Microsoft Word co je sémantika. Doc



Yüklə 101,45 Kb.

tarix13.11.2017
ölçüsü101,45 Kb.


 

1

Co je sémantika 



Jiří Raclavský 

 

If in an investigation explicit reference is made to the speaker, ... to the user of language, then we 



assign it to the field of pragmatics. ... If we abstract from the user of the language and analyze only the 

expressions and their designate, we are in the field of semantics. And if, finally, we abstract from the 

designate also and analyze only the relations between the expressions, we are in (logical) syntax. The 

whole science of language, consisting of the three parts mentioned is called semiotics

R. Carnap

1

 



Syntax is about which expressions speakers use, whereas semantics is about how they use them. 

J. Peregrin

2

 

Descriptive semantics and syntax are, strictly speaking, parts of pragmatics. 



R. Carnap

3

 



Logic and semantics are concerned not with vagaries of actions, but with the verities of meanings. 

D. Kaplan

4

 

 



Jednou z činností, kterou se v rámci své profese zabývám, je formulování logických analýz 

výrazů  přirozeného jazyka, takže je přirozené  říci, že se zabývám logickou sémantikou; 

nezabývám se jí však jen po praktické stránce, zabývám se totiž i charakterem logické 

sémantiky. Se zájmem jsem si proto přečetl článek Jaroslava Peregrina „Co je sémantika?“

5



stať od autora, který se tomu, co bychom mohli nazvat „filosofie logické sémantiky“, 



dlouhodobě  věnuje. Poněkud mne překvapil nejen závěr, k jakému došel – syntax je o tom, 

které znaky užíváme, sémantika je o tom, jak je používáme – avšak i postup, jakým k němu 

došel. Postupem, o němž hovořím, je argumentace a u analytické filosofa, kterým jistě J. 

Peregrin je, to je žádaný a vhodný způsob, jak určitou tezi předložit odborné veřejnosti. 

Domnívám se, že není nezbytné přijmout závěr, který Peregrin obhajuje, jako nezvratný. 

Abych toto doložil, budu rozebírat a problematizovat argumentaci, o níž Peregrin svoji tezi 

opřel. Závěr této statě je pak jistou poctou Rudolfu Carnapovi, jehož definice a názory 

předjímaly mnohé z toho, o čem zde budeme diskutovat. 

 

                                                 



1

 Carnap, Rudolf (1942): Introduction to Semantics. Cambridge (Mass.): Harvard UP; cit. s. 9. 

2

 Peregrin, Jaroslav (1993): Is Language a Code?, The Logical Point of View 2, 2, 73-79; cit



. s. 77.

  

3



 Carnap, ibid., s. 13. 

4

 Kaplan, David (1989): Demonstratives, In: J. Almog, J. Perry and H. Wettstein (eds.), Themes from Kaplan



Oxford: Oxford UP; cit. s. 584-585. 

5

 Peregrin, Jaroslav (2005): O čem je sémantika?, In: P. Sousedík (ed.), Jazyk – logika – věda, Praha: Filosofia, 



51-62 (na tuto stať budu odkazovat již jen údajem o diskutované stránce). 


 

2

Carnapovská definice sémantiky 

 Nejprve 

Peregrin 

rozebírá 

Carnapovu definici, jejíž původní anglické znění uvádím 

coby první motto svého diskusního příspěvku. Peregrin se ptá, do které oblasti – z možností 

syntax / sémantika / pragmatika (dle Carnapovy definice) – spadá koncept vyplývání. Nabízí 

dvě možnosti (s. 52): 

a) jde o vztah mezi „propozicemi (smysly) vět“ 

b) jde o vztah „přímo mezi větami“ 

Peregrin uvažuje, že vztah vyplývání je jistě sémantický („nelze [ho] vymezit s odkazy pouze 

na výrazy“, s. 52), avšak že ho nakonec můžeme (např. v klasickém výrokovém počtu) 

redukovat-vymezit jen syntakticky (díky úplnosti klasické výrokové logiky). Také 

nepochybuje o tom, že lze říci, že jistá česká věta vyplývá z jiných českých vět. Uvědomuje si 

ale, že sémantickou povahu vyplývání přece jen nelze redukovat na jeho „reprezentaci“ na 

syntaktické úrovni výrazů. Uvažuje tedy, aby charakterizace vyplývání obecně zněla např.: 

„Výrok A vyplývá z množiny výroků X tehdy, když pravdivost všech prvků X nutně znamená 

pravdivost A“ (s. 52). 

Peregrin nyní připojuje tvrzení o tom, že vztah výrazů a mimojazykových věcí je prý 

„velice kontroverzní“, jde-li o tvrzení vlastní pouze korespondenční teorii pravdy (s. 52), 

čehož dokladem je to, že „mnoho současných filosofů [se od něho] distancovalo“, 

poněvadž pravdu  nepovažují  (např.) za definovatelnou. Povšimněme si však už zde jedné 

skutečnosti: Peregrin užil ve své argumentaci postup redukcí – nejprve hovořil o definici 

sémantiky, odtud problém její definice zúžil na definici vyplývání, načež dalším zúžením se 

dostal k definici pravdy; definici pravdy pak označil za problematickou. Podle mne to ale 

ještě neznamená, že právě takto je problematická i definice vyplývání a že zrovna takto je 

problematická i definice sémantiky. 

