Studijní obor: Hospodářská politika

3.7.1. Dohody z Camp Davidu

Důležitá změna nastala i na postu amerického prezidenta. Tím se stal James Carter, který se již od začátku svého prezidentského úřadování vyjadřoval ve smyslu podpory izraelsko-egyptských mírových jednání. Těm byla přístupna i izraelská strana. Překvapení nastalo, když i egyptský prezident Anvar Sadat v projevu před egyptským parlamentem prohlásil, že je ochoten jet jednat o míru až na konec světa i do Jeruzaléma, pokud tím ušetří život byť jediného egyptského vojáka.¹¹⁵

Dne 19. listopadu 1977 nastala ona historická událost, při které navštívil prezident Sadat Jeruzalém, kde kromě svatých míst navštívil i památník obětí holocaustu. Diplomatické utužování vztahů pokračovalo reciproční návštěvou nového izraelského premiéra Menachema Begina v Egyptě.¹¹⁶

Tyto a následující návštěvy vedly k podepsání mírových smluv mezi Izraelem a Egyptem v americkém Camp Davidu v roce 1979. Ty měly zaručit stáhnutí izraelských jednotek ze Sinaje a zničení již postavených židovských osad, které ES i americká administrativa již od jejich vzniku neúspěšně kritizovala. Součástí dohody byla i záruka bezpečného proplouvání izraelských plavidel přes Suezský průplav. Dohoda byla zpečetěna 26. března 1979 před Bílým domem ve Washingtonu. ES se v otázce egyptsko-izraelské mírové smlouvy nijak zvlášť neangažovalo, přesto vyjádřilo této snaze, která vyvrcholila podpisy v Camp Davidu, plnou podporu.

Přestože byla tato smlouva výrazným krokem na cestě k míru na Blízkém východě, tak si ES vedené v této otázce zejména politikou Francie uvědomilo, že tato dohoda je pouze jednou z mnoha dohod, které musí být uzavřeny, neboť neřeší širší otázky blízkovýchodního konfliktu.¹¹⁷

Velkou vlnu emocí vyvolala campdavidská dohoda v arabském světě. Egypt se pro většinu těchto států stal zrádcem, některé země s ním přerušily diplomatické styky a nakonec byl dokonce vyloučen z Ligy arabských států. Situace byla napjatá až do té míry, že dva roky po podpisu smlouvy byl na prezidenta Sadata spáchán atentát. Přestože Sadatův nástupce Husní Mubárak pokračoval v nastoleném mírovém trendu, vztahy mezi Izeaelem a Egyptem by jako vřelé označil jen málokdo.

3.7.2 Válka v Libanonu

Souběžně s pozitivními událostmi dávajícími naději na mír na Blízkém východě, které vyvrcholily podpisem smluv v Camp Davidu, se ovšem postupně vyhrotila situace severně od Izraele, v Libanonu.

Ten se od ostatních arabských států lišil strukturou obyvatel. Jednu skupinu tvořili prozápadně orientováni arabští křesťané, další skupinou byli muslimové, orientování spíše na Sýrii a dalšími národnostmi byly Alawité a arménské menšiny. Tato rozličná skupina obyvatel dlouhou dobu nevykazovala žádné známky nestability. Naopak. Libanon byl v této době velmi prosperující zemí a hlavní město Berjút bylo bankovním centrem arabského světa. Není divu, že Libanon byl považován za vzor pro své okolí.¹¹⁸

Izraelci se tedy logicky domnívali, že právě Libanon bude jednou ze zemí, se kterou mohou vytvořit oficiální diplomatické styky. Situace se začala měnit vlivem důsledků jednotlivých konfliktů mezi Izraelem a arabským světem. Příčinou byla změna demografické struktury měnící se vlivem přijímání obrovského množství palestinských uprchlíků. Tím se křehká rovnováha mezi jednotlivými etniky začínala otáčet ve prospěch muslimské části populace. V Libanonu vznikly obrovské utečenecké tábory, které tvořily živnou půdu pro vznik radikálů. Aby toho nebylo málo, do Libanonu se po vyhnání z Jordánska přesídlilo i vedení OOP. Konflikt vznikal i mezi původními křesťanskými Araby, kteří s umístěním OOP nesouhlasili a částí muslimských Arabů, kteří naopak chtěli Palestincům poskytnout podporu.

