možným působištěm byl vedoucí post, spojovalo to, že se nejrůznějším způsobem ocitli v sociální síti habsburského dvora, konkrétně v blízkosti obou mladých arcivévodů Ferdinanda a Leopolda. Společenské vazby do vyšších sfér společnosti, šíře zkušeností byly jejich výhodami, absence vazeb na lokální mocenské struktury v novém působišti naopak hendikepem.⁷³⁶ Kromě případu prvního administrátora třeboňského panství, bývalého hofmistra pážat na arcivévodském dvoře magistra Adama Putschara, jehož sociálnímu statutu nemohlo dočasné odloučení od prostředí dvora způsobit újmu, pro ostatní adepty úřadu znamenal odchod na venkovské panství rozvolnění dosud vytvořených vazeb.⁷³⁷ Volba tohoto údělu tak pro ně znamenala rezignaci na kariéru u dvora a svědčila o tom, že jejich motivací bylo lepší existenční zajištění. Řada jedinců s podobnou motivací již byla odhalena Eduardem Maurem mezi komorními úředníky. Hejtmanské či správcovské posty mohly být dobrou výsluhou, a to i pro osoby, které v předchozím působení nijak hospodářskými kvalitami nevynikaly, a také je třeba se na tuto volbu dívat i z druhé strany - totiž, že nemajetný příslušník stavu nižší šlechty, jejichž řady se v důsledku dlouhotrvající války stále rozrůstaly, byl nucen hledat takovou formu obživy, která by korespondovala s jeho sociálním statutem.⁷³⁸

Motivaci hmotnými okolnostmi lze předpokládat u prvního, v roce 1626 na Putscharovo doporučení instalovaného hejtmana, bývalého rytmistra a vídeňského měšťana Urbana Jakuba z Rulandu. Měl všechny předpoklady vytvořit si na Třeboni dobré zázemí, ale náhlé úmrtí zhatilo jeho životní plány a tím možnost sledovat jejich postupnou realizaci.⁷³⁹ Také oba Rulandovi nástupci, bratři Adrian a Jan z Eckersdorfu, byli napojeni na arcivévodský dvůr, a to prostřednictvím nejvyššího hofmistra arcivévodů Ferdinanda a Leopolda Viléma, Kryštofa Simona svobodného pána z Thunu, jehož osoba spojuje správní záležitosti statků, které arcivévoda a poté český král Ferdinand III. obdržel do smrti Ferdinanda II.⁷⁴⁰ Zároveň si ale prostřednictvím svých kladských statků vytvořili vazbu na kladskou komorní správu, kdy je třeba připomenout, že kladské hrabství a třeboňské panství mělo mezi léty 1625-1637 stejného držitele. V těchto sférách se vyskytovali přesto, že Adrian prokazatelně patřil k osobám potrestaným v Kladsku v roce 1627 v konfiskačním procesu. Vzhledem k nepatrnému majetku v Kladsku mohl samostatný služební post se zajištěným pravidelným příjmem konvenovat jejich představě o společenském uplatnění.

Druhou skupinu tvořili místní, jejichž rodové kořeny spočívaly dostatečně pevně ve známém prostoru bývalého rožmberského dominia, hledali oporu v spletité síti příbuzenských a sousedských vazeb poddanského města, přičemž se ve zcela nové situaci snažili uplatnit své dosavadní životní zkušenosti i profesní úspěchy.

Tito jedinci byli téměř beze zbytku také třeboňští měšťané, jejichž rodiny v předchozí generaci založily svou existenci na vrchnostenské službě, kdy k tomu život v rezidenčním městě dával jasnou příležitost. Jejich vlastní vzdělání, společenské postavení i životní zkušenosti hluboce ovlivnila doba před „ohavnou rebélií“. Části z nich poskytla vzdělání a praxi ještě rožmberská vrchnost, těm narozeným kolem roku 1600 za školu života posloužila doba švamberská. Tito lidé znali prostředí i minulou praxi správy dominia, mohli se spolehnout na rodinné vazby, i když obvykle jen do městského prostředí. Vrcholem společenského vzestupu se jim přitom stal rytířský stav a držba svobodného statku. Celkově samozřejmě nelze na vzorku zhruba dvaceti osob v rozmezí necelých čtyřiceti let činit nějaké obecnější závěry, pozoruhodná je ovšem opět podoba s praxí na českých komorních statcích, jak ji vypozoroval Maur v dokumentech české komory.⁷⁴¹

Biografické črty čtyř představitelů vrchnostenské správy z období polské zástavy nejsou faktograficky vyčerpávající, mají spíše poskytnout pohled na rozmanité aspekty služby a budování kariér v jednom identickém prostředí. Z pěti zvolených úředníků zlákal prozatím svým zajímavým osudem k případové studii třeboňský poddaný Vavřinec Vrchota, později důsledně nazývaný Lorenc Perger z Rozenwertu,⁷⁴² a samostatnou studii mají také Adrian a Jan z Eckersdorfu.⁷⁴³ Jelikož informace bylo možné získat převážně pouze z pramenů úřední povahy, předmětem sledování se mohlo stát jen několik faktorů charakterizujících každého jedince, jako je rodinné prostředí, majetkové zázemí a veřejné projevy náboženského vyznání a průběh úřední kariéry.⁷⁴⁴ Pouze při šťastné náhodě lze sledovat další stránky osobnosti úředníka prostřednictvím právních pramenů, soukromé, či spíše úřední korespondence v soukromých záležitostech, a pramenů ještě privátnější povahy, jako jsou kalendářové poznámky, rodinná korespondence a nejrůznější paměti.⁷⁴⁵

XI. 2. 2. Gubernátor Jan z Eckersdorfu

Počátkem dubna roku 1628 zemřel náhle v Třeboni v pořadí čtvrtý hejtman čtyřicetiletého období habsburské správy Třeboně, Urban Jakub z Rulandu⁷⁴⁶, ”pán rozšafný a dobrý hospodář, který tu na Třeboni umřel, neboť mu povětří dobře sloužiti nechtělo.”⁷⁴⁷ 13. dubna prosila vdova po hejtmanovi komorní úředníky o přehlédnutí účtů i hospodářství a třeboňský purkrabí Vít Dekara z Rozenetu téhož dne informoval o pořízení soupisu pozůstalosti.⁷⁴⁸

Zvěst o hejtmanově skonu vybudila celou řadu zájemců o uprázdněný post. Osoby, jejichž žádosti o úřad hejtmana se dochovaly, spojuje hned několik věcí. Pochopitelně byly minimálně erbovními měšťany, měly předchozí zkušenosti s výkonem nejrůznějších úřadů a minimálně některé z jejich sídel leželo v Bechyňském kraji. Emanuel Fritschko z Fürstenmühlu,⁷⁴⁹ Jiří Čábelický ze Soutic,⁷⁵⁰ Servác Hurdome z Hohse⁷⁵¹ ani Jan Hock z Hockenau a Zweibrückenu⁷⁵² se však úřadu nedočkali. Podobně jako u Putschara se o novém hejtmanovi nerozhodovalo jinak než prostřednictvím pečlivě budované spleti známostí v prostředí dvora uherského a českého krále. O dva měsíce později Ferdinand III., od smrti vratislavského biskupa Karla II. Habsburského v roce 1624 kladský hrabě jmenoval na základě vyžádané reference kladského zemského hejtmana do funkce třeboňského hejtmana Adriana z Eckersdorfu,⁷⁵³ příslušníka drobné šlechty usedlé v Kladsku, kandidáta naprosto neprovázaného s jihočeským prostředím, narozdíl od Putschara však hovořícího česky.

