Studijní obor: Hospodářská politika
Komparace postojů USA a VYBRANÝCH EvropSKÝCH STÁTŮ k Izraeli a jeho okolí
Yüklə 0,57 Mb.
|
Komparace postojů USA a VYBRANÝCH EvropSKÝCH STÁTŮ k Izraeli a jeho okolíUtváření vztahů mezi jednotlivými oblastmi a zeměmi vychází z předpokládaných norem a očekávání, které daný stát zastává, ale i z dlouhodobých zkušeností a aktuálního postavení v mezinárodním společenství.47 I proto je vztah Spojených států amerických k Blízkému východu od vztahu Evropské unie k této oblasti poměrně odlišný. Tento vztah ale platí oboustranně. Spojené státy v současné době v rámci této oblasti vystupují jednoznačně jako blízký partner státu Izrael. A od jeho vzniku v roce 1948 jsou jeho největším spojencem. Ovšem ani tento vztah nebyl, jak bude v následujícím textu ukázáno, neměnný a za všech okolností idylický. Vztah Evropské unie k oblasti Blízkého východu zdaleka tak jednoznačný není. Evropská unie se vždy snažila v rámci izraelsko-palestinského konfliktu vystupovat jako jednoznačný odpůrce teroristických útoků ze strany Palestinců, ale na druhou stranu i jako tvrdý kritik izraelské politiky.48 Je zajímavé, že jak ze strany Spojených států, tak Izraele i autonomní oblasti Palestiny je Evropské unii vkládána důvěra v roli mírotvorce pro oblast Blízký východ, přesto se obě země vyjadřují ve smyslu, že pouze USA mají dostatečný vliv k dosažení určitých pokroků.49 I když se Spojeným státům nedá upřít snaha být nestranným prostředníkem v celém konfliktu, tak americké sympatie vůči Izraeli převládají a vždy převládaly nad vstřícným postojem vůči Arabům.50 Jaké jsou tedy důvody k finanční pomoci Spojených států Izraeli v řádech miliard dolarů, k pravidelnému blokování rezolucí Rady bezpečnosti OSN ze strany USA a k vojenské podpoře nejenom ze strany politiků, ale i strany americké veřejnosti? Obecně můžeme důvody hledat v tzv. long-running Middle East strategy. V době studené války viděli američtí prezidenti a stratégové Izrael jako nástroj k zastavení pronikání sovětského vlivu na Blízký východ, který se rozšířil mezi arabskými státy. Kromě tohoto, řekněme geopolitického důvodu, hrály a stále hrají roli i vnitropolitické důvody. Zejména díky velmi angažované skupině amerických Židů a evangelických křesťanů, kteří jsou v podpoře Izraele velmi angažovaní. Podpora Izraele je ale silně přítomna i u ostatních Američanů, a to i proto, že ve Spojených státech byla a je vážená židovská tradice amerických otců zakladatelů, kterou je možno vidět i v ústavě Spojených států. Důvodů pro veřejnou podporu Izraele je ale víc. Bezpochyby k nim patří pocit sdílení společných hodnot, či to, že Izrael je americkým obrazem demokracie na Blízkém východě. Kromě těchto spíše historických důvodů podpory Izraele zde hraje roli i to, že po rozpadu sovětského bloku v 90. letech se Spojené státy staly jedinou supervelmocí a jako jediný světový hegemon byly nuceny řešit izraelsko-palestinský konflikt z pozice světového hegemona a garanta stability. 51 Zatímco postoj USA ve vztahu k Blízkému východu je značně proizraelský díky výše popsaným faktorům, vztah evropských států k této oblasti vždy vycházel ze zcela odlišného pohledu a zkušeností nejenom s Židy a Palestinci, ale s celým tímto regionem.52 Postoj jednotlivých evropských zemí vycházel zejména z odlišných historických, geografických, ale i kulturních důvodů. Tyto faktory hrají důležitou roli i v současném postoji jednotlivých zemí EU k této oblasti, což značně limituje její možnosti zapojit se výraznějším způsobem do řešení tohoto konfliktu. Důvody, určující vztahy k jednotlivým aktérům, jsou tedy odlišné. Například Francie má silné historické vazby k Sýrii a Libanonu, které mají mnohem blíže k Palestincům než Izraelcům. V tom se může odrážet dlouhodobě kritický postoj Francie k Izraeli. Vedle tohoto důvodu hraje jistě nezanedbatelnou roli i odklon Francie od politiky USA v období po Suezské krizi, které jsou blízkým partnerem Izraele.53 Naproti tomu například Německo má tendenci, i vzhledem ke své historii a druhé světové válce, podporovat Izrael.54 Zajímavý je i vývoj postojů k Blízkému východu u Velké Británie. Britská historická tradice dlouhodobě vycházela ze snahy udržet si dobré vztahy s arabskými státy. K určité změně a odklonu od tohoto trendu došlo po již zmíněné Suezské krizi, po které se pro Spojené království stalo prioritou udržet dobré vztahy zejména s USA. Tento trend umocnila i vláda Margaret Thatcherové a její nekompromisní boj proti teroru po roce 1980, kdy se dokonce odmítla setkat se zástupci Organizace pro osvobození Palestiny (dále jen OOP). V tomto trendu pokračoval i Tony Blair, který Velkou Británii postavil do role jakéhosi zprostředkovatele názorů USA v rámci Evropské unie.55 A jaké jsou další faktory, ze kterých vychází současný postoj Evropské unie k situaci na Blízkém východě? V první řadě vychází z relativních sympatií k pozicím, které zastávají jednotliví protagonisté konfliktu. Za druhé hraje velký význam to, jakou váhu přisuzuje Evropská unie bilaterálním vztahům s USA. A zatřetí jaké výnosy, resp. náklady dané rozhodnutí přinášejí i v rámci sebeprezentace EU uvnitř mezinárodního společenství.56 Evropská unie by se ráda na tvorbě mírového procesu více podílela. Doposud však EU působí spíše jako peněženka, v lepším případně jako pozorovatel nebo podporovatel snahy USA a monopol nad rozhodovacím procesem drží Spojené státy. A to i přesto, že mnoho myšlenek pro urovnání konfliktu vzešlo z Evropy, přičemž i zájem a rozsah samotné debaty v rámci členských států EU je mnohem větší než v USA.57 Proč tedy EU nehraje v tomto procesu větší roli? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Důležitý je v tomto ohledu postoj Izraele. Evropané vždy přicházeli s řešením, které v sobě zahrnovalo právo Palestinců na sebeurčení, a zároveň vždy trvali na nezákonnosti výstavby izraelských osad.58 Izraelci proto na nápady k řešení tohoto konfliktu, na rozdíl od USA, nahlíželi a pořád nahlíží se značnou mírou nedůvěry. Ani obraz Evropské unie není v Izraeli takový, jak si mnozí Evropané myslí. Ten vychází nejenom z již uvedené časté kritiky Izraele ať už kvůli porušování lidských práv či výstavby židovských osad, ale také z toho, že se Izraelci domnívají, že Evropská unie není dostatečně silná ani jednotná. Stručně řečeno různé názory a vlastní zájmy členských států ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu vedou, i přes veškerou snahu o koordinaci, k oslabení EU jako celku. Dokonce i po změnách, které proběhly v rámci Lisabonské smlouvy je zřejmé, že členské státy nejsou ochotny dát EU politickou moc potřebnou k dosažení těchto cílů. Izraelci navíc tvrdí, že k tomu, aby v tomto konfliktu mohla hrát větší roli, ji chybí vojenské schopnosti, neboť bezpečnostní záruky jsou pro Izrael zásadní. I díky těmto faktorům má EU podstatně menší vliv než USA. Roli hraje i to, že Evropě není dostatečně velká ani politicky silná židovská komunita, naopak místní politici v očích Izraelců musí brát v úvahu početnou muslimskou populaci. A jako příklad neschopnosti EU je často dáván příklad válek v Bosně a Kosovu, kterou si EU nebyla schopna bez pomoci USA vyřešit.59
3.2. Komparace postojů pro vznik židovského státu Dějiny státu Izrael se začínají psát rokem 1917. Toho roku přesvědčil Chaim Weizmann61, britskou vládu k tomu, aby vydala prohlášení, ve kterém vysloví podporu na zřízení židovské národní domoviny v Palestině. Tomuto prohlášení formou dopisu adresovanou lordu Lionelu Walteru Rothschildovi, předsedovi britské sionistické organizace, se později začalo říkat Balfourova deklarace. Toto prohlášení bylo jakousi odměnou Židům, kteří podporovali Velkou Británie v první světové válce proti Osmanské říši. Podpora Velké Británie znamenala, jak se později ukázalo, velký krok na cestě pro vznik budoucího židovského státu. Tato podpora, stvrzená rezolucí z roku 1922 společně s prohlášením amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, že plně respektuje historický nárok Židů na území Palestiny, způsobila velkou vlnu optimismu. Ten Židy z mnoha zemí inspiroval k vlně přistěhovalectví do Palestiny,62 což nejenom mezi obyvateli Palestiny, ale i u ostatních arabských zemí začalo vyvolávat protižidovské nálady. Přímá podpora židovské domoviny v Palestině se proto začínala stávat velmi riskantní.63 V této době se ale ještě Spojené státy americké v otázce Židů v Palestině příliš neangažovaly a spíše se věnovaly vnitropolitické situaci. Americká diplomacie tak spíše následovala Brity. Po nástupu Adolfa Hitlera a se stále většími židovskými perzekucemi se imigrace do Palestiny, zejména z Německa, ale i Ruska, výrazně zvýšila. To opět zvýšilo arabské obavy, že by se Palestina skutečně mohla stát vlastí pro Židy a v roce 1936 nastaly výraznější střety mezi Palestinci a Židy. Toho se zalekla Velká Británie a na uklidnění napjaté situace vydala tzv. Bílou knihu64, týkající se omezení židovského přistěhovalectví do Palestiny na maximální počet 75 000 osob. Toto přistěhovalectví bylo v průběhu následujících pěti let a po přetrvávajících nepokojích úplně zakázáno.65 Nabytí pravomoci tohoto usnesení se paradoxně stalo v roce 1939, v době začátku, zejména pro Židy, nejhoršího období v jejich historii. Židé se cítili bezmocní a britskou stranou zrazení, proto se obrátili pro pomoc do Spojených států. Prezident Franklin D. Roosevelt, i když chápal důvody, s jakými se Židé k USA upínali, odmítl zasahovat do dané situace, aniž by s jeho rozhodnutím obě strany souhlasily. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že i když jsou americká přání blízká přání sionistů, nepodpoří vznik rezoluce na podporu židovského států, neboť by to nejspíš vedlo k otevřené válce mezi Židy a Araby, které je třeba zabránit. Odmítnutí této rezoluce ovšem nevedlo k potlačení protiamerických nálad v arabských státech. Po druhé světové válce se změnila mocenská struktura a Spojené státy se začaly v oblasti Blízkého východu angažovat daleko více než dříve.66 Po Rooseveltově smrti se úřadu prezidenta USA ujal Harry S. Truman, který krátce po svém zvolení ujistil arabský svět, že hodlá dodržet Rooseveltův slib arabskému lidu v tom smyslu, že nebude učiněno žádné rozhodnutí ohledně Palestiny, aniž by to s oběma stranami řádně neprodiskutoval. I přes toto ujištění dal jasně najevo, že jeho sympatie jsou s Židy, přičemž vyjádřil svůj souhlas se slovy Balfourovy deklarace s vysvětlením na Wilsonovo právo na sebeurčení.67 Poté Truman poslal britskému ministerskému předsedovi Churchillovi zprávu, ve které vyzývá britskou stranu, aby přehodnotila, resp. zrušila omezení přistěhovalectví do oblasti Palestiny a aby mu britská strana sdělila svůj pohled na vyřešení palestinské otázky. Zároveň si nechal vypracovat několik studií o možném řešení situace okolo Palestiny. Vedle toho došlo v roce 1946 ke vzniku společného angloamerického vyšetřovacího výboru, jehož úkolem bylo nalézt shodu v řešení okolo situace v Palestině, která by byla přijata Židy i Palestinci. Výsledkem komise bylo doporučení ke zrušení tzv. Bílé knihy vydané Brity v roce 1939, která se týkala omezení prodeje půdy Židům a vydání povolení pro 100 tisíc Židů, kteří přežili holocaust. S tím Britové zásadně nesouhlasili.68 Truman na základě toho poslat novému britskému premiérovi Clementu Attleemu zprávu, ve které se přimlouvá k přesunu 100 tisíc Židů do Palestiny. Naneštěstí pro něj se však depeše dostala do rukou Guy Gilletteho, činovníka Americké ligy pro svobodnou Palestinu, který dopis zveřejnil. Na tuto zveřejněnou zprávu reagoval arabský svět velice pohoršeně, přičemž poukazoval nejprve na slova prezidenta Roosevelta a následně na potvrzení těchto prohlášení prezidentem Trumanem. Arabské země podaly oficiální protest proti nedodržení těchto slibů. K protestu se paradoxně přidala i sionistická strana, která se obávala, že snaha o vytvoření samostatného státu bude vyměněna za přistěhování zmíněných 100 tisíc Židů bez domova. Zatímco se vrcholní představitelé USA a Spojeného království dohadovali na nejlepším řešení, situace na Blízkém východě se stále zhoršovala. Radikalizovaly se obě znepřátelené skupiny. Sionisté provedli velké množství protibritských operací. Oběma stranami byla odmítnuta i poslední snaha o vytvoření kompromisu mezi židovskými a arabskými představami v podobě přistěhovalectví 4 000 Židů každý měsíc v délce dvou let nebo do vyčerpání kapacity země. To obě strany rezolutně odmítly. Prezident Truman nakonec vydal prohlášení, které mělo umožnit přistěhovalectví oněch více než 100 000 osob bez domova, mezi nimiž bylo i velké procento Židů, kteří žili v Evropě v přechodných táborech. Tomu ovšem americký kongres zabránil. 69 Pokračující násilnosti v oblasti Palestiny vedly i k vytvoření nové britsko-americké komise, jejíž výsledky se lišily od výsledků komise předchozí. Závěry spočívaly v rozdělení britského mandátu na britskou, židovskou a palestinskou část pod správou Velké Británie. Nicméně i tento návrh se ukázal pro obě skupiny nepřijatelný.70 Válkou vysílená Velká Británie nakonec po další neúspěšné snaze najít řešení v podobě vytvoření židovského a palestinského kantonu, rozhodla přenechat tuto otázku OSN.71 Ta sestavila vyšetřovací orgán UNSCOP, který vydal doporučení, aby byl ukončen britský mandát a byla vyhlášena nezávislost Palestiny pod správou a zodpovědností OSN. Po hlasování se komise rozhodla k rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát se zvláštním statutem pro Jeruzalém a následně dne 29. 11. 1947 bylo Valným shromážděním OSN odhlasováno rozdělení Palestiny. Podrobněji je tato problematika rozepsána v kapitole 1.4.
Ihned po tomto izraelském vyhlášení nezávislosti zaútočily armády Egypta, Iráku, Libanonu, Sýrie a Zajordánska na nově vzniklý stát.72 Během první etapy války měly navrch i vzhledem k početní převaze arabské země, které dosáhly poměrně významných úspěchů zvláště v oblastech severně od Jeruzaléma. Díky nejednotnému vedení arabských armád se však situace otočila. Po krátkém příměří zprostředkovaném OSN se boje opět rozhořely. V této fázi války to již byly posílení Izraelci, kdo měl převahu a po vytlačení arabských armád, které nesla zejména egyptská strana velmi těžce, své území dokonce ještě rozšířili o Jeruzalém a další oblasti určené pro palestinskou stranu.73 Válka o nezávislost, jak ji Izraelci nazývají, v konečném důsledku znamenala obhájení práva na existenci v tomto regionu. Toto velké vítězství ovšem znamenalo výrazné zhoršení palestinské situace, přičemž došlo k rozptýlení palestinského obyvatelstva do okolních zemí a ke vzniku palestinských uprchlíků.74,75 Nastoupivší padesátá léta ukázala ještě jednu podstatnou změnu, kterou není možné v kontextu se Suezskou krizí opomenout. Naplno se rozhořela studená válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, která v pozadí této krize hrála zásadní roli. Zároveň se však tyto země projevily jako zdaleka nejvýznamnější světové mocnosti.76 Přesto se Velká Británie stále ještě považovala za světovou velmoc v oblasti Blízkého východu, neboť se opírala o Irán a jeho ropu, který ovšem zanedlouho ztratila a Egypt, ve kterém se však vlivem těžké porážky v první izraelsko-arabské válce a následnými anti kolonizačními náladami spustila, stejně jako v mnoha dalších arabských zemích, atmosféra nejistoty a revolučního napětí. Výrazná změna, která ovlivnila budoucí dění se udála v Egyptě, kde se moci chopil podplukovník Gamál Abd an-Násir, který donutil odejít dosavadního krále do exilu. Izrael a Spojené státy, na rozdíl od Velké Británie a Francie, Násirovo získání moci v Egyptě uvítaly, neboť cíle revoluce a první kontakty s jeho nově nastoleným režimem skutečně vzbuzovaly dojem možného navázání diplomatických vztahů. Počáteční optimismus vzal ale rychle za své ve chvíli jeho podpory radikalismu, nacionalismu a zaslepené nenávisti vůči Izraeli. Tyto snahy byly vedeny touhou stát se vůdcem arabského světa. 77
Spojené státy a Velká Británie se v tomto období výrazně názorově rozcházely zejména v oblasti přístupu ke koloniím, a proto nebyly schopny přijít se společnou iniciativou na snížení sovětského vlivu. Ve snaze připoutat si egyptského prezidenta mu slíbily poskytnutí půjčky na vybudování Asuánské přehrady.79 Ve stejné otázce ovšem Násir jednal i se Sovětským svazem. Tato snaha postavit proti sobě obě mocnosti rozzuřila americkou stranu natolik, že od dohody, týkající se 90 procentního příspěvku na vybudování chystané Asuánské přehrady, okamžitě odstoupila.80 Na toto rozhodnutí reagovala i britská strana, jejíž příspěvek byl podmíněn účastí USA. Na základě těchto rozhodnutí reagoval egyptský prezident Násir znárodněním Suezského průplavu, ve kterém měla britská vláda většinový podíl. Tento akt vysvětloval nutností získat finanční prostředky pro stavbu již zmíněné Asuánské přehrady. Britové a Francouzi však tuto akci považovali za výrazné ohrožení svých strategických zájmů. Francie ihned nabídla své vojenské síly velení Spojeného království ve snaze podniknout společnou akci proti Egyptu.81 Spojené státy však s tímto postupem nesouhlasily ze dvou důvodů. Jednak se obávaly, že útok by podnítil další arabské země k nacionalistickému hnutí, které by zničilo západní vliv v této oblasti na celé generace a za druhé by to znamenalo podporu britské a francouzské koloniální nadvlády, které se Spojené státy snažily ze všech sil vyhnout. Diplomatický konflikt mezi evropskými mocnostmi a USA byl natolik výrazný, že prezident Eisenhower svým spojencům oznámil, že jejich případné jednostranné akce vůči Egyptu by mohly vést k ohrožení ochoty USA podporovat NATO, což by mělo dalekosáhlé následky. 82 Francie, Velká Británie a Izrael proto vytvořily tajný plán na znovuzískání Suezského průplavu. Izrael pod záminkou egyptské podpory ozbrojených útoků v pásmu Gazy, zaútočil na Egypt. Na to v předem domluveném plánu daly Velká Británie a Francie ultimátum oběma stranám, ve kterém vyzývaly ke stažení útoků, přičemž egyptský prezident zareagoval předpokládaným způsobem a odmítl se stáhnout. Na tento krok čekaly britsko-francouzské síly a zaútočily na Egypt. Tento postup odsoudily jak Spojené státy, které předložily Radě bezpečnosti OSN ostrou rezoluci, která přikazovala izraelské armádě okamžitě se stáhnout. Akt odsoudil i Sovětský svaz, který se v případě nestažení okupačních sil, hodlal vojensky postavit na stranu Egypta. Dne 2. listopadu 1956 se konala konference OSN, která velkou většinou vyzvala Francii a Británii ke stažení svých vojsk, což se ještě tentýž den stalo. Toto rozhodnutí znamenalo pro obě země obrovské ponížení. Zatímco se Francie a Spojené království stáhly, Izrael v okupaci Sinajského poloostrova pokračoval a za své stažení vyžadoval příslib, že Egypt nebude ohrožovat jeho bezpečnost. V následném dění se projevila Eisenhowerova poněkud odlišná politika vůči Izraeli oproti svým předchůdcům, když ve svém následném projevu prohlásil: „Izrael trvá na pevných zárukách jako podmínce pro stažení svých invazních ozbrojených sil. Jestliže bychom souhlasili s tím, že může dosáhnout svých cílů ozbrojeným útokem, pak mám obavu, že bychom vrátili zpět hodiny vnitřního řádu. Podporovali bychom používání síly jako prostředku k urovnání mezinárodního rozporů a získávání národních výhod…. Jestliže OSN jednou připustí, že mezinárodní problémy mohou být řešeny silou, pak zničíme samotné základy této organizace a naše nejlepší naděje na zavedení skutečného světového pořádku.“ 83 Suezská krize odhalila ještě jednu skutečnost. Definitivně ukončila výsostné postavení Velké Británie coby tradiční imperiální mocnosti, jejíž rozhodnutí má zásadní vliv na zbytek světa včetně oblasti Blízkého východu. Stejný osud potkal i Francii, která se stáhla ve snaze bránit své pozice v severní Africe. Toto vyklizení pozic znamenalo otevření cesty k pronikání sovětského vlivu a současně to vedlo k vyjevení oné skutečnosti, že souběžnost zájmů evropských států a USA platí jen do určité míry.84 To vedlo Francii k zahájení vývoje nukleárních zbraní.85 Potupa vedla i ke změně přístupu starých evropských velmocí k zahraničně-politickým otázkám a nutnosti vytvořit novou Evropu, která v nových podmínkách bude moci hrát důstojnější roli. Došlo však i na další zásadní událost. Velká Británie se od této doby stala asi největším spojencem USA a ve většině případů stojí za jejím rozhodnutím. Vztahy mezi Francií a USA se naopak zejména ze strany Francie ochladily a byly provázeny nedůvěrou k americké úloze v mezinárodních vztazích.86 Francie tedy začala vyvíjet aktivitu, jejímž cílem bylo sjednotit kontinentální Evropu ve snaze získat důstojnější postavení v mezinárodním společenství, neboť postoj USA k Suezské krizi byl v očích Francie vnímán jako distancování se Spojených států od svých nejbližších spojenců. K této situace se vyjádřil i německý kancléř Konrad Adenauer při návštěvě Paříže, kde řekl: „Francie a Anglie se nikdy nestanou mocnostmi, které by bylo možno srovnávat se Spojenými státy a Sovětským svazem. Takového postavení nedosáhne ani Německo. Zbývá jim jediná možnost, jak by mohly ve světě hrát rozhodující úlohu: sjednocená Evropa. Anglie ještě není zralá, ale suezská záležitost ji na to pomůže připravit. Nemůžeme ztrácet čas: vaší odplatou bude Evropa.“87 Zároveň ale tato krize ukázala, že jedině Spojené státy a Sovětský svaz mají síly k tomu, aby vedly jednání v oblasti Blízkého východu. Spojené státy se tedy tímto definitivně staly jedinou zemí západního světa, která je schopna ovlivňovat světové dění. 3.5. Jomkippurská válka a ropná krize – kontext doby Období po Suezské krizi je možné považovat za poměrně klidné. Svou roli v tomto relativním klidu sehrály i mírové síly OSN na egyptsko-izraelské hranici i vyjednání o stažení izraelských sil obsazených v předchozím konfliktu. Dokonce i vztahy mezi Spojenými státy a arabskými státy byly po Suezské krizi na poměrně dobré úrovni.88 Na druhé straně však zůstaly Spojené státy po Suezské krizi, která měla za následek podstatné snížení vlivu a chuti Velké Británie a Francie na dění v oblasti, jako jediný zástupce západního světa, neboť role dalších západoevropských států byla významně menší nebo neměla dostatečnou ekonomickou sílu ani potřebu se v dané oblasti angažovat. To platí i v případě Itálie. Pozice Německa k oblasti byla zejména vzhledem ke své nacistické minulosti složitější, a proto se Německo v této věci příliš neangažovalo.89 Pro objasnění kontextu dané situace je nezbytné zdůraznit, že vedle stále napjaté situace v oblasti kolem Izraele probíhala ve světě především studená válka. A každá akce provedená velmocemi na podporu jedné či druhé strany byla řádně promyšleným tahem na prosazení západní či východní ideologie. Zatímco hranice mezi Izraelem a Egyptem byla nebývale klidná, protiizraelské aktivity se přesunuly na stranu Sýrie, která ostřelovala izraelské osady, což samozřejmě nezůstávalo bez odezvy. I přes různé provokace tento relativní klid pokračoval. V roce 1964 došlo na arabské konferenci ke vzniku palestinského hnutí OOP, jehož cílem byl vznik palestinského státu v bývalém britském mandátu Palestina a současně snaha z tohoto území vyhnat Židy.90 Na konferenci bylo ovšem rozhodnuto i o odklonění toku řeky Jordán směřující do Izraele. To samozřejmě Izrael nemohl připustit, neboť by přišel o dvě třetiny vody z tohoto toku. Tento akt vedl vojenským akcím vedené snahou tyto práce co nejvíce zbrzdit. Syrská strana pochopila, že snaha v pokračování tohoto plánu by neodvratně vedla k válce, o kterou však v roce 1964 ostatní arabské státy jevily jen malý zájem. V následném období se napětí stupňovalo a větší či menší přestřelky na izraelsko-syrské hranici byly na denním pořádku. Syrská strana dokonce v domnění chystaného izraelského útoku požádala o pomoc sovětskou delegaci a napětí rostlo. 91 Egyptský prezident Násir si následně vynutil stažení mírových jednotek OSN, které v dané oblasti působily jako stabilizační prvek a následně uzavřel Tiránskou úžinu, stěžejní bod pro izraelskou lodní dopravu. Tento akt chápal Izrael jako vyhlášení války.92 Ihned poté vyzvali zástupci Izraele Spojené státy a další západní mocnosti, aby dodržely svou dohodu z roku 1957, která Izraeli zaručovala bezpečnou plavbu Tiránskou úžinou, avšak k žádné zásadní reakci nedošlo.93 Smyčka kolem Izraele se začala povážlivě utahovat ve chvíli, když se armády okolních arabských zemí v plné bojové pohotovosti soustředily na jeho hranicích. Západní svět tomu pouze přihlížel. Vláda Spojených států opakovaně odmítla izraelské volání o vojenskou pomoc, neboť už byla doma vystavena silnému tlaku kvůli válce ve Vietnamu.94 K výrazné změně vztahu došlo i mezi Izraelem a Francií, kterou Izrael té doby považoval za jednoho ze svých největších spojenců. Francie ale změnila svou politiku ve smyslu odmítnutí pomoci komukoliv, kdo se rozhodně napadnout své sousedy. Od té doby se Izrael ve vojenské i politické oblasti zaměřuje výhradně na USA.95 Napětí v oblasti se nicméně stupňovalo natolik, že další arabsko-izraelská válka byla nevyhnutelná. A záleželo pouze na tom, kdo zaútočí první. Dne 5. června 1967 podnikl Izrael preventivní útoky na zničení egyptského letectva a následně podobně zaútočil i na jordánské, syrské i irácké letectvo. Izrael následně získal Sinaj, Tiranskou úžinu, ale i Golanské výšiny a tím de facto ztrojnásobil svou rozlohu. Dne 8. června 1967 souhlasil Egypt s ukončením bojů a tím skončila Šestidenní válka.96 Nově získané území Izraele se však v budoucím dění stalo předmětem dalších sporů. Dne 19. července 1967 se rozhodla izraelská vláda k vrácení dobytých území výměnou za mírovou smlouvu a demilitarizaci těchto území. Arabské země to však na následujícím arabském summitu, po silné agitaci sovětských delegátů, odmítly.97 Prezident Násir se po prohrané válce i s pomocí SSSR rychle vzpamatoval. Po odmítnutí nabídnutého příměří začal Izrael na dobytém území s osidlovací politikou. To vedlo v následném období ke vzniku nového nekonvenčního typu války tzv. Opotřebovací války, kterou je možno charakterizovat, jako sérii menších bojů mezi jednotlivými stranami. V roce 1969 přišla americká strana s návrhem, aby se Izraelci jako projev dobré vůle při následných mírových jednáních vzdali obsazeného arabského území. Ministr zahraničí USA William P. Rogers přišel s návrhem tříměsíčního klidu zbraní, když se Izrael stáhne z okupovaného území výměnou za to, že Jordánsko i Egypt Izrael uznají. Obě země s tímto návrhem souhlasily.98 Tím však vyvolaly nevoli nejen mezi dalšími arabskými státy, ale i mezi samotnými Palestinci. Ti svou zlobu zaměřili zejména na Jordánsko, které v Palestincích vidělo potenciální nebezpečí, a tak se dne 16. září 1970 jordánský král Husajn rozhodl postavit proti Palestincům a situace se vyhrotila poté, co se do konfliktu zapojila i Sýrie, která poslala své tanky do Jordánska na pomoc Palestincům. Nakonec však zasáhl sovětský vliv, který doporučil syrským jednotkám se stáhnout.99
Sadat dospěl k závěru, že aby mohl jednat tak, jak považuje za vhodné, nesmí mu ruce svazovat Sověti, se kterými po podpoře súdánského vůdce proti pokusu o komunistický převrat, neměl zrovna dobrý vztah. A tak Sadat vypověděl z Egypta všechny sovětské techniky a poradce a společné vztahy mezi Egyptem a SSSR na určitou dobu ochladily. V té době již také probíhal dialog mezi Sadatem a Spojenými státy, reprezentovanými zejména ministrem zahraničních věcí Henrym Kissingerem v otázce trvalého míru na Blízkém východě, což SSSR sledoval jen obavami.100,101 Sadat po poučení z předchozích neúspěšných válek usoudil, že pokud by měla být ofenziva proti Izraeli úspěšná, musí být velice dobře naplánovaná, musí být provedena v nejméně očekávanou dobu a v co největším měřítku. Útok stejně jako Izraelci považoval za neuskutečnitelný, dokud nebude mít dostatek leteckých bombardérů nutných k tomu, aby vyřadil izraelské letectvo. Po návštěvě jeho delegace v Moskvě se mu dostalo návrhu na vojenskou podporu a taktiku, která měla dobrou šanci na úspěch. Do koordinace připravované akce byl zapojen i syrský prezident Asad.102 Náznaky těchto válečných příprav však v Izraeli nezůstaly bez povšimnutí. Přesto tyto manévry považovala izraelská tajná služba za pouhé předvádění síly. Tato skutečnost byla o to silnější, že se v první fázi skutečně nic nestalo, neboť útok byl přesunut s ohledem na příznivější podmínky na podzim.103 Jak již bylo na začátku uvedeno, tento konflikt byl výrazně ovlivněn studenou válkou, v jejímž rámci se vytvářely různé strategie, které měly primární cíl dosáhnout vlastních zájmů. To se v následném dění jen potvrdilo. Egypťané ve spolupráci se Sověty vypracovali podrobný plán útoku. Byl vytvořen i plán pro případ neúspěchu, ve kterém by sehrál hlavní roli SSSR, který by v Radě bezpečnosti OSN prosadil rychlé uzavření příměří.104 Ještě před samotným útokem došlo k setkání zástupců USA a SSSR, ve kterém se Henry Kissinger snažil sovětskou stranu přesvědčit, že Izrael válku nechce a apeloval na něj, aby tuto informaci sdělil i arabské straně, přičemž ho varoval, že vymkne-li se Blízký východ kontrole, může to znamenat výrazné ohrožení dosavadně vybudovaných vzájemných vztahů.105 Na to ovšem SSSR nebral velký zřetel. Útok přišel dne 6. října 1973. Egypt zaútočil přes Suezský průplav na Izrael a současně Sýrie otevřela frontu na Golanských výšinách. Jejich cílem bylo získat zpět obsazené území z předchozí Šestidenní války. Překvapení bylo dokonalé. V den největšího židovského svátku Jom Kippur (Svátek smíření) zaútočily arabské armády silami, které se rovnaly celkovému počtu vojáků NATO v Evropě. Nepřipravenost na útok byla o to paradoxnější, že Sadat o tomto kroku mluvil veřejně. Izrael, ale i Spojené státy to ovšem považovaly za pouhé rétorické cvičení.106 O dva dny později již zasedala Rada bezpečnosti OSN, kde se arabské státy podporované Sovětským svazem a většinou nestálých členů nechaly slyšet, že by Izrael měl ihned opustit všechna obsazená území, což však znamenalo veto ze strany Spojených států. Postoj USA spočíval především v zastavení bojů, to však nepřicházelo. O vážnosti situace se vydala referovat izraelská premiérka Golda Meirová do Spojených států, po kterých požadovala dodávky vojenského materiálu. Ihned poté byl zřízen vzdušný most, pomocí něhož Spojené státy nahradily nezbytný vojenský materiál zničený v nečekaném útoku, aby byla udržena rovnováha sil. 107 V prvních dnech války byli Izraelci čistě v defenzivě. Až 14. října převzali iniciativu a vytlačili Egypťany i Syřany zpět na výchozí pozici. Dne 16. října 1973 se arabské země rozhodly k omezení dodávek ropy do zemí, které podporovaly Izrael o 5 procent a každý následný měsíc o dalších 5 procent. Prezident Richard Nixon na to reagoval zvýšením vojenských dodávek Izraeli. To znamenalo úplné embargo vývozu ropy do USA a následně i do Nizozemí, které byly největšími izraelskými podporovateli. Embargo se ale týkalo i zbytku Evropy a mělo být uvaleno do té doby, dokud Izrael nevyklidí obsazené území a nedojde k obnovení práv pro palestinský lid.108 Mezi tím již znovu zasedala Rada bezpečnosti OSN, na které Spojené státy a Sovětský svaz sjednotily své návrhy a stanovily okamžité ukončení bojů na základě Rezoluce OSN č. 242 z roku 1967. Připravena byla i nová Rezoluce OSN č. 338, na základě které by se měly boje ukončit. Obě dvě Rezoluce jsou dodnes součástí všech následujících jednání o situaci na Blízkém východě. Dne 22. října 1973 přijal Rezoluci nejprve Egypt a Izrael a za dva dny poté i Sýrie. Boje přesto utichly až 26. října 1973.109 Evropské země se k celé situaci stavěly o poznání zdrženlivěji, vědomy si následků na domácí hospodářství při dlouhodobém zmrazení dodávek ropy, na kterém byla Evropa závislá v daleko větší míře než USA. V této chvíli se společná politika Evropského společenství (dále jen ES) k Blízkému východu jevila jako nezbytná. Země OPEC cílily embargo na evropské státy podle jejich postojů k Izraeli.110 I díky tomuto omezení dodávek došlo k názorovému posunu zejména Německa a dalších zemí, když se z původně pro-izraelského postoje přesunuly k postoji neutrálnímu. V následném období se ES snažilo přijmout společnou deklaraci o Blízkém východě, která zejména díky tlaku Francie byla i s ohledem na ropnou krizi spíše pro-arabská. Na druhé straně to však vedlo k odmítavé reakci ze strany Izraele, čímž se nedůvěra mezi ES a Izraelem prohloubila.111 Ropná krize ukázala odlišný přístup k řešení situace. Zatímco USA preferovaly společný postup a koordinaci s cílem snížit dopad sankcí, ES vedené snahou Francie, usilovalo o uklidnění situace dialogem s arabskými zeměmi. Evropské země se nakonec rozhodly pro společný postup s USA.112 Embargo na vývoz ropy se nakonec neukázalo jako příliš účinné opatření. I když oficiálně skončilo až v květnu roku 1974, fakticky trvalo pouze dva měsíce i díky tomu, že nebyl všemi arabskými státy dodržován.113 Na západní státy ovšem zejména jako psychologický efekt zafungoval znamenitě.
Období po Jomkippurské válce je možné charakterizovat i na zdejší poměry jako značně hektické. Kromě egyptsko-izraelské dohody, která vyvrcholila v roce 1979 v americkém Camp Davidu, války v Libanonu a kromě následné první intifády, kterým se bude tato práce (s ohledem na kontext) věnovat o něco podrobněji, byla mezinárodní situace v regionu ovlivněna ještě Velkou islámskou revolucí v roce 1979 a rovněž i sovětskou invazí do Afghánistánu v témže roce. Aby toho nebylo málo, v roce 1980 vypukla ještě válka mezi Irákem a Íránem. Významným okamžikem se z palestinského pohledu stal arabský summit v Maroku konaný v roce 1974, na kterém se OOP stala jediným legitimním zástupcem palestinského lidu. Ještě tentýž rok byla uznána jako nestátní entita v Organizaci spojených národů.114
Yüklə 0,57 Mb. Dostları ilə paylaş:
|