Masarykova univerzita

Obr. 2 Označení kovů (JIRKOVSKÝ, 1986)

rtuť (hydrargyrum)

stříbro (argentum)

měď (cuprum)

Roku 1811 vystoupil švédský chemik Jakob Jöns Berzelius návrhem, aby jako chemické symboly byly vzaty zkratky mezinárodních jmen prvků, a to tak, aby atom každého prvku byl vyjádřen začátečním písmenem jeho latinského názvu a obvykle ještě dalším písmenem z tohoto názvu (JIRKOVSKÝ, 1986).

Český lékař Jan Svatopluk Presl se snažil vytvořit pro chemické prvky osobité české názvy, zakončené převážně na koncovku –ík. Některé z těchto názvů se vžily a používá se jich dodnes. Podivuhodné názvy vymýšlel i popularizátor chemie lékař Karel Slavoj Amerling. Z těchto názvů kovů se ujaly v češtině pouze názvy pro sodík, draslík, hořčík, vápník a hliník (JIRKOVSKÝ, 1986).

Tab. 3 Seznam názvů kovových prvků v roce 1852 (INT – 3)

Současný název kovu	Symbol	Název podle J. S. Presla	Název podle K. S. Amerlinga	Symbol
antimon	Sb		strabík	Sb
bismut	Bi	kalík		Kl
rtuť	Hg			Rt
olovo	Pb			Ol
kadmium	Cd	ladík		Ld
zinek	Zn			Zn
cín	Sn			C
měď	Cu			Md
titan	Ti		chasoník	Ti (Chs)
chrom	Cr	barvík		Bv
tantal	Ta	tantalík	zdořík	Zd
wolfram	W	těžík	chvořík	W (Chv)
molybden	Mo	žestík		Mo (Žs)
vanad	V		vandík	Vd (V)
uran	U	nebesník		U (N)
niob	Nb	kolumbík	niobík	Nb (N)
			pelopík	P (Pp)
mangan	Mn	buřík	jermík	Bu
železo	Fe			Žl
kobalt	Co	ďasík		Da
nikl	Ni	pochvistík	broník	Bn
stříbro	Ag			Sř
zlato	Au			Zl
palladium	Pd	paladík		Pd
platina	Pt	platík		Pl
ruthenium	Ru		rusík	Rs (Ru)
rhodium	Rh		ruměník	Ru (R)
iridium	Ir		duzík	Dz
osmium	Os	woník	voník	Os (Vo)
lithium	Li		japík	Jp
sodík	Na	sodík		Sd
draslík	K	draslík		Dr
hořčík	Mg	hořčík		Hř
vápník	Ca	vápník		Vp
stroncium	Sr	strontík		Sr
baryum	Ba	merotík		Mr
hliník	Al	hliník		H
beryllium	Be	sladík		Sld (G)
zirkonium	Zr	cirkoník	lalík	Li
yttrium	Y		ytřík	Y
terbium	Tb		terbík	T
erbium	Er		erbík	E
thorium	Th		tořík	T
praseodym, neodym	Pr, Nd		dvojmocík	Dv (D)

1.4. Chronologický přehled objevů jednotlivých kovů
1.4.1. Kovy známé v období starověku (do přelomu letopočtu)

Tab. 4 Přehled kovů známých ve starověku

Číslo skupiny
1	2	3	4	5	6	7	8	9	10	11	12	13	14	15	16	17	18

III.B IV.B V.B VI.B VII.B VIII.B VIII.B VIII.B I.B II.B

Fe

Cu

Zn

Ag

Sn

Au

Hg

Pb

LANTHANOIDY AKTINOIDY

kovy objevené ve starověku,

není znám rok objevu a objevitel

(známé již starým civilizacím)

Tab. 5 Seznam kovů známých ve starověku

název kovu (značka)	období, od kdy je znám lidstvu
zlato (Au)	5 000 - 6 000 př. Kr.
měď (Cu)	5 000 let př. Kr.
olovo (Pb)	3 000 př. Kr.
cín (Sn)	3 000 př. Kr.
zinek (Zn)	3 000 př. Kr.
stříbro (Ag)	2 500 př. Kr.
železo (Fe)	2 000 př. Kr.
rtuť (Hg)	1 500 př. Kr.

Zlato

Latinský název	Chemická značka	Protonové číslo	Anglický název
AURUM	Au	79	GOLD

Objev kovu:

První kov, s nímž se lidstvo setkalo, bylo pravděpodobně zlato. Upozornilo na sebe leskem a žlutou barvou. Lidé je nacházeli v náplavech řek a zpracovávali je za studena na ozdoby již 5 až 6 tisíc let př. Kr. Teprve později se naučili tavit zlatý prach a dávat tavenině nové tvary. Ve starém Egyptě bylo zlatokopectví ve veliké vážnosti. Egypťané nosili zlaté šperky a mrtvé vládce ukládali do hrobů s množstvím zlatých předmětů. Mumiím pozlacovali nehty na rukou i nohou a tvář jim zakrývali zlatými maskami (např. zlatá maska faraóna Tutanchamóna). Pro zlato se vedly války, ujařmovaly národy a vraždili lidé. V Núbii, na území jižně od starověkého Egypta, dobývali zlaté bohatství vězni a váleční zajatci hlídaní vojáky. Největší naleziště zlata byla v Malé Asii a v Thrákii. Původně se zlato získávalo rýžováním říčního písku. Teprve asi od 2. tisíciletí př. n. l. se těžilo v dolech. Ve starých etruských hrobech z 8. až 4. století př. n. l. se našly i zlaté můstky na zubech. Písaři prvého krále 4. dynastie Snofreva zaznamenali, že Féničané přivezli do Egypta cedrové kmeny a vrátili se s nákladem zlata z núbijských dolů, které si tento král podmanil válečnou výpravou. V 6. století se již zlato získávalo amalgamací. Pověst o plavbě řeckých hrdinů Argonautů (asi 4. – 5. století př. n. l.) za zlatým rounem je vlastně popis výpravy na jihozápadní svahy Kavkazu, kde proudily zlatonosné řeky. Argonauté se měli zmocnit zlata národů na březích Černého moře v Kolchidě. Při této výpravě Řekové loupili „zlatá rouna“, tj. ovčí kožešiny kladené na dno řek, aby se v srsti zachytila zlatá zrnka vyplavená z písku vodním proudem (v pomalejším toku klesla těžší zrnka kovu ke dnu, kdežto lehčí písek unášel proud dál). Řekové již v 7. století př. Kr.. razili mince z kovu, který nazývali „elektros“ (byla to přírodní slitina zlata a stříbra) a v 6. století př. Kr. dal jejich král Krésus do oběhu první mince z čistého zlata. Římané razili první zlaté mince až roku 269 př. Kr. a zlato přiváželi z Asie, Hispánie (Španělska) a Galie (Francie). Zlaté mince zvané „aureus“ razil také římský císař Nero. Také v Čechách kvetlo rýžování zlata už v dobách předhistorických. Soudíme tak z nálezů zlatých kroužků a drátěných svitků nalezených v Krupé u Rakovníka. Svědčí o tom také nálezy keltských mincí zvaných duhovky nalezených u Podmokel ve zlatém pokladu keltských bojovníků. V 11. století bylo „plavené zlato“ získáváno ze zlatonosných písků řeky Otavy, později bylo zlato získané hutněním zlatonosných křemenů. Podle výroku německého filozofa Alberta Velikého se těžilo kolem roku 1250 v Čechách nejvíce zlata ze všech evropských států (JIRKOVSKÝ, 1986).