KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Černý, Jiří
Sémiotika / Jiří Černý, Jan Holeš. -- Vyd. 1. -- Praha :
Portál, 2004. -- 368 s.
ISBN 80-7178-832-5
003.2/.6
z
sémiotika
z
příručky
003 - Systémy psaní a písma
Lektoroval prof. Miroslav Komárek
© Jiří Černý, Jan Holeš, 2004
Portál, s. r. o., Praha 2004
ISBN 80-7178-832-5
Obsah
PŘEDMLUVA
Znaky kolem nás
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
ČÁST PRVNÍ
ÚVOD
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
KAPITOLA 1
Sémiotika – věda o znakových systémech
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
1.1 Co je to znak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
1.2 Počátky sémiotiky a její vývoj do začátku 20. století . . . . . . . . . . . . 22
1.3 Moderní sémiotika 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
1.4 Sémiotické metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
ČÁST DRUHÁ
JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY
. . . . . . . 37
KAPITOLA 2
Struktura jazykového znaku
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
2.1 Struktura a vlastnosti jazykového znaku podle Saussura . . . . . . . . 39
2.2 Struktura jazykového znaku podle Peirce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
2.3 Asymetrie jazykového znaku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
5
KAPITOLA 3
Motivovanost jazykového znaku
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
3.1 Arbitrárnost a motivovanost jazykového znaku . . . . . . . . . . . . . . . . 51
3.2 Zvuková motivovanost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
3.3 Morfematická motivovanost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
3.4 Sémantická motivovanost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
3.5 Změny motivovanosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
KAPITOLA 4
Vlastní jména
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
4.1 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
4.2 Vztahy mezi vlastními a obecnými jmény . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
4.3 Přechody mezi oběma třídami jmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
KAPITOLA 5
Změny významu
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
5.1 Jazykové změny obecně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
5.2 Změny významu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
5.3 Proč slova mění svůj význam? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
5.4 Jazykové a historické příčiny významových změn . . . . . . . . . . . . . . 93
5.5 Společenské příčiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
5.6 Psychologické příčiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
5.7 Typy změn podle výsledku: zužování,
rozšiřování a přesun významu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
KAPITOLA 6
Strukturální sémantika
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
6.1 Tradiční a moderní sémantika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
6.2 Vztahy mezi znaky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
6.3 Analýza významu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
6.4 Jednotky významu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
6.5 Sémantická pole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
6.6 Další metody strukturální sémantiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
KAPITOLA 7
Písmo a jeho náhrady
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
7.1 Vznik a podstata písma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
7.2 Materiály užívané pro záznam písma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129
7.3 Vývoj písma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
7.4 Písma ideografická a smíšená . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142
7.5 Vývoj abecedy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
O B S A H
6
7.6 Umělá písma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
7.7 Další substituční kódy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
KAPITOLA 8
Kódy paralelní s mluvenou řečí
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159
8.1 Klasifikace paralelních kódů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159
8.2 Proxémika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
8.3 Haptika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
8.4 Pohledy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
8.5 Posturologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
8.6 Kinezika a mimika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
ČÁST TŘETÍ
OSTATNÍ ZNAKOVÉ SYSTÉMY
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
KAPITOLA 9
Typologie znaků a symboly
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
9.1 Kritéria pro klasifikaci znakových systémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
9.2 Typologie znaků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179
9.3 Symboly a symbolické jazyky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
9.4 Ukázky neostrých symbolů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
KAPITOLA 10
Znakové systémy ve vědě a v praxi
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213
10.1 Úloha znakových systémů ve vědě a technice . . . . . . . . . . . . . . . . 213
