40
k pozitivní změně. PPP jsou sociálně velmi citlivý problém a hodně záleží na tom, jak
se chová okolí nemocných (Krch, Richterová, 1998).
„Anorektičky ani bulimičky by si neměly jídlo připravovat samy. Na tom všem je
však třeba domluvit se předem a nedomlouvat se v kuchyni nebo u jídelního stolu.
Důvěra v pozitivní změnu a větší osobní prostor pro nemocného, který mu umožní,
aby on sám hledal vhodné řešení a přijal zodpovědnost za svůj život – to jsou faktory,
které nemocným nejvíce pomohou“ (Krch, Richterová, 1998, s. 46–47).
9.2 Prevence
Aby prevence skutečně fungovala, musí se na ní podílet všichni a musí být systematická
a dlouhodobá. Je nutná odpovídající informovanost pedagogů, aby dokázali rozpoznat
poruchy a začali tento problém včas řešit. Rodiče, učitelé, trenéři by měli být schopni
dětem včas vštípit, že příroda každého člověka stvořila jinak, že to není ničí vina nebo
něco špatného, že nevypadáme všichni stejně. Média by měla více ukazovat ženy
a dívky, které mají reálná těla. Je nutné narušit současný stereotyp myšlení, že kdokoli,
kdo nevypadá jako modelka by se měl za své tělo stydět (Hall, Cohn, 2003).
Jana Sladká-Ševčíková, předsedkyně OS Anabell se domnívá, že „ prevence existu-
je a je velmi snadná. Jenom musí probíhat cíleně a hlavně v době hluboko před otěhot-
něním nastávající maminky, tedy před navázáním partnerského vztahu mezi mladou že-
nou a mladým mužem. Pokud tito dva mladí lidé budou ctít životní hodnoty, jež neposta-
ví na tvaru postavy, na váze, na společenské úspěšnosti, na počtu aut a rodinných dom-
ků, a pokud budou toužebně očekávat narození svého dítěte, budou ho vychovávat
v rodinném prostředí plném klidu, porozumění a laskavosti, mají velkou naději, že pro
prevenci poruch příjmu potravy svého potomka udělali maximum“ (Sladká-Ševčíková
in Hall, Cohn, 2003). Hall, Cohn (2003) však předkládají jiný pohled na problematiku
prevence. Vysvětlují, proč je nedostačující, pokud školní preventivní programy nabízejí
pouze občasné přednášky na dané téma. „I přes naše nejlepší úmysly může například
hodinová přednáška o bulimii posluchače poučit jen o tom, jak se stát bulimickým paci-
entem... Poučit studentku o rizicích poruch příjmu potravy, aniž bychom zároveň poučili
její rodiče, učitele a vrstevníky, je neúčinné. Je přesto běžné, že přednášející poskytne
informace o zdravých stravovacích návycích a marnosti snahy držet dietu, načež stu-
denti po další vyučovací hodině s učitelkou držící dietu jdou na oběd s přáteli, kteří jedí
41
jenom mrkev a celer. Vracejí se domů ke svým rodinám zatíženým předsudky vůči lidem,
jejichž postava není dost štíhlá na to, aby odpovídala společenskému ideálu krásy,
a když zalistují časopisem nebo si zapnou televizi, ihned se ocitnou v záplavě reklam,
které tento ideál hájí se stejnou vehemencí. Má-li být prevence skutečně účinná, musí se
stát součástí života každého z nás a musíme ji integrovat do všech oblastí naší kultury“
(Hall, Cohn, 2003, s. 51).
Krch, Richterová (1998, s.7–9) se k problematice prevence vyjadřují následovně:
„Nejúčinnější metodou prevence anorexie i bulimie je život bez redukčních diet a smysl
pro přiměřenost nejenom v jídle. Vynucená štíhlost není nikdy zárukou osobního štěstí,
zdraví ani společenského úspěchu. V raném stadiu by možná stačilo málo - dát si pozor
na nesmyslné diety, umět si o všem promluvit s rodiči, klukem nebo kamarádkami
a dokázat se nad sebou zamyslet, netrápit se každým dekagramem nadváhy, přestat brát
v potaz hloupé „zaručené“ dietní rady a ještě hloupější novinové články. Neřešit pro-
blémy jídlem, ale řešením samotných problémů“.
A o několik let později k tomu Krch (2003, s. 41) dodává: „Pokud jde o faktory,
které chrání před PPP, vyzdvihují současné studie aktivní řešení problémů, nízké užívá-
ní alkoholu, nízké užívání diet a vyrovnanou náladu.
K těmto vlastnostem bychom jistě
mohli přidat trpělivost a smysl pro humor.“
9.2.1 Prevence v rodině
Rodiče by měli rozvíjet osobnost dítěte, budovat jeho sebedůvěru, potlačovat nejistotu
a strach ze selhání, klást na dítě požadavky splnitelné s ohledem na věk a individuální
schopnosti dítěte. Velmi významnou roli při prevenci PPP hraje hodnotový systém, pro-
to by rodiče měli včas dětem vysvětlit, že fyzická krása není všechno, že existují důleži-
tější hodnoty. Ve vícedětných rodinách musí všechny děti zažívat pocit, že je jim věno-
vána stejná pozornost, že pro všechny platí stejná pravidla, že nikdo není rodiči upřed-
nostňován či odstrkován. Rodiče by měli děti od nejútlejšího věku vést k dodržování
správných stravovacích návyků a sami by je měli důsledně dodržovat. Není správné nu-
tit dítě do jídla, nechat ho přejídat se, odměňovat ho jídlem. Dítě si musí uvědomit, že
jídlo je pouze prostředkem k doplnění potřebné energie, k zahnání hladu a že narušené
jídelní postoje vedou k PPP (Marádová, 2007).