 

Domnívám se též, že to, co je a jaká má být logika / vyplývání / sémantika, nesmí být 



zdůvodňováno obecně epistemologickými argumenty. Ačkoli logika je (jak se domnívám) 

součástí epistemologie, velká část epistemologie není logikou. Jsem tedy proti „přepadnutí“ 

z logiky do obecné epistemologie. Důvod je snad zřejmý: moderní logika (Fregem 

depsychologizovaná, desubjektivizovaná) – už ze své definice – nezohledňuje všelijaké 

epistemologické stavy, v nichž se lidské subjekty mohou nacházet (není prostě  vědou 

o myšlení), nezabývá se jimi. Lidé zažívají různé věci, vídají smyslové klamy, odchylky od 

racionálního uvažování jsou na denním pořádku atd. Tím vším se moderní logika zabývat 

nesmí; nesmí např. připustit, že něčí neschopnost z p odvodit p mění zákony vyplývání. Na 




 

3

druhou stranu to ale neznamená, že takovéto jevy nezajímají či nemají být v péči 



epistemologa (či psychologa), ba právě naopak. Filosofové jsou obecně otevření mnoha 

teoriím a teorie pravdy je toho zřejmou ukázkou. Neznamená to však, že směs rozličných 

a navzájem se potírajících teorií pravdy mění povahu logiky (mezi nimi pak vyplývání první 

v řadě); mj. také není pravdou, že co teoretik pravdy, to skutečně teoretik logiky (či 

vyplývání).

6

 Proto nesouhlasím s tím, že kvůli současným teoriím pravdy „nám nezbývá než 



pravdu vidět prostě jako vlastnost výroků, to jest jako jednomístný vztah mezi výroky, a tudíž 

záležitost podle Carnapovy definice syntaktickou“ (s. 53).

7

 Peregrin vlastně říká, že filosofové 



pravdu tak zproblematizovali, ba dokonce ji podali jako nedefinovatelnou, že „pravdy“ coby 

sémantické entity podkládající pojem vyplývání se prostě musíme vzdát a že musíme ustoupit 

do roviny syntaktické.  

Ještě jednou: tvrdil jsem, že současné názory obecných epistemologů nemají mít vliv 

na charakter logiky (vyplývání, sémantiky, atd.), ale  Peregrin říká, že mají. Připusťme, že zde 

to je jen „názor proti názoru“. Ukažme si však pro příklad jeden možný důsledek 

„epistemologizace logiky“ – uvedu zde, k čemu došli např. John Perry a Mark Crimmins 

v tématu, které je epistemologií přímo prošpikováno: analýza „belief reports“ (hlášení 

domněnkových postojů). Crimmins a Perry rozebírají příklad Marka Richarda,

8

 kdy jistý muž 



stojící v telefonní budce telefonuje jisté ženě, ta stojí v telefonní budce přes ulici, což ten muž 

neví; na budku, v níž je ta žena, se řítí parní válec; onen muž ji skrze sluchátko nevaroval, 

protože má dvě nespojitá přesvědčení o té jedné ženě. Crimmins a Perry dále uvažují, že 

každá věta „A věří, že S“ je o „nevyřčené konstituentě“, která je přítomna ve víře onoho A 

(čtenář si nevyřčené konstituenty snadno domyslí z jejich příkladu). Tyto nevyřčené 

konstituenty způsobují, proč je věta „A věří, že S“ někdy pravdivá, někdy nepravdivá. Proto 

prý pak „není žádná jednoduchá logika takovýchto vět. Nejjednodušší možné pravidlo, 

 

A věří, že S

 

A věří, že S

neplatí obecně“ (ibid.,  s. 710) a následně také Crimminsova a Perryho „sémantika není 

kompozicionální“ (ibid., s. 711). Jak vidíme, epistemologické úvahy vedou tyto dva filosofy 

(mj. nikoli logiky) k popření obecné platnosti pravidla p



p; dokonce lze na základě jejich 

                                                 

6

 K tomuto svému názoru jsem našel i Carnapův výrok: „někteří metafyzici skutečně vynesly bezvýsledné potíže 



[„raised futile issues“] týkající se pravdy, či spíše Pravdy a já jim bych jistě nerad pomohl v jejich oživování. 

Totéž však platí pro mnoha další pojmy, např. číslo, prostor, čas, hodnota [„quality“], struktura, fyzikální zákon 

atd.“ (Carnap, ibid., s. viii). 

7

 Mj. pravdivost může být klidně chápána jako vlastnost denotátů (či významů) výroků a tedy jako relace nikoli 



syntaktická. 

