Masarykova univerzita
Yüklə 1,41 Mb.
|
Mangan
Objev kovu: Historie manganu je též historií burelu, rudy tvořené převážně MnO2. Burel neboli pyroluzit byl však znám již ve starověku. Římský spisovatel Plinius st. (23 – 79 po Kr.) jej na rozdíl od silně magnetického „železného kamene“ nazýval „ženský magnes“. Alchymisté rozlišovali mezi „magnes“ čili „magnesius lapis“ (magnetovec) a „magnesia“ čili „pseudomagnes“ (falešný magnet), což byl právě burel. Představa, že burel obsahuje železo, se udržovala pevně až hluboko do 18. století. Teprve Scheele dokázal jednoznačně, že tato látka neobsahuje ani železo, ani „magnesii“, ani vápno. Objevil v něm novou „zeminu“ (MnO). Scheele i Bergman pochopily hned z počátku, že „zemina“ musí obsahovat nový kov. Jeho izolace se jim však nepodařila. Roku 1774 jej v kovové formě získal zahříváním burelu s práškovým uhlím Bergmanův asistent Johann Gottlieb Gahn a dal mu jméno manganesium (ENGELS, NOWAK, 1977). Když však Martin Heinrich Klaproth a H. Davy objevili roku 1808 hořčík a dali mu jméno magnesium, bylo nutno oba kovy rozlišit. Prvek manganesium dostal jméno mangan, latinsky manganum (JIRKOVSKÝ, 1986).
Název mangan je odvozen od slova magnesia. Po dlouhou dobu byl považován za protiklad „bílé magnézie“. Jmenoval se tedy „černá magnézie“. Po přejmenování bylo za základ vzato slovo „manganese“ (čistit), protože se používal jako čistič roztaveného skla. Podle některých vědců vznikl název manganum z latinského slova „magnes“ (= magnet), protože burel byl v minulosti považován za modifikaci magnetovce. Symbol je Mn (ENGELS, NOWAK, 1977).
Objev kovu: Na nerost podobný sádrovci upozornil roku 1602 boloňský švec a alchymista Vincento Casciorolo, který z něj připravil svítící hmotu zvanou „boloňský fosfor“. Ale teprve roku 1774 poznal C. W. Scheele, že tato hmota obsahuje neznámou zeminu, odlišnou od zeminy vápenaté, a nazval ji barot. A. L. Lavoisier vzhledem k velké váze nerostu změnil toto slovo na baryt (síran barnatý), což znamená v řečtině těžký. H. Davy pak pojmenoval nový prvek z barytu získaný jménem baryum a dal mu značku Ba (JIRKOVSKÝ, 1986). Název kovu: A. L. Lavoisier vzhledem k velké váze nerostu změnil slovo „barot“ na „baryt“, což znamená v řečtině těžký. Odtud získal kov název baryum, symbol Ba (JIRKOVSKÝ, 1986). Molybden
Objev kovu: Až do druhé poloviny 18. století byly tři nerosty: galenit, grafit a molybdenit považovány za totožné sloučeniny. Teprve švédský chemik Carl Wilhelm Scheele oddělil roku 1778 z molybdenitu bílý prášek kyselé povahy, který nazval kyselinu molybdenovou „acidum molybdaenae“. Kov z ní izoloval roku 1781 švédský chemik a později ředitel chemické laboratoře báňského kolegia ve Stockholmu Peter Jakob Hjelm. Kyselinu molybdenovou smíchal s lněným olejem a zahříval tuto pastu v uzavřeném kelímku na vysokou teplotu. Lněný olej se přitom tepelně rozložil a vzniklý uhlík redukoval kysličník na kov. Vznikl tak ovšem jen molybden silně znečištěný karbidy. Přesné složení „kyseliny molybdenové“ zjistil asi o 40 let později J. J. Berzelius. Stanovil také poprvé relativní atomovou hmotnost molybdenu. Dále se mu podařilo vyredukovat vodíkem podstatně čistší formu molybdenu (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Prvek molybden vděčí za své jméno záměně tří nerostů: galenitu (PbS), grafitu a molybdenitu (MoS2). I když později vyšlo najevo, že grafit a molybdenit olovo neobsahují, byly neustále dál zaměňovány. Staří Řekové a Římané měli pro všechny tři nerosty jediné jméno „molybdaena“ podle řeckého názvu molybdos (= olovo). Odtud vzniklo latinské pojmenování molybdenum, symbol Mo (JIRKOVSKÝ, 1986). Wolfram
Objev kovu: Nejdůležitějšími rudami wolframu jsou scheelit („tungsten“) CaWO4 a wolframit (Fe, Mn) WO4. Wolframit byl znám už ve středověku. Od roku 1500 jej znali jáchymovští havíři. Spolu s těženou cínovou rudou nacházeli doprovodný minerál, který znesnadňoval vytavení cínu. Wolframit poprvé zkoumal roku 1761 J. G. Lehmann (ENGELS, NOWAK, 1977). Podobný nerost nalézali ve Švédsku, kde mu říkali „tungsten“, což znamená těžký kámen. C. W. Scheele jej roku 1781 analyzoval a našel v něm vedle vápna neznámou kyselinu, kterou odloučil jako žlutou sraženinu a nazval ji „kyselinou tungstenovou“ (JIRKOVSKÝ, 1986). Kov připravili poprvé Španělé Fausto a Juan José de Elhuyar roku 1783. Zkoumali wolframit a našli v něm kyselinu, která byla totožná s „kyselinou tungstenovou“, kterou popsal Scheele dva roky předtím (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Podle jáchymovských havířů, kteří wolframu říkali vlčí pěna (německy Wolfschaum), nebo vlčí smetana (německy Wolfsrahm) (JIRKOVSKÝ, 1986). Domnívali se, že do cínové rudy zamíchal vlk svou slinu, a tak cín požíral. Podle této představy se nežádoucímu průvodci cínu (wolframitu) říkalo „wolfram“. Jöns Jakob Berzelius jej pokřtil jménem wolfram, symbol W. Tento název se ujal v chemickém názvosloví většiny národů. Axel F. Cronstedt mu však ponechal název tungsten (těžký kámen), který se vžil v literatuře anglické a francouzské (ENGELS, NOWAK, 1977).
Objev kovu: Zirkonium objevil ve formě kysličníku ZrO2 roku 1789 německý lékárník a chemik Martin Heinrich Klaproth. Při zkoumání drahokamu nazvaného „jargon“ a pocházejícího z Cejlonu se mu podařilo izolovat nový kysličník, který nazval „zirkonovou zeminou“. Kovové zirkonium připravil poprvé Berzelius roku 1824 jako černý prášek, když zahříval jím připravený hexafluorozirkoničitan draselný s kovovým draslíkem. Zirkonium nejvyšší čistoty připravil van Arkel, de Boer aj. D. Fast v letech 1925 a 1926 termickým rozkladem jodidu zirkoničitého ZrI4 (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Název zirconium se odvozoval od nerostu „zirkonu“ (arabsky zagrum = zlatá barva), k jehož odrůdě bezbarvý až slámově žlutý „jargon“ náležel. Symol zirkonu je Zr (ENGELS, NOWAK, 1977). Uran
Objev kovu: M. H. Klaproth získal roku 1789 z jáchymovského smolince, který byl tehdy považován za směs zinku a železné rudy, oranžově žlutý prášek. Pokládal jej za kysličník nového prvku a podrobil jej redukci uhlím. Přitom vznikl černý kovový prášek. Klaproth byl přesvědčen, že je to nový kov a pojmenoval jej uranit. Roku 1790 pozměnil tento název na uranium. Ve skutečnosti však izoloval kysličník uraničitý UO2. Kov, sice jen v nešisté formě, byl připraven teprve roku 1841 Francouzem Eugénem-Melchiorem Péligotem, a to redukcí bezvodého chloridu uraničitého kovovým draslíkem. Příprava čistšího a kompaktního kovu se podařila Péligotovi o 15 let později redukcí chloridu uraničitého sodíkem za naprostého nepřístupu vzduchu (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Název prvku uranium, symbol U, pojmenoval Klaproth podle planety Uran objevené roku 1781 (ENGELS, NOWAK, 1977). Titan
Objev kovu: Jedním z prvků, který byl (ve formě kysličníku) objeven dvakrát, je titan. William Gregor byl anglický duchovní, který se vedle svého vlastního povolání zabýval též přírodovědným zkoumáním, a to hlavně analýzou nerostů. Roku 1791 našel v cornwallském železitém písku (tvořený převážně ilmenitem) kysličník nového kovu. Podle naleziště minerálu, údolí Nenakaň v hrabství Cornwallu, dostal kov název „menachin“. Týž oxid objevil o pár let později německý chemik a lékárník Martin Heinrich Klaproth z Berlína. Roku 1795 narazil Klaproth při zkoumání „maďarského červeného turmalínu“ na bílou „zeminu“, v níž tušil kysličník nějakého dosud neznámého kovu. Brzy nato poznal Klaproth, že kysličník izolovaný Gregorem z menakanitu je identický s jeho zeminou. Okamžitě také přiznal prvenství objevu Angličanovi. V kovové formě připravil titan teprve Berzelius roku 1825 a to redukcí hexafluorotitaničitanu draselného kovovým draslíkem. Titan čistoty zhruba 95%ní získali roku 1887 Švédové Lars Frederik Nilson a Sven Otto Petterson redukcí chloridu titaničitého sodíkem ve vzduchotěsně uzavřeném ocelovém válci. Tuto metodu zdokonalil Američan M. A. Hunter a roku 1910 připravil titan 99,9%ní čistoty (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Protože se sloučenina chovala chemicky „normálně“ a neposkytovala žádný námět k pojmenování, považoval Klaproth lepší zvolit název, který nic neříká a nevyvolává tedy nesprávné představy. Rozhodl se zvolit název z řecké mytologie, a to podle prasynů země – Titánů, a proto nazval tento kov titanium, symbol Ti (ENGELS, NOWAK, 1977). Stroncium
Objev kovu: Roku 1793 dokázal německý chemik a lékárník Martin Heinrich Klaproth, že v minerálu strontianitu (uhličitanu strontnatém), objeveném několik let předtím, je obsažena nová „zemina“ (tj. kysličník kovu) (ENGELS, NOWAK, 1977). Když pak ze strontianitu H. Davy získal kov, pokřtil jej na stroncium a přiřkl mu značku Sr (JIRKOVSKÝ, 1986).
H. Davy jej pojmenoval strontium, symbol Sr, podle nerostu strontianitu nalezeného u Strontianu ve Skotsku, v němž se vyskytoval (JIRKOVSKÝ, 1986). Yttrium
Objev kovu: Roku 1787 objevil švédský chemik a mineralog Carl Axel Arrhenius v odlehlém lomu vesnice Ytterby poblíž Stockholmu černý nerost a podle naleziště jej nazval ytterbit. O sedm let později (1794) se finskému chemiku Johanu Gadolinovi podařilo izolovat z tohoto nerostu novou „zeminu“. Objev potvrdil Anders Gustaf Ekeberg. Nový kysličník dostal název „yttriová zemina“ K poctě Gadolinově byl ytterbit přejmenován na gadolinit (ENGELS, NOWAK, 1977). Z „yttriové zeminy“ získal roku 1828 Friedrich Wöhler redukcí sodíkem nečistý kov yttrium (JIRKOVSKÝ, 1986).
Název yttrium, symbol Y, dostalo podle vesnice Ytterby poblíž Stockholmu, naleziště gadolinitu (ytterbitu) (ENGELS, NOWAK, 1977). Chrom
Objev kovu: Roku 1762 byl nalezen poblíž Jekatěrinburku na Urale (dnešní Sverdlovsk) podivný olovnatý nerost žlutočervené barvy. Pro svou červenou barvu dostal název „krokoit“ (řecky krokos = šafrán). Jeho chemické složení zkoumal roku 1766 ředitel Ruského muzea Johann Gottlob Lehmann. Francouzský chemik Louis Nicolas Vauquelin v něm roku 1797 objevil „zvláštní kyselinu“ vázanou na olovo, z níž se vyklubal oxid kovu trávově zelené barvy. Téměř současně s Vauquelinem objevil v sibiřském červeném olovnatém živci chrom i M. H. Klaproth, lékárník a profesor chemie v Berlíně. O něco později dokázal Vauquelin chrom v jednom peruánském smaragdu, když jej analyzoval jako beryl. V roce 1799 konečně nalezl chrom v nejrozšířenější a zároveň nejdůležitější chromové rudě „chromitu“ německý chemik Citizen Tassaert, působící řadu let na báňské akademii v Paříži. Připravit čistý kov se podařilo teprve roku 1854 R. W. Bunsenovi elektrolýzou vodného roztoku chloridu chromitého (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Vauquelin jej pokřtil jménem chrom, latinsky chromium podle řec. slova chróma = barva, symbol Cr, kvůli barevnosti jeho sloučenin (ENGELS, NOWAK, 1977). 1.4.4. Kovy známé v 19. století Tab. 10 Přehled kovů známých v 19. století
Yüklə 1,41 Mb. Dostları ilə paylaş:
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||