Pokyny k vypracováVÁNÍ semináRNÍch prací

Tabulka 2. – Systém příznaků v rámci teleologické kategorie charakterizace KJ

teleologická kategorie	reprezentace příznaku
filozofické KJ	PHI
logické KJ	LOG
experimentální KJ	EXP
pomocné KJ	AUX
tajné KJ	SEC
posvátné KJ	REL
autentizační KJ	AUT
umělecké KJ	ART
hry s jazykem	LUD

V zápise klasifikace KJ nejprve uvedeme lingvistické příznaky v hranatých závorkách, oddělené pro přehlednost lomítkem, za nimi následují opět v hranatých závorkách příznaky teleologické. Příznaky lingvistické jsou exkluzivní (není možné, aby KJ byl zároveň synchronní a diachronní), kdežto příznaky teleologické mohou být aditivní (KJ může být autentizační a umělecký zároveň). V případě, že existuje pochybnost o příznaku, označí se takový znakem ?: např. [O?0] – není jasné, je-li jazyk původem smíšený. Pro zdůraznění významu příznaku v případě vícepříznakového KJ použijeme znak !: kupř. [!LOG/EXP] – KJ má výraznou roli jako jazyk logický. Pokud nechceme příznak označit či jde o obecnou kategorii, použijeme znak #, [R+/S#/O+/E#][AUX] – apriorní pomocné KJ. V případě, že KJ procházel změnami (re-konstrukce, iterace), je možné uvést pořadí verze KJ, je-li známo [ver1.0].

Příklady klasifikace:

lojban: [R+/S++/O+/E-][LOG/EXP]

esperanto: [R+/S++/O0/E-][AUX]

quenijština: [R+/S++/O+/E+][AUT/ART]

tenktonésština: [R-/S++/O?-/E#][AUT]

ptydepe: [R+/S0/O+/E-][EXP/AUT/LUD]

kalpadočtina: [R?-/S0/O?+/E#][AUT]

talosština: [R+/S++/O-/E-][AUT]

2.2.3 Stručná historie konstruovaných jazyků

Teleologická kategorie konstrukce KJ se také výrazně odráží v historii vývoje KJ. Mezi nejstarší patří filozofické jazyky, ty vznikly jako nástroj a prostor pro ideální vyjádření filozofických myšlenek, známými tvůrci byli Descartés, Leibnitz či Komenský (Eco 2001). Vzápětí po nich se objevily pomocné mezinárodní jazyky, které by měly sloužit komunikaci mimo a nad rámec národních jazyků. Nejznámějším a snad jediným relativně úspěšným je esperanto, z dalších pak např. volapük, ido atp. Navazují ve své funkci i podstatě na jazykový jev zvaný lingva franka (lingua franca) – jazyk, který se ustavil jako komunikační mezi mluvčími různých, většinou vzájemně nesrozumitelných jazyků, s tím rozdílem, že lingvou frankou byl buď přímo nějaký přirozený jazyk (latina, řečtina, francouzština, angličtina) nebo vznikl nějaký pidžin jako průnik jazyků komunikujících skupin (např. námořnický pidžin). Na jazyky filozofické navazují v současné době jazyky logické, snažící se odstranit z jazyka co nejvíce nejednoznačností a zavést pravidelnou mluvnickou i slovotvornou derivaci. Mezi nejvýznamnější jazyky tohoto typu patří bezesporu loglan (Brown 1975), lojban, yiklamu či ithkuil (Quijada 2011). Takřka časově nezávisle se objevují umělecké KJ a hry s jazykem, jeden z prvních dokladů pochází z Aristofanovy hry Acharňané (Aristofanés 1954), nejznámější moderní příklady jsou v tvorbě L. Carrola (Conley, et al. 2006) či Ch. Morgensterna (Albani et al. 1994). Poslední a v dnešní době také nejrozšířenější jsou kvazi-přirozené jazyky jako jazyky konstruovaných světů/kultur, např. našština (Berger 2004) a jazyky mikronárodů, např. talosština (Hand 2011).

2.2.4 Další vymezení pojmu konstruované jazyky

Do našich úvah o KJ nezahrnujeme další jevy, především kódy (viz str. 24), které se obvykle řadí k jazykům, a které můžeme považovat za konstruované, neodpovídají ale plně definici KJ; umožňují realizovat pouze systémy o intensionalitě nižší než třetího řádu; informatické kódy například realizují intensionální systémy nultého řádu. Jde především o tzv. programovací (např. C++, Java, Fortran, Pearl script, SQL) a počítačové značkovací jazyky (např. HTML, LaTeX, XML, SCP) či matematické jevy formální a formalizované jazyky. V poslední době se též rozvádí myšlenka biologických kódů jako jazyka, zejména biosémantika (Barbieri 2006) a biosémiotika (Favareau 2010).

Pidžiny (pidgin), kreoly (creole), argoty a slengy (slang) patří mezi projevy jazykové kreativity a nejsou tudíž považovány za KJ (Spolsky 1998, Meyehoff 2006, Wardhaugh 2006).