10.2 Znakové systémy v praxi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
10.3 Vývoj dopravních značek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222
10.4 Základní vývojové změny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226
KAPITOLA 11
Psychoanalytický výklad snů
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229
11.1 Bdění a spánek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229
11.2 Psychoanalýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230
11.3 Typologie snů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
KAPITOLA 12
Mýty, biblické příběhy, pověsti a pohádky
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
12.1 Původ mytologických příběhů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
12.2 Starověká mytologie a náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244
O B S A H
7
12.3 Biblické příběhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253
12.4 Pověsti a pohádky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259
12.5 Mýty moderní doby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262
KAPITOLA 13
Znakovost v umění
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267
13.1 Vývoj umění a klasifikace z hlediska sémiotiky . . . . . . . . . . . . . . . 267
13.2 Umění založená na přirozených jazycích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275
13.3 Umění založená na zvláštních výrazových prostředcích . . . . . . . . 280
13.4 Kombinované systémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288
13.5 Postupná semióza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290
KAPITOLA 14
Rituály, protokoly, hry a role
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295
14.1 Rituály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295
14.2 Protokoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301
14.3 Hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 303
14.4 Role . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307
KAPITOLA 15
Meditace, věštění a pověry
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311
15.1 Neostré a málo důvěryhodné znakové systémy . . . . . . . . . . . . . . . 311
15.2 Meditace, okultismus a magie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314
15.3 Věštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 329
15.4 Pověry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338
Literatura
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341
Seznam obrázků a tabulek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347
Rejstřík
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351
O B S A H
8
Předmluva
Znaky kolem nás
Krátce předtím, než prezidentu Václavu Havlovi skončilo na začátku roku 2003
poslední funkční období, objevilo se nad Pražským hradem velké neonové
srdce. Nepochybně mělo symbolizovat jedno z nejznámějších Havlových hesel:
„Věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Reakce na tento symbol
byly různé, většinou kritické, a dají se rozdělit do několika skupin.
První skupina kritiků se vyjadřovala v tom smyslu, že neon je vyhrazen
reklamám a na takovou historickou památku, jako je sídlo českých králů a pre-
zidentů, neon ani reklama prostě nepatří. Druhá skupina se přidala a navíc
zdůrazňovala, že neonová srdce svítící do noci zdobí noční podniky v obcích při
německých hranicích, a symbolizují tak sex a prodejnou „lásku“ za peníze.
A konečně jeden podnikavý člověk umístil na své budovy na Malé Straně pod
Hradem neonové symboly piků, kár a tref, takže takto vzniklý soubor čtyř sym-
bolů potěšil alespoň na chvíli srdce všech milovníků karetních her.
Objevily se i další reakce. Několika studentům se na chvíli podařilo neonové
srdce upravit tak, že dostalo podobu otazníku. Výstižně to symbolizovalo fakt,
že bylo velmi nejisté, kdo bude po Havlovi prezidentský úřad zastávat a jak
dlouho bude politikům trvat, než jeho nástupce zvolí, případně zda to nebudou
nakonec nuceni svěřit občanům. Jiná skupina studentů se na jedné pražské
koleji údajně domluvila, jak vytvořit pomocí určených rozsvícených oken
daleko viditelný a do noci svítící symbol, který mnohem výstižněji než srdce
označuje sex.
Z hlediska sémiotiky, tj. vědy o znacích, lze takové reakce vysvětlit zejména
tím, že většinu znaků je možné interpretovat různým způsobem. Je poměrně
málo znaků, které jsou přesně definovány a nepřipouštějí různé výklady. Jde
především o symboly používané ve vědě, kde je naprostá jednoznačnost pojmů
a termínů z pochopitelných důvodů nutná. Také některé znaky sloužící prak-
tickým účelům jsou poměrně ostré, tj. jednoznačné, protože jinak by sotva
mohly plnit svou funkci. Jsou to např. dopravní značky, výstražné signály nebo
9
piktogramy (schematické obrázky) označující v nemocnicích jednotlivé kliniky
nebo na letištích odlety, přílety, celní prostory, toalety, občerstvení, parkoviště
atd.
Naproti tomu není nadsázkou tvrzení, že pro naprostou většinu znaků je
charakteristická polysémie, tj. mnohoznačnost. Týká se to ve větší nebo menší
míře všech znaků jazykových a také většiny ostatních. Vysokou míru mnoho-
značnosti lze nalézt zejména v oblasti mytologie, náboženství, umění, ale pře-
devším patrně v oblasti věštění, výkladu snů, pověr apod., kde je zpravidla
možné přisuzovat jednotlivým znakům velké množství různých, často proti-
kladných významů.