Adrian z Eckersdorfu pocházel z větve rodu sídlící na drobných kladských statcích Labitsch a Poditau, česky Laveč a Podětov.⁷⁵⁴ Jména členů tohoto rodu se ocitla na seznamu osob potrestaných v Kladsku konfiskacemi roku 1627.⁷⁵⁵ Tolik je možné zjistit ze základní literatury.⁷⁵⁶ Vyznání Adriana z Eckersdorfu skutečně hrálo svou roli a figuruje i v doporučení kladského zemského hejtmana. Adrian je charakterizován jako konvertita, stojící věrně při katolickém náboženství. Víru s ním ovšem nesdílela manželka setrvávající v „kacířském bludu“. Čtyřiačtyřicetiletý muž s pověstí schopného hospodáře⁷⁵⁷ se na počátku června 1628 objevil v Třeboni. Sám, bez rodiny, která zůstala v Kladsku na drobném statku zatíženém pokutou a čítajícím sotva pár poddaných, zcela neznalý místních poměrů, a tím odkázaný na své zkušenější podřízené úředníky důchodního Pergera a purkrabí Dekaru.⁷⁵⁸ Z dochované série králi adresovaných zpráv je zřejmé, že se Adrian z Eckersdorfu rychle zorientoval v nové situaci.⁷⁵⁹ Navíc se hodlal projevit jako iniciativní úředník, a tak s vervou začal řešit dvůr a vinice v dolnorakouském Pulkau patřící k třeboňskému panství, obstarání českého kněze a varhaníka, problém nedostatku koní a organizaci přepravy ovcí a hovězího dobytka z kladských komorních statků na Třeboň.⁷⁶⁰

Počátkem roku 1629 zajel nový hejtman do Kladska na svůj statek.⁷⁶¹ Starosti se správou vzdáleného statku nebo pětitýdenní nemoc, která Eckersdorfa v Třeboni na jaře postihla, mu zřejmě daly pocítit neúnosnost kombinace náročné služby s povinností k rodině a přivedly Adriana z Eckersdorfu 1. května 1629 k odeslání rezignace na funkci třeboňského hejtmana. O čtrnáct dní později byla předběžně přijata s tím, aby v rámci svých možností s pomocí purkrabího nebo důchodního setrval v úřadu, dokud nebude vybrán nový hejtman. Žádost o místo hejtmana na třeboňském panství 9. července 1629 odeslal také Eckersdorfův mladší bratr Jan z Eckersdorfu.⁷⁶² Pokud zde byl při tak malém rodovém majetku ještě další bratr, jsou pohnutky k tomuto kroku zcela pochopitelné.⁷⁶³ Jan, dosud ve službách hofmistra Ferdinanda III., Kryštofa Šimona z Thunu, žádal o možnost převzít po svém churavém bratrovi hejtmanský úřad s prostým odůvodněním, že se považuje za dostatečně kvalifikovaného.⁷⁶⁴ Thun se jako dobrý patron postaral, aby mohl Jana z Eckersdorfu osobně prezentovat, a tak kandidát vzápětí uspěl. „Placet Regi persona[m] ubi reccomendata. In aud[ienti]a Vien 20. Juli 1629. Scripsit S. Thun mp.”⁷⁶⁵

Na konci září 1629 byl Adrian zproštěn funkce.⁷⁶⁶ Opuštění úřadu mělo ovšem pro Adriana dohru v podobě sporu, který se rozhořel mezi ním a purkrabím Vítem Dekarou z Rozenetu „..poněvadž jeden víc než druhej bral.“⁷⁶⁷ Tito dva nejvyšší představitelé správy panství se vzájemně obvinili ze zneužití úřadu k vlastnímu obohacení. Spor projednávala komise komorních úředníků za přítomnosti bývalého hejtmana v Třeboni ještě na konci ledna 1630 a výsledkem byl odchod Víta Dekary z purkrabského úřadu, který ještě v lednu opustil.⁷⁶⁸

Nový hejtman byl bezpochyby zajímavou osobou. O jeho osudech před stavovským povstáním naštěstí zanechal svědectví Bohuslav Balbín, kterého s Eckersdorfem spojoval okruh osob podporujících jindřichohradeckou jezuitskou kolej, a později se s ním setkával při svém bádání v Třeboni. Ve svém díle Bohemia Sacra zaznamenal Eckersdorfovo vyprávění o popravě skotského jezuitského mučedníka Johna Ogilvie roku 1615, jíž byl očitým svědkem v Glasgow během své kavalírské cesty. Do Skotska přitom český bratr Eckersdorf přicestoval z Ženevy a popravy se jako kratochvilné atrakce účastnil na pozvání nejmenovaného protestantského hostitele.⁷⁶⁹ I to, že Jan nebyl o dvanáct let později mezi osobami potrestanými roku 1627 konfiskační komisí v Kladsku, svědčí o jeho nepřítomnosti v zemi v době rebélie. Snad se již pohyboval ve službách Kryštofa Šimona z Thunu, hofmistra arcivévodů Ferdinanda a Leopolda Viléma, jak se zmínil ve své žádosti o místo. Při zohlednění těchto známých faktů i toho, že mladí šlechtici podstupovali kavalírskou cestu kolem dvacátého roku, musel být Jan nejméně o deset let mladší než jeho bratr Adrian.⁷⁷⁰

Adept hejtmanského postu na třeboňském panství se tak rýsuje jako zhruba třicetiletý⁷⁷¹ vzdělaný protestant, který těsně před začátkem válečného běsnění viděl kus Evropy. Dochovaná úřední korespondence svědčí o bystrém úsudku, racionalitě a praktickém založení. Jeho čeština je plnokrevná, bohatá, bezpochyby uměl česky stejně dobře jako německy.

Svobodný hejtman nemusel složitě řešit zaopatření rodiny. Vážnou překážkou výkonu jeho funkce však bylo náboženské vyznání a to, že nově instalovaný třeboňský hejtman přestoupil na katolickou víru prostřednictvím jindřichohradeckých jezuitů teprve v roce 1631, lze snad vykládat jako zcela nestandardní výjimku.⁷⁷² Již při své instalaci skládal úřednickou přísahu, když předepsaná formule obsahuje přísahu na Svatou Trojici, Pannu Marii a všechny svaté.⁷⁷³

Předpokladem pro úspěšný výkon tak všestranného úřadu byly znalosti z oboru hospodářství, právních zvyklostí, ale také vysoká míra obratnosti ve společenském styku, ať už s komorními, krajskými, zemskými a dvorskými úředníky, vojenskými veliteli, místní drobnou šlechtou, měšťany i prostými poddanými.⁷⁷⁴ Schopnosti úředníka prověřila sama situace v zemi, kam se po saském vpádu vrátila válka hrozící znovu zpřetrhat snahy o stabilizaci poměrů.⁷⁷⁵ Hlavnímu úkolu - zachování kladného výsledku hospodaření - občas úspěšně kladl překážky i ten, kdo měl na výnosu panství největší zájem - český a uherský král Ferdinand III. Roku 1631 na naléhání opata augustiniánského kláštera v Klosterneuburku, bez předchozího vyšetření situace na místě, obnovil jako držitel patronátních práv augustiniánské kláštery v Třeboni a Borovanech, zrušené Vilémem z Rožmberka roku 1566. Učinil tak s původním rozsahem nadání bez ohledu na to, jak velkou hospodářskou reformou za uplynulých sedmdesát let scelené třeboňské panství prošlo. Kromě toho, že tak vážným způsobem narušil po českém povstání jen s obtížemi obnovovanou hospodářskou strukturu, zavdal příčinu k úmorným sporům mezi klášterem, správou a později i vlastníkem panství, které se táhly až do počátku 18. století.⁷⁷⁶ Mezi rybníky, které měly být vráceny klášteru byly zvláště ty menší, které měly v rozháraných válečných poměrech hned dvojí cenu – narozdíl od velkých rybníků Rožmberka nebo Světa byly většinou opravené, protože to šlo zvládnout i s menším počtem lidí, a hlavně to byly z velké části násadové rybníky. Jejich ztráta minimálně prodražila chov, pokud vůbec bylo možné za stávající situace někde dobrý plůdek obstarat. Oba sotva obnovené hospodářské dvory Nový Dvůr a Dvorce v sousedství Třeboně, které se mohly v případě potřeby stát zásobárnou pevnosti Třeboň, připadly klášteru rovněž. K tomu ožilo několik vleklých sousedských sporů, jako spor s hraběnkou Buquoyovou o práva k svobodníkům na bývalých rožmberských panstvích,⁷⁷⁷ letitá rozepře s městem České Budějovice o právo dovozu soli,⁷⁷⁸ a také otázka práv k svobodníkům a lénům extra curtem v rakouských zemích, která byla spojena s bývalým rožmberským dominiem.⁷⁷⁹

K řadě závažných starostí však vzápětí přibylo obnovení vojenských akcí v jižních Čechách v roce 1632, jejichž hrozba se pak již téměř každoročně opakovala.⁷⁸⁰ Složitá situace, ve které se Eckersdorf díky neurovnaným poměrům na panství a neustálému válečnému rozruchu v kraji od počátku nacházel, prověřila jeho organizační schopnosti a relativně přímočará vazba na držitele panství, českého krále, měla však příznivý efekt na upevnění hejtmanovy společenské pozice i prestiže jeho úřadu a nepochybně také na jeho vnímání sebe sama a svého místa ve strukturách lokální moci.⁷⁸¹

První sňatek Jana z Eckersdorfu, o jehož uzavření hovoří jihočeské prameny, byl zřejmě výsledkem dosavadních rodinných kontaktů v Kladsku: 15. června 1631 se na Ławici v Kladsku konala svatba Jan z Eckersdorfu s Annou, z kladského rodu Reichenbachů, dcerou Jiřího z Reichenbachu a na Kuntzendorfu.⁷⁸² Zakoupením domu v Lomnici nad Lužnicí získal vlastní majetek v jižních Čechách.⁷⁸³ Ale teprve když roku 1635 koupil od Vrchotických z Loutkova válkou zpustošený statek Pluhův Žďár, dal Eckersdorf jasně najevo, že nevnímá hejtmanský post jako přechodnou záležitost.⁷⁸⁴ V roce 1636 se podruhé oženil s Kateřinou Polyxenou,⁷⁸⁵ dcerou Jana mladšího Vratislava z Mitrovic na Dráchově, Vodici a Oblajovicích. Přiženění do starého českého rytířského rodu zajistilo Janovi z Eckersdorfu kromě dědictví malého statku Oblajovice, žádoucí pozvednutí rodové prestiže, jak výslovně dokládá jmenování do stavu svobodných pánů v roce 1653.⁷⁸⁶

Do existujících struktur lokální moci bylo nejsnazší proniknout právě prostřednictvím dobře upředené sítě rodinných vztahů. Prostřednictvím Kateřiny Polyxeny se Jan z Eckersdorfu stal švagrem Albrechta Kapouna ze Svojkova. Barbora Albertina Kapounová sice roku 1641 v Třeboni zemřela,⁷⁸⁷ Kapoun se však za dva roky na to podruhé oženil s Evou Polyxenou, dcerou Jana Adama Černína z Chudenic a „staré Češky a prosté ženy“ Zuzany Černínové rozené Homutové z Harasova, čímž příbuzenské vazby Eckersdorfů dosáhly okruhu černínské rodiny. Zuzana Černínová Evě Polyxeně roku 1650 dala statek Oblajovice, který předtím zakoupila od Eckersdorfů.⁷⁸⁸

Eckersdorf se tak po většinu svého profesního i soukromého života v rámci jižních Čech pravidelně stýkal především s příslušníky nižší šlechty - pohyboval se v sociálních kruzích o úroveň výše než ostatní vrchnostenští úředníci. Jeho okruh přátel a známých se formoval z příslušníků rodů Kořenských z Terešova, Bechyňů z Lažan, Čábelických ze Soutic, Karlů ze Svárova a svým způsobem i Vratislavů z Mitrovic vázaných nejen sousedskými vztahy, ale také prostřednictvím úřadů, neboť příslušníci těchto rodů působili jako vojenští komisaři, krajští hejtmani a úředníci komory a zemské samosprávy.

O budoucím úspěchu rodu rozhodoval i počet a pohlaví potomků; v případě Eckersdorfů se však dospělosti dožil pouze jediný syn Václav Albrecht, k jehož úspěšné životní dráze se otec snažil přispět všemi svými silami.⁷⁸⁹ Datum a místo jeho narození je neznámé, ale jeho matkou byla Kateřina Polyxena roz. Vratislavová, o čemž svědčí zemskodeskový zápis z roku 1648 o převodu statku Oblajovice na syna Václava Albrechta z Eckersdorfu.⁷⁹⁰ O dalších dvou matrikou doložených Kateřininých dětech Janu Hannibalu dceři Alžbětě Zuzaně nejsou pozdější zprávy.⁷⁹¹ Jiné potomky nelze vyloučit, protože díky seznamu osob, které si půjčovaly knihy z rožmberské knihovny víme, že v roce 1639 působil na třeboňském zámku Václav Karel ze Svárova jako „preceptor mladých pánů“.⁷⁹²

Kateřina Polyxena zemřela na konci léta roku 1644.⁷⁹³ Vdovcem Eckerdorf zůstal až do jara roku 1647, kdy se oženil s Annou Barborou, kterou se podařilo ztotožnit s vdovou po Kryštofovi Karlovi ze Svárova zemřelém roku 1645, matkou tří dětí, a také kmotrou Janovy a Kateřininy dcery Alžběty Zuzany.⁷⁹⁴ Tato žena z neznámých důvodů uváděla Karlová ze Svárova jako své rodné příjmení, čímž dokonale zmátla badatele zabývající se rodokmenem Karlů ze Svárova, usazených na tvrzi Hamr u Valu. Její skutečný rodový původ zůstal neznámý.⁷⁹⁵ Celou věc se podařilo objasnit teprve na základě dochovaných poddanských propouštěcích listů mezi paní Annou a jejím manželem třeboňským hejtmanem⁷⁹⁶ a díky sporu, který tato žena vedla po smrti Jana z Eckersdorfu se svým nevlastním synem Václavem Albrechtem z Eckersdorfu o tzv. Mecerodovský dům v Lomnici nad Lužnicí.⁷⁹⁷ Pochyb není také díky zápisu o Annině pohřbu 27. dubna 1681 v kostele sv. Mikuláše v Českých Budějovicích⁷⁹⁸ a zachované prodejní smlouvě – po Anně Barboře dědila její dcera Kateřina Barbora Loubská z Lub, rozená Karlová ze Svárova, a vnučka Barbora Františka.⁷⁹⁹

