Příloha č. 4 Vytvořený studijní materiál („verze pro tisk“) masarykova univerzita

Manfred Eigen

9. 5. 1927

Nobelovu cenu získal v roce 1967 společně s R. G. W. Norrishem a G. Porterem za výzkum mimořádně rychlých chemických reakcí

• 
  německý fyzikální chemik
  
• 
  narodil se v rodině hudebníka a od malička se toužil stát klavíristou
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Göttingenu
    
• 
  v šestnácti letech se stal pomocným mechanikem u letectva a jako osmnáctiletý se dostal do zajetí
  
• 
  působil v ústavu fyzikální chemie na univerzitě v Göttingenu a v roce 1964 zde převzal oddělení pro chemickou kinetiku
  
• 
  celosvětové uznání získal za své úspěchy dosažené při rozvíjení nové metody, která umožňuje pozorovat mimořádně rychle probíhající chemické a biochemické reakce
  
• 
  rozvinul tepelnou, tlakovou a relaxační metodu pozorování velmi rychlých chemických reakcí – jeho metodou se rovnovážný stav chemického reakčního systému posouvá impulsem o vysokém napětí přibližně o jednu miliardtinu sekundy – takto vyvolanou změnu v koncentraci reakčních složek lze například pomocí absorpce světla při určité vlnové délce opticky poměrně snadno pozorovat reakční stavy, jejichž doba trvání je jedna miliardtina sekundy
  
• 
  práce zaměřené na metody umožňující zkoumat velmi rychle probíhající chemické a biochemické reakce představují novou etapu v rozvoji kinetiky a fyzikální chemie
  

Richard Robert Ernst

14. 8. 1933

Nobelovu cenu získal v roce 1991 za příspěvky k vývoji metodologie nukleární magnetické rezonanční spektroskopie vysokého rozlišení

• 
  švýcarský chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Curychu (chemii)
    
• 
  v roce 1963 začal pracovat u kalifornské firmy vyrábějící spektrometry a během následujícíh pěti let revolučně změnil techniku měření nukleární magnetické rezonance spekter prakticky do její dnešní podoby
  
• 
  ukázal výhody a praktické cesty použití počítače pro akumulaci spektrálních dat a vzápětí také ukázal, že je mnohem výhodnější proti do té doby používanému kontinuálnímu postupu měření spekter použít postup pulsní, pro který vypracoval optimalizovaný měřící postup (tzv. Ernstův úhel) - toto pulsní měření je mnohem citlivější, proto dovoluje měřit magnetická rezonanční spektra i jiných atomových jader
  
• 
  pro zjednodušení spekter složitých látek zavedl metodu šumového decouplingu a na základě jeho prací jsou od konce šedesátých let nukleární magnetické rezonanční spektometry vybavovány počítači
  
• 
  po svém návratu do Curychu vyvinul metodu stochastické rezonance, vypracoval teorii nukleární magnetické rezonanční spektroskopie nerovnovážných stavů a věnoval se některým aspektům operátorové teorie
  
• 
  od roku 1974 se věnoval myšlence dvoudimenzionální spektroskopie a z jeho pracoviště vzešly základní práce věnované této problematice
  

Hans Karl August Simon von Euler-Chelpin

15. 2. 1873 – 6. 11. 1964

Nobelovu cenu získal v roce 1929 společně s A. Hardenem za výzkum v oblasti kvašení cukru a působení enzymů při tomto procesu

• 
  švédský biochemik
  
• 
  narodil se v rodině důstojníka
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Mnichově
    
  • 
    univerzita v Würzburku
    
  • 
    univerzita v Ulmu
    
  • 
    univerzity v Göttingenu, Berlíně a Würzburku u E. Fischera, Warburga, M. Plancka, W. Nernsta
    
• 
  pracoval jako asistent v laboratoři u S. Arrhenia na univerzitě ve Stockholmu, u E. Buchnera v Berlíně a Ústavu L. Pasteura v Paříži
  
• 
  v roce 1906 se stal profesorem obecné a organické chemie na univerzitě ve Stockholmu
  
• 
  těžištěm jeho vědecké práce bylo studium problémů biochemie a fermentační chemie, ve kterém vycházel z prací L. Pasteura, J. Liebiga a E. Buchnera
  
• 
  jeho první práce byly zaměřeny na výzkumy v oblasti kvalitativní chemické analýzy a chemie rostlin, přičemž velké úsilí vynaložil na výzkum kvašení cukru a funkce enzymů při tomto procesu, zkoumal sacharázu a katalázu, ve svém ústavu se specializoval na studium fosforylace a prvních stupňů kvašení
  
• 
  společně s A. Hardenem přispěl k poznatkům o koenzymech, které vyvolávají katalytický účinek
  

Emil Hermann Fischer

9. 10. 1852 – 15. 7. 1919

Nobelovu cenu získal v roce 1902 za mimořádné zásluhy v oblasti syntézy cukrů a purinů

• 
  německý organický chemik a biochemik
  
• 
  narodil se v rodině obchodníka
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Bonnu
    
  • 
    univerzita ve Štrasburku
    
• 
  byl žákem A. Bayera
  
• 
  v roce 1879 se stal profesorem na univerzitě v Mnichově, později působil na univerzitě v Erlangen, ve Wurzburku a v Berlíně
  
• 
  považován za zakladatele lékařské chemie
  
• 
  v roce 1877 objevil fenylhydrazin (sloučenina, se kterou cukry tvoří dobře krystalizující látku)
  
• 
  objasnil složení kofeinu a teobrominu a dal podnět k jejich syntetické výrobě
  
• 
  analýzou bílkovin zjistil, že jejich základními látkami jsou aminokyseliny, polypeptidy a proteiny
  
• 
  vypracoval metodu dělení aminokyselin
  
• 
  v roce 1903 objevil veronal, který se stal velmi populárním a dlouho používaným uspávacím prostředkem
  

Ernst Otto Fischer

10. 11. 1918 – 23. 7. 2007

Nobelovu cenu získal v roce 1973 společně s G. Wilkinsonem za výzkum v oblasti chemie organometalických sloučenin sendvičové struktury

• 
  německý chemik
  
• 
  narodil se v rodině vysokoškolského profesora
  
• 
  studium:
  
  • 
    Vysoká škola technická v Mnichově
    
• 
  v roce 1959 se stal profesorem na univerzitě v Mnichově a v roce 1964 stanul v čele anorganického ústavu na Vysoké škole technické v Mnichově
  
• 
  zabýval se výzkumem a studiem komplexů kovů s cyklopentadienem a indenem, π-komplexů kovů s benzoidními aromáty a olefinových komplexů přechodných kovů a své výsledky publikoval ve více než 350 původních pracích
  
• 
  v padesátých letech se věnoval studiu karbonylových komplexů přechodných kovů s karbenovými ligandy
  
• 
  nobelovu cenu získal společně s G. Wilkinsonem jako ocenění průkopnické práce, kterou oba vykonali při studiu zcela nového typu sloučenin komplexního charakteru, ve kterých je centrální atom kovu vázán tzv. π-vazbou k molekulám majícím pro tuto vazbu vhodné elektronové funkce – název „sendvičové komplexy“ velmi názorně vystihuje způsob strukturního uspořádání těchto sloučenin