8

 Crimmins, Mark, Perry, John (1989): The Prince and the Phone Booth: Reporting Puzzling Beliefs, The 



Journal of Philosophy 86, 12, 687-711. 


 

4

úvah odvodit, že snad každá věta je o nějaké nevyřčené konstituentě. Jenže mají snad proto 



logikové odvolat platnost korektních dedukčních pravidel a tautologií-zákonů? Je přece 

zřejmé, že to, co vede Crimminse a Perryho k revizi sémantiky i logiky, jsou obecně 

epistemologické důvody – např. víra je pro ně subjektivní psychologická entita; jako by snad 

Frege argumentoval proti psychologismu v logice málo dostatečně.

9

 

Je však třeba vyslovit jednu důležitou skutečnost: díky takovýmto „puzzles“ 



v problematice „belief reports“ je pragmatizace sémantiky velice populárním jevem 

prosazovaným mnoha světovými filosofy. Peregrin se však ve své variantě pragmatizace 

sémantiky k 

těmto teoretikům neřadí, ideu pragmatizace zdůvodňuje zcela jinak 

(předpokládám dokonce, že p 

p je podle něj kategoricky platné inferenční schéma). 

 

 

Zamysleme se nad Carnapem ještě jinak: „carnapovská definice je příliš svázána 



s určitým vidění jazyka – s tím, které vidí jazyk jako soustavu jmen věcí a pravdu jako 

korespondenci“ (s. 53). Toto Peregrinovo tvrzení je pravdivé – Carnap píše: 

Když pozorujeme aplikaci jazyka, pozorujeme organismus, obvykle lidskou bytost, 

produkující zvuk, značku, gesto apod. coby výraz za účelem referování pomocí něho [tohoto 

výrazu] na něco, tj. objekt. Tudíž můžeme rozlišit tři zde obsažené faktory: mluvčího, výraz 

a to, na co je referováno, což budeme nazývat designát tohoto výrazu.

10

 

a už v předmluvě Carnap sděluje, že jeho „kniha vděčí velmi mnoho Tarskému“, totiž jeho 



rigoróznímu přístupu „k definování sémantického pojmu pravdy vzhledem k deduktivním 

systémům“ (Carnap, ibid., s. vi) (a Tarského teorie pravdy bývá považována za 

korespondenční).  

Považuji však za vhodné se na Carnapovu motivaci vytvořit logickou sémantiku (resp. 

její první návrh) podívat blíže: 

Sémantické pojmy jsou často užívány, nejen ve vědě, ale i v každodenním životě. Když 

například osoba říká, že jisté slovo je jí užíváno v jiném smyslu než někým jiným, anebo že 

jisté tvrzení je pravdivé či nepravdivé, že … odlišné tvrzení plyne z původního  či je s ním 

kompatibilní anebo s ním protiřečí ... Tudíž některé problémy sémantiky pojednávají známé 

pojmy a nejsou žádným způsobem nové.

11

 

a dále: 



                                                 

9

 Mj. zcela obecně bych zde chtěl poznamenat, že ať už je platná Peregrinova či třeba mnou předkládaná 



filosofie logiky / sémantiky, neznamená to, že kterákoli má ovlivnit předmět či povahu logiky či sémantiky, jak 

je tomu z jejich definic. 

10

 Carnap, ibid., s. 8. 



11

 Carnap ibid., s. v. 




 

5

Sémantické pojmy, zvláště pojem pravdy, byly diskutovány filosofy již od dávných časů. Ale 



systematický rozvoj s pomocí exaktních instrumentů moderní logiky byl proveden jen 

v posledních letech. Tento rozvoj byl započat Varšavskou školou logiků.

12

 

Dá se tedy uvažovat, že tarskiovská definice pravdy se zdála být Carnapovi neochvějná 



vzhledem k historickým („metafyzickým“) teoriím pravdy a tak příliš neváhal s tím ji 

započítat mezi sémantické pojmy. Musíme si ovšem uvědomit, že současné teorie pravdy jsou 

(jistě až na výjimky) přece jen pokračováním oné „metafyzické“ tradice. Také je třeba seznat, 

že tyto teorie pravdy jsou poněkud odlehlé logice a tomu, jak uvažovali pravdu třeba Frege 

a Tarski, kteří měli na formování moderní logiky a teorie modelů značný podíl. Všechny tyto 

věci ale jistě vyžadují více zkoumání a je proto myslím unáhlené zásadně revidovat pojem 

sémantiky / logiky / vyplývání prostě proto, že v současnosti existují různé teorie pravdy, 

které pojem pravdy problematizují. 

Peregrin dále na adresu Carnapa říká, že jeho způsob vidění jazyka (a vlastně 

i sémantických  pojmů) „ze současného pohledu je stěží možné brát ... za zřejmou, obecně 

přijímanou věc – existují naopak nepominutelné argumenty proti němu“ (s. 53). Je opravdu 

všeobecný pohled na jazyk coby prostředek hovoření o věcech věc „obecně nepřijímaná“? 