Viděli jsme, jak byly v souvislosti s odchodem prezidenta Havla z funkce při-
pisovány různé výklady srdci. Ve skutečnosti to ale byla jen malá ukázka, jaké
významy tento symbol může mít. Srdce je v různých civilizacích tradičně spo-
jováno nejen s láskou všeho druhu, ale i s citovým životem, myšlením, vůlí,
odvahou, intuicí, rozjímáním, středem a podstatou vší skutečnosti atd. Vý-
znamné místo mělo ve starověké egyptské mytologii, kde bylo považováno za
centrum životní a duchovní síly. Po smrti člověka se jeho srdce vážilo a podle
výsledku se odhadoval jeho posmrtný osud. Při mumifikaci se všechny ostatní
vnitřnosti člověka odstraňovaly, ale srdce se ukládalo do mumie. Také ve stře-
dověkém křes anství se srdci přisuzovala významná symbolika ve spojení
s Kristem (nejsvětější srdce Ježíšovo), Pannou Marií a s celou řadou světců.
V jazyce se mnohovýznamovost tohoto symbolu projevuje v mnoha slovních
spojeních a rčeních, jako jsou v češtině např.: srdeční záležitost, srdečné přijetí,
srdnatý člověk, spadlo mu srdce do kalhot, člověk bez srdce. V praktickém
životě může symbol srdce označovat v nemocnici kardiologickou kliniku,
v inzerátech rubriku seznámení, na jídelním lístku některá jídla (srdce na sla-
nině nebo na smetaně), v mariáši trumfovou barvu apod.
Symboliku srdce jsme si vybrali pouze jako malou ukázku toho, jak různé
interpretace jsme zvyklí některým znakům přikládat. K tomu je třeba dodat, že
se znaky nejrůznějšího druhu se každý z nás setkává denně na každém kroku.
Když nás např. ráno probudí zvonění budíku, jde o signál, že máme vstávat.
Pohlédneme-li na budík, označují číselné symboly jednotlivé hodiny, malá
ručička aktuální hodinu a velká minutu. Během prvních několika sekund jsme
se tak setkali s celou řadou znaků, a to nepočítáme s možností, že si pamatu-
jeme poslední sen, který v sobě nepochybně skrývá jistou, často dost kompli-
kovanou symboliku. Další desítky a stovky znaků nám nabídne ranní toaleta,
příprava snídaně, poslech ranních zpráv, pohled na kalendář, odchod z domu
a cesta do práce pěšky nebo dopravním prostředkem, návštěva trafiky,
pozdravy, kontakty a dialogy s jinými osobami apod. Není nijak přehnané,
když konstatujeme, že znaky nás obklopují na každém kroku a v každé chvíli
nás doprovázejí.
Znakovými systémy se zabývá lidstvo už dlouhou dobu. V poslední době se
tento zájem soustře uje v rámci moderní sémiotiky. Zpočátku se pozornost
P Ř E D M L U VA
10
sémiotiků zaměřovala na znaky jazykové (laicky slova), ale stále větší zájem
mají dnes také o všechny ostatní sémiotické systémy. Kniha, kterou čtená-
řům předkládáme, si klade za cíl seznámit zájemce o tuto staronovou
disciplínu se základními informacemi o podstatě znaků, o jejich kla-
sifikaci a zejména o jejich všudypřítomnosti v nejrůznějších oblas-
tech, v nichž se s nimi setkáváme. Budeme rádi, když jim příručka
poslouží jako úvod do složité problematiky znakových systémů. Pokud je
některá část zaujme, najdou v ní a v bibliografii odkazy na literaturu, v níž se
mohou s příslušnou tematikou seznámit podrobněji.
