Masarykova univerzita
Yüklə 1,41 Mb.
|
(známé již starým civilizacím)
Tab. 7 Seznam kovů známých ve středověku
Bismut
Objev kovu: Bismut byl znám jako kov nejméně od roku 1480, jeho starší historii lze jen těžko vysledovat, protože prvek byl někdy zaměňován s Pb, Sn, Sb nebo i Ag. Objev bismutu roku je připisován alchymistovi Basiliu Valentinovi (GREENWOOD, EARNSHAW, 1993). Agricola nazýval bismut „plumbum cinerum“, tedy olovo z popela. Jinak však poznal, že to je pravý kov. Nicolas Lemery si dokonce pletl bismut se zinkem a kromě toho věřil, že byl v Anglii vyráběn uměle ze znečištěného cínu tavením s vinným kamenem a ledkem (ENGELS, NOWAK, 1977). Teprve později, když byla objevena jeho ruda bismutin ve Schneebergu a Jáchymově a byl získán ryzí, používal se ve slitinách k výrobě tiskařských liter (JIRKOVSKÝ, 1986). Název kovu: Název bismutu je spojen s názvem schneebergské hornické osady Wiesen, kde se dobývala jeho ruda, a s německým slovem Muttung, což znamená kutisko. Agricola slova Wiese a Muttung asi roku 1530 zlatinizoval na bismuthum a zvolil značku Bi, z toho povstal i český název bismut (JIRKOVSKÝ, 1986). 1.4.3. Kovy známé v 18. století Tab. 8 Přehled kovů známých v 18. století
(známé již starým civilizacím)
kovy objevené ve středověku
Tab. 9 Seznam kovů známých v 18. století
Kobalt
Objev kovu: Jako první poznal schopnost kobaltových rud barvit sklovinu na modro Čech Kryštof Schürer kolem roku 1540. Brzy nato se již využívalo tohoto objevu v četných sklárnách. Zpočátku se kobaltové rudy pražily a výpražek se po rozemletí tavil bez dalších přísad. Později se k tavenině přidávala potaš a písek. Získané modré sklo (smalt) se vlévalo do studené vody, mlelo a plavilo. Kov, který je podstatou „kobaltů“, objevil roku 1735 švédský chemik Georg Brandt (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Ve středověku říkali horníci rudám, které přes svůj kovový vzhled neposkytovaly při hutním zpracování žádný ze sedmi tenkrát známých kovů (olovo, železo, zlato, měď, stříbro, rtuť nebo cín), „kobalty“ (ENGELS, NOWAK, 1977). Staří hutníci přičítali takové neúspěchy nepřátelskýma zlomyslným podzemním skřítkům permoníkům čili „koboldům“ a zatvrzelým rudám říkali proto kobalty. Georg Brandt mu dal jméno kobalt, latinsky cobaltum a symbol Co (JIRKOVSKÝ, 1986).
Objev kovu: První písemná zmínka o platině pochází od italského vědce a básníka Julia Caesara Scaligera, který roku 1557 upozornil na kov, který nemohl být roztaven ani ohněm, ani „španělskou dovedností“. Přesnější popis vlastností platiny máme od Španěla Dona Antonia de Uplily, který se zúčastnil expedice do Jižní Ameriky, organizované Francouzskou akademií. Roku 1748 uveřejnil de Ulloa své zápisky z cesty. O dva roky později uvádějí již podrobnější popis kovu dva Angličané, Sir William Watson a William Brownrigg. Brownrigg dostal kolem roku 1741 od metalurga Charlese Wooda větší množství kolumbijské platiny. Wood již vzorky rud a „čistý“ kov do jisté míry zkoumal a zmocnil Brownrigga, aby výsledky sdělil londýnské Královské společnosti. Ten se rovněž zabýval platinou a předal roku 1750 této instituci několik vzorků rudy a kovu. Zprávu o tom přednesl na zasedání Královské společnosti téhož roku Watso, který platinu popisoval jako pozoruhodný kov. Zmínil se též o jejím vysokém bodu tání a o její netečnosti k boraxu i řadě dalších tavidel. Tím také vzrostl ve druhé polovině 18. stol. zájem o podrobnější zkoumání tohoto kovu. Švéd Henric Theophil Scheffer dokázal roku 1752 platinu roztavit za přísady arsenu. Roku 1784 vyrobil F. C. Achard první platinový kelímek (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Jméno platina je odvozeno od zdrobněliny španělského názvu pro stříbro (plata). Mělo vyjádřit „méněcennost“ nového kovu. Španělští zlatníci tehdy také opravdu prodávali platinu levněji než stříbro. Kov dostal latinské jméno platinum, symbol Pt (ENGELS, NOWAK, 1977). Nikl