Jedině  při omezení pléna na výlučně  některé filosofy jazyka a epistemology, kteří skutečně 

mají určité argumenty proti tomuto chápání jazyka. Carnap však nepochybně nezamýšlel 

oslovit tuto speciální skupinu expertů, což je patrné z celé předmluvy (a první kapitoly), kde 

hovoří o účelu sémantiky v prostředí vědy obecně a dokonce mluví o tom, že někteří 

filosofové (zmiňuje své „přátele empiristy“) jistě budou mít proti konstituci sémantiky 

námitky. Domnívám se proto, že vůbec není nezbytné dojít závěru, že „ta carnapovská 

[definice sémantiky] nás může stěží uspokojit“ (s. 53). 

 

Searlovská definice sémantiky 

Pochopitelně, pokud Peregrin chce „hledat definici sémantiky, která by byla 

použitelná  napříč  těmito pojetími [různými pojetími jazyka; J.R.]“ (s. 53), pak Carnapova 

definice se zdá být pouze jednou speciální. Mj. hledat (a chtít hledat) lze i tehdy, když 

hledaný objekt neexistuje; je tu tedy otázka, zdali množina definic sémantiky obsahuje kromě 

carnapovské definice také nějaké další definice, navíc případně obecnější než ta carnapovská.  

Peregrin píše, že „chápeme-li význam například jako roli – je toto [carnapovské] 

vymezení [sémantiky] nepoužitelné.“ (s. 53). Pravda, je-li řečeno, že významem výrazu role, 

                                                 

12

 Carnap, ibid., s. v-vi. 




 

6

pak ve shodě s lexikem češtiny usuzuji, že role je to, co nějaký výraz má, přičemž toto mětí se 



nazývá „mít význam“, neboli, že Peregrin nám představuje toto schéma: 

 výraz 


  | 

 

role 



= význam výrazu 

A je-li sémantika definována tak, jak tomu bylo učiněno Morrisem a Carnapem, tak Peregrin 

nám prostě ukazuje specifickou teorii významu výrazů, speciální sémantickou teorii.

13

 Nezdá 



se proto čtenáři, že carnapovskou definici sémantiky lze přece jen zachovat? O několik stran 

dále Peregrin naznačuje, že ano: „názor, že význam je obecně  věcí pojmenování 

mimojazykových předmětů prostě stačí ... nahlédnout jako názor, že výrazy jsou užívány pro 

pojmenování.“ (s. 59). Jistěže tu Peregrin mluví o „používání“ výrazů pro pojmenování 

(něčeho); to podle mne ale znamená, že jsou prostě pojmenováními něčeho, co i sám Peregrin 

nazývá význam. 

 

 

Peregrin dále argumentuje, že searlovská definice rozdílu mezi syntaxí a sémantikou 



(mezi tím, co je „ryze formální, a tím, co má obsah“)

14

, je „oproti Carnapovu vymezení 



skutečné vylepšení“ (s. 54). Jenže proč jde o vylepšení, když „termín „obsah“ není o mnoho 

jasnější než termín sémantika“ (s. 54)? Searlovská definice je přece horší, neboť zatímco 

výraz „obsah“ není definován, termín „sémantika“ Carnapem vlastně definován je. Souhlasím 

tu však s Peregrinem, že pokud ze searlovské „definice“ vypreparujeme „sémantické je to, co 

není záležitostí formy“ (s. 54), tak „se nám ovšem do sémantiky jistě dostanou věci, které tam 

nepatří“ (s. 54),

15

 ba dokonce: „fatální ...[je to], že takto vedená hranice nedokáže jasně 



oddělit sémantiku ani od syntaxe“ (s. 54). Ve srovnání s Carnapovou definicí je tedy 

searlovská definice evidentní zhoršení.

16

 

 



 

Navzdory zjevné potíži searlovské definice Peregrin ukazuje její možnosti na případu 

odvoditelnosti (což zde zatím nebudu rozebírat) a dále pak na příkladu vnitřních / vnějších 

lidských vlastností. Čtenáře jistě zajímá, nakolik tato ilustrace bude mít dosah pro naši 

                                                 

13

 Možná, že Peregrin roli chápe zcela jinak, leč v této stati to není nijak naznačeno. Při rozboru jeho 



argumentace v jeho stati vycházím jen z té argumentace, kterou zde podal. 

14

 Searle, John (1994): Mysl, mozek a věda. Praha: Mladá fronta; cit. s. 40. 



15

 Pozoruhodně: z druhého citátu v tomto odstavci Peregrin dává najevo svou dispozici odlišit, co je sémantické 

,a co nikoli. Domnívám se, že takovouto dispozici získává ten, kdo si přečte Carnapovu definici. 

16

 Mj. Carnap jasně specifikuje co je „formální“: „Zkoumání, metoda, pojem, týkající se výrazů jazyka jsou 



nazývány formální, jestliže aplikační reference je činěna nikoli na designáty výrazů, ale pouze na jejich formu. ... 

cokoli reprezentované formálním způsobem náleží syntaxi



 

“ (Carnap, ibid., s. 10). 

