Masarykova univerzita

Název kovu:

Staří Egypťané nazývali zlato nub, protože přicházelo z Núbie, Římané mu říkali aurum. Z toho také vznikl latinský název zlata aurum a symbol Au. Český název zlato je odvozen ze slovanského „zoloto“ (JIRKOVSKÝ, 1986).

Měď

Latinský název	Chemická značka	Protonové číslo	Anglický název
CUPRUM	Cu	29	COPPER

Objev kovu:

Většina vědců zastává názor, že měď byla známa lidstvu hned po zlatu. Někteří vědci se přiklánějí k názoru, že první kov, jehož lidé použili, byla měď, a to již před rokem 5000 př. Kr. v oblasti arménsko-anatolské (ENGELS, NOWAK, 1977).

V Anatolii a Íránu používali ozdobné předměty vytepané z přírodní mědi. Soudí se, že měď tavili lidé z malachitu a jako paliva používali lignit. Kolem roku 3000 př. Kr. začala měď postupně nahrazovat bronz. Tato slitina mědi a cínu umožnila výrobu značně tvrdších a trvanlivějších nástrojů. Egypťané měli ve starověku prosperující doly na měď na Sinajském poloostrově. Vyráběli měděné dráty a odlévali bronzové sochy, zatímco Řekové svou bronzovou zbroj kovali. V egyptských hrobech byly nalezeny měděné kolíčky, jimiž Egypťané spínali kůže, do kterých balili své mrtvé, a mnoho ozdobných předmětů tepaných z mědi. Kolem roku 1500 př. Kr. byl zahájen provoz měděných dolů na Kypru. Ve střední Evropě se bronz vyráběla asi v období kolem roku 2000 př. Kr. V českých zemích nalezli archeologové u Hustopečí bronzové náramky pocházející z této doby. Z Egypta známe razidlo mincí pocházející z roku 430 př. Kr. a obsahující 80 % mědi a 20 % cínu. Známý je i jeden z divů světa – měděný rhodský kolos – postavený v letech 303 – 290 př. Kr. Ve střední Evropě se začalo s dolováním měděné rudy teprve v 10. a 11. století. U Českého Brodu byly sice nalezeny měděné předměty, ale ty se dostaly do Čech patrně obchodem, protože se u nás začala kutat teprve až kolem roku 1370. Z historie hutnictví se dovídáme, že král Jiří z Poděbrad zakázal roku 1462 vyvážet ze země kutnohorskou měď. Dočteme se i o výrobě tzv. červené mědi v Jáchymově z roku 1564. V 1. pol. 16. století došlo k největšímu rozmachu těžby mědi na Slovensku (JIRKOVSKÝ, 1986).
Název kovu:

Latinské pojmenování mědi i její symbol souvisejí s místem jejího výskytu. Jsou odvozovány od názvu ostrova, Cypru, kde se nacházely první doly na měď. „Aes cyprium“ = kyperský kov, (později z toho vzniklo označení cuprum a symbol Cu) (GREENWOOD, EARNSHAW, 1993).

Olovo

Latinský název	Chemická značka	Protonové číslo	Anglický název
PLUMBUM	Pb	82	LEAD

Objev kovu:

Olovo bylo známo již ve starém Egyptě, Řecku, Indii, Hebrejcům i Féničanům. Kov se získával převážně prostým „vytavením“ leštěnce olověného (PbS) (ENGELS, NOWAK, 1977).

V Babylonii bylo olovo známo již ve 3. tisíciletí př. Kr. Egypťané je poznaly asi v polovině 2. tisíciletí př. Kr. od Féničanů. V hrobě faraóna Ramsese II. Byly zase uloženy olověné cihly. Římané těžili olovo v dolech Laurionu. Když Římané za císaře Tita dobyli Španělsko, zahnali do tamních olověných dolů na 40 000 otroků, aby vytěžily dostatek olova pro výrobu potrubí na vodovody a lázně a olověný plech na krytí střech paláců a chrámů. Černým sulfidem olovnatým si Egypťanky malovaly obočí, olověnou bělobou (uhličitanem olovnatým) se líčily a římští triumfátoři si před vítězným pochodem městem malovali obličej červeně miniem (orthoolovičitanem olovnatým). První historické doklady o dolování olovnatých rud v Příbrami pocházejí z přelomu 13. a 14. století. Později se olovo začalo kutat také ve Stříbře a Oloví. Za husitských válek však byly tyto hutě zničeny (JIRKOVSKÝ, 1986).
Název kovu:

Caesar a později i Plinius rozlišovali „obyčejné“ olovo, jemuž říkali plumbum nigrum, od cínu, nazývaného plumbum album nebo candidum (ENGELS, NOWAK, 1977).

Chemická značka olova Pb je odvozena od latinského názvu plumbum. Český název olovo pochází od baltských Slovanů (JIRKOVSKÝ, 1986).
Cín

Latinský název	Chemická značka	Protonové číslo	Anglický název
STANNUM	Sn	50	TIN

Objev kovu:

Cínovou rudu dováželi Féničané z Británie (v 16. – 12. stol. př. Kr.) a z Hispánie do Řecka, surový cín vozili z Indie. Měděné a cínové rudy se z počátku zpracovávaly společně, takže bronz se rodil z cínové rudy kasiteritu přímo v ohni. Staří Egypťané poznali cín zřejmě dříve než 3000 let př. Kr. a v Číně se pocínovávaly měděné nádoby. Čistý kov byl patrně vyroben poprvé kolem roku 1800 př. Kr. v Číně a Japonsku. Egypťané a Číňané z ní odlévali i zvony. V Homérových dobách hotovili řemeslníci čistého cínu ozdoby na krunýře, štíty a brnění (používali ho jako náhražku za stříbro). Ve švýcarských kolových stavbách se našly cínové jehly, kruhy, knoflíky a hliněné nádoby potažené staniolem. Cín znali i peruánští Inkové a mexičtí Aztékové. V Čechách se počátky kutání cínové rudy ztrácejí v temném dávnověku. Staré odvaly u Krupky a u Lokte nasvědčují tomu, že cínovou rudu (cínovec) těžili už Keltové, jak dokazují nálezy cínových předmětů. Cínové hutě zde pracovaly až do roku 1146 (JIRKOVSKÝ, 1986).

Název kovu:

Cín, řecky kassiteros, latinsky stannum, má symbol Sn (JIRKOVSKÝ, 1986).

Zinek

Latinský název	Chemická značka	Protonové číslo	Anglický název
ZINCUM	Zn	30	ZINCUM

Objev kovu:

Je prokázáno, že Babyloňané již ve 3. tisíciletí př. Kr. tavili slitiny mědi se zinkem a cínem. Bronzové předměty s velkým obsahem zinku, nalezené v Palestině, jsou staré tři tisíce let. Aristoteles píše o použití měděných slitin s obsahem zinku. Ale i předměty z Pompejí zasypaných výbuchem sopky Vesuv roku 79 po Kr. svědčí o raném použití zinku. Historie zinku je zároveň i historií jeho hutního zpracování. Plánovitá výroba zinku existovala v Číně a Indii dříve než v Evropě. Obchodními cestami přes Orient se stal zinek známým i v Evropě (ENGELS, NOWAK, 1977).

Zinek se podařilo připravit ve 13. století v Indii (redukcí oxidu zinečnatého dřevěným uhlím při 1000 °C a kondenzací zinkových par za nepřístupu vzduchu). Všeobecně známým kovem se však zinek stal až později, v době alchymistů. Náznak o jeho existenci přinášejí roku 1538 spisy Paracelsovy. Autor v nich uvádí fantastický kov zincken, který představuje jako tajemný tekutý kov podobný rtuti. Ve skutečnosti ho ovšem neznal. S pravým zinkem se poprvé shledáváme v tavících pecích v Glosaru na Harzu, kde vznikal jako bílý kov při výrobě olova a stříbra. Agricola se o něm zmiňuje roku 1546 ve spise O kovech, kde jej nazývá conterfei. Glosarský kov (jak jej tehdy nazývali) neměl ještě počátkem 17. stol. praktické použití (JIRKOVSKÝ, 1986).
Název kovu:

Původ jeho názvu je nejasný, ale lze přijmout domněnku, že byl odvozen z německého slova Zinke (= bodec, zub) podle vzhledu kovu. Symbol Zn je odvozen z latinského názvu zinku zincum (GREENWOOD, EARNSHAW, 1993).

Stříbro

Latinský název	Chemická značka	Protonové číslo	Anglický název
ARGENTUM	Ag	47	SILVER

Objev kovu:

Současně se zlatem nacházel člověk v přírodě i stříbro. Lidstvo se je naučilo používat v dobách asi 2500 let př. Kr. v Malé Asii. V egyptských dílnách bylo sléváno zlato se stříbrem ve slitinu zvanou elektron. Podle Homérovy Iliady měl Achilles meč se stříbrnou rukojetí a stříbrný závěs na štítu, když vedl Řeky proti Tróji. V Egyptě se za vlády Hyksů (mezi rokem 1780 – 1580 př. n. l.) platilo stříbro dvojnásobným množstvím zlata. Stříbro mělo hlavní význam v počátcích mincovnictví. Stříbrnou měnu měla už říše babylonská a později i starověké Řecko, kde rozkvět Athén souvisel přímo s rozvojem dolování stříbra v Laureionu. Ve starověku se o těžbu stříbra zajímali především Féničané, Řekové a Římané. S rozvojem civilizace užitková hodnota stříbra stoupala a v ranném středověku se už blížila ceně zlata. Ve středověku se přenesla jeho těžba do střední Evropy, do Harzu, Saska a Krušných hor. O stříbrném bohatství Čech svědčí stříbrné denáry Boleslava I. a odvádění stříbra od roku 928 do roku 1081 německým panovníkům. V kronice Tadeáše Hájka z Hájku se dočítáme, že stříbro bylo kutáno u městečka Stříbra, u Sedlce nedaleko Kutné Hory již v roce 1186. Ve 13. a 14. století se začínají dobývat proslulá ložiska stříbra u Jihlavy (r. 1294). Z toho je zřejmé, že dolování drahých kovů v našich zemích stálo řadu století na špičce světového pokroku. Velké množství těžby stříbra umožnilo provést reformu českého mincovnictví a razit ve Valašském dvoře v Kutné Hoře hodnotné pražské groše, které se staly hledaným platidlem po celé Evropě (JIRKOVSKÝ, 1986).

Název kovu:

Řekové zvali stříbro argyrum a Římané argentin. Někteří autoři odvozují název stříbra od sanskrtského výrazu argenos (= jasný). Latinský název je argentum (odvozen z řec. argos = lesklý, bílý) a symbol Au. Český název pochází ze slovanského slova serebro (JIRKOVSKÝ, 1986).

Železo

Latinský název	Chemická značka	Protonové číslo	Anglický název
FERRUM	Fe	26	IRON

Objev kovu:

Staré národy zaujalo velmi záhy meteorické železo, které se nalézalo v přírodě. Egypťané nazývali meteorické železo nebeským kovem. Výrobě železa se naučila v raném věku také Čína, bohatá železnými rudami. Historikové uvádějí, že první železný pluh byl v Číně vyroben již v 9. století př. Kr. Domníváme se, že ve východních zemích předstihla doba železná dobu bronzovou (JIRKOVSKÝ, 1986).

Prvními, komu se podařilo získat železo z jeho rud tavením byli Chetité, kteří objev pečlivě tajili. Teprve rozpadem jejich říše se technologie mohla rozšířit a před 3200 lety začala doba železná (ENGELS, NOWAK, 1977).

Že bylo železo známo dávno před počátkem našeho letopočtu, víme z nálezu železného nástroje ukrytého či zapomenutého ve spáře velké pyramidy u Gízy. Na pyramidách egyptských faraonů z téže doby nacházíme ornamenty zobrazující dělníky s pilou, kladivem a srpem. V hrobě Tutanchamonově byla nalezena železná dýka pocházející z 2. tisíciletí př. Kr. Vykopávky v Indii prozrazují, že železo tam lidé znali už v době předhistorické. Pověstný sloup v hlavním městě Indie Dillí je vyroben z kovu blízkého svým složením nerezavějící oceli. Že i v Řecku se lidé zabývali výrobou železa, dosvědčuje řecký básník Homér, když líčí Hefaistovu dílnu s měchy, železnou kovadlinou a kovářskými kleštěmi. Opěvuje Agamemnonův pancíř s ozdobami ze železa, zlata a cínu. Vypráví i o železných srpech, kosách, sekerách a nožích na krájení pokrmů. Do Řecka se železná metalurgie rozšířila přes Kypr koncem 13. a začátkem 12. století př. Kr. V 11. století se v Řecku již běžně užívalo železných nástrojů a zbraní. O kalení železa na ocel se zmiňuje již Plinius Gaius Secundus. Keltové dovedli již v 1. stol. př. Kr. vyrábět ocel nauhličováním železa. Historie se také zmiňuje o stavbě silnice na dopravu železa ze štýrského Erzbergu k Dunaji. Dal ji stavět Gaius Julius Caesar a kolony mezků po ní dopravovaly vykované kusy železa do údolí. I Galové používali v té době těžké železné meče, kola válečných vozů okovávali železnými obručemi a římští vojáci se obávali jejich dlouhých sečných zbraní. Ve 2. stol. po Kr. se v celé Evropě rozšířil železný pluh. V Čechách byly zřízeny hutě na výrobu železa kolem roku 596 v Hořovicích , v Komárově a na Svaté. Kronikář Hájek uvádí hutě v Nižboru u Berouna, v Hýskově, ve Zbirohu a v Klabavě kolem roku 776. Již tenkrát se u nás vyráběly železné dráty. Kolem roku 1350 dal Karel IV. postavit huť s redukční pecí na přímou výrobu železa v Karlově Huti u Berouna (JIRKOVSKÝ, 1986).

Název kovu:

Znalost železa od pradávných dob se odráží i v podobném pojmenování tohoto kovu u různých národů. Také ve slovanských jazycích zní skoro stejně. Jako chemická značka Fe je odvozena od latinského názvu ferrum. Kmen tohoto slova se objevuje pak v románských jazycích, např. ve francouzštině, kde se železo nazývá le fer, řeckolatinsky fars (= být tvrdý). Kořenem českého, ruského či polského jména je –lez-, odvozeno od slova lezo (= ostří) (JIRKOVSKÝ, 1986).

Rtuť

Latinský název	Chemická značka	Protonové číslo	Anglický název
HYDRARGYRUM	Hg	80	MERCURY

Objev kovu:

Staří národové ji nalézali v přírodě jako ryzí. Archeologové ji nalezli v čínských a indických hrobech starých 3500 let. Řekové ji znali již ve 4. století př. Kr. a nazývali ji hydrargyros (= vodní stříbro). V Indii se věřilo, že má schopnost prodlužovat život a měnit jiné kovy ve zlato. Ve španělských dolech v Sisepu (dnešní Almaden) těžili rtuť již Kartaginci a po nich Římané, kteří používali sulfidu rtuťnatého jako líčidla a malířské barvy. Později převzali španělské doly Arabové. Až do roku 1500 ji považovali alchymisté za klíč k transmutacím obyčejných kovů na zlato a využívali amalgámy ke zlacení i přípravě imitací zlata a stříbra. Měli ve velké vážnosti (kov Merkurův) a pokládali ji za nositelku kovového charakteru, lesku, tažnosti a tavitelnosti. Od roku 1497 se těžila rtuť také v Kraňsku a v Idrii. Čechy byly ve středověku bohaté na rtuť, těžila se její ruda rumělka a rtuť se z ní destilovala v Hořovicích a v Lubech u Chebu. Jáchymovský lékař, znalec hornictví a hutnictví Georgius Agricola (vl. jm. Georg Bauer) již správně považoval rtuť za kov. Její kovovou povahu prokázal však až roku 1759. Za prvek ji ovšem prohlásil teprve Lovoisier (JIRKOVSKÝ, 1986).

Název kovu:

Symbol rtuti Hg je odvozen z latinského názvu rtuti hydrargyrum (= kapalné stříbro) (GREENWOOD, EARNSHAW, 1993).

1.4.2. Kovy známé v období středověku

Tab. 6 Přehled kovů známých ve středověku

Číslo skupiny
1	2	3	4	5	6	7	8	9	10	11	12	13	14	15	16	17	18

III.B IV.B V.B VI.B VII.B VIII.B VIII.B VIII.B I.B II.B

Fe

Cu

Zn

Ag

Sn

Au

Hg

Pb

Bi