Objev kovu: Jednotlivé slitiny niklu byly vytavovány již ve starověku, aniž by bylo známo složení příslušných rud. Předměty ze slitiny mědi, niklu a zinku – pakfongu – se vyráběly v Číně asi před 4000 lety. Ale teprve v 18. století n. l. se dostaly do Evropy. Ve starém Řecku se kolem roku 200 př. n. l. razily mince ze slitiny měď-nikl, obsahující 20 % niklu. Již dávno se vyráběly meče a jiné zbraně z meteorického železa, aniž někdo mohl vysvětlit jeho mimořádnou pevnost, tažnost a odolnost proti rezavění. Dnes víme, že železné meteority obsahují vedle 91 % železa 8 % niklu a 0,6 % kobaltu a že právě nikl propůjčuje tomuto materiálu jeho cenné vlastnosti (ENGELS, NOWAK, 1977). Němečtí horníci v Krušnohoří měli potíže s těžkou rudou měděné barvy, o níž dnes víme, že to byl nikelin. Pokoušeli se z ní získat měď, ale neúspěšně. Roku 1751 zkoumal nerost švédský chemik, mineralog, hutní a báňský odborník Axel Frederik Cronstedt a izoloval kovový, nepříliš čistý, nikl. Zvětralá ruda byla pokryta zelenými krystalky. Když tyto krystalky vyžíhal a získaný kysličník zredukoval za vysoké teploty dřevěným uhlím za přidání mouky získal bílý kov (JIRKOVSKÝ, 1986).
V řeči horníků bylo slovo „nikl“ původně nadávkou. Jako „Kupfernickel“ (měděný ničema) se ve středověkém Německu označovala ruda načervenalé barvy, která vypadala, jakoby obsahovala měď, ale z níž se přes všechnu námahu nedařilo žádný kov vyloučit. Vina byla svalována na šibalství skřítků permoníků, kterým se říkalo „nikl-kobold“. Cronstedt tento kov pokřtil nickel, latinsky niccolum, symbol Ni, česky nikl (ENGELS, NOWAK, 1977). Hliník
Objev kovu: V kamenci objevil roku 1754 německý chemik A. S. Marggraf „kamencovou zeminu“ (Al2O3). Roku 1808 se H. Davy pokoušel v souvislosti se svými elektrochemickými pokusy o vyloučení hliníku. Davymu se však nezdařilo jej z reakční směsi oddělit. Úspěšnější byl Dán Hans Christian Oersted, který roku 1825 působil na bezvodý chlorid hlinitý amalgámem draslíku. Vznikl při tom amalgám hliníku, který se na vzduchu velmi rychle oxidoval a mohl být rozložen destilací na rtuť a zbývající hliník. Oersted popisoval hliník jako kov podobající se barvou a leskem cínu. Vzdal se dalších pokusů a své výsledky sdělil Wöhlerovi, který se s jeho svolením ujal přípravy hliníku. Na podzim roku 1827 redukoval Wöhler bezvodý chlorid hlinitý draslíkem. Vyloučení hliníku ve formě slitku se Wöhlerovi zdařilo teprve v roce 1845. Byly to kuličky hliníku velikosti špendlíkové hlavičky (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Název aluminium, navržený H. Davym, pochází z latinského alumen („hořká sůl“). Označuje kamenec hlinitodraselný používaný už ve starém Řecku a Římě v lékařství jako adstringentní (stahující) prostředek. Později byl název alumen modifikován na aluminium, symbol Al (TOUŽÍN, 2006). Yüklə 1,41 Mb. Dostları ilə paylaş:
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||