 



 

7

původní otázku: co je sémantika, co je sémantika jazyka. Souhlasím sice s Peregrinem v tom, 



že když „někdo vypadá jako Babinský, [tak to] nevylučuje, že je to houslový virtuóz“ (s. 56), 

přece jen je tu nejistota v aplikaci tohoto elementárního „psycho-sociálního“ poznatku na náš 

problém. Snad proto Peregrin připojil průkaznější příklad, jímž je nošení odznáčku členy jisté 

politické strany, což je podle něj „vnější indikátor vnitřní vlastnosti“. Peregrin pak píše, že 

„v případě jazyka ... musíme připustit kategorii syntaktických indikátorů sémantických 

vlastností“ (s. 56), přičemž právě nějaký vnější znak (ve společnosti lidí řekněme účes zvaný 

„čerokí“  či prostě  „číro“) indikuje „vnitřní vlastnost“ („být přesvědčený stoupenec hnutí 

punk“). Na příkladu ze znakových systémů logiky – „nakolik například do definice 

odvoditelnosti zakomponujeme zachovávání pravdivosti, natolik nelze odvoditelnost 

považovat za vlastnost čistě sémantickou – jde o syntaktický indikátor sémantické vlastnosti“ 

(s. 56). Když si vyberu jiný příklad a řeknu to svými slovy: pokud vyplývání vět definuji 

s odkazem na vyplývání větných významů (řekněme propozic, propozičních konstrukcí), tak 

větné vyplývání je prostě „syntaktický“ způsob, jak mluvit o „sémantickém“ jevu. Jenže 

zjevně jsme se z obsahu a důsledků Peregrinovy sekce „Searle“ nedostali za klasickou definici 

sémantiky a sémantických pojmů. 

 Ale 


přece jen je tu jeden úzký průchod (opět jde o 

Peregrinovu redukci 

v argumentaci), totiž zapomenout na syntaktické indikátory sémantických vlastností obecně 

a vzít si do ruky pouze termín „odvoditelnost“ a uvažovat, že díky jeho možné zakotvenosti 

v sémantickém pojmu vyplývání „do učebnic logiky proniká nebezpečná dvojznačnost“ 

(s. 56). Budiž, horší to ale bude s dvěma searlovskými tvrzeními, která diskutuje Peregrin: 

 a) 

počítač může mít pouze syntax 



 

b) syntax nestačí na sémantiku 

Mj. Peregrin znovu ukazuje, vlastně jak nedostatečná je searlovská definice sémantiky – při 

existenci syntaktických indikátorů sémantických vlastností se totiž zdá, že kromě syntaxe 

v úzkém smyslu existuje i syntax v širším smyslu (s. 56). „Sémantizovaná syntax“, jak 

bychom ji také mohli říkat, vede k zpochybnění tvrzení b), jak naznačuje i Peregrin (s. 57).

17

 

Může tu však dojít k jisté pochybnosti, zdali přece jen počítače nepracují vlastně tak 



trochu sémanticky: Peregrin říká, že sémantiku výrazů se učíme na základě pravidel a počítači 

prostě implementujeme takováto pravidla. Žel toto místo je, domnívám se, Peregrinem 

nedostatečně podloženo: spíše to vypadá, že z jeho strany jde pouze o návrh výzkumného 

programu, který ukáže, že – navzdory např. protipříkladům A. N. Priora, K. Gödela aj. – lze 

                                                 

17

 Peregrinovu kritiku Searla (s. 60-61) zde nebudu diskutovat (jsem jí dokonce nakloněn), není to zde naše téma. 




 

8

založit sémantiku na základě syntaxe. Výzkum by to jistě mohl být zajímavý. Avšak teprve 



poté, co bude dosaženo dostatečného množství výsledků, bychom mohli zvážit užitečnost 

tohoto přístupu ve srovnání s jinými přístupy.  

 

 

Vrátím-li se ještě k otázce vyplývání / odvoditelnosti, je třeba si připomenout, že 



splynutí těchto dvou pojmů je, jak známo, možné v případě jen těch logických systémů, které 

jsou (silně) úplné (např. klasická výroková logika), jinak ale nikoli. Ona vzácná možnost 

„splynutí“ by proto neměla vést k dojmu, že tyto dva pojmy splývají zcela obecně. A jsou 

velmi dobré důvody, proč vyplývání chápat jako pojem sémantický – sémantika formálních 

systémů je dána definicí interpretace formálních výrazů (typicky teorie modelů); naproti tomu 

syntaktické pojmy jako např. správně utvořená formule, důkaz apod. dávají návod, jak 

zacházet s formulemi za určitým cílem, ať už je sémantika zkoumaných formulí jakákoli 

(např. zjistit, zda je jistá formule správně utvořená, znamená aplikovat příslušnou definici 

správně utvořené formule, nikoli se navíc zaobírat interpretací (tj. sémantikou) oné formule; 

podobně pro důkaz). 

