Příloha č. 2 Studijní materiál Historie chemie – kompletní text Text zpracovaný autorem této závěrečné práce je zobrazen černou barvou písma, text který byl již součástí diplomové práce Petry Křivánkové1 je zobrazen šedou barvou písma

Antoine Laurent de Lavoisier

26. 8. 1743 – 8. 5. 1794

• 
  všestranný francouzský vědec, vynikající experimentátor, autor četných pojednání z oboru geologie, fyziky, matematiky a především z chemie
  
• 
  věnoval se obchodní činnosti, nejprve jako podílník, později jako vedoucí továrny na výrobu ledku
  
• 
  zabýval se i takovými problémy, jako systém osvětlení ulic, pokusné zemědělství
  
• 
  ředitel prachárny (stavení, kde byl uchováván střelný prach), člen výboru pro střelný prach
  
• 
  člen komise pro nové míry a váhy
  
• 
  vodu dokázal rozložit na vodík a kyslík a zpětně synteticky získat, čímž vyvrátil tvrzení Aristotela i starých alchymistů, že voda je jedním z elementů
  
• 
  dokázal, že oxid uhličitý je sloučenina kyslíku s uhlíkem a vzniká při dýchání
  
• 
  jeho hlavní zásluhou bylo vytvoření základů vědecké chemie, stojící na kvantitativních metodách měření a vážení
  
• 
  přispěl k vysvětlení procesu dýchání a hoření a tím i k vyvrácení flogistonové teorie, mezi jejíž stoupence zpočátku též patřil; v roce 1777 vystoupil se svou teorií hoření a dýchání - oxidační teorií
  
• 
  podařilo se mu dokázat, že živý organismus zpracovává („spaluje“) látky obsažené v potravě a uvolňuje takto získanou energii jako teplo – stal se tak otcem kvantitativní fyziologie
  
• 
  zanalyzoval řadu organických látek, spolu s Laplacem podal základy termochemie, spolu s Laplacem stál u vzniku kalorimetrie, , spolu s M. V. Lomonosovem autor zákona zachování hmotnosti (1779), spoluautor pokusu o první racionální názvosloví chemických látek, návrh vyšel knižně roku 1787 a byl vysvětlen v jeho učebnici z roku 1789
  
• 
  za francouzské revoluce byl revolučním tribunálem označen za nepřítele lidu a v roce 1794 byl popraven
  

Justus von Liebig

12. 5. 1803 - 18. 4. 1873

• 
  proslulý německý chemik
  
• 
  od dětství prováděl experimenty
  
• 
  původně se učil lékárníkem, pak studoval chemii na univerzitě v Bonnu, Erlangenu a v Paříži u J. L. Gay-Lussaca, Thénarda a Dulonga
  
• 
  již v mládí se proslavil přípravou třaskavého stříbra
  
• 
  na doporučení A. Humboldta získal roku 1824 profesuru chemie na univerzitě v Giessenu – zde vybudoval jednu z prvních chemických vědeckých laboratoří a jako jeden z prvních zaváděl praktická chemická cvičení pro studenty
  
• 
  je jedním ze zakladatelů organické chemie jako vědní disciplíny
  
• 
  ovlivnil vývoj chemie v celé Evropě
  
• 
  roku 1826 začala jeho celoživotní spolupráce a přátelství s F. Wöhlerem
  
• 
  v roce 1852 přešel jako profesor na univerzitu v Mnichově
  
• 
  byl zakladatelem významné chemické školy, jeho žáky byla řada významných chemiků – např. A. W. Hofmann, Kopp, Strecker, Fresenius, Gerhardt, Wurtz, F. A. Kekulé, Frankland, Volhard a řada jiných
  
• 
  zdokonalil organickou analýzu, spolu s F. Wöhlerem objevil izomerii, z chemických látek objevil chloroform a aldehydy
  
• 
  s J. B. Dumasem formuloval teorii radikálů
  
• 
  pracoval také v oblasti anorganické chemie (např. studoval sloučeniny antimonu a hliníku)
  
• 
  v druhé polovině života se zabýval zejména biochemií – studoval fyziologické pochody, hlavně procesy kvašení a hnití (při jejich zkoumání popsal koloběh organických a anorganických látek v přírodě) a problémy hodnoty potravin ve výživě lidstva
  
• 
  proslavil se mimo jiné svou minerální teorií, v níž zdůraznil význam jednotlivých prvků pro výživu rostlin a jako první navrhnul používání určitých hnojiv – stal se tak zakladatelem agrochemie
  
• 
  založil mezinárodní časopis Annalen der Chemie
  

Michail Vasilijevič Lomonosov

19. 11. 1711 – 15. 4. 1765

• 
  světově významný ruský chemik, básník, historik a uznávaný odborník mnoha dalších oborů
  
• 
  řazen mezi zakladatele chemické atomistiky – v představách o atomové a molekulární struktuře vycházel z Boylovy korpuskulární teorie
  
• 
  v první práci z let 1742-1744 postavil atomovou teorii na reálný základ předpokladem, že všechny látky jsou složeny z nepatrných částeček (korpuskulí), které jsou rozdílné pro jednotlivé druhy látek; rozmanitost hmoty a její projevy vysvětloval různou kombinací částeček a rozdílností jejich pohybu
  
• 
  byl jedním ze zastánců názoru vysloveného v 17. století, že teplo je výsledkem rotací a vibrací nepatrných částic látky
  
• 
  spoluautor formulace zákona zachování hmotnosti (1748)
  
• 
  z jeho četných prací jsou známé například O jevech vzduchových elektrickou silou způsobených, Teorie elektřiny nebo Základy matematické chemie
  
• 
  Lomonosov rozvinul mnohostrannou vědeckou činnost také v astronomii (první kometu popsal již v roce 1744), geologii, geografii (připravil první přesnou mapu Ruska), historii (napsal dějiny Ruska), jazykovědě (v roce 1755 sepsal ruskou gramatiku), vydal 15 svazků básní, ale i překlady Homéra, Horátia a Seneky
  
• 
  byl členem Švédské akademie věd v italské Boloni, na jeho počest byla pojmenována univerzita v Rusku
  

Albertus Magnus

1193 – 1280

• 
  „otec“ evropské alchymie, německý teolog, filozof a přírodovědec
  
• 
  učitel filozofa Tomáše Akvinského
  
• 
  za svou badatelskou činnost v oboru přírodních věd získal titul Doctor Universalis (lat. „univerzální učitel“)
  
• 
  věřil v transmutaci, ale domníval se, že je tak obtížná, že ji alchymisté nemohou provést, a proto připravovali jen napodobeniny drahých kovů
  
• 
  zavedl pojem „afinita“, čímž myslel ochotu určitého kovu reagovat s jiným kovem navzájem
  
• 
  popsal dělení zlata lučavkou královskou a účinek síry na kovy
  
• 
  ve svém spisu De mineralibus (O nerostech) popsal výrobu rtuti z rumělky, oddělení stříbra od olova oxidačním tavením jejich slitin, výrobu arsenu z rud a arseniku sublimací