Co je estetika přírody

Příroda v estetické výchově Otakara Hostinského

Citací z Úvodu¹⁴⁹ je předznamenána důležitost Otakara Hostinského a jeho vlivných myšlenek pro tuto práci. Je to právě jeho autorita, o kterou se lze v prosazování estetiky přírody ve vzdělávání do veliké míry opřít. I když ve svých studiích někdy dochází k velice podobným závěrům jako například Allen Carlson v osmdesát let „mladší“ publikaci, nosnost jeho argumentace a pronikavých myšlenek není oslabena a v jistém smyslu je pro nás jaksi „kompetentnější“.¹⁵⁰

Právě jeho pojetí estetické výchovy (i když nikterak obsáhlé a propracované) zdůrazňuje onu různost oceňování krás přírody a umělecké tvorby, s níž musí tato výchova (má-li být úspěšná) počítat. Navíc rozvinul výchovné fragmenty styku s přírodou, plynoucí z našeho pochopení, že jsme její součástí.

1. Příroda rovnocenným činitelem v estetické výchově

„Smysl pro umění výtvarné musí ovšem býti založeno nejenom na zájmu o člověka a jeho život, kterýžto zájem jest ovšem každému dítěti vrozen, nýbrž také na zájmu o celou ostatní přírodu.“¹⁵¹

Hostinský opakuje mnohokrát vyřčené tvrzení, že v přírodě nalézáme východisko všech uměleckých aktivit (i těch, které dochází k různým závěrům). To by samo o sobě nebyl přístup nikterak objevný, kdyby následně nedospěl k návrhům, jak zohlednit přírodu jako něco sice rozdílného od umění (a proto žádajícího si svébytné ocenění), ale přesto disponujícího nemenším množstvím esteticky relevantních hodnot. Jako příznivec Herbarta¹⁵² musel s přírodními motivy v estetice neustále počítat. Proto přisuzuje esteticko-výchovným procesům i „poslání“ o „zrovnoprávnění“ tohoto vztahu (přírody a umění), jinak pojímaného hierarchicky,¹⁵³ nebo třeba vůbec nereflektovaného.

Podobně jako Hepburn, obávající se bagatelizace přírodního krásna v estetické výchově (ale i obecně),¹⁵⁴ i Hostinský upozorňoval na to, že taková výchova studentovi vštěpuje určité postoje, mění ho. Nezpochybňuje sice roli a postavení umění, jež se podle něj odůvodňuje jeho „kulturní důležitostí“,¹⁵⁵ ale dodává: „To, oč usilovat dlužno, je estetická výchova vůbec, sblížení se člověka s vyššími hodnotami všeho druhu, mezi nimiž ovšem umění vyniká na poli kulturním, aniž by však zatlačit mělo přírodu.“¹⁵⁶ Zrovnoprávníme-li tyto oblasti, umožňujeme prý i snadnost této výchovy a rozšiřujeme její prameny, tudíž i výsledky.

Tento přesah („sblížení se s /…/ hodnotami všeho druhu“), nastíněný Hostinským, nás může zavést z dnešní perspektivy až do etických rovin estetické nebo environmentální výchovy. Ponechme toto téma ale až dalším kapitolám věnujícím se možnostmi estetické výchovy na obecnější rovině.

Hostinský, jak bylo předesláno, nekončí u správnosti zařazení přírody do obzoru esteticko-výchovného zájmu. Kritizuje běžnou praxi, kdy (jinak výchovné) chození do přírody a upozorňování na její estetické hodnoty, je téměř vždy doprovázeno puzením k jakémusi uměleckému vidění reality – projekci určitého souboru nabytých vědomostí a pocitů z uměleckého paradigmatu do pozorování přírody. Jeho slovy řečeno, musíme bojovat proti radám jako: „Dívejme se na přírodu očima umělce!“¹⁵⁷

Obdobně jako Hepburn i Carlson vidí Hostinský v umělecké recepci přírody něco „zarámovaného“ (dokonce se doporučuje náhled skrze vikýř nebo zrcadlo), což sice zvyšuje přesnost a citlivost při tvorbě krajinomalby, nezvýší to ale estetický prožitek z „krajiny jakožto přírody“.¹⁵⁸

Kdyby šlo pouze o „umělecký požadavek“, například vzít si pro tvorbu sochy nebo krajinomalby vzor, dal by se takový pokyn ještě akceptovat. Jenomže s tím se podle Hostinského možnosti recepce v této oblasti nevyčerpávají a umění navíc není kompetentní nabídnout nám zážitek z přírody v jejích „skutečných parametrech“.