 

‚Pragmatistický‘ přístup k definici sémantiky 

 

Teoretickým vyvrcholením Peregrinovy statě je ‚pragmatistický‘ přístup, který 



Peregrin dlouhodobě propaguje. Opírá se Quinovu filosofii, která právě v tomto tématu bývá 

někdy nazývána „behaviorální sémantika“ (sémantika proto, že má jít o zkoumání sémantiky, 

behaviorální proto, že se opírá o chování lidí, přičemž se uvažují pouze jazykové vstupy pro 

lidský subjekt a jeho jazykové výstupy).

18

 Podívejme se, jak plodný bude přístup „Abychom 



lépe pochopili, co je to význam, přemýšlejme, jak se významů dobíráme – jak zjišťujeme, co 

nějaké nám dosud neznámé slovo znamená.“ (s. 58). Peregrin píše, že „Z tohoto pohledu 

[z pohledu lingvisty zjišťujícího, co znamená v jazyku jménem „džunglina“ slovo „gavagai“; 

J.R.] vychází najevo, že naučit se význam znamená pochopit, jak se daný výraz užívá – 

a sémantika se tak zdá být věcí ... určité praktické dovednosti než teoretického vědění.“ (s. 

58). Při takovémto zkoumání „budeme se jednak snažit katalogizovat, jaké výrazy domorodci 

užívají, a jednak to, jak který z nich užívají.“ (s. 58). „A právě tohle podle mne zakládá 

hranici mezi syntaxí a sémantikou, která má pevnější oporu než ta carnapovská: syntax je 

                                                 

18

 „Jazyk je společenská dovednost“, opakovaně  říká W. v. O. Quine (mj. v češtině bychom nejen vzhledem 



k saussurovským distinkcím, ale vzhledem ke kodifikovaným významům slov ‚jazyk‘, ‚řeč‘, řekli, že Quine se 

zabývá řečí-komunikací, ne jazykem coby systémem). 




 

9

o tom,  z jakých  výrazů se jazyk skládá, a sémantika o tom, jak se kterých z nich užívá.“ (s. 



58-59).  

Co by na to řekl Carnap? V prvním mottu této statě Carnap píše:

 

Jestliže je při zkoumání učiněna explicitní reference na mluvčího, ... uživatele jazyka, pak ho 



přiřazujeme do oblasti pragmatiky

19

 



Quine i Peregrin se tedy z hlediska Carnapovy definice zjevně zaobírají zkoumáním jazyka 

v rovině pragmatiky, nikoli v rovině sémantiky či syntaxe. Přesto ale Peregrin hovoří 

o syntaxi a sémantice. Domnívám se ale, že i tak není těžké zachovat si klasickou triádu 

syntax / sémantika / pragmatika a Peregrinovu tezi (kterou podávám jako druhé motto této 

stati) „syntax je o tom, které  výrazy  mluvčí užívají, zatímco sémantika je o tom, jak  je 

užívají“


20

, můžeme chápat prostě tak, že máme: 

 1) 

syntax 


 2) 

sémantiku 

 

3) pragmatiku, která se dělí na: 



 

 

a) pragmatiko-syntax (zkoumání, které znaky mluvčí používají) 



 

 

b) pragmatiko-sémantiku (zkoumání, jak ty znaky mluvčí používají) 



Takto bychom mohli navíc citovat Davida Kaplana a prostě konstatovat, že stále platí: 

„Logika a sémantika se netýká rozmary činností, ale skutečností [„verities“] významů.“

21

  

 



Carnapovy definice čisté a deskriptivní sémantiky / syntaxe 

Ačkoli jsem se do Carnapovy knihy „Úvod do logické sémantiky“ začetl z jiného 

důvodu, než jakým bylo sepsání této stati, kapitola „Sémiotika a její části“ mi poskytla bohatý 

náhled do problému, jímž se zde zabýváme (ba i do diskuze o analytičnosti  či empiričnosti 

sémantiky). Carnapovy definice jsou natolik jasně formulované, že stojí za to je rovnou 

citovat: 



Deskriptivní sémantikou míníme popis a analýzu sémantických rysů buďto některého 

jednotlivého historicky daného jazyka, např. francouzštiny, nebo všech historicky daných 

jazyků obecně. První by byla speciální deskriptivní sémantikou; druhá obecnou deskriptivní 

sémantikou. Tudíž deskriptivní sémantika popisuje fakta; je to empirická disciplína.

22

 

Vidíme, že Peregrinovo chápání sémantiky coby vědy „jak“ znaky užíváme velmi dobře 



spadá pod Carnapův pojem „deskriptivní sémantika“ (a jak píše Carnap, je to empirická 

                                                 

19

 Carnap, ibid., s. 9. 



20

 Peregrin, Is Language a Code?, ibid., s. 77. 

21

 Kaplan, ibid., s. 584-585. 



22

 Carnap, ibid., s. 11. 




 

10

disciplína zabývající se mj. „rozmary činností“, jak psal Kaplan, je věcí „praktické 



dovednosti“, jak psal Peregrin).  