Úvod do sémiotiky vznikl jako společné dílo dvou autorů. Každý zpracoval
polovinu textu (Jan Holeš druhou část věnovanou jazykovým znakům, Jiří
Černý ostatní texty). Oba jsme si navzájem texty vyměnili, přečetli, navrhli
změny a doplňky. Protože jde o poměrně rozsáhlou tematiku interdisciplinár-
ního charakteru, požádali jsme také několik odborníků o přečtení příslušných
partií; tak např. prof. Ladislav Daniel přehlédl 13. kapitolu věnovanou umění,
dr. David Uher partie týkající se Dálného východu, Mgr. Lenka Zajícová
12. kapitolu věnovanou mytologii a náboženství, některé úseky z oboru psy-
chologie přehlédl Mgr. Pavel Pokorný, jiné dílčí části týkající se chemie a bota-
niky jsme konzultovali s příslušnými odborníky. Všem za jejich pomoc děku-
jeme. Náš zvláštní dík patří prof. Miroslavu Komárkovi, který byl tak laskav
a přehlédl text i obrázky celé knihy a navrhl nám několik formálních i obsa-
hových změn.
Olomouc 4. dubna 2003
Autoři
P Ř E D M L U VA
11
Kapitola 1
Sémiotika – věda
o znakových systémech
Obsah kapitoly
1.1
Co je to znak
1.2
Počátky sémiotiky a její vývoj do začátku 20. století
1.3
Moderní sémiotika 20. století
1.4
Sémiotické metody
1.1 Co je to znak
Člověk je po celý život obklopen neuvěřitelným množstvím nejrůznějších
znaků. Užívá je denně a v naprosté většině případů si to ani neuvědomuje.
Prakticky každý znak je součástí určitého systému, a bylo by dost obtížné najít
nějaký izolovaný znak, který by fungoval nezávisle na jiných. Z toho důvodu
mluvíme o znakových systémech. Počet znaků v takovém systému může kolí-
sat od několika málo znaků (barvy na semaforu, číslice, znaky zvěrokruhu, pís-
mena označující samohlásky), přes několik desítek (dopravní značky, symboly
chemických prvků, písmena označující hlásky nebo fonémy, karty) až po nej-
složitější systémy přirozených jazyků, které mohou obsahovat statisíce jazy-
kových znaků a jsou složitě strukturovány (obsahují hierarchii podsystémů).*
* V oblasti slovní zásoby viz např. hierarchické uspořádání výrazů: živá příroda – zvíře – sa-
vec – šelma – pes – jezevčík – Betynka; v oblasti gramatiky podsystémy: slovesné časy – ozna-
movací způsob – minulé časy.
15
1.1.1 Podstata
znaku
Vzhledem k množství a různorodosti znakových systémů a jejich jednotlivých
členů je obtížné definovat, co je znak. Pokoušeli se o to už starověcí a středověcí
filozofové, ale přes velké úsilí a značný rozvoj sémiotiky ve 20. století nemáme
ani dnes k dispozici takovou definici znaku, která by byla zcela jasná a vše-
obecně přijatelná.
Většina sémiotiků se zatím shoduje v tom, že nejpřijatelnější definice má
dvě důležité části a zní přibližně takto:
1. Znak (signum, signans) je něco, za čím se skrývá něco jiného (signatum, refe-
rent, věc), a 2. existuje někdo, kdo si takový vztah uvědomuje.
O první část definice se zasloužil svatý Augustin (1.2.1), druhou dodal Char-
les Sanders Peirce (1.3.1).
Například český výraz strom slouží k označení všech „stromů“ a každý uži-
vatel češtiny to tak chápe. Kdo se zabývá geometrií, ví, že symbol p je třeba
interpretovat jako „přímku“. A jako účastníci silničního provozu nepochybně
dobře víme, že červená barva na semaforu znamená „zákaz jízdy“ pro řidiče,
případně „zákaz chůze“ pro chodce. I když se v prvním případě jedná o jazykový
znak, ve druhém o symbol a ve třetím o signál, nic to nemění na vztazích, které
jsou popsány v definici znaku v předchozím odstavci.
1.1.2 Semióza
Semióza je proces, při němž přiřazujeme k některému pojmu, předmětu, jevu,
události nebo osobě příslušný znak. V zásadě se může jednat o pojmenování
nebo označování. V prvním případě jde zpravidla o znak jazykový, tj. pojme-
nování něčeho pomocí určitého výrazu přirozeného jazyka. V druhém případě
může jít o přiřazení nějakého znaku (symbolu, signálu, obrázku apod.) k čemu-
koli.
O semióze můžeme mluvit jednak jako o procesu, v němž se určitý znak
poprvé vytváří, jednak jako o procesu, při němž používáme už hotový systém
znaků, tj. vybíráme z něho znak nebo postupně znaky, které vyhovují naší
potřebě v dané chvíli něco označit. Rozdíl je značný, což si ukážeme na příkladu
jazykových znaků.
Slovní zásoba češtiny se vytvářela v průběhu tisíciletí a dnes má mluvčí
k dispozici hotový, i když stále se vyvíjející systém lexikálních jednotek.
O prvotní semiózu se jednalo v okamžiku vytvoření každé z těchto jednotek,
kdežto opakované použití kterékoli z nich v určitém případě a v konkrétním
okamžiku je možné považovat za proces sekundární.
Souvisí to s protikladem, na nějž upozornil Ferdinand de Saussure
(1.3.3), když při popisu přirozených jazyků popsal rozdíl mezi langue (jazyk
v užším smyslu, tj. souhrn celé slovní zásoby a všech gramatických pravidel,
norem výslovnosti atd., majetek celého jazykového společenství), a parole (kon-
I . Č Á S T – Ú V O D
16
krétní řeč, promluva vytvořená v daném okamžiku určitým mluvčím). Tento
rozdíl se projevuje v našem případě v charakteru a obsahu jednotlivých
znaků. Každý jazykový znak se týká jisté části mimojazykové skutečnosti, ale
v rámci systému jazyka se vztahuje k obecně chápanému pojmu a jeho hranice
většinou nebývají jednoznačně vymezené. Konkretizují se až v rámci promluvy,
kde je jeho přesný význam dán jazykovým i situačním kontextem.*
O semióze se někdy mluví i v případech, kdy určitý znak není výmyslem člo-
věka, ale člověk ho tak chápe (vidí za ním něco jiného). Například spatříme-li
kouř nebo stopy nějakého zvířete, budeme to patrně interpretovat v prvním pří-
padě jako důsledek ohně a v druhém si vybavíme příslušné zvíře. Charakter
takových nejazykových znaků je odlišný, ale základní definici znaku odpovídají
stejně dobře jako kterýkoli znak jazykový. Někteří sémiotikové nepovažují
ovšem podobné jevy, jako je kouř nebo stopy, za skutečné znaky, nýbrž za
symptomy, tj. pouhé důsledky nějaké příčiny. Za skutečný znak pak budou
považovat pouze kouřové signály předem dohodnuté v rámci nějakého spole-
čenství a sloužící k předávání předem kodifikovaných zpráv.
1.1.3 Motivované
a konvenční
znaky
Mezi znakem a tím, co je označováno, mohou být různé vztahy. Je-li to vztah
podobnosti nebo logické souvislosti, mluvíme o motivovaném znaku. U případů,
kdy je vztah čistě nahodilý, se ujal termín konvenční nebo také arbitrární (libo-
volný) znak.
Pokud jde o jazykové znaky, má jejich naprostá většina konvenční charak-
ter, protože mezi oběma složkami (označující a označované, forma a obsah) ne-
existuje žádný přirozený či logický vztah, jak je to patrné mezi jiným i z toho,
že stejnému nebo obdobnému pojmu přiřazují jednotlivé jazyky zcela různá
pojmenování: kůň, horse, Pferd, cheval, caballo atd. Určitý počet motivovaných
znaků však v každém jazyce existuje; jsou to tzv. onomatopoická či zvukoma-
lebná slova, u nichž lze najít jistou logickou souvislost mezi oběma složkami,
formou a obsahem. V češtině mezi ně patří např. substantivum kukačka, cito-
slovce bum, bác, prásk, nebo slovesa chrchlat, prskat, šišlat, vzlykat apod.