Samotný pojem konstruované jazyky (constructed languages) je v českém prostředí takřka nepoužívaný. Takřka výhradně se setkáme se synonymním pojmem umělé jazyky (artificial languages) (Čermák 2011, Pokorný 2010). Výraz plánové či plánované jazyky (planned languages) je někdy používán ve významu pomocné mezinárodní jazyky (international auxiliary languages) nebo obecně pro jazyky tvořené pro praktické použití v lidské komunikaci. Mnozí mu dávají přednost před pojmem umělý jazyk, poněvadž tento termín může mít pejorativní konotace (Palmer 1947). Pojem umělý jazyk také odkazuje na jazyky, které vznikly v experimentálních studiích v rámci umělého vývoje jazyka, např. Dahan et al. 1999: 165, které jsou dnes častěji zvány engineered languages (navržené jazyky). V umělecké oblasti se někdy používá termín glossopoeia místo umělý jazyk pro jistý typ jazykové konstrukce, a sice té s čistě uměleckým záměrem tvorby, kupř. (Klusák 2007: 55, Rasula et al. 1998).

Ani v samotném anglickém termínu popisujícím fenomén ne-přirozeného jazyka (ne-přirozený vs. nepřirozený) neexistuje jednota. Následující termíny se často používají jako synonyma: constructed languages (conlangs), fictional languages, artificial languages, art languages (artlangs), developed languages, planned languages či model languages (modlangs) či imaginary languages. Většina ostatních jazyků používá, stejně jako čeština, pojem odvozený od pojmu umělý, artificiální - искусственные языки, künstliche Sprache atp.

Pro zajímavost uvádíme i psychiatrickou diagnózu neofatické polyglotie, zavedenou J. Stuchlíkem v kazuistické studii pacienta s paranoidní schizofrenií J. Lukeše (Stuchlík 2006). Neofatická polyglotie je dle Stuchlíka syndrom představovaný psychopatologickým vytvářením nových jazyků (neofázií), autor studie přitom jasně odlišuje neofázii jako systematickou konstrukci jazyků od glosolálie, tedy nekonzistentního vokálního/pseudojazykového projevu. Lukeš vytvořil několik jazyků typu [R+/S++/O?0/E-][AUT/ART/LUD], nejznámější je iškovština (ishi). Autor psal ve svých KJ dramata, romány i poezii. Stuchlíkova studie je žel ojedinělá a žádný další případ nebyl pod hlavičkou této diagnózy popsán.

Považujeme také za důležité odlišit konstrukci jazyka od jazykového plánování, což je termín mimo kontext mezinárodních pomocných jazyků používaný jako výraz pro autoritativní zásahy do přirozeného jazyka z důvodu jeho reformy či standardizace (Cooper 1989, Bermel 2007); z tohoto pohledu jsou i mnohé přirozené jazyky plánovanými či dokonce v jistém smyslu konstruovanými, neboť takové zásahy stojí někde na půl cesty mezi přirozeným vývojem a explicitní konstrukcí. Motivem jazykového plánování může být praktická snaha o udržení srozumitelnosti mezi skupinami uživatelů jazyka hovořícími různými dialekty, zároveň však je často primární politicko-kulturní snaha o centralizaci moci, ať už vládnoucího establišmentu nebo naopak podrobovaných skupin, např. norvegizace ne-norských národů (Finové, Sámové) v XIX. a XX. století spolu s rozhodnutím sámské reprezentace ve XX. století vytvořit spisovný jazyk (Hingarová et al. 2009).

Základním jevem jazykového plánování je preskripce (oproti konstrukci u KJ), ta se datuje do starověku pro klasické spisovné jazyky (sanskrt, latina, starořečtina) a je kodifikací postavenou na pravidlech použití.

Jiným aspektem jazykového plánování je rekonstrukce jazyka jedním člověkem nebo malou skupinou, ať už mrtvého přirozeného jazyka, jako v případě moderní hebrejštiny, ivritu, v procesu započatém E. ben Jehudou (Blau 1981), obroda jazyka živého, který kdysi byl rozšířený, ale přestal v jistém údobí svého vývoje být a hrozil mu zánik, jako nynorsk (I. Aasen; Haugan 2008) či čeština (J. Dobrovský, J. Jungmann, I. Thám, J. S. Presl, J. V. Sedláček, A. Marek; Neustupný et al. 2006) nebo purifikace jazyka, jako v případě moderní turečtiny po jazykové reformě iniciované M. Kemalem (Lewis 1999).

Jinou variantou jazykového plánování jsou kodifikované koiné, jazyky vytvořené pro překlenutí dialektové rozrůzněnosti – ze současnosti např. rumantsch grischun vytvořená H. Schmidem (Iliescu et al. 2001). Někdy, jako například v případě sámštiny (Hingarová et al. 2009), došlo k vytvoření více spisovných jazyků, což na jednu stranu oslabuje jednotu vytvářeného samosprávného národa vzhledem k majoritní populaci, na druhou stranu ale posiluje role jednotlivých, s různými regiony spjatých dialektů, které těmto spisovným jazykům sloužily za základ.