Tato deskriptivní sémantika však není onou sémantikou, kterou provozují logičtí 

sémantikové (logičtí analytikové): 

Na druhou stranu můžeme ustavit systém sémantických pravidel, který je v blízkém sepětí 

s jazykem historicky daným či svobodně vynalezeným; budeme ho nazývat sémantický 

systém. Konstrukce a analýza sémantických systémů je nazývána čistá sémantika. Pravidla 

sémantického systému S nekonstituují ... nic jiného, než definice určitých sémantických pojmů 

vzhledem k S, např. ‚designace v S‘,  či ‚pravdivý v S‘.  Čistá sémantika se sestává z definic 

tohoto druhu a jejich důsledků; tudíž, v protikladu k deskriptivní sémantice, je zcela analytická 

a bez faktuálního obsahu.

23

 



24

  

Na druhou stranu Peregrinovu syntax chápanou jako vědu o tom, „které“ znaky lidé užívají, 



by Carnap jistě zařadil pod deskriptivní syntax, což je také disciplína empirická: 

Učiníme analogickou distinkci mezi deskriptivní a čistou syntaxí ... a rozdělíme tato pole na 

dvě  části,  speciální a 

obecnou syntax. Deskriptivní syntax je empirické zkoumání 

syntaktických rysů daných jazyků.  Čistá syntax pojednává syntaktické systémy. Syntaktický 

systém (či kalkul) K sestává z pravidel, která definují syntaktické pojmy, např. ‚věta v K‘, 

‚dokazatelný v K‘, ‚odvoditelný v K‘. Čistá syntax obsahuje analytická tvrzení v metajazyku, 

která plynou z těchto definic.

25

 



Je tedy zřejmé, že založení hranice mezi syntaxí a sémantikou, které navrhuje Peregrin, není 

„lepší“ než to Carnapovo, neboť je totožné s Carnapovým rozlišením deskriptivní syntaxe 

a deskriptivní sémantiky. Na druhou stranu diskutované Peregrinovo rozlišení je „horší“ než 

to Carnapovo v tom smyslu, že je pouze jednou z několika Carnapových distinkcí

Výše jsme viděli, že Peregrinovým přáním bylo hledat tak obecnou definici 

sémantiky, která by byla uplatnitelná např. i na ‚pragmatistické‘ pojetí jazyka. Carnapovy 

definice k tomuto dávají, domnívám se, jasnou cestu: sémantika se zabývá tím, co znaky 

znamenají – zde ale nebudeme říkat, že „označují designát“ či „mají za význam roli“, 

abychom nebyli poplatní nějaké „idiosynkratické filosofii jazyka“; také nebude říkat, že 

„abstrahujeme od používání těchto znaků“, opět abychom nebyli poplatní jisté 

„idiosynkratické filosofii jazyka“. 

 

                                                 



23

 Carnap, ibid., s. 11-12. 

24

 Domnívám se, že v tomto smyslu chápou logickou sémantiku např. Cmorej, Materna či já (Cmorej, Pavel 



(2005): Semivýrazy a výrazy, In: P. Sousedík (ed.), Jazyk – logika – věda, Praha: Filosofia, 63-88; Materna, 

Pavel (2005): Je logická analýza jazyka možná?, Filosofický  časopis  53, 2, 267–276; Raclavský, Jiří (2005): 

Charakter logické analýzy přirozeného jazyka, Filosofický časopis 53, 6, 927-937). 

25

 Carnap, ibid., s. 11. 




 

11

 



Aby nevznikly pochyby, Carnap dává zřetelně najevo co je deskriptivní syntax 

a deskriptivní sémantika na příkladu,

26

 který je doslova quinovský (leč staršího data než ten 



Quinův): předpokládejme, že chceme studovat dosud nezkoumaný eskymácký jazyk; zjevně 

nám nezbývá, než začít tím, že pozorujeme řečové-komunikační zvyky lidí, kteří ho užívají; 

pozorováním jistého faktu zjistíme, že tito lidé používají slovo ‚iglú‘ kdykoli, když chtějí 

referovat na obydlí; takto jsme v pozici, kdy formulujeme sémantické tvrzení „‚iglú‘ znamená 

(designuje) ‚obydlí‘“ a syntaktické tvrzení „‚iglú‘ je predikát“. A jak Carnap říká – a říká zde 

něco, s čím Quine i Peregrin nepochybně mohou souhlasit: 

Tímto způsobem je veškerá znalost na poli deskriptivní sémantiky a deskriptivní syntaxe je 

založena na předchozí znalosti v pragmatice.

27

 

čili: 



Deskriptivní sémantika a syntaxe je skutečně založena na pragmatice.

28

 



Carnap tedy jednoznačně dává najevo, co je jeho odpovědí na to, zdali sémantika a syntax 

závisí na pragmatice.  

O lingvistice pak Carnap píše: 

Lingvistika v nejširším slova smyslu je obor vědy, který obsahuje všechna empirická 

zkoumání týkající se jazyků. Je to deskriptivní, empirická část sémiotiky (mluvených či 

psaných jazyků); tudíž se sestává z pragmatiky, deskriptivní sémantiky a deskriptivní syntaxe. 