Aby to bylo uvedeno na pravou míru, Hostinský umělecké vnímání přírody v podstatě nikterak nesnižuje, pouze poukazuje na to, že stejně jako umělecký pohled je vytříben zkušeností s uměním, tak zde existuje i pohled na přírodu samu, jež je zapotřebí tříbit zcela jinou cestou (viz následující kapitola). Navíc tento pohled má ten umělecký předcházet, neboli: abychom pochopili umění, musíme mít zkušenost s jeho pravzorem – přírodou.¹⁵⁹

2. Vztah přírodovědných znalostí a estetického oceňování přírody

Jak ale poznat přírodu takovou, jaká opravdu je? Takto položená otázka je v podstatě totožná s tou, jež je kladena u environmentálního modelu Allena Carlsona a Hostinský na ní odpovídá v podstatě totožně. Jakožto přívrženec Herbartovi estetiky totiž mnohá vysvětlení estetických otázek odvozuje od přírodních věd.¹⁶⁰ Nejinak tomu má být i u estetického postoje k přírodě. Přírodní vědy nám dávají ponětí (a to už podle Hostinského od prvních let školy) o širokých souvislostech, ve kterých je nutné přírodu zakoušet. „Správné nazírání na ni směřuje k celku, k souvislosti všech částí a zjevů jejích až – k vesmíru; příroda sama není rozkouskována na přesně ohraničené obrázky, nezná rámců, jako nezná podstavců.“¹⁶¹ Je to tedy odlišný způsob oceňování, než u umění (které podle něj vždy nějakému rámci podléhá) a navíc tvrdí, že konstitučním hybatelem v základní charakteristice přírody je její vědecká znalost.¹⁶²

V Hostinského vizi školství je estetická výchova jaksi „oduševňujícím“ faktorem pro ostatní předměty; nemá být s nimi v protikladu, ale naopak má od nich brát látku, stejně jako přispívat k jejich rozvinutí. Obecně v tom lze spatřovat požadavek na propojování oborů za účelem větší jednoty nabytých znalostí. Konkrétně má Hostinský na mysli souvislost mezi vědomostmi přírodovědnými a estetickými. Skrze přírodní vědy jsme schopni porozumět přírodě a skrze ni pak umění.¹⁶³ Je v podstatě v protikladu k Johnu Ruskinovi¹⁶⁴, když například tvrdí, že „s botanikou mnohem větší měrou, nežli se děje, měla by se spojovat umělecká výchova.“¹⁶⁵ Takovými vědami se „šlechtí“ cit pro tvary, barvy a prohlubuje se rozumový „vhled“ do později esteticky oceňovaných, nebo umělecky ztvárňovaných objektů a procesů.

K plnému pochopení a ocenění květiny jen přispěje, zkoumáme-li její jednotlivé části a jejich funkce, ovšem nikdy také nesmíme zapomínat na ponětí o celku květiny, stromu, zvířete. Vnímání přírodního objektu vcelku je dle Hostinského užitečné a rozhodující pro „krajinkáře“, zachycující někdy pouhý obrys stromu (a stejně poznáme, o jaký strom se jedná).

Tak bychom i na obrazech klasických, ale i modernistických malířů měli rozeznat stromy, které na malbě nejsou zachyceny s detailním strukturováním. V Mondrianově Grey Tree (1912) pak identifikujeme dub a na obrazech Caspara Davida Friedricha (1774-1840) poznáváme složení německých lesů.

Člověk vybavený znalostmi z oblasti tvarosloví stromů, květin a skal, nebo i rozeznání deštných mračen od „nevinných“ obláčků by podle zmíněné logiky získal estetický úhel pohledu na přírodu „jaká doopravdy je“, resp. jak jí interpretují určené přírodní vědy.

Hostinský není tak kognitivně radikální, aby přímo tvrdil, že takový estetický postoj je jediný kompetentní, nebo že by byl hodnotnější než tzv. „nezainteresovaný“. Sice rýsuje jasnou, chronologickou řadu, podle níž by vědeckým resp. „věcný zájem“ měl předcházet zájmu „estetickému“ a až nakonec lze „buditi zájem čistě umělecký“,¹⁶⁶ dále ale píše, že dítě především musí přírodu poznat z vlastního názoru – takže je užitečné se zaměřit na obecné zlepšování smyslového pozorování, paměti pro tvary a barvy a na přiměřené přírodovědné znalosti.¹⁶⁷

Přáním o „oduševnění“ školních předmětů díky estetické výchově, vyslovuje dnes častý požadavek na zanesení jakéhosi širšího, společného smyslu a jednoty do jednotlivých předmětů, které mají větší šanci na úspěch ve svých konkrétních cílech, budou-li se spojovat s předměty spřízněnými. Zde Hostinský v podstatě říká, že přírodovědné obory a umělecké k sobě nemají (a nemohou mít) tolik daleko, jak by se na první pohled mohlo jevit.