3. Konstrukce kvazi-přirozeného jazyka

Obecné návody na konstrukci KJ lze nalézt v několika elektronických zdrojích^v i knižních publikacích (Rosenfelder 2005, Rosenfelder 2012). Většinou se jedná o gramatografické metodiky kombinované s elementárními lekcemi obecné jazykovědy (fonetika, morfologie, morfosyntax, syntax, sémantika, pragmatika atp.). M. Rosenfelder (Rosenfelder 2005) uvádí i stručnou gramatografii modelového KJ kebreni [R+/S++/O+/E?+][AUT]. Leč většina těchto publikací po metodické stránce zanedbává systematické usouvztažňování jazykových jevů s ostatními jevy (sociálními, geografickými, biologickými atp.); převážně vystačí u návodu s enumerací jazykových jevů PJ, výjimečně prezentují i širší souvislosti (Rosenfelder 2005, Rosenfelder 2010, Rosenfelder 2012), např. vztah životního prostředí, životního stylu ke slovní zásobě, nicméně zřídkakdy diskutují motivace pro existenci toho kterého jazykového jevu. Naším zájmem nebude napsat příručku pro jazykové konstruktéry, ale na konstrukci kvazi-přirozeného jazyka [R+/S++/O#/E+] jako zvláštním příkladu KJ se pokusíme demonstrovat hledání lingvistických otázek stran vzniku a funkce jazyka a shrnout je do testovatelných hypotéz.

3.1 Systémy signalizace a jiné kódy

Na samém začátku se znovu vrátíme k jevům, které na základě naší definice jazyka nebudeme považovat za KJ.

Mnoho systému signalizace je konstruovaných, nicméně buď se jedná jen o pouhé překódování (ekvivalentní záměna) prvků, jež zprostředkovávají jazykovou komunikaci (např. tzv. Morseův kód) nebo neumožňují realizaci intensionálních systémů vyššího než druhého řádu (např. námořní vlajková signalizace) a navíc většinou postrádají strukturu jazyka (nejčastěji rekurzivitu).

A jako poslední budeme definovat zvláštní jev překódování, tzv. konstrukční relexifikaci, který zdánlivě vede ke KJ; slovní kořeny a kmeny jednoho jazyka jsou nahrazeny novými (relexifikovány) při zachování formální mluvnice původního jazyka a vzniká tak tzv. relex. Relex se někdy používá ze zábavných důvodů v běžném spontánním projevu i umělecké tvorbě (Joyce 1983), bývá také součástí slengů, např. daunloudoval dva fajly do rútu (nahrál dva soubory do kořenového adresáře). Relex nicméně také nebudeme považovat za KJ.

3.2 Základní principy konstrukce KJ

Chceme-li konstruovat KJ, musíme nejprve vědět, co to je jazyk. Námi zavedená definice (viz kapitola 2.1, str. 7) bude sloužit jako výchozí bod pro následující úvahy týkající se KJ.

Při konstrukci KJ budeme vycházet z předpokládaného způsobu fungování jazyka prostřednictvím jazykové kompetence. Teoreticky, konstrukce KJ je konstrukcí všech idiolektů v jazykovém kontinuu. Toto kontinuum má jeden rozměr časový (diachronicita) a další rozměr tvoří souhrn všech diskrétních uživatelů v jednom časovém okamžiku. V souboru těchto idiolektů jsou zákonitě obsaženy všechny hierarchicky vyšší formy jazyka (viz 3.2.3). Konstrukce KJ začíná vždy v konkrétním bodě časové osy existence KJ, s tím, že progresivní i retrográdní konstrukce, stejně tak jako konstrukce variantového rozpětí idiolektů především vyžaduje vědět, jaká jsou omezení konstrukce, tedy jakými zákony se vývoj jazyka řídí. Vývoj a tvorbu jazyka spolu s pravidly fungování jazyka, jazykovou kompetencí, budeme považovat za jeden z důležitých aspektů konstrukce.
3.2.1 Jazyk jako vyvíjející se systém – evoluční analogie

Z kazuistického hlediska se jazyk mění u jedince (vývoj idiolektu) a u skupiny mluvčích. Vezmeme-li v potaz patrnou úlohu jazyka, nezní předchozí tvrzení na první pohled logicky; pokud by existovaly jasně oddělené idiolekty, nemohl by jazyk fungovat. Nicméně funkce jazyka není primárně dorozumívací, ale interakční, mluvčí zkouší využití různých jazykových prostředků k interakci s ostatními členy společnosti a zpětnou vazbou tyto prostředky koriguje, dokud nedosáhne kýženého účinku a interakčního konsenzu. Pokud bylo ono výše zmíněné tvrzení rozporné, nemohly by vznikat nové jazykové struktury; pouze počáteční změnou idiolektu a rozšířením změny se tak může stát. Navíc, je možné přijmout fakt, že jeden a tentýž výraz může v různých idiolektech nést jinou jazykovou funkci (významové posuny; např. výraz roštěnka). Významnou součástí jazykové kompetence je totiž interpretace nových kombinací jazykových prostředků a to umožňuje vedle sebe existovat idiolektům, jež se od sebe v nějakém rozsahu liší. Je také málo pravděpodobné, že budeme často reagovat na stále stejné věty, je pravděpodobnější, že variabilita vět, na něž budeme reagovat, bude relativně vysoká; koneckonců jednou ze základních vlastností jazyka je možnost konečným množstvím jazykových prostředků (slov a pravidel) vyjádřit neomezené množství vět.

Jazyk se mění v důsledku změn, které v idiolektu probíhají, iniciovaných mluvčím samotným nebo jeho konfrontací s jiným mluvčím (i jiného jazyka). Buď mluvčí reaguje na existenci nové reality (přejímání slov z jiných jazyků, kalky, neologizmy) nebo je změna inovací jako součástí jazykové kreativity (posuny významu, neologizmy).

Z časového hlediska (K)PJ jako systém patří mezi ty systémy, které podléhají přirozenému vývoji – evoluci (Gillings 2011, Croft 2009). Ta předpokládá pro vývoj takového systému samoorganizaci, neboli samovolné uskupování prvků systému při jeho utváření, samoreplikaci, tedy samovolný přechod systému z generace na generaci spolu s náhodnou variabilitou informačního základu systému, na němž je ustavení systému přímo závislé, a selekční tlak, tj. adaptaci na podmínky existence systému (Flegr 2009). Rozdíl mezi živým systémem a systémem jazyka je především ve způsobu samoreplikace jazyka. V případě živých systémů je informačním základem genetická informace, v případě jazyka pak jak genetická informace, tak i sociokulturní aspekty jazyka (zdrojové idiolekty). To prvé se přenáší přímo ve fyzické podobě molekuly, kdežto to druhé formou sociální interakce, tzv. jazykové akvizice, tj. učení se jazyku (Pinker 2010). Tento problém se pokouší řešit memetika (Blackmoreová 1999), která popisuje principy takového přenosu pomocí konceptu zvaného mem, analog genu, jímž může být i jazyk.

Obecně tedy můžeme říci, že rozdíl mezi oběma systémy – živým a jazykovým, je rozdíl mezi systémem s adaptací/evolucí genetickou a kulturní (memetickou). Míra náhodnosti změny základních informačních systémů (genom, memplex) je odlišná – v případě genu jsou mutace náhodné a přímo závislé na fyzikálně-chemických vlastnostech prostředí, v případě memu je změna podmíněna podstatně složitějším mechanizmem, v němž však náhoda také musí hrát roli. V důsledku toho se genetické mutace objevují v daném typu genetické informace s konstantní frekvencí (Flegr 2009), což neplatí pro jazyk, kde např. pokusy aplikovat podobný princip na studium hláskových změn (glottochronologii) ztěžuje právě fakt nekonstantní frekvence hláskových změn (Grey et al. 2003). Existují sice modifikace původních glottochronologických metod, zohledňující nejnovější statistické metody využívané v evoluční biologii, ale i ty ukazují, že je možné pracovat jen s jazyky s velmi dobře zpracovanou historickou fonologií (Starostin 2002).

S problémem rozdílu samoreplikace živých a jazykových úzce souvisí problém samoorganizace, tj. jak se utváří jazyková kompetence v průběhu jazykové akvizice, který je také komplikovanější o to, že spolu s fyzikálně-chemickými aspekty tu nastupují aspekty biologické (fenotyp mozkové tkáně) a sociokulturní (jazykové prostředí).

Na druhé straně výše diskutovaná analogie vyhovuje v případě předpokladů pro genezi nového biologického druhu/jazyka, kde nejdůležitějšími faktory jsou izolace (horizontální/geografická či vertikální/sociální) a nové podmínky existence systému, kterým se přizpůsobuje, tj. selekční tlak.

Zajímavou otázkou z hlediska konstrukce a popisu KJ je, nebudeme ji však dále diskutovat, zdali můžeme jazyk použít pro úplný popis jazyka. A to vše proto, že na jazyk lze nahlížet v rámci naší definice PJ z pohledu obecné teorie systémů, především sociokybernetiky (Geyer 2002), a tím pádem na jeho studium jako na kybernetiku druhého řádu (jazyk popisu jazyka).

3.2.2 Organizace jazykového systému

Co se týče organizace systému jazyka, narážíme na podobné problémy jako při kategorizaci biologických systémů. Bezesporu existují jednotlivé organizmy, jedinci, stejně tak idiolekty, jakákoliv další kategorizace už silně závisí na bázi kategorizačních znaků. Problémy takové kategorizace v biologických systémech popisuje např. Dawkins 2008, kde autor zpochybňuje existenci jednoznačně odlišených biologických druhů, popisuje existenci prostorově uspořádaného diskrétního kontinua organizmů, které se v polohových extrémech zásadně fenotypově liší, ale mezi těmito extrémy existují jedinci, jejichž fenotypy se kontinuálně, byť diskrétně, mění z jednoho extrému do druhého. U jazyků je možné podobný jev demonstrovat na dialektovém kontinuu mezi různými příbuznými, ale vzájemně téměř nesrozumitelnými jazyky, prostými vlivů jazykového plánování, vyjma nedávné standardizace, např. sámské jazyky (Sammallahti 1998). Taková druhová kategorizace je pak jen orientační a účelová.

V případě KJ můžeme pozorovat a při konstrukci musíme zohlednit toto hierarchické uspořádání různých jazykových entit:

i) idiolekt – jazyk jedince v daném čase

ii) sociolekt – jazyk skupiny mluvčích se společným jmenovatelem – sociálním zařazením

iii) dialekt – jazyk širší skupiny mluvčích spojené převážně regionálně

iv) (obecný) jazyk, interdialekt – společný jazyk mluvčích, překlenující rozsáhlejší souvislý region (původně) několika dialektů

v) spisovný jazyk – jazyk překlenují nejčastěji samosprávné území; může pokrývat nesouvislé území díky jazykové preskripci, nepoužívá se běžně jako řeč

vi) jazyková skupina – skupina jazyků spojených (fylogeneticky) existencí společného předka, předpokládá existenci protojazyka/prajazyka, většinou rekonstruovaného, ač např. u románských jazyků je jím známý jazyk – vulgární latina

vii) jazyková rodina – fylogenetické uskupení jazykových skupin, existence protojazyka společného všem členům rodiny

viii) jazykové nadrodiny – fylogenetické uskupení jazykových rodin; vysoká míra hypotetičnosti, neexistuje možnost rekonstrukce protojazyka bez vysoké míry neurčitosti této rekonstrukce

ix) jazykové superrodiny – fylogenetické uskupení jazykových nadrodin; vysoká míra hypotetičnosti ze stejných důvodů jako u jazykových nadrodin

x) hypotéza jazykové monogeneze předpokládající existenci jediného zdrojového jazyka (Proto-Human, Proto-World) pro všechny lidské jazyky, tedy všechny jazyky jsou fylogeneticky spojeny (Gell-Mann et al. 2011). Tato hypotéza je srovnatelná s hypotézou tzv. mitochondriální Evy či Y-chromozomálního Adama či tzv. posledním univerzálním společným předkem (LUCA, last universal common ancestor).

Paralelním jevem jsou tzv. jazykové svazy – společný jmenovatel mezi jinak přímo nepříbuznými jazyky či jejich skupinami (např. balkánský jazykový svaz).

3.3 KJ jako model úvah o vývoji a funkci jazyka

Základní otázkou tedy bude, jak zohledníme jazykovou kreativitu (kombinaci náhody, jazykového instinktu a sociální interakce, tvořící složky evoluce jazyka) v konstrukce KJ. Co a jak můžeme zjistit analýzou současného stavu jazyků, ale to, proč dochází ke změně, nikoliv. Logicky, díky alespoň částečné znalosti toho, jak jazyk vzniká, iniciací změny může být vada jazykového rozhraní (řeč, sluch), náhodná chyba v tvorbě jazyka (záměna morfologického tvaru, záměna slova, záměna hlásky), sémantické změny v důsledku sociální interakce jako třeba introdukce nových významů pojmů (pragmatická lexikální infekce) z prostředí s vysokou společenskou prestiží (V. Havel – filozofie, transparentní; přejímky např. z angličtiny).

Tuto elementární otázku vývoje tedy můžeme formulovat takto:

i) Jaké procesy rozhodují o tom, který produkt jazykové kreativity se uchytí a který ne?

Každý PJ se v daném časovém okamžiku realizuje množinou svých přirozených mluvčích (získali schopnost používat daný PJ přirozenou jazykovou akvizicí v dětství) a sekundárních mluvčích (získali schopnost používat daný PJ jazykovou akvizicí v dospělém věku). Při vývoji PJ se tato množina mění kvalitativně i kvantitativně (Chambers et al. 2003, Hickey 2003). Při konstrukci KJ se musíme snažit modelovat tento vývoj. Rozdíly mezi prvky každé množiny jsou dány variantovým rozpětím v kvalitě jednotlivých lingvistických kritérií, které definují stav jazyka: fonologie, morfologie, lexikon, syntax, sémantika. Odrazovým můstkem konstrukce by pro nás mohl být jeden idiolekt v dané časové rovině. Nicméně z praktického hlediska je lepší použít jako východisko (kvazi-)spisovnou verzi KJ, je to vlastně jistým způsobem nejobecnější podoba KJ v dané časové rovině a různé idiolekty téže roviny lze poměřovat k ní. Od ní se tedy může odvíjet rozpětí jazykových kritérií v dalších rozměrech. Tato hypotetická spisovná verze nám bude zastupovat obecnou abstrakci KJ, stejně jako existuje zobecnělý popis nějakého druhu organizmu nehledě na individuální rozdíly, z tohoto pohledu nepodstatné. Z biologie také víme, že variabilita všech aktuálně existujících jedinců jednoho druhu je větší než variabilita (pravděpodobnost výskytu znaku v populaci) v časové ose (Dawkins 2008), velmi pravděpodobně to platí i pro jazyk – variabilita idiolektů je v dané časové rovině větší než mezi různými navazujícími časovými rovinami.


3.3.1 Fonetika a fonologie KJ

Každý mluvčí idiolektu disponuje v rámci své jazykové kompetence inventářem hlásek, který získal v průběhu jazykové akvizice analýzou fónů a jejich kontextu v rámci slyšeného jazykového projevu. Hláska v tomto případě nemusí být jen formální abstrakce, ale způsob, jakým mysl pracuje s podklady pro zvukovou podobu jazyka (Coltheart et al. 1993). Tyto hlásky se po své realizaci, jako fóny, při interpretaci slyšeného od sebe liší významotvorně nebo jen jako varianty o stejném významu.

V případě apriorního KJ je výběr inventáře na nás, v případě aposteriorního se odvíjí od stavu inventáře jazyka, na nějž konstrukce navazuje. Jediný problém, který nás v druhém případě může potkat, je ten, že se východisko konstrukce nachází v době, ze které máme pouze rekonstruované doklady hláskového inventáře, a i v případě písemných dokladů stejně jen obtížně zachytíme alofony.

Konstrukce apriorního KJ vyžaduje možnost nějakého koherentního generování základní sady hlásek. Na úrovni nemodelové konstrukce můžeme přemýšlet o inventáři, který budeme schopni používat, tedy vyslovit a slyšet, který budeme považovat za libozvučný (Tolkien 2006), nebo který nám umožní zásadně odlišit např. KJ lidský od KJ jiné živé bytosti (Okrand 2008). V případě modelové konstrukce se objevuje tato hypotetická otázka:

i) Jaká v rámci jazykové kompetence existují pravidla/omezení, kterými se řídí to, které hlásky se mohou vyskytovat v inventáři vedle jakých hlásek? Tedy, existují nějaká omezení určující, které hlásky fonologický/fonetický inventář obsahovat může a které v kombinaci s nimi pak už nikoliv?
V okamžiku, kdy máme vstupní sadu fonémů a jejich alofonů, je dalším krokem simulovat v KJ hláskové změny související s vývojem jazyka.

Zákony, které určují hláskové změny, tedy to, jak se mohou měnit, vyplývají ze struktury slabiky (Carr 1993, Ewen et al. 2001). Na časově progresivní konstrukci bychom mohli uplatnit stejné principy, jako se využívají při glottochronologických studiích vývoje jazykové skupiny. Nicméně, jak již bylo poznamenáno výše, frekvence hláskových změn není konstantní, a tak neumožňuje predikovat ani intervaly možných změn.

Ovšem to, jaké mechanizmy hláskové změny iniciují a následně propagují, zůstává ne zcela jasné. Z analýzy tvorby hlásek vyplývá, že zdrojem inovací a jazykové kreativity mohou být buď poruchy výslovnosti (např. anekdotické vysvětlení rozdílu mezi kastilským [θe̞rve̞θä] a andaluským [se̞rve̞sä] nebo rotacizmus), náhodné chyby (přeřeknutí), úsporná výslovnost (vulg. lat. [agustus], starofr. [a^ost], fr. [u]), usnadněná výslovnost (vulg. lat. [spesi^jalis], šp. [espeθ^jal] nebo staročes. [mhla], čes. [ml̩ha]) či špatná výslovnost (angl. [t^hæŋk], čes. [täŋk]). Zatím nejsilnějším argumentem pro propagaci hláskové změny je adaptace idiolektu mluvčích přijetím jazyka/výslovnosti s vyšší společenskou prestiží (Luraghi 2010) jako součásti procesu kulturní evoluce (Richerson et al. 2012).

Jazykový instinkt nám umožňuje si jazyk osvojit (jazyková akvizice) i jazyk používat (jazyková kompetence). To znamená, že existují kognitivní mechanizmy, které z nás dělají přirozené uživatele jazyka, a jako takoví musíme být také schopni v rámci těchto mechanizmů korigovat všechny chyby při použití jazyka – chyby způsobené na straně posluchače i na straně mluvčího.

Jazykovou kompetenci můžeme chápat jako soubor pravidel použití jazyka. V rámci těchto pravidel probíhá užitečná sociální interakce. Vzhledem k naší definici PJ v okamžiku, kdy mluvčí použije v nějaké nové unikátní situaci nějaký originální jazykový nástroj, pokud posluchač není schopen určit, co tím má mluvčí na mysli, takový nástroj je příště nepoužitelný. Nicméně, díky schopnosti představit si obsah mysli mluvčího na základě řečeného, takový originální nástroj si může najít cestu do pravidel používání jazyka tím, že prvotní posluchač jej při podobné situaci použije také. Za daných okolností, libovolný originální nástroj, který bude akceptován jazykovou kompetencí posluchače, se stává novým pravidlem. Nejprve lokálně, v nejbližší okolí mluvčího (který zaregistruje stejnými kognitivními nástroji, že jeho nástroj byl akceptován) a posluchače, posléze se může šířit dál. Jak již bylo řečeno výše, nejčastěji ve směru od mluvčích s vyšší společenskou prestiží.

Z tématu opět vyplývají zajímavé hypotetické otázky:

i) Co je příčinou hláskových změn, proč za relativně stabilní existence jisté hlásky či jejich skupin dojde ke globální změně?

ii) A co rozhoduje o tom, která hlásková změna bude globální (např. v češtině kuoň [ku̯oɲ] vs. kůň [ku:ɲ]) a která lokální (např. v češtině strýc [stri:t͡s] vs. stréc [strɛ:t͡s])?

3.3.2 Morfologie KJ

Obdobně jako u zvukové podoby jazyka, každý idiolekt disponuje mluvnicí, nástrojem vytváření vět. Mezi tyto nástroje patří morfologie, u níž můžeme rozlišit jednotky, které se od sebe liší významotvorně (morfémy) nebo jen jako varianty o stejném významu (alomorfy).

V případě apriorního KJ je výběr typu morfologie na nás, případě aposteriorního se odvíjí od stavu původního jazyka.

A v případě morfologie si můžeme položit otázku podobnou té u zvukové podoby jazyka:

i) Existují v rámci jazykové kompetence nějaká pravidla/omezení, kterými se řídí to, jaké morfologické jevy se mohou vyskytovat v jazyce vedle jakých morfologických jevů? Tedy, existují nějaká omezení určující, které morfologické jevy jazyk obsahovat může a které v kombinaci s nimi pak už nikoliv?

Kreolizace pidžinů pravděpodobně ukazuje (Bickerton 1991), že v procesu vzniku kreolu se generuje z jazyka o nízkém stupni gramatikalizace jazyk „plnohodnotný“. Většina PJ však morfologicky (a syntakticky) neproliferuje stejným způsobem a udržuje si stále stejnou míru gramatikalizace. To nasvědčuje tomu, že jazykový instinkt je schopen v reakci na požadavky sociální interakce vygenerovat plně gramatikalizovaný jazyk z jednodušší formy, pidžinu. Z toho se nabízí metaforický závěr, že jazykový instinkt je stejně tak univerzální gramatikou, jako kalkulačka univerzální aritmetikou; jazykové možnosti jsou dány konstrukcí mozku, orgánu jazyk tvořícího a ten je schopen vždy všech možností jazykového vyjadřování, i když nemusí být aktuálně realizovány.

i) Co tedy rozhoduje o tom, která odchylka od aktuálních pravidel použití jazyka se stane novým pravidlem?
3.3.3 Syntax KJ

V případě syntaxe opět známe určité nástroje jazyka pro tvorbu gramatické věty kombinací pořádku slov a morfologie. Analogicky v případě apriorního KJ je výběr těchto nástrojů na nás, v případě aposteriorního závisí na stavu původního jazyka.

A analogie se opakuje i v základní otázce:

i) Existují v rámci jazykové kompetence nějaká pravidla, kterými se řídí to, jaké syntaktické jevy se mohou vyskytovat v jazyce vedle jakých jiných jevů? Existují tak nějaká omezení určující, které syntaktické nástroje jazyk obsahovat může a které v kombinaci s nimi pak už nikoliv?

Na tuto otázku částečně odpovídá analýza známých jazyků, např. z formální analýzy syntaxe jazyka vyplývá, že jazyky se slovním pořádkem SOV většinou využívají postpozice a jazyky VSO prepozice. Jaký tedy existuje vztah mezi různými morfosyntaktickými jevy? A jsou tyto vztahy dány jazykovou kompetencí nebo jen děděny vývojem?

Ačkoliv jako jakákoliv analogie i analogie počítacího stroje a jazykového instinktu pokulhává, umožňuje nám pochopit, jak mohou existovat diametrálně odlišné syntaktické systémy. Univerzální gramatika je pak jen modelem oněch neurofyziologických procesů, které za užíváním jazyka stojí. Ačkoliv jak Pinker správně podotýká (Pinker 2008), modely kognitivních procesů pomocí umělých neuronových sítí jsou zjednodušené, určitě mají k realitě toho, jak se jazykový instinkt realizuje, relativně blíže než formální popisy. Tak jako nám matematická teorie nic neřekne o tom, jak se matematika jako věda vyvíjela, nedozvíme se z formálních popisů mnoho o vzniku jazyka a jeho tvorbě; jen „inženýrská“ znalost obvodů kalkulačky vypovídá o tom, jak v ní aritmetické operace probíhají.

i) Tak, jako se dnes už výrazně zvyšuje explanační síla modelu abiogeneze (Lane 2011) díky znalosti elementárních principů, které ji umožňují, je možné studiem vlastních mechanizmů tvorby a vývoje jazyka vysvětlit jeho původ?
3.3.4 Sémantika KJ

Při konstrukci KJ stran jeho sémantické stránky jsme postaveni asi před nejtěžší úkol – sestavit jeho lexikon. V případě apriorního KJ je situace podstatně těžší, než v případě aposteriorního, kde alespoň máme z čeho vycházet.

Přijmeme-li hypotézu jazyka jako systému umožňujícího intensionální systémy vyššího než druhého řádu, může ji aplikovat na pojem. Obvykle se pojem definuje jako souhrnná myšlenková představa pro kategorii obdobných jevů. Odtud plyne, že bývá určen definicí udávající jeho podstatné vlastnosti, čímž jej vymezuje proti jinému pojmu. Pojmy jsou pak označovány slovy. Tentýž pojem může být označován i více slovy a obráceně (O’Grady et al. 2010). Právě existence synonym může vést k dojmu, že jeden pojem může být označován různými slovy, nicméně v praxi nejsou synonyma ekvivalentní, vždy je možné najít nějaký distinktivní rys, kterým se od sebe liší, ať je to třeba výrazový rejstřík (podstatné jméno vs substantivum), odlišení jemných nuancí pojmů (magazín vs časopis). To nás vede k myšlence toho, že každý pojem s sebou nese sadu identifikátorů, které teprve tvoří jeho definici, a každý pojem odkazuje na jinou sadu těchto identifikátorů/indexů. Zároveň musí existovat propojení mezi pojmy podle jejich indexů, a to nejen s ohledem na význam, ale i na zvukovou podobu apod. To vyplývá z pozorování chyb v používání jazyka na této úrovni (záměna slov na základě zvukové podobnosti, podobnosti významu atp.). Pro stejné slovo se tyto sady indexů liší nejen mezi idiolekty, ale i sociolekty a vyššími strukturami uživatelů jazyka. Z pohledu naší výchozí hypotézy je pojem elementárním nástrojem mentalizace, je mentální projekcí právě oné sady indexů, která se vztahuje k osobní zkušenosti a paměti jedince. V okamžicích jazykové akvizice vzniká základní ukotvení pojmu a k jeho rozvoji pak v následném rozvoji mysli jazykového uživatele. Význam je potom aktuální realizace pojmu. Pojem jako mentální a kognitivní nástroj vůbec mentalizaci umožňuje, tj. je tím, co jako základní prvek umožňuje konstrukci obrazu mysli jiného účastníka sociální interakce, umožňuje průnik myslí, reprezentaci myšlenkového stavu na základě podobných zkušeností.

S tím patrně úzce souvisí způsob, jakým se slova šíří mezi idiolekty. V současné době existují popisy dvou relevantních mechanizmů – iterovaná klasifikační hra (iterated classification game; Swarup et al. 2009) a jazyková epidemie (Enfield 2008). Prvně jmenovaný pracuje s nutností zpětné vazby mezi mluvčími pro fixaci pojmu, druhý pak s memetickými aspekty šíření, tj. instinktivní schopnost akceptovat slovo ať už ze zdroje s vyšší prestiží nebo i jen po prosté expozici v okamžiku zvýšené citlivosti vůči novým podnětům.

Další zajímavý aspekt, na který by šlo aplikovat hypotézu o pojmu, je vliv jazykové kreativity na idiomy (a slovní zásobu obecně; tzv. lidová etymologie). Na jedné straně se idiomy chovají jako gramatické jednotky (např. verbální fráze), na druhé patrně právě kvůli mentálním definicím významů, resp. pojmů, v nich mluvčí vidí původní konstituenty, ačkoliv jazykově kreativně nepracují s jejich původním významem, ale s aktuálně uchopeným/pochopeným (natáhnout brka → natáhnout bačkory; mít to na háku → mít to na salámu).

V případě aposteriorního KJ bude složité určit základní sadu pojmů, která se v jazyce vyskytuje, ba musí vyskytovat, aby byl funkční. Glottochronologie sestavila takovou sadu s ohledem na srovnání zvukových staveb (Starostin 2002) a je ji možné využít jako základní stav konstrukční úvahy.

K tomu navíc přistupují pravidla tvorby slov, která jsou podobná aspektům morfologickým.

i) Jaká slova/pojmy/významy musí jazyk obsahovat, aby byl funkční, tj. mohl sloužit sociální interakci dle naší definice PJ?

ii) Existují nějaká pravidla, která určují, jaké pojmy existovat mohou či musí v souvislosti s jakými jinými pojmy?
3.3.5 Sociolingvistické aspekty KJ

Jako poslední nás bude zajímat, jaké jsou důsledky sociální interakce mezi různými vyhraněnými sociálními skupinami na vývoj jazyka. Tady je snad jediný rozdíl mezi apriorními a aposteriorními KJ, a sice ten, že u aposteriorních můžeme vycházet ze známých informací o různých konkrétních společnostech, které interagují s mluvčími našeho KJ, u apriorních nemáme ani tato východiska.

Významnou iniciací změny jazyka (Luraghi 2010) je obecně vzato velmi pravděpodobně právě geografická stratifikace (např. migrace do nových sídlišť), stratifikace společenská, tj. změna společenské prestiže změnou ekonomických či sociálních okolností (náboženství – vznik dialektů estonštiny võro /protestanté/ a seto /pravoslavní/, vznik karelštiny), intenzivní jazykový kontakt (migrace východních Gótů přes slovanské území v prvních stoletích našeho letopočtu) či populační katastrofa (např. morová epidemie na ostrově Velká Británie v roce 1348; Bragg 2004). Konkrétní příklady vlivu výše zmiňovaného typu sociální interakce na vývoj jazyka lze nalézt, ale obtížně se bude hodnotit motivace.

Z toho vyplývají následující dvě otázky stran sociolingvistických aspektů KJ:

i) Co rozhoduje o tom, které nové slovo pro dosud slovně neoznačený fenomén přejmeme z jiného jazyka (displej vs. display), které převedeme z něj kalkem (vodík vs. hydrogenium), pro které vytvoříme ekvivalent zdroji vlastního jazyka (průduška vs. bronchus)?

ii) Co rozhoduje o tom, jaký výraz jazyk určitého společenství užívá (mor. šufánek vs. čes. sběračka)? Je možné, že původně jednotný výraz byl lokálně zaměněn a proč by tomu tak mohlo být? V případě neexistence původně jednotného výrazu, proč v tom kterém případě tento neexistoval, existují-li ekvivalentní dialektové varianty?