Ale tyto částí nejsou na stejné úrovni; pragmatika je základem pro vše v lingvistice.



29

 

připomíná však, „Pokud jsou sémantické a syntaktické rysy jazyka objeveny pragmatikou, 



můžeme naši pozornost odvrátit od mluvčích a omezit se jen na tyto sémantické a syntaktické 

rysy.“ (Carnap, ibid., s. 13), takže opravdu není nutné „v lingvistice ... vždy explicitně 

referovat na uživatele zkoumaného jazyka.“ (Carnap, ibid., s. 13). 

Ovšem v čisté sémantice a syntaxi podle Carnapa na takovéto explicitní či tacitní 

odvolávání se na uživatele jazyka – z definice – nedochází: 

Vzhledem k čisté sémantice a syntaxi je situace odlišná. Zde podáváme definice určitých 

pojmů, obvykle v podobě pravidel, a studujeme analytické důsledky těchto definic. Ve volbě 

těchto pravidel jsme zcela svobodní. Někdy můžeme být vedeni ve své volbě uvažováním na 

daným jazykem, tedy pragmatickými fakty. Ale toto se týká motivace naší volby

30

 



 

                                                 

26

 Pomineme-li, že Carnap rozdíl mezi čistou sémantikou a deskriptivní sémantikou také přirovnává k rozdílu 



mezi matematickou a fyzikální geometrií (Carnap, ibid., s. 12-13. 

27

 Carnap, ibid., s. 13. 



28

 Carnap, ibid., s. 12. 

29

 Carnap, ibid., s. 13. 



30

 Carnap, ibid., s. 13.  




 

12

Domnívám se, že ono založení deskriptivní syntaxe / sémantiky v pragmatice by se 



dalo vyjádřit následujícím schématem: 

 

 



(analytické vědy)

 

 



(empirické vědy)

 

 

   

 

pragmatika: 



 

 

(čistá) syntax

 

← abstrakce od konkrétních mluvčích, aj. ←



 

deskriptivní syntax  

 

 



(čistá) sémantika

 

← abstrakce od konkrétních mluvčích, aj. ←



 

deskriptivní sémantika 

   


 

Takto mj. nemůže být pochyb, co je disciplínou analytickou a co disciplínou empirickou. 

Dodejme, že když se někdy hovoří o „teoretické pragmatice“ (tedy vědě, kde se abstrahuje od 

konkrétních mluvčích a od konkrétních mluvních situací, zato však jsou zkoumány systémy, 

kde tyto jsou reprezentovány jejich abstraktními koreláty, jimiž jsou „indexy pravdivosti“, jak 

je známe např. z teorie indexů), tak se vlastně jedná o (čistou) sémantiku

31

 (jistě pak musíme 



být na pozoru, zdali termínem pragmatika rozumíme onu teoretickou pragmatiku či 

deskriptivní sémantiku spolu s deskriptivní syntaxí.).

32

 

 



Zajímavé je, že Carnap ve své pionýrské práci o své sémantice svědomitě připouští, že 

„může dojít ke značným fundamentálním změnám v budoucím vývoji“ (Carnap, ibid., s. viii). 

(Domnívám se, že Peregrinem propagované ‚pragmatistické‘ pojetí jazyka dosud není právě 

takovouto zásadní změnou.) K budoucímu vývoji Carnap ještě poznamenává: 

zdá se mi hodnověrné domnívat se, že čistá logika i metodologie vědy bude pokračovat ve 

vyžadování metody – jako sémantiky a syntaxe této doby – vzdávající se skrze abstrakci 

některých rysů, které by plné, pragmatické zkoumání jazyka mělo brát v úvahu, a tudíž 

získávající exaktnost nedosažitelnou empirickými pojmy pragmatiky.

33

 

A v tomto dal Carnapovi rozvoj např. komputační lingvistiky a mnoha dalších disciplín za 



pravdu. 

 

 



* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Raclavský, Jiří (2006): Co je sémantika, Filosofický časopis 54, 2, 267-279. 

preprint URL: http://www.phil.muni.cz/~raclavsk/texty/co_je_semantika.pdf 

                                                 

31

 (Mj. Ačkoli by se někomu mohlo zdát, že jistou abstrakcí od skutečné situace se Crimmins a Perry dostali na 



pole teoretické pragmatiky, tak je nutné si uvědomit, že ve skutečnosti nenavrhli ani nezkoumali systém, který 

by faktor mluvčího či faktor situace explicitně započítal.) 

32

 Nechť se čtenář u tohoto schématu ještě jednou zamyslí nad mým návrhem pro J. Peregrina, jak by mohla 



vypadat definice sémantiky, která by nepodléhala specifické filosofii jazyka. 

33

 Carnap, ibid., s. viii-ix. 




Dostları ilə paylaş:


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©genderi.org 2019
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə