Mendelova univerzita V Brně Institut celoživotního vzdělávání

 

40 

 

k pozitivní změně. PPP jsou sociálně velmi citlivý problém a hodně záleží na tom, jak 

se chová okolí nemocných (Krch, Richterová, 1998). 

„Anorektičky ani  bulimičky by si  neměly jídlo  připravovat  samy. Na tom všem je 

však třeba domluvit se předem a nedomlouvat se v kuchyni nebo u jídelního stolu. 

Důvěra v pozitivní změnu a větší osobní prostor pro nemocného, který mu umožní, 

aby on sám hledal vhodné řešení a přijal zodpovědnost za svůj život – to jsou faktory, 

které nemocným nejvíce pomohou“ (Krch, Richterová, 1998, s. 46–47). 

9.2 Prevence 

Aby prevence skutečně fungovala, musí se na ní podílet všichni a musí být systematická 

a dlouhodobá.  Je  nutná odpovídající  informovanost  pedagogů,  aby  dokázali  rozpoznat 

poruchy a začali tento problém včas řešit. Rodiče, učitelé, trenéři by měli být schopni 

dětem včas vštípit, že příroda každého člověka stvořila jinak, že to není ničí vina nebo 

něco  špatného,  že  nevypadáme  všichni  stejně.  Média  by  měla  více  ukazovat  ženy 

a dívky, které mají reálná těla. Je nutné narušit současný stereotyp myšlení, že kdokoli, 

kdo nevypadá jako modelka by se měl za své tělo stydět (Hall, Cohn, 2003). 

Jana Sladká-Ševčíková, předsedkyně OS Anabell se domnívá, že „ prevence existu-

je a je velmi snadná. Jenom musí probíhat cíleně a hlavně v době hluboko před otěhot-

něním nastávající maminky, tedy před navázáním partnerského vztahu mezi mladou že-

nou a mladým mužem. Pokud tito dva mladí lidé budou ctít životní hodnoty, jež neposta-

ví na tvaru postavy, na váze, na společenské úspěšnosti, na počtu aut a rodinných dom-

ků,  a pokud  budou  toužebně  očekávat  narození  svého  dítěte,  budou  ho  vychovávat 

v rodinném prostředí plném klidu, porozumění a laskavosti, mají velkou naději, že pro 

prevenci poruch příjmu  potravy svého potomka  udělali  maximum“ (Sladká-Ševčíková 

in Hall, Cohn, 2003). Hall, Cohn (2003) však předkládají jiný pohled na problematiku 

prevence. Vysvětlují, proč je nedostačující, pokud školní preventivní programy nabízejí 

pouze občasné přednášky  na dané téma. „I  přes  naše  nejlepší  úmysly  může  například 

hodinová přednáška o bulimii posluchače poučit jen o tom, jak se stát bulimickým paci-

entem... Poučit studentku o rizicích poruch příjmu potravy, aniž bychom zároveň poučili 

její rodiče, učitele a vrstevníky, je neúčinné. Je přesto běžné, že přednášející poskytne 

informace  o zdravých  stravovacích  návycích  a marnosti  snahy  držet  dietu,  načež  stu-

denti po další vyučovací hodině s učitelkou držící dietu jdou na oběd s přáteli, kteří jedí 

---

 

41 

 

jenom mrkev a celer. Vracejí se domů ke svým rodinám zatíženým předsudky vůči lidem, 

jejichž  postava  není  dost  štíhlá  na  to,  aby  odpovídala  společenskému  ideálu  krásy, 

a když  zalistují  časopisem  nebo  si  zapnou  televizi,  ihned  se  ocitnou  v záplavě  reklam, 

které tento ideál hájí se stejnou vehemencí. Má-li být prevence skutečně účinná, musí se 

stát součástí života každého z nás a musíme ji integrovat do všech oblastí naší kultury“ 

(Hall, Cohn, 2003, s. 51).  

Krch,  Richterová  (1998,  s.7–9)  se  k problematice  prevence  vyjadřují  následovně: 

„Nejúčinnější metodou prevence anorexie i bulimie je život bez redukčních diet a smysl 

pro přiměřenost nejenom v jídle. Vynucená štíhlost není nikdy zárukou osobního štěstí, 

zdraví ani společenského úspěchu. V raném stadiu by možná stačilo málo - dát si pozor 

na  nesmyslné  diety,  umět  si  o všem  promluvit  s rodiči,  klukem  nebo  kamarádkami 

a dokázat se nad sebou zamyslet, netrápit se každým dekagramem nadváhy, přestat brát 

v potaz  hloupé  „zaručené“  dietní  rady  a ještě  hloupější  novinové  články.  Neřešit  pro-

blémy jídlem, ale řešením samotných problémů“. 

A  o  několik  let  později k tomu  Krch  (2003,  s. 41)  dodává:  „Pokud  jde  o faktory, 

které chrání před PPP, vyzdvihují současné studie aktivní řešení problémů, nízké užívá-

ní alkoholu, nízké užívání diet a vyrovnanou náladu.

 

K těmto vlastnostem bychom jistě 

mohli přidat trpělivost a smysl pro humor.“   

9.2.1 Prevence v rodině 

Rodiče by měli rozvíjet osobnost dítěte, budovat jeho sebedůvěru, potlačovat nejistotu 

a strach ze selhání, klást na dítě požadavky splnitelné s ohledem na věk a individuální 

schopnosti dítěte. Velmi významnou roli při prevenci PPP hraje hodnotový systém, pro-

to by rodiče měli včas dětem vysvětlit, že fyzická krása není všechno, že existují důleži-

tější hodnoty. Ve vícedětných rodinách musí všechny děti zažívat pocit, že je jim věno-

vána stejná pozornost, že pro všechny platí stejná pravidla, že nikdo není rodiči upřed-

nostňován  či  odstrkován.  Rodiče  by  měli  děti  od  nejútlejšího  věku  vést  k dodržování 

správných stravovacích návyků a sami by je měli důsledně dodržovat. Není správné nu-

tit dítě do jídla, nechat ho přejídat se, odměňovat ho jídlem. Dítě si musí uvědomit, že 

jídlo je pouze prostředkem k doplnění potřebné energie, k zahnání hladu a že narušené 

jídelní postoje vedou k PPP (Marádová, 2007). 

 

---