11
ale přitom by čekal, až bude moci odejít, oprostí se od něho a nebude už žádný dům
potřebovat…“
60
5.2. Vztah k náboženství
V Plótínových textech sepsaných Porfyriem je možné nalézt nejen názory na
myšlenkové proudy tehdejší doby, ale také na některé náboženské směry. Plótínos se ke
všemu nejen rád vyjadřoval, ale vznikající výpovědi o daných problémech, uznal-li je za
vhodné, také zapracovával do své filosofie. Co se týče náboženství, byl toho názoru, že je to
soukromá věc každého člověka zvlášť, že „jde o osamělé putování duše k Bohu“.
61
Tento
názor nastiňuje celé Plotínovo filosoficko-náboženské uvažování. Pro tuto samostatnost
nejsou potřeba prakticky žádné vnější procedury (jako jsou nejrůznější obřady či rituály) a
pokud, tak jen velice sporadicky.
62
Plótínos většinou přistupuje k jiným náboženským
smýšlením s tolerancí, jedině vůči gnózi se ostře vyhraňuje – ze spisu
Proti gnostikům je
patrné, že k nim autor choval silné antipatie.
63
A to již z citátu uvedeného výše, tedy že
gnostikové opovrhují smyslovým světem, tělem, které vnímají jen jako vězení duše. Plótínos
jejich teorie vnímá jako velké ohrožení všeho, co sám preferuje a všeho, co sám učí. Pocit
ohrožení pak cítí i u některých svých žáků, jež jsou právě gnosticismem zasaženi. Je to hlavně
z důvodu protikladu hodnot uznávaných Plótínem, což jsou tradiční hodnoty ctnosti,
vycházející převážně z Platóna a opírající se hlavně o rozum a morálku. To je u gnostiků
v rozporu. Ti měli představu, že lze dosáhnout vytyčeného cíle, Boha, bez těchto ctností.
Zajímavostí je, že se Plótínos nejprve snažil využít některé shodné prvky, které měla jeho
filosofie s gnózí společné, ale později tuto možnost z důvodu nepřekonatelných rozdílů
a nebezpečnosti pro jeho filosofickou koncepci zavrhl.
64
„…nikdy nepojednávali o ctnosti.
Naprosto pominuli řeč o těchto věcech. Nehovoří ani o tom, co je to ctnost, ani kolik je
ctností. Nikdy nerozebírají žádný z těch četných a krásných výkladů, které o těchto věcech
zanechali staří. Nepojednávají ani o tom, z čeho ctnost pramení, ani o tom, jak se jí dosahuje,
ani o tom, jak se duše léčí a jak se očišťuje. Neboť říkat: Hleď na Boha, není k ničemu, jestliže
se zároveň nenaučíš, jak na něho máš hledět. Vždyť co mi brání, mohl by někdo říci, abych na
60
PLÓTÍNOS, Enn. II 9,18,1. In: HADOT, P. Plótinos čili prostota pohledu, s. 68.
61
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 239.
62
Tamt., s. 239.
63
Tamt., s. 240.
64
Tamt., s. 240-241.
12
něho hleděl, a přitom se nemusel zdržovat žádné rozkoše, ani ovládat svůj hněv? Budu-li mít
ustavičně na paměti slovo Bůh, mohu být v zajetí všech vášní a nepokoušet se vykořenit
kteroukoli z nich. A přitom je to právě ctnost, která ukazuje Boha, když dospěje k cíli a zrodí
se v duši spolu s rozumností. Bez opravdové ctnosti je to, co nazýváme Bůh, jen pouhé
slovo.“
65
Zde se také začíná objevovat jeden z velkých rozdílů mezi Plótínovým učením,
a židovsko-křesťanskou náboženskou tradicí, jenž spočívá v jejich rozdílném pojetí člověka.
66
To bude silně patrné např. u sv. Augustina. Zatímco v křesťanství, je člověk spojením duše
a těla, Plótínos toto duchovní spojení neuznává a pravému já vymezuje prostor pouze
v inteligibilní rovině. Tělo, které pro něj sice existuje, nemůže jakkoli přispět k pravému já.
67
Má velmi vysoké etické nároky a požadavky, i když často čelil obviněním, že mravnost nemá
v jeho náboženství žádné pevné postavení. Je pravdou, že v určité fázi ctnosti opouští, avšak
pouze z toho důvodu, aby dosáhl vyššího stupně. Jedná se tedy o jejich překonání, nikoli
popření. Náboženství v Plótínově pojetí neuznává svátosti a rituály, neklade důraz na
modlitbu ani jiné vnější projevy duchovního prožívání jako je tomu u jiných náboženských
mystiků. Plótínovi nahrazoval modlitbu, kterou pojímal jako magickou činnost, filosofický
dialog. Ten pro něj měl kromě řešení otázek na racionální rovině i smysl magické formule,
které má zároveň funkci pozvednout duši ke splynutí s Jednem.
68
Není potřeba, abychom
vzývali Boha pro naši spásu, neboť v bytí vyvěrajícím z Jedna, k nám přitéká vše, co tato
spása vyžaduje.
69
K tomu, aby duše nejvyššího principu dosáhla, pomáhá Plótínovi stálé
a podrobné procházení velkých filosofických pravd, hlavně z Platónova učení. Tím se duše
pozvedá na takovou úroveň nahlížení, která ji sjednotí s Dobrem.
70
5.3. Filosofie člověka
„Protože pak to, co hledáme, je Jedno, a protože zkoumáme počátek všech věcí, totiž
Dobro a První, nesmíme se vzdálit z oblasti prvních věcí a upadnout mezi věci poslední, nýbrž
je nutno sebe v směřování k věcem prvním vyvést vzhůru od smyslových věcí, protože ony jsou
posledními jsoucny, a zbavit se každé špatnosti, protože dychtíme dospět k Dobru. Musíme
65
PLÓTÍNOS, Enn. II 9,15,28. In: HADOT, P. Plótinos čili prostota pohledu, s. 46.
66
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 299.
67
Tamt., s. 299.
68
Tamt., s. 300.
69
Tamt., s. 299.
70
Tamt., s. 300.