Masarykova univerzita
Název kovu: Pojmenování calcium
Yüklə 1,41 Mb.
|
Název kovu: Pojmenování calcium a symbol Ca jsou odvozeny od latinského calx (= vápno) (JIRKOVSKÝ, 1986). Hořčík
Objev kovu: Počátkem 19. století se objevil na trhu bílý prášek zvaný „magnesia alba“. Profesor J. Blafl rozborem zjistil, že je to sloučenina dosud neznámé zeminy s „fixním vzduchem“, jak tehdy říkali oxidu uhličitému. Odpařením minerální vody v anglickém Epsomu se získala bílá sůl zvaná epsomit (heptahydrát síranu hořečnatého). Když Davy roku 1808 podrobil obě soli, totiž magnesii albu a epsomit, elektrolýze, obdržel tentýž kov (JIRKOVSKÝ, 1986). Název kovu: Davy kov nazval magnium, což bylo později změněno na magnesium a kov dostal symbol Mg. Jméno je odvozeno od města Magnesia v Malé Asii, kde se už ve starověku dobývaly magnesiové rudy (JIRKOVSKÝ, 1986). Lithium
Objev kovu: Lithium objevil jako nový alkalický kov J. A. Arfvedson v roce 1817, když pracoval jako mladý asistent v laboratoři, kterou vedl J. J. Berzelius. Všiml si, že sloučeniny Li jsou podobné sloučeninám Na a K, ale uhličitan a hydroxid jsou ve vodě mnohem méně rozpustné. Lithium bylo poprvé izolováno z destičkovitého silikátového minerálu petalitu LiAlSi4O10. Kov izoloval Davy v roce 1818 z roztaveného Li2O (GREENWOOD, EARNSHAW, 1993). Teprve roku 1855 připravili Robert Wilhelm Bundem a jeho žák Augustu Matthiessen větší množství čistého kovu elektrolýzou roztaveného chloridu lithného LiCl, což umožnilo i podrobněji zkoumat jeho vlastnosti (ENGELS, NOWAK, 1977).
Berzelius pro něj navrhl název lithon (řecky litos = kámen), neboť byl nalezen na rozdíl od sody a potaše nejprve v říši kamenů. Později byl název změněn na lithium, symbol Li (ENGELS, NOWAK, 1977). Kadmium
Objev kovu: I když je kadmium stálým průvodcem zinku v mnoha jeho rudách, zůstalo po tisíciletí člověku skryto. Objevil je německý lékárník Carl Hermann. Při kontrole lékáren v Magdeburgu zjistila komise vedená okresním fyzikem a lékařským radou R. Roloffem na podzim roku 1817 rozborem prodejního oxidu zinečnatého, že z jeho slabě kyselého roztoku lze vysrážet sirovodíkem žlutý sirník. Byl považován za sirník arsenitý. Hermann v něm nenašel žádný arsen, ale zato nový prvek. Podezření, že oxid zinečnatý obsahuje ještě nějakou jinou látku, měl roku 1817 také profesor Friedrich Stromeyer z Göttingenu, který zjistil, že se uhličitan po zahřátí barví žlutě až hnědě. Jak dnes víme, vyvolává toto zbarvení nepatrný obsah kadmia (jehož oxid je hnědý). Za vlastního objevitele jsou považováni Hermann i Stromeyer (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Stromeyer přiřkl prvku jméno cadmium a symbol Cd. Název odvodil z latinského slova cadmeia fornacum (= zlomek pece) (ENGELS, NOWAK, 1977). Beryllium
Objev kovu: Smaragd, zelená odrůda berylu (křemičitanového minerálu berylia a hliníku) byl znám již ve starověku. Nebyly však známy jeho nejdůležitější složky. Vlastní podnět k svědomité analýze berylu a smaragdu dal francouzský mineralog René-Just Haüy. Požádal roku 1797 Louis-Nicolase Vauquelina o chemickou analýzu vzorků. Vauquelin se pustil do analýzy berylu a rozložil ho tavením s alkalickým uhličitanem. Podařilo se mu oddělit beryllium od hliníku. Roku 1828 se pak podařilo F. Wöhlerovi a francouzskému chemikovi A.-A.-B. Bussymu nezávisle na sobě připravit kovové berylium redukcí chloridu berylnatého draslíkem. Uplynulo však ještě dalších 70 let, než se roku 1898 podařilo francouzskému chemikovi P. Lebeauovi vyrobit berylium elektrolytickou cestou (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Vauquelin si všiml sladké chuti solí berylnatých a pojmenoval jej glucinium (řecky glycos = sladký). Toto jméno má beryllium ve Francii dodnes. Jméno beryllium pochází od M. H. Klaprotha. Současný název je odvozeno od nerostu berylu a má symbol Be (ENGELS, NOWAK, 1977). Vanad
Objev kovu: V roce 1801 zkoumal Andrés Manuel del Rio hnědou olověnou rudu pocházející z Mexika. Našel v ní nový prvek, který pro rozmanité barvy jeho kysličníků nazval nejprve „panchrom“ (řec. pan chromia = mnohobarevnost) a potom pro krásně červené zbarvení zahřátých nebo okyselených solí „erythronium“ (řec. erytros = červený). Svým objevem si přestal být jist a dospěl k názoru, že si spletl erythromium s chromem. Teprve roku 1829 začal Friedrich Wöhler zkoumáním hnědé rudy a izoloval z ní domnělou draselnou sůl kyseliny chromové. Rozmanité zbarvení produktů ho udivovalo. Mezitím Švéd Nils Gabriel Sefström objevil nový prvek, v němž Wöhler poznal Del Riovo erythronium. Vanad se po odstranění nečistot prozradil rozmanitými barvami svých sloučenin. Celkem čistý práškový vanad získal teprve roku 1867 Angličan Henry Enfield Roscoe redukcí chloridu vanadnatého vodíkem (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Nils Gabriel Sefström a Berzelius jej pojmenovali kov vanadium, podle Vanadis (norská bohyně lásky a krásy), symbol V (ENGELS, NOWAK, 1977). Thorium
Objev kovu: Při analýze vzácného nerostu pocházejícího z okolí Falunu ve Švédsku narazil roku 1818 J. J. Berzelius na látku, o níž se domníval, že je oxidem nového kovu. Pojmenoval tento kov thorium. Při výzkumech prováděných o 10 let později shledal, že nezískal žádnou novou zeminu. Látka jím zkoumaná se povětšině skládala z fosforečnanu yttritého. Kolem roku 1828 dostal Berzelius minerál z norského ostrova Lávo poblíž Brevigu. Berzelius roku 1829 zjistil, že jde o křemičitan nového kovu, totiž thoria. Berzelius jej nazval thorit. Že jde o radioaktivní prvek, poznala však až roku 1898 M. Curieová. Čisté thorium poprvé získal roku 1914 D. Lely ml. a L. Hamburger reakcí chloridu thoričitého s kovovým sodíkem (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Thorium pojmenoval Berzelius podle skandinávského boha hromu Thora, symbol Th (ENGELS, NOWAK, 1977). Ruthenium
Objev kovu: Ve dvacátých letech 19. století byla na Urale objevena bohatá ložiska platinových rud a řada chemiků se ihned věnovala jejich průzkumu. Gottfried Wilhelm Osann dospěl k názoru, že objevil tři nové prvky. Pojmenoval je poluranium, ruthenium a polinium. Berzelius však považoval za vyloučené, že by mohl přehlédnout tři prvky. Teprve roku 1844 přišla zpráva o definitivním objevu dalšího průvodce platiny. Pocházela od Karla Karloviče Klause. Kolem roku 1840 se Klaus věnoval zkoumání platinových zbytků po rozpuštění platinových rud v lučavce královské. Našel v nich také ruthenium. I když jednoznačně dokázal, že G. W. Osann mylně považoval směs kysličníků křemíku, titanu, železa a zirkonia s trochou ruthenia za „čistý“ kov, zachoval pro svůj v čisté formě izolovaný kov jméno ruthenium (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Jméno ruthenium je odvozeno z lat. Ruthenia (= Rusko), symbol Ru (ENGELS, NOWAK, 1977). Niob