Tato situace vyústila v regulérní občanskou válku a Libanon byl prakticky rozdělen na muslimskou a křesťanskou část.¹¹⁹ Do situace se zapojila i Sýrie, která paradoxně pomáhala spíš křesťanům. Ti se ale proti ní později obrátili, protože Sýrie využívala konfliktu k získání mocenského postavení.

Invazi v roce 1978 zahájila série událostí, kdy se po odstřelování izraelských měst ze strany Palestinců, dostala odnož OOP, nazývající se Fatah, až na území Izraele, kde povraždila cestující v autobuse. Na to Izrael zareagoval obsazením jižního Libanonu. Tuto akci odsoudila OSN a donutila Izrael se stáhnout zpět, výměnou za vytvoření jednotek UNIFIL,¹²⁰ které by dohlížely na udržování míru v oblasti.¹²¹

Po chvilkovém zklidnění se situace vyhrotila v roce 1981, kdy se opět zvýšily útoky ze strany frakcí OOP. Na ty Izraelci reagovali ještě tvrdšími odvetami, a to hlavně v palestinských utečeneckých táborech. Situace se rychle měnila a krátké příměří vždy přešlo ve vojenské útoky. Někteří izraelští členové vlády již přestávali mít s neustálým odstřelováním izraelských měst strpení a požadovali zásah proti OOP. Záminkou pro izraelský útok na OOP se nakonec stal atentát na izraelského velvyslance. Izraelci přitom však nebrali vůbec v potaz, že ze sebevražedných atentátníků nebyl ani jeden Palestinec a nezajímalo je ani to, že OOP se od tohoto útoku distancovala. ¹²²

Bez ohledu na tyto skutečnosti zahájil Ariel Šaron, tehdejší izraelský ministr obrany, operaci Mír pro Galileu, jejímž cílem bylo vytlačit OOP do libanonského vnitrozemí.¹²³ S původním plánem se ale Izraelci nespokojili a zastavili se až na hranici Bejrútu, který byl více jak tři měsíce ostřelován a ve kterém bylo z celkového počtu mrtvých 90 procent civilistů. Tento akt vyvolal prudkou reakci mezinárodního společenství, ale odsoudili ho i samotní Izraelci. Odsoudil ho i americký prezident Ronald Reagan, který s operací nejprve jako s preventivním útokem souhlasil, to se ale s izraelským postupem změnilo.¹²⁴

Ostře proti tomuto zásahu vystoupilo i ES, které celou akci odsoudilo jako neospravedlnitelnou a současně ji označilo jako akci, která porušuje mezinárodní právo a nejzákladnější humanitární zásady.¹²⁵ Situaci v Libanonu se podařilo uklidnit až po zásahu americké diplomacie, kdy byl vyjednán odchod OOP do Tuniska.

I po ukončení války se však pokračovalo v násilnostech. Krátce po odchodu OOP do Tuniska byl zavražděn nově zvolený proizraelský libanonský prezident. Na to zareagoval Izrael obsazením části Bejrútu. Toho využily proizraelské libanonské jednotky a v palestinských uprchlických táborech zabily téměř 300 mužů, žen i dětí. Celý akt se odehrál v tiché nečinnosti izraelské armády.¹²⁶

Proti tomuto masakru se ihned zvedla vlna odporu jak ve světě, tak i v samotném Izraeli, který byl doprovázen největšími demonstracemi v dějinách Izraele. Na nich se sešlo na 400 tisíc protestujících.

Na nátlak veřejného mínění byla utvořena vyšetřovací komise, která došla k závěru, že izraelská armáda je nepřímo zodpovědná tyto masakry, neboť jim mohla zabránit. Jediným fakticky potrestaným za tyto masakry byl Ariel Šaron, který byl zbaven vedení ministerstva obrany, nicméně i tak zůstal ministrem bez portfeje a následně pokračoval ve své politické kariéře.¹²⁷ Válku v Libanonu je možné označit jako první válku, která byla čistě protipalestinská a zároveň to byla první izraelská válka, která neměla podporu občanů.

V průběhu roku 1982 se v Maroku sešli zástupci arabských států (bez Egypta), aby se domluvili na dalším společném postupu. Všichni byli překvapeni, když arabské státy dospěly k závěru, který sice existenci Izraele přímo neuznával, přesto výsledky konference hovořily o garancích bezpečnosti pro Izrael. Masakr v Bejrútu a následné masivní demonstrace znamenaly také posun izraelské společnosti ve snaze o dosažení dlouhodobého míru. ¹²⁸

3.7.3. První intifáda

Násilnosti v Libanonu pokračovaly i v následných 80. letech. Většinu z nich mělo na svědomí hnutí Hizballáh¹²⁹, které provádělo nesčetné množství bombových útoků v oblasti jižního Libanonu zejména proti izraelským a americkým cílům.

Změna nastala i pro OOP, která se po přesunu do Tuniska dostala již jako oficiálně uznaný zástupce Palestinců do značné politické izolace. Této příležitosti využilo ES, které ve snaze o oživení evropské zahraniční politiky zprostředkovalo (pod italským předsednictvím v roce 1985) schůzky se zástupci OOP. Ty byly vedeny snahou koordinovat společný postup při řešení palestinského problému, který by gradoval vznikem palestinsko-jordánské konfederace. Na tomto se za dohledu italského ministra zahraničí shodli hlavní představitel OOP Jásir Arafat s jordánským králem Husajnem.¹³⁰ Jednání s představiteli OOP ale odmítl Izrael i USA. Proti tomuto odporu k jednání s OOP, který by konečně mohl znamenat průlom v celé dlouhotrvající napjaté situaci, se však postavila většina Západní Evropy. Zejména britská premiérka Margaret Thatcherová se v této věci výrazně angažovala. Celou situaci opět zkomplikovaly vraždy tří Židů radikální odnoží OOP. Tím se iniciativa ES na podporu Palestinců zastavila. Na tyto útoky reagovali Izraelci, kteří za podpory USA podnikli nálet na tuniské sídlo OOP. Velké rozpaky z tohoto útoku cítili zejména Tunisané, kteří umístili sídlo OOP na své území na nátlak Spojených států, které nyní schvalovaly útoky na jeho území.¹³¹ ES i arabské země v těchto činech spatřovaly pouze snahu překazit zahájení mírových jednání. Úplný konec nadějí na mírové řešení znamenal další útok Palestinců na italskou loď, kde palestinští teroristé (zřejmě bez Arafatova vědomí) zabili Žida Leona Klinghoffera, který byl navíc upoután na invalidní vozík. Tím proti sobě poštvali širokou veřejnost a možnost mírových jednání byla definitivně ztracena.

V následujícím období, tedy v období po roce 1987 se situace nijak neměnila k lepšímu, naopak. Množství střetů mezi izraelskou armádou a radikálními palestinskými skupinami se zvyšovalo. Podstatnou roli v tomto narůstání napětí hrála frustrace Palestinců z malé naděje na nějakou změnu, ale také chování Izraelců k běžným Palestincům při každodenních činnostech. Jednalo se zejména o nutnost povolení při přechodu mezi jednotlivými palestinskými městy spojené s několikahodinovým čekáním v tzv. checkpointech. Nezanedbatelnou roli hrály i určitá povýšenost až nadřazenost izraelských vojáků ve vztahu k Palestincům a také nezaměstnanost a z toho plynoucí chudoba. Tyto faktory spolu s neustále se zvyšující intenzitou beztrestné výstavby nových a nových židovských osad stále blíže palestinským městům vedly kromě beznaděje a zoufalství také k radikalizaci nemalé části tamních obyvatel.¹³² I když Izraelci měli dostatečné množství signálů, které ukazovaly, že se schyluje k něčemu velkému, nevěnovali tomu dostatečnou pozornost v domnění, že se jedná o běžné násilné akce, na které jsou izraelské složky připraveny. O tom, že se schyluje k lidovému povstání, neměli tušení.¹³³