U jazykových znaků se často mluví také o relativní motivovanosti. Ta se
netýká vztahu mezi formou a obsahem znaků, ale vztahu mezi jednotlivými
znaky navzájem. Tak např. o morfematické motivovanosti hovoříme u odvoze-
ných nebo složených slov, protože taková slova, přestože je uživatel jazyka
uslyší poprvé, jsou srozumitelná; když známe výrazy velikost, znalost, hloupost
a adjektivum přijatelný, snadno porozumíme výrazu přijatelnost, i kdybychom
1
S É M I O T I K A – V Ě D A O Z N A K O V Ý C H S Y S T É M E C H
17
* Viz např. rozdíl mezi jazykovým znakem a pojmem „město“, který je možné definovat obecně
jako sídliště obývané určitým množstvím obyvatel, a jeho použitím v konkrétní výpovědi odpo-
ledne půjdu do města, kde z kontextu vyplývá zcela konkrétní město. V tomto smyslu mluvíme
o prvotní semióze, během níž se zformoval daný pojem, a sekundární semióze, kdy mluvčí
použije už hotový systém a daný pojem je konkretizován v mluvené nebo psané řeči.
se s ním nikdy dříve nesetkali. Slovo přijatelnost je tedy relativně (morfema-
ticky) motivované, avšak z hlediska vztahu mezi formou a obsahem jde v kaž-
dém případě o znak čistě konvenční, protože neexistuje žádný logický důvod
pro to, aby se uvedená vlastnost jmenovala právě tak, jak se jmenuje v češtině
nebo v jiném jazyce. Jde o pouhou konvenci, která je ovšem závazná pro
všechny mluvčí daného jazyka.
U nejazykových znaků se setkáváme jak se znaky motivovanými, tak i čistě
konvenčními. Motivované jsou chemické symboly (např. H
2
O, H
2
SO
4
), které
jsou konstruovány ve shodě se strukturou molekul. Motivované jsou také pik-
togramy, které na mezinárodních letištích podávají informace o odletech, pří-
letech, obchodech, přepážkách, toaletách, směnárnách atd. Naproti tomu
zcela konvenční charakter mají číslice, státní vlajky, zvuková poplachová sig-
nalizace apod.
V praxi se však nejčastěji setkáváme s takovými znaky, u nichž nejde
o zcela čistou motivovanost nebo konvenčnost, ale spíše o určitý poměr obou
základních vlastností. Například většina dopravních značek je do značné míry
motivovaná (křižovatka nebo zatáčka jsou schematicky naznačeny), avšak
jejich přesná podoba (konkrétní podoba znázorněné křižovatky nebo zatáčky,
barevné provedení, předepsaná velikost značky a její umístění v určité výšce
a vzdálenosti před křižovatkou) je dána konvencí, v tomto případě přesnými
pravidly.
Koneckonců i motivovanost tzv. onomatopoických slov je omezená, protože
u takových výrazů sice forma napodobuje obsah, avšak jejich přesný tvar je
určen normami příslušného jazyka a má v tomto smyslu částečně i charakter
konvenční, jak to dokazuje porovnání takových výrazů v různých jazycích
(3.2.1, např.: kukačka, cuculus, cockoo, coucou, cuco, käki nebo poněkud
odlišné tvary, kterými se v různých jazycích napodobují zvuky vydávané zví-
řaty atd.).
1.1.4 Vývoj
znaků
Při posuzování jednotlivých znaků i celých znakových systémů je třeba počítat
s tím, že každý z nich, pokud se používá, má tendenci se vyvíjet. Z tohoto hle-
diska bychom mohli rozlišit takové znakové systémy, které jsou relativně
stabilní, dále takové, které se neustále mění, a konečně konvenční systémy
znaků, které jsou institucionálně měněny čas od času.
O značné stabilitě můžeme mluvit např. u Morseovy abecedy* nebo u Men-
dělejevovy tabulky chemických prvků. Ta je založena na objektivní mimojazy-
kové skutečnosti (struktuře prvků) a její autor nejen dokázal výstižně označit
I . Č Á S T – Ú V O D
18
* Ta se od svého vzniku nijak neměnila a nedá se ani předpokládat, že by se mohla měnit
v budoucnosti. Jde totiž o uzavřenou množinu znaků, které slouží k označení (uzavřené mno-
žiny) anglických písmen.
Dostları ilə paylaş: |