Objev kovu: Anglický chemik Charles Hatchett zkoumal roku 1801 minerál ze severoamerického naleziště, který byl ve sbírkách Britského muzea v Londýně. Našel v něm nový a jak se domníval i čistý kysličník kovu. Tomuto kovu dal název kolumbium a nerostu kolumbit, podle země jeho původu a jejího objevitele Kryštofa Kolumba. Nejdůležitějšími nerosty niobu je kolumbit též nazývaný niobit. Dnes již víme, že je tantal v přírodě vždy doprovázen niobem a že se vyskytuje spolu s manganem, cínem a kovy vzácných zemin. Vedle toho stojí za zmínku i pyrochlor, nerost kolísavého složení, složený z kyslíkatých sloučenin niobu se sodíkem, vápníkem a železem, jež jsou většinou doprovázeny titanem, kovy vzácných zemin a fluorem. Roku 1826 začal Wöhler s jeho analýzou. O 13 let později dospěl Wöhler k názoru, že tento nerost obsahuje větší množství neznámého oxidu. Působením zinku a kyseliny chlorovodíkové se barvil hnědě až modře. Toto chování lze pozorovat u všech sloučenin niobu v oxidačním stupni +5. Wöhler si myslel, že se jedná buď o kyselinu tantalu, nebo nový kov. Roku 1844 došel Heinrich Rose k názoru, že nový prvek je tantalu velmi podobný. Po namáhavých operacích se mu podařilo izolovat chlorid, který se svými vlastnostmi lišil od chloridu tantalu. Tento prvek nazval niob. Čistý kov připravil až roku 1903 až 1906 Němec Werner von Bolton (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Niob nese jméno Tantalovy dcery Niobé, symbol Ni. Název měl vystihnout blízké příbuzenské vztahy tantalu a niobu. V anglosaských zemích se až donedávna užíval název kolumbium se symbolem Cb (JIRKOVSKÝ, 1986). Cesium
Objev kovu: R. W. Bunsen se intenzivně zabýval sledováním zbarvení, jež udělovaly nesvítivému plynovému plameni soli rozmanitých kovů. G. R. Kirchhoff Bunsenovi navrhl, aby své pokusy rozšířil do oblasti spekter, od nichž si sliboval lepší rozlišení jednotlivých látek, než jaké umožňovalo prosté pozorování zbarvení plamene. Při zkoumání matečných louhů různých minerálních vod narazil Bunsen roku 1860 na kov příslušející do skupiny alkalických kovů, který měl právě tak charakteristické a jednoduché spektrum jako lithium. Bylo možno jej dokázat podle dvou modrých čar ve spektru (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Podle zářivě modrého zbarvení plamene, jež nový prvek vyvolával a podle modré barvy nejdůležitějších linií ve spektru navrhli pro něj Bunsen a Kirchhoff jméno cesium, symbol Cs, neboť slovem caesium staří Římané označovali modř jasného nebe (ENGELS, NOWAK, 1977). Rubidium
Objev kovu: Rubidium objevili jako stopovou složku lepidolitu R. W. Bundem a G. R. Kirchhoff v roce 1861 v lázeňských minerálních vodách. Identifikovali ho podle neznámých tmavě červených čar v jeho spektru (GREENWOOD, EARNSHAW, 1993). Název kovu: Proto nazval nový prvek rubidium, symbol Rb, podle rubidius, označující u starých Římanů nejtemnější červeň (ENGELS, NOWAK, 1977). Thallium
