13
vystoupit k počátku, který máme v sobě, a stát se z mnohého Jednem tak, že se staneme tím,
kdo zří počátek a Jedno.“
71
Hlavním cílem člověka je podle Plótína sjednocení s nejvyšším božským principem –
Dobrem či Jednem. Toto Dobro je pro něj základem všeho bytí. Jeho filosofie je snahou
ukázat člověku cestu, díky které se může s Jednem opět sjednotit.
72
Zásadním pro pochopení otázky člověka v Plótínově koncepci jsou jedna
z jeho posledních slov, která ve chvíli umírání říká Porfyriovi: „Navracím duši Bohu“
73
.
Na jedné straně to může znít pouze jako stoické sjednocení duše s přírodou, s vesmírem,
božským rozumem, oddání se osudu, podle Hadota je to však spíše výrok promlouvajícího
mystika, jehož duše spatří nejvyšší božství.
74
Plótínos tedy vidí v člověku „určitým způsobem
božství.“
75
Jedině filosofickým životem můžeme odhalit, poznat toto božství a následně dojít
k opětovnému sjednocení se svým transcendentním zdrojem. Toto propojení s božským
principem „nikdy zcela nevymizí.“
76
Úkolem filosofie je tedy sjednocení s Dobrem, a to tak,
že nám pomáhá rozpoznat naše pravé já, uvědomit si ho a pochopit ho ve vztazích k okolnímu
smyslovému světu, skutečnosti, poznat své místo v něm. Armstrong píše o Plótínově
neustálém zdůrazňování, že „poznat sebe sama znamená poznat se ve vlastním kontextu:
musíme znát své místo a své spojení s celkem, jímž v určitém smyslu jsme.“
77
Lidská duše i
duch je stále propojena s Jednem, ona je tím božstvím v člověku, i když božstvím na nejnižší
úrovni. Proto také stále touží po splynutí s ním. Člověk však v sobě musí tento princip
rozpoznat. Někteří lidé se od tohoto svého smyslu naopak vzdalují. Žijí tak „nízko“, a tak
závislí na světě stvořeném pouze ze smyslových vjemů, že nejsou schopni se bez pomoci
vrátit zpět na cestu ke své podstatě, která je dovede k Jednu. Čím delší bude cesta vzdalující
se od této podstaty, o to hůře se po ní člověk bude navracet.
78
Plótínos naznačuje pomoc,
jež tkví v tom: „vysvětlit jim, jak vysoko stojí nad smyslovými předměty, před nimiž snižují
hodnoty své duše“.
79
„Proto je třeba dvou důkazů, má-li někdo obrátit ty, již se takto
vynacházejí, k opačným a prvním věcem a má-li je vyvést až k těm vyšším, k Jednu a Prvnímu.
A jaké to jsou důkazy? Jeden dokazuje bezcennost toho, čeho si nyní duše váží…Druhý duši
71
PLÓTÍNOS, Enn. VI 9,3. In: REZEK, P. O klidu, s. 49-51.
72
ASMUS, V. F. Antická filosofie, s. 498.
73
HADOT, P. Plótinos čili prostota pohledu, s. 80.
74
Tamt., s. 80.
75
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 258.
76
Tamt., s. 258.
77
Tamt., s. 259.
78
ASMUS, V. F. Antická filosofie, s. 498.
79
Tamt., s. 498-499.
14
poučuje a připomíná jí její původ a vážnost…“
80
Vedle těchto lidí jsou zde i tací, kteří jsou
schopni kontemplace, jež pomáhá nazírat nejvyšší princip, a oni tak „směřují k Jednu
a zůstávají v jeho paprscích“.
81
Objevuje se tu tedy určitá možnost volby pro každého,
kdo chce vyjít na cestu zpět k Dobru, tak jako se rozhodl sám Plótínos, jež touto cestou šel
celý život. „Dobro je mírné a přívětivé a plné něhy a je tu pro každého, kdo je chce.“
82
Člověk však musí, pro dosažení Dobra vynaložit nějaké úsilí. V první řadě, je nutné se
rozhodnout pro směřování k Jednu, a následně obrátit naši pozornost požadovaným směrem,
neboť už tím že po něm začneme toužit, nás Ono samo nasměruje k sobě a my se tak
„staneme tím, čím vždy jsme“.
83
„To nejkrásnější ve smyslovém kosmu je přízrakem toho nejlepšího v kosmu
duchovním, jeho mohoucnosti a dobrosti. Všechny věci jsou drženy pohromadě, ty, jež jsou
duchovně, i ty, které jsou smyslově, duchovní věci jsou ze sebe, smyslové mají své bytí provždy
z účasti na nich…“
84
Výpověď tohoto překladu z Ennead, je dozajista to, že vesmíry jak
hmotné tak nehmotné, jsou nejenom propojeny, ale také jsou propojeny navždy.
Universum v podání Plótína by se mohlo svojí podstatou věčnosti a statičnosti jevit,
jako něco bez života. Opak je však pravdou. Armstrong označuje Plótína za filosofa,
jenž dokázal jedinečným způsobem propojit aktivnost života a bytí v jeden celek.
85
Nahlížíme-li hmotný vesmír jako celek, podobně jako svět duchovní, může se nám i tento
jevit neměnný a statický. Avšak v Plótínově filosofii je tento vesmír jediným místem,
ve kterém dochází ke vzniku a zániku. Tento vznik a zánik není možné brát jako něco nově se
rodícího, toho není hmotný vesmír, z důvodu své nedokonalosti, schopen.
86
Nedokonalost
hmotného bytí je způsobena vzdáleností od Dobra. Touto otázkou se budu zabývat v další
části své práce podrobněji.
Vzhledem k výše uvedenému rozdělení vesmíru na hmotný a nehmotný spadá člověk
svým tělem do hmotného nedokonalého světa. Člověk je však také pro svoji duši,
charakterizován Plótínem jako nejnižší božství. Duše má působnost, „která sahá od spodního
80
PLÓTÍNOS, Enn. V 1,1. In: REZEK P. O klidu, s. 113.
81
ASMUS, V. F. Antická filosofie, s. 499.
82
PLÓTÍNOS, Enn. V 5,12,33. In: HADOT, P. Plótinos čili prostota pohledu, s. 69.
83
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 259.
84
PLÓTÍNOS, Enn. IV 8,6. In: REZEK P. Sestry duše, s. 69-71.
85
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 259.
86
Tamt., s. 259.