Anna Barbora během manželství se stejně starým Eckersdorfem⁸⁰⁰ vystupovala dosti samostatně. V gubernátorově domácnosti vychovala nejmladší dceru Kateřinu Barboru a spravovala vlastní statek Hamr, který koupila v roce 1652 od syna Kryštofa Hynka Karla ze Svárova rok poté, co se ujal zděděných statků.⁸⁰¹ V roce 1661 Hamr prodala své dceři Kateřině Barboře manželce Petra Loubského z Lub.⁸⁰² Paní gubernátorka pobývala střídavě na třeboňském zámku, kde měla své vlastní apartmá,⁸⁰³ v lomnickém Mecerodovském domě, nebo na Žimuticích a Pluhově Žďáru, tvrzích patřících manželovi. Byla členkou laického Arcibratrstva sv. Františka při františkánském konventu v Jindřichově Hradci.⁸⁰⁴

Období života druhé ženy Kateřiny se téměř kryje s obdobím, kdy Jan z Eckersdorfu prokazoval své kvality řízením záležitostí panství Třeboň jako polské zástavy. Tak roku 1637 Eckersdorf od císaře získal svobodný statek v blízkosti Lomnice zvaný Bašta či Šaloun.⁸⁰⁵ Šaloun byl pouze hospodářským dvorem, možnost ubytování při pobytu v Třeboni měl Eckersdorf v podobě „služebních“ pokojů na vnějším nádvoří třeboňského zámku, jako rodové sídlo však zveleboval tvrz v Pluhově Žďáru zakoupenou v roce 1635, přestavěnou již za předchozích majitelů Vrchotických z Loutkova.⁸⁰⁶ Statek při tvrzi tvořilo několik vesnic a hospodářský dvůr, vyloupený a vypálený v létě 1646.⁸⁰⁷ U drobné šlechty, vlastnící podobně malý statek, by šlo o katastrofu ohrožující samotnou její existenci, třeboňský gubernátor však pohromu ustál, svou roli v tom jistě sehrála možnost pomoci soukromému hospodářství prostřednictvím ekonomických struktur svěřeného panství, stejně jako pro případné věřitele důležitý společenský kredit pana gubernátora.⁸⁰⁸

Koupí statku Žimutice 2. května 1648 od Václava Čábelického ze Soutic za 22,5 tisíce kop gr. míšeňských se pan gubernátor stal prakticky svým vlastním sousedem se všemi výhodami i nevýhodami, které to přinášelo.⁸⁰⁹ Kromě panství Třeboň hraničily žimutické pozemky se statkem Zálší Václava Vratislava z Mitrovic, příbuzným, s nímž vedl již letitý spor z pozice administrátora třeboňského panství. Sousedský spor, který se záhy zvrhl ve spor o čest a vážnost svěřeného úřadu. Vrchnostenský úředník, zvláště pak šlechtic, musel v první řadě v zájmu zachování autority své i úřadu který zastával, hájit za každé okolnosti vlastní čest a dobrou pověst. Nebezpečí snížení cti, a tím respektu, který dotyčný požíval ve společnosti, vedlo v mnoha případech až k unáhlenému zavedení sporu o čest.

Příčnou celého sporu byla svévolná interpretace práva honitby na pozemcích sousedního třeboňského panství držitelem statku Zálší a Dírné Václavem ml. Vratislavem z Mitrovic.⁸¹⁰ Nejen že pořádal lovecké výpravy na cizopanskou půdu, ale ještě škodil na osetých polích. Eckersdorf nařídil primasovi Veselí nad Lužnicí, aby až tudy Vratislav pojede, jej jménem hejtmana upozornil na to, že poškozuje práva svých sousedů. Primas tak učinil 27. dubna 1635 a rozezlený Václav Vratislav reagoval vážnými urážkami pronesenými na veselském náměstí na adresu Eckersdorfa v přítomnosti řady ctihodných měšťanů: „Já sem lepší než hejtman třeboňský, je-li poctivý, nechť ke mně přijede na pár pistol, nebudu-li mocti tu ho zastřeliti, aby bylo před králem, že ho zastřelím a kde na něho přijdu. Mám tu moc štváti po gruntech královských, hejtmana se nic nebojím, aby mě v tom zabrániti měl. Poněvadž předkové moji užívali, já také chci toho užívati. Císař ani král ani žádný z oficírův není mi tak dobrý, abych pro něho měl lháti. Hejtman třeboňský není tak dobrý jako já, jest služebník a chlap a já sem kavalír.“⁸¹¹

Takto doslovně formulovaný „nářek cti“ bylo možné jako těžkou urážku stíhat již podle českého zemského zřízení z roku 1549.⁸¹² Václav Vratislav byl sice horká hlava, ale v reakci na Eckersdorfem vznesený půhon „hledal všelijaký prostředky, psal mi také sám, a prosil abych od práva upustil, cožkolivěk mluvil, že to z veliký fúrie učinil, při tom nejpěknější slova přiložil.“⁸¹³ Změnu názoru vysvětlil Vratislav bezprostředně Václavu Čábelickému ze Soutic: „poněvadž sice bez toho vážný soužení a trampot máme, přál bych, aby ta věc mohla bejti accomodirována, obzvláště poněvadž já, co sem tu v Třeboni bydleti počal, poznavši ho [Eckersdorfa] upřímného, tolikéž upřímnost k němu sem přiložil.“⁸¹⁴ Obě strany smířil nakonec zásah Janova tchána Jana mladšího Vratislava a dalších vratislavských příbuzných.⁸¹⁵

O několik let později však byli gubernátor a držitel Zálší opět v sobě. Tentokrát kvůli letitému sporu o právo užívání pastvin a lesů na tzv. blatech u vsí Mažic a Borkovic, které jejich obyvatelé, částečně poddaní panství Třeboň a částečně vratislavského statku Zálší, obdrželi od Voka a Petra z Rožmberka v průběhu 15. století za stanovený roční plat.⁸¹⁶ Dohodnutou sumu však nikdo neplatil a gubernátor proto zpochybnil jejich práva k těmto pozemkům. Poddaní statku Zálší však dále mažická a borkovická blata užívali a o zastání se obrátili na svou vrchnost Václava Vratislava z Mitrovic.

V prosinci 1643 třeboňští poddaní zabavili Vratislavovu poddanému tažného vola od vozu, na němž odvážel dřevo z třeboňských lesů. Vratislav si stěžoval místodržícím i komoře a přidal obvinění z neoprávněného lovu na vratislavských statcích. Eckersdorf kontroval 9. dubna 1644 zápovědí třeboňských gruntů poddaným statku Zálší.⁸¹⁷ Asi čyřicet třeboňských poddaných s mušketami, ručnicemi a halapartnami pak 27. června 1644 zabavila v Mažicích další tažné voly a odehnala je do Třeboně. Kauzou se několikrát zabývali krajští hejtmani i komorní prokurátor, avšak k dohodě strany nedospěly.

K další eskalaci konfliktu došlo až roku 1653, když už byl Eckersdorf Vratislavovým sousedem na Žimuticích. Tehdy byl třeboňskými poddanými z borkovických luk odehnán pasoucí se dobytek patřící jak Vratislavovi, tak jeho poddaným, a vrchnostenský úředník na Zálší jej odmítl vyplatit. Dobytek tak zůstal „zajatý“ a gubernátor přes Vratislavovy pokusy o dohodu neústupný.

V prosinci téhož roku pak lidé hraběte Vratislava pronikli až na žimutickou tvrz a hrabě sám hejtmanovi vyhrožoval zbitím: „Toliko že vlastních regalií Jeho Arciknížecí Milosti hájím a vůli provozovati bráním, nařknut, ano i vzkazováním skrze posla, že mě bastonýrovati dá, a co největšího, na mě na můj statek Žimotice sám sedmej mimo pěší se zbraní přijel, mě proti všemu obyčeji též proti přísným patentům a těžký zápovědi Jeho Milosti císařské na plac vyvolati dal, z čehož se evidentissime znáti a rozuměti může, že se kvaltovně na mě nutká [...] ani na milostivé poručení Vaší Excellence a Milosti před pány hejtmany kraje tohoto Bechyňského k odpovídání se dostaviti nechce, nýbrž ještě tak hrdě a pyšně sem i tam o osobě mé, že mě kyjem traktýrovati bude, se pochloubá.“ ⁸¹⁸ Korespondence provázející spor vykresluje Václava Vratislava jako svéráznou postavu, jehož neomalené způsoby byly v kraji známé.⁸¹⁹ Pan hrabě předešel gubernátora v odchodu z tohoto světa o pouhé tři roky, ani jeden se však vyřešení sporů panství Třeboň se statkem Zálší nedočkal.

Hůře než ze strany místní šlechty se udržoval respekt „vojenského lidu“, s nímž v čase války nutně přicházel do kontaktu. Jestliže jednání s veliteli vojenských jednotek na svěřeném území byla často nepříjemná a konfliktní, pak krotit řadové vojáky, kteří si z civilních autorit mnoho nedělali, byla i záležitost nebezpečná.⁸²⁰ Takovou situaci osobně Jan z Eckersdorfu pocítil, když byl roku 1644 přepaden vojáky na cestě do Prahy a on i jeho průvodci přišli naštěstí jen o šaty.⁸²¹ Že cesty nebyly bezpečné se přesvědčili i řadoví úředníci.⁸²²

22. června 1653, dvacet tři let po nástupu na post hejtmana třeboňského panství a v šestém roce zástavní držby arcivévody Leopolda Viléma, se Jan z Eckersdorfu dočkal ocenění svých služeb v podobě povýšení do stavu svobodných pánů.⁸²³ V čase nobilitace muselo Janovi být přes šedesát let, není tedy divu, že výkon služebních povinností začaly omezovat občasné zdravotní potíže a nemoci.⁸²⁴ Nakonec ve své službě setrval až do postoupení panství Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu koncem roku 1660. Mohl tak předat řadu cenných zkušeností novému třeboňskému hejtmanovi Eliáši Gattermayerovi z Gatterburku.⁸²⁵ Spolu s Gattermayerem a Zachariášem Krestlem z Qualtenberka se také účastnil komise, která převzala od marradasovských úředníků do schwarzenberské správy panství Hluboká nad Vltavou.⁸²⁶

Poté, co Jan z Eckersdorfu opustil svůj úřad, odprodal v dubnu 1661 hraběti ze Schwarzenbergu statek Baštu,⁸²⁷ jehož poloha uprostřed třeboňského panství byla po opuštění úřadu veskrze nevýhodná. Žimutickou tvrz podle všeho užíval především syn Václav Albrecht a Jan si oblíbil Pluhův Žďár, kde zemřel po delší nemoci⁸²⁸ o necelé dva roky později 22. února 1663 a pohřben byl dle svého přání v kostele jen několik metrů od tvrze.⁸²⁹

Ihned po smrti Jana z Eckersdorfu došlo ke sporu mezi dědici vdovou Annou Barborou z Eckersdorfu a jejím nevlastním synem. Většinový dědic Václav Albrecht, zřejmě pod tlakem věřitelů, zpochybnil jediný majetek, který si po druhém muži Anna Barbora nárokovala - dům v Lomnici nad Lužnicí spolu s hospodářstvím v nemalé ceně 1 tisíc zl. rýnských.⁸³⁰ Až do roku 1673 vedla Anna Barbora z Eckersdorfu spor o práva k tomuto domu, přičemž lomnická městská rada byla zcela bezradná v situaci, kdy o dům podléhající městskému právu vedly spor dvě urozené osoby. Zásahem vrchního hejtmana třeboňského panství bylo nakonec vše vyřešeno ve prospěch Anny Barbory.⁸³¹

Za zmínku také stojí zvláštní postavení gubernátora v souvislosti s patronátními záležitostmi. Tento obrácený český bratr se svědomitě věnoval kostelům na třeboňském panství a pokoušel se je uvést do pořádku, alespoň po hmotné stránce. Přitom užíval titulu kolátor příslušející pouze vlastnímu držiteli a vykonavateli patronátních práv a nikoli jeho zástupci.⁸³² Zvláštní péči měl v tomto smyslu o kostel sv. Barbory v lesích. Opravy kostela sv. Barbory, jenž měl pro třeboňské vrchnostenské úředníky zcela zvláštní přitažlivost, se po českém povstání jako první ujal Eckersdorfův předchůdce hejtman Ruland.⁸³³

Kromě péče o kostely svěřené mu úřadem, se Jan z Eckersdorfu podílel na vzniku jednoho z jihočeských barokních poutních míst – kostela Narození Panny Marie v Pluhově Žďáru. Jeho roli je třeba připomenout už z toho důvodu, že podle nejnovější literatury o poutní tradici tohoto místa mnoho nevíme.⁸³⁴ O záměru Jana z Eckersdorfu vybudovat dostavbou kostela důstojnou rodinnou hrobku a místo prezentace rodu svědčí obsah kupní smlouvy na statek Pluhův Žďár Václava Albrechta na statek s Janem Jáchymem Slavatou z roku 1688, kde je jasně stanoveno přání fundátora: „Každoročně odbývané dva průvody, jeden v neděli po slavnosti Nanebevstoupení Panny Marie, druhý na den úmrtí zakladatele této fundace (Jana svob. pána z Eckersdorfu) [tj. 22. 2.] mají se takto slavně díti: sousedící čtyři faráři řečický, deštenský, lodhéřovský a dírenský k těmto průvodům pokaždé pozváni býti mají a na den úmrtní zakladatele má mezi službami božími nad hrobem jeho dvou neb tříliberní bílá vosková svíce hořeti, taktéž každou třetí neděli a ve svátek, pak na Dušičky má v žďárském kostele mše sv. sloužena býti. [...]“⁸³⁵

XI. 2. 3. Gegenhandler Lorenc Perger z Rozenwertu ⁸³⁶

Prvním známým předkem Vavřince Vrchoty byl jeho děd, třeboňský poddaný Ondřej Vrchota. Hospodářství na lánovém statku ve vsi Břilicích po něm převzal po roce 1591 syn Matěj, zatímco jeho bratr Vít, otec Vavřince Vrchoty se na počátku 17. století vyskytoval v Třeboníně na českokrumlovském panství. Kolem roku 1610 se však usadil na jednotě Herda nedaleko kostelíka sv. Barbory v lesích. Na čtvrtlánovou usedlost získal Vít Vrchota – Herda zápis až roku 1613 a k jeho povinnostem patřilo starat se o včely a přes léto pást vrchnostenský jalový dobytek. V té době měl však již Vavřinec absolvovaná studia „v Němcích“, financovaná v letech 1610 – 1612 Petrem Vokem z Rožmberka, zatímco Vavřincův bratr Jakub zvolil církevní dráhu a vstoupil do cisterciáckého kláštera Plasy, kde se roku 1640 stal opatem.⁸³⁷ Vavřinec, narozený kolem roku 1600 přijal službu u Švamberků, zpočátku jako mládenec, později písař při buchalterii a kuchyni. Po kapitulaci Třeboně v roce 1622 zůstal na dosažené funkci důchodního písaře a v ní byl ponechán i novým vrchním správcem Vilémem Slavatou. Narozdíl od svého bratra nebyl Vavřinec katolíkem a ještě roku 1625 prosil královského místokancléře Fenka ze Steinhofenu při vizitaci panství, aby směl zůstat při staré víře.⁸³⁸ O rok později se začal za podpory hejtmana Rulanda opravovat požárem poškozený kostel sv. Barbory v lesích s poustevnou a Lorenc Perger se již jako katolík stal jeho správcem. Svůj podíl na tom mohla mít i skutečnost, že Pergerova rodná usedlost stála jen několik set metrů vedle tohoto kostela.⁸³⁹

Protože kromě Havla Vlka Teleckého, roku 1623 nového hejtmana panství, byl úředníkem na panství již jen purkrabí Vít Dekara z Rozenetu, Vrchota vykonával zpočátku také funkci rybního, obročního i pivovarského písaře. Vzhledem ke stavu rybníků, dvorů i obou pivovarů, byl důchodní písař v centru dění a spolu s hejtmanem a purkrabím patřil mezi osoby, které si nejvíce mohly nárokovat uznání a ocenění za rekonstrukci vrchnostenského hospodářství, za něž si zásluhy později pokoušel přivlastnit výlučně purkrabí Vít Dekara. Zatímco však Dekarova hvězda v roce 1629 bledla, z Vavřince Vrchoty se mezitím stal Lorenc Perger a 5. března 1629 byl povýšen do vladyckého stavu s přídomkem odkazujícím na Rožmberky – z Rozenwertu.⁸⁴⁰ Pokud je možné věřit Sedláčkovu údaji, Pergerův sňatek s chudou dámou urozené krve Kateřinou, rozenou Kábovou z Rybňan, byl uzavřen těsně před nobilitací.⁸⁴¹ Kateřina, dcera rytíře Jiřího Káby z Rybňan, který strávil nebezpečnou dobu stavovského povstání v Třeboni a po něm přišel o svůj statek Cuknštejn, porodila čtyři děti, z nichž jen jedna dcera se dožila dospělosti.⁸⁴² Jejich kmotrem byl ve třech případech hejtman Jan z Eckersdorfu a v jednom případě přední třeboňský měšťan. Kateřina zemřela na mor, který v Třeboni trval od 30. června do 27. října 1640.⁸⁴³ Morová rána však nepostihla jen smrtí manželky: „[...] před panem nemohu tajiti že jest Pán Bůh všemohoucí mně milou manželku, podobně i paní švagrovou mou a paní sestru její milou v času té rány boží morové kde ten čas trvající z tohoto světa skrze smrt časnou povolati a mě nemalým zármutkem navštíviti ráčil, přičemž jsem i jinších těžkostí zakusiti musil, že se pak tak Pánu Bohu líbilo, povinen sem vůlí svou s vůlí jeho božskou srovnati. Nyní pak chvála Pánu Bohu zase již lepší povětří zde jsouce mírného způsobu a zdraví požívám. Pán Bůh rač nás z obojí strany ode všelijakého neštěstí podobného i jiného zachovati a ochrániti.⁸⁴⁴

Na konci 20. let se poměry relativně stabilizovaly a na panství pronikla úsporná opatření, uplatněná v první řadě na českých komorních statcích. Rokem 1628 skončilo třeboňským úředníkům definitivně období, kdy vedli svou režii na útraty panství. Po vzoru komorních panství bylo zrušeno společné stravování a nahrazeno tzv. kostgeltem a o dva roky později byl zrušen oblíbený způsob přivýdělku – prodej ryb v režii úředníků, na němž utržili nemalé částky.⁸⁴⁵ V této souvislosti nemálo vynikl právě Perger, který měl už jako rybní písař přehled o výnosném obchodování s rybami. Na něj se obraceli obchodníci s žádostí o přidělení ryb z výlovů a zvláště v případě, že dlužili již za dříve odebrané ryby, mohla být jeho přímluva za další odběr otázkou přežití.⁸⁴⁶ Perger si tímto způsobem jistě vydobyl nemalou vážnost i společenské kontakty. Ve svém oboru se orientoval velmi dobře, a i proto byl jistě neocenitelným poradcem nově instalovaných hejtmanů.⁸⁴⁷

Roku 1633 se Perger, po odchodu Dekarova nástupce na purkrabském místě Karla Hrdličky Velvarského, stal druhým nejvyšším úředníkem na panství.⁸⁴⁸ „Rošáda“ ve složení správy zasáhla i post obročního písaře, kde Jana Rutharda Mirotického nahradil Eliáš Hupfauf, bývalý kuchyňský písař, a důchodním písařem se místo Pergera stal Pavel Mecer, který byl již sedmým rokem u Pergera ve službě jako pomocník a písař. Perger dokázal vytěžit i z krátkého pobytu krále Ferdinanda III. na třeboňském zámku v květnu 1635, kdy se mu podařilo pro svůj, od roku 1628 rozšiřovaný, nejméně 5/4 lánový statek v Přesece, získat osvobození od stálých platů a robot.⁸⁴⁹ Prestiž úřadu byla tedy podpořena hmotným stimulem.

O vážném přístupu Pergera k vlastní cti vypovídá spor, který Lorenc Perger vedl s třeboňským měšťanem Jakubem Šillerem kvůli nočnímu výstupu u zamčené zámecké brány. Jádro sporu leželo v Pergerově názoru, že s ním třeboňský soused nejednal dosti uctivě, když před mu dalšími ctihodnými osobami položil urážlivou otázku, jestli má kde spát.⁸⁵⁰

Vrcholem v úřednické kariéře bylo 1. prosince 1637 jmenování gegenhandlerem neboli kontrolorem třeboňského panství za účelem ochrany zájmů panovníka po dobu trvání zástavy třeboňského panství polské královně, arcivévodkyni Cecílii Renátě.⁸⁵¹ V této době byl označován také jako hejtman nebo podhejtman panství – když se pro Jana z Eckersdorfu téměř bez výjimky ujal titul gubernátor. Měl nejen dohlížet na účetní hospodaření a transfer peněz na umořování úroků, ale také se aktivně účastnil správy panství.⁸⁵²

Novou manželkou Lorence Pergera se krátce po 8. únoru 1644⁸⁵³ stala Eva Sibyla Sluzská z Chlumu.⁸⁵⁴ Po úmrtí polské královny Cecílie Renáty v roce 1644 a formálním převodu zástavní sumy na knížectví opolsko-ratibořské o rok později, převzal panství opět císař Ferdinand III., ale Lorenci Pergerovi už jeho titulatura kontrolora třeboňského panství zůstala. Dva roky před smrtí byl 24. ledna 1650 na svou žádost povýšen do stavu rytířského, hlavním argumentem nobilitace byla letitá a stále trvající služba ve funkci důchodního písaře a gegenhandlera.⁸⁵⁵ Obdržel i nový erb, který lépe upomínal na Rožmberky použitím erbovní figury medvěda a červené růže,⁸⁵⁶a o dva dny později, 26. ledna 1650, zakoupil za 6 tisíc zl. rýnských zemskodeskový statek Brandlín.⁸⁵⁷

Zemřel mezi 11. únorem 1652, kdy sepsal závěť, a 15. březnem téhož roku, kdy vdova Eva Pergerová rozená Sluzská z Chlumu tuto závěť vložila do zemských desk a stala se poručnicí dvou nezletilých synů Jana Jiřího⁸⁵⁸ a Václava Leopolda a dvou dcer.⁸⁵⁹ Ludmila Magdalena, poslední z Pergerových dětí s první ženou Kateřinou se již krátce po smrti otce v září 1652 provdala za Diviše Zikmunda Pirknera z Březí, syna třeboňského purkrabího Matyáše Pirknera.⁸⁶⁰ Pergerovým příbuzným byla také Adam Václav Valha, syn jeho sestřenice Mariany a zvíkovského rychtáře Pavla Valhy, který sloužil Janovi z Eckersdorfu v závěru života na Pluhovém Žďáře jako komorník. ⁸⁶¹

XI. 2. 4. Purkrabí a věrný katolík Vít Dekara z Rozenetu

Vít Dekara z Rozenetu⁸⁶² patří určitě k zajímavým osobám, které se v období habsburské držby třeboňského panství vyskytly v jeho správě. Pocházel z poddanské rodiny, která svůj společenský vzestup začala realizovat prostřednictvím služby Rožmberkům, ale společenský posun do řad erbovních měšťanů přinesla Dekarům až doba švamberská.

Vít byl zřejmě nejmladší ze tří bratrů, o kterých je známo, že se uplatnili ještě v rožmberské službě.⁸⁶³ První konkrétnější informace o Vítovi je v dopise českokrumlovského purkrabí Jana Nigrina z Švarcperku lomnickým měšťanům roku 1605, který na jejich výslovný dotaz odpovídá, že tento poddaný Petra Voka přišel na přímluvu z Prahy do českokrumlovské kanceláře Jeho Císařské Milosti a pracuje jako mládenec při truhelním písaři Jakubovi Nigrinovi.⁸⁶⁴ 19. května 1609 se Vít, tou dobou městský písař v Lomnici nad Lužnicí, v Třeboni oženil s Klárou Mirotickou, vdovou po třeboňském erbovním měšťanovi Janu Mirotickém z Malešova.⁸⁶⁵

7. února 1614 byl Matěj Dekara spolu se svým bratrem Vítem Dekarou a strýci Albrechtem a Maxmiliánem, také měšťany, v Českých Budějovicích povýšeni do vladyckého stavu s přídomkem z Rozenetu.⁸⁶⁶ Před stavovským povstání byl již Vít Dekara z Rozenetu váženým měšťanem. Vítovy osobní prožitky období stavovského povstání, které strávil v Třeboni obsazené stavovskou posádkou v rok a půl trvajícím obležení, musely být bez ohledu na pozdější účelové líčení dosti silné, protože se dostal do pozice předáka katolické skupiny měšťanů a jako poměrně zámožný zkusil od vojenské posádky své. Líčení sepsané Tobiášem Mikulášem Foukalem, písařem a správcem jezuitské koleje v Římově, který byl tehdy v Třeboni v učení u malíře Tomáše Třebochovského, o jeho útrapách způsobených střetem s velením stavovské posádky, ale hlavně chabou odvahou ostatních měšťanů vzniklo sice jako obhajoba Dekarovy cti, přesto je to zajímavý pramen o vztazích mezi třeboňskými sousedy.⁸⁶⁷

Výpověď o Dekarově chování za povstání svědčí o jisté svéráznosti jeho charakteru, avšak společenská prestiž tohoto sveřepého katolíka přestálými útrapami vzrostla.⁸⁶⁸ Pověst o bezmála mučednickém utrpení pro víru ve městě obsazeném stavovskou posádkou Dekarovi získala důvěru ustanoveného správce panství Viléma Slavaty, takže byl jako znalý místních poměrů jmenován roku 1623 purkrabím a zůstal jím až do ledna 1630, kdy funkci opustil za pro něj nepříjemných okolností – novopečeným hejtmanem Adrianem z Eckersdorfu byl v létě 1628 obviněn, že svého úřadu užíval pro osobní obohacení, což vyústilo do vzájemného sporu. Upozornění na takové skutečnosti je zajímavé o to více, že jak ukázal Maur⁸⁶⁹ na komorních statcích, různé zneužívání pravomocí při správě dominia pro vlastní obohacení bylo zcela běžné a pokud nepřesáhlo jistou mez, úředníci se při této činnosti obvykle vzájemně kryli.

Prvotní příčinou sporu mohlo být, jak se domnívá Petřík, šetření špatných výnosů panství, po nich následovalo obvinění Víta Dekary ze zneužití pravomocí purkrabího, v němž Eckersdorfa podpořil i třeboňský duchovní minorita Jakub Merell, nikoli však ostatní vrchnostenští úředníci.⁸⁷⁰ Obvinění, která padla na adresu Dekary, že si přivlastnil pustý lánový dvůr s krčmou po Šimonovi Lomnickém z Budče v Ševětíně,⁸⁷¹ a že využívá poddanských robot pro svůj vlastní užitek, byla snadno vyvratitelná, ale není důvod pochybovat, že nějaké finanční úniky skutečně úspěšně provedl. Zajímavé je, že z let 1628-1630 je ve velkostatkové registratuře dochováno velmi malé množství účetního materiálu.⁸⁷² Dekarovou obrannou strategií, bylo logicky vyzdvižení zásluh na rekonstrukci hospodářských struktur svěřeného panství.⁸⁷³ Díky dochované písemné zprávě purkrabího Dekary o stavu panství, koncipované do formy obhajoby, máme jedinečný doklad o postupu, jakým bylo povstáním zničené hospodářství restaurováno.⁸⁷⁴ Zde hrálo vše pro něj, neboť první slavatovský hejtman Havel Vlk, odešel v roce 1625, dočasný správce Adam Putschar opustil panství po instalaci nového hejtmana Urbana Jakuba z Rulandu na jaře 1626 a nový hejtman zemřel neočekávaně na jaře roku 1628. Nikdo z nich tedy nemohl bezprostředně podat svědectví. Po náhlé smrti hejtmana se purkrabí Dekara stal nejmocnějším mužem na panství a jeho korespondence z toho období svědčí o velkém nasazení a vysoké míře samostatné iniciativy. Pokud se Dekara hleděl dobře osvědčit a doufal ve funkci hejtmana, není divu, že si nastupující hejtman Adrian z Eckersdorfu se snaživým purkrabím do oka nepadl.⁸⁷⁵

Adrian z Eckersdorfu odešel z funkce ze zdravotních důvodů na jaře 1629, purkrabí Dekara v lednu 1630. Projednání jejich sporu však proběhlo prostřednictvím komise na Třeboni, kam z Kladska přijel i bývalý hejtman, až v únoru 1630. Potřebám královských komisařů, nařízených k rozsouzení obou sporných stran na třeboňském zámku, měla zřejmě sloužit i zpráva písaře římovské koleje o Dekarově strádání pro katolickou víru v době stavovského povstání v obležené Třeboni.⁸⁷⁶ Bohužel k této záležitosti jiné prameny než Foukalovo svědectví nejsou, avšak vzhledem k jeho dobrozdání o chování Víta Dekary během obležení Třeboně pro účely komisionelního šetření, šlo ve sporu nakonec spíše o čest než o hospodářské úniky. Těžko říci, zda sporem utrpěla Dekarova dobrá pověst. Je sice pravda, že v Třeboňských pamětech namísto výčtu jeho zásluh o rekonstrukci hospodářské struktury, zůstala pouze informace, že s hejtmanem Adrianem z Eckersdorfu: „měl soud [...], že jeden bral víc než druhej“, ⁸⁷⁷ ale na druhou stranu již o rok později figuroval ve funkci správce majetku obnoveného třeboňského kláštera.⁸⁷⁸ Roku 1642 se Dekarovo jméno ocitlo mezi donátory na jenom ze tří zvonů darovaných třeboňskému klášternímu kostelu.⁸⁷⁹

O jeho sociálním statutu v měšťanském prostředí po roce 1630 svědčí nejstarší třeboňská matrika narozených,⁸⁸⁰ nezbývá než litovat, že není možné učinit srovnání s obdobím jeho působení ve správě panství. Roku 1638 zemřela Dekarova první manželka Klára. Kšaftovala ve prospěch provdaných dcer svých dětí z prvního manželství s Janem Mirotickým, Kláry Ziglerové, Zuzany Hupaufové a Anny Marie Freyové. Proti takové závěti podal Vít Dekara nářek, neboť jak se vyjádřil, za třicet let společného života mu mnoho neodkázala ačkoliv on mezitím poctivě pracoval „vzdělávaje můj stávek svou prací...“⁸⁸¹ Znovu se oženil a se svou ženou Alžbětou měl čtyři dcery, které se dožily dospělosti,⁸⁸² dle dvou nalezených zápisů o křtu, byl kmotrem dětí „druhý muž“ správy panství a Dekarův bývalý dlouholetý „kolega“ Lorenc Perger z Rozenwertu společně s některou z manželek dalších úředníků. Sám Dekara byl v letech 1630 – 1652 nejméně čtrnáctkrát kmotrem dětí třeboňských měšťanů, nikdy však dětí vrchnostenských úředníků.⁸⁸³ Po roce 1652 se Dekara již mezi kmotry neobjevuje, zemřel však někdy mezi rokem 1654, kdy jej uvádí berní rula, a rokem 1658, kdy již byla jeho manželka znovu provdána.⁸⁸⁴

XI. 2. 5. Důchodní písař Pavel Zachariáš Mecer

Pavel Zachariáš Mecer pocházel z třeboňské měšťanské rodiny.⁸⁸⁵ Byl však zřejmě nějakou dobu na cestách, protože ve své žádosti o propuštění uvádí, že do služby u důchodního písaře Vavřince Vrchoty přišel 20. června 1626 „auss der frembden“ ve věku okolo osmnácti let.⁸⁸⁶ Roku 1633, byl Vrchota, tou dobou již Lorenc Perger z Rozenwertu, povýšen na purkrabího a Pavel Mecer převzal funkci nejen důchodního písaře, ale i pivního a sirotčího.⁸⁸⁷ Podle jeho vlastního názoru na něj funkce kladla vysoké požadavky a jeho plat tomu neodpovídal. Vykonávat úřad v době, kdy se staré urbáře a pozemkové knihy nedaly použít, protože zpustlých byla až třetina gruntů, považoval za velmi obtížné. Každoročně musela být zřizovaná nová kniha pro evidenci navrácených a zběhlých poddaných a teprve roku 1637 byl sepsán nový urbář. Musel se také naučit mnoho nových věcí, a jak sám přiznává, nikdy se dobře nenaučil „deutschreiberei“.⁸⁸⁸

Šestadvacetiletá služba však Pavlu Mecerovi nepřinesla jen frustraci z přicházejících novot, znamenala pro něj i majetkové polepšení, i když zdaleka ne takové, jako v případě nejvyšších úředníků. Kromě městského domu dokázal na své vrchnosti získat i vlastní pozemky ve východní části pustého rybníka Hradeček na jihovýchodě Třeboně.⁸⁸⁹

Nedaleko, při silnici k rakouské hranici nechal roku 1646 vystavět kapli sv. Petra a Pavla.⁸⁹⁰ V dubnu 1653 se ujal Pavel Mecer z nařízení Jana z Eckersdorfu správcovství kostelíka sv. Barbory v lesích mezi Třeboni a Majdalenou, kteroužto funkci do té doby vykonával Lorenc Perger.⁸⁹¹ Avšak dohled na kostel ležící o samotě dobrých osm kilometrů od Třeboně uprostřed bažinatých lesů nebyl vůbec vděčnou funkcí. Ani Pavel Mecer tedy nebyl nadšen, ale „z nařízení zdejší vrchnosti, jsouce tehdáž důchodním písařem, se jí ujíti musel a nemaje vědomosti o ničemž.“⁸⁹² Mecerova čestná služba navíc plně zaměstnávala i jeho manželku a bez ohledu na výhody zajištěných přímluv světice Barbory, znamenala i finanční náklad.⁸⁹³ Svatá Barbora se však přece jen dokázala svému služebníku odvděčit, o čemž sám vydal svědectví: „Před štyrma lety jel sem [...] v pondělí svatodušní z brány Svinenské, podbranný nezastrčil mostu, a když klisny na most vešly, most s nimi šel vzhůru, nejsouce žádného aby pomáhal, klysata zaufaly a most přece nahoru šel, až nejprve valach a potom i klisna do té jámy, jak váha od mostu jde, upadly. Jak sou držení zbavený a postraňk nemohu věděti, valach se v kříži srazil, že potom na nic nebyl, a klisna se velmi sesmykla a kdyby ochrany Boží nebylo a Svaté Panny Barbory, byl bych tehdáž okamžení v škodu přes 50 zl. rýnských přišel, o jiných neštěstích příhodných v těch letech, jak s osobou mou a mé manželky, které sme v těch letech pocítili, mlčeti neb vím, že by ani odčiněno nebylo.“⁸⁹⁴

Také u důchodního písaře se lze setkat s případem sporu o čest, v tomto případě je však již třeba doplnit, že až deset let poté, co opustil vrchnostenskou službu. Zajímavé je v tomto případě, že urážku mu způsobil nový vrchnostenský důchodní písař Matyáš Teichl tím, že o něm špatně hovořil v jeho nepřítomnosti, zato však ve společnosti mistrů pekařského cechu při tzv. mistrovské svačině. Je pravděpodobné, že se Teichl se šířil o nedostatečných schopnostech nebo některých chybách, kterých se Mecer dopustil ještě ve funkci důchodního písaře. Mecer v tomto případě vystupoval spíše coby uražený měšťan než úředník, nicméně se obrátil se žádostí o zastání na vrchního hejtmana schwarzenberských panství Eliáše Gattermayera z Gatterburku, jako svého patrona a zástupce vrchnosti. Požadoval při tom prošetření celé záležitosti a výslech svědků, o tom, jestli měla záležitost nějakou dohru, však prameny mlčí.⁸⁹⁵ Mecer byl však zcela jistě vážený měšťan a soused, protože byl velmi žádaným kmotrem. Počty jeho kmotřenců z třeboňské farnosti lze počítat na čtyři desítky.⁸⁹⁶

Řídké informace o Pavlově rodině opět pomáhá osvětlit nejstarší třeboňská matrika. Se svou ženou Žofií měli v rozmezí let 1632-1651 nejméně šest dětí, kdy vzhledem k opakování křestního jména i Mecerově zmínce o neštěstích, která postihla jeho rodinu, se ne všechny dožily dospělosti. Zajímavé jsou však opět osoby kmotrů dětí důchodního písaře. U chlapců figuruje ve všech případech jako kmotr hejtman Jan z Eckersdorfu, který jinak v třeboňské farnosti za kmotra chodil zřídka⁸⁹⁷ a většina jeho kmotřenců byla urozeného rodu. ⁸⁹⁸ Pavel Mecer je jako kmotr uváděn naposledy 11. června 1659, roku 1672 se připomíná jako poručník sirotků Víta Dekary.⁸⁹⁹ Zemřel se značnými dluhy před rokem 1682.⁹⁰⁰ Dluh u města Třeboně ve výši 254 zl. rýnských doplnilo rovných 100 zl. rýnských, které si vypůjčil z peněz kostela sv. Barbory, jehož byl správcem. Podle rozhodnutí městské rady z 23. února 1684 měla dluhy postupně splatit Mecerova vdova, ta naopak žádala správu panství o vyplacení 100 zl. rýnských slíbených a nevyplacených jejímu manželovi za sepsání urbáře třeboňského panství.⁹⁰¹