Objev kovu: Roku 1861 objevil William Crookes spektrální analýzou nový prvek, který nazval thalium. Historie tohoto objevu začala o jedenáct let dříve. Jeho učitel, německý chemik August Wilhelm von Hofmann, mu předal ke zpracování asi 5 kg odpadu z továrny na kyselinu sírovou v Tilkerode v Harzu, obsahujícího selen. O deset let později potřeboval Crookes pro své pokusy trochu telluru a domníval se, že bude ve starých selenových zbytcích. Pokusy o oddělení telluru z těchto odpadů však byly bezúspěšné. Mezitím se Crookes dozvěděl o nové metodě heidelberských badatelů a chtěl přijít telluru na stopu spektrální analýzou. Ke svému velkému překvapení zpozoroval však ve spektru význačnou zelenou čáru, která nebyla nalezena u žádného z dosud známých prvků. Nezávisle na Crookesovi se objev thallia podařil zhruba ve stejnou dobu Francouzi Claudu Augustu Lamymu. Bouřlivě vedený spor o prvenství byl však jednoznačně rozhodnut ve prospěch Crookese (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Podle intenzívně zeleného zbarvení plamene, jež působily sloučeniny objeveného prvku, dostal tento prvek název thalium, symbol Tl, z řeckého thallos (= zelená ratolest) (ENGELS, NOWAK, 1977). Indium
Objev kovu: V roce 1863 byl spektrální analýzou objeven další prvek. Ve společné publikaci oznámili freiberský profesor Ferdinand Reich a jeho asistent Hieronymus Theodor Richter objev nového prvku, který vykazoval ve spektru zřetelnou indigově modrou čáru, podle níž jej nazvali indium. Při svých pokusech chtěl Reich přijít na stopu thaliu, krátce objevenému Crookesem. Protože však byl barvoslepý, požádal svého asistenta Richtera, aby vzorek spektrálně analyzoval. Ve spektru pak našel Richter uvedenou indigově modrou čáru. V pozdějších letech prohlásil Richter, že čest objevu náleží vlastně pouze jemu (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Prvek dostal jméno indium, symbol In, podle indigově modré barvy spektrálních čar (JIRKOVSKÝ, 1986). Gallium
Objev kovu: Za své objevení francouzem Paul-Emilem Lecoqem de Boisbaudranem v roce 1875 vděčí gallium svému výskytu v zinkovém blejnu z Pyrenejí. Soustředil svou pozornost na mezeru v periodické soustavě mezi hliníkem a indiem. Všiml si diskontuity některých periodických zvláštností spekter při přechodu od hliníku k indiu a vysvětloval si ji jako doklad existence dosud neznámého prvku. Počátkem roku 1874 začal s experimenty, které mu asi za rok přinesly jistotu, že objevil nový prvek. Když se o objevu gallia dověděl ruský chemik D. I. Mendělejev, poznal v galliu „eka-aluminium“, jež předpověděl před pěti lety (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Nově objevenému prvku dal Francouz Boisbaudran jméno gallium, symbol Ga, podle latinského názvu své vlasti (ENGELS, NOWAK, 1977). Skandium
Objev kovu: V prosinci 1870 předložil D. I. Mendělejev Ruské chemické společnosti práci, jejíž název zněl „Přirozená soustava prvků a její použití k udání vlastností neobjevených prvků“. Mimo jiné se v ní Mendělejev zabýval očekávaným homologem boru a hliníku, který nazval eka-bor. Tento prvek byl také roku 1879 objeven, a to Švédem Larsem Frederikem Nilsonem. Brzy se ukázalo, že mnohé Mendělejevovem předpověděné vlastnosti překvapivě dobře odpovídají nalezeným hodnotám. Spolu s Svenem Ottou Pettersonem se zabývali analýzou euxenitu a gadolinitu. Z těchto obou nerostů oddělil Nilson čistý kysličník erbitý. Ten pak frakcinovaně termicky rozkládal. Přitom našel vedle neparných množství kysličníku ytterbitého Yb2O3 ještě neznámou slabě zásaditě reagující „zeminu“. Další zkoumání ukázalo, že je to kysličník dosud neznámého prvku (ENGELS, NOWAK, 1977). Název kovu: Lars Frederik Nilson nazval prvek k poctě Skandinávie scandium se symbolem Sc (JIRKOVSKÝ, 1986). Lanthanoidy
Yüklə 1,41 Mb. Dostları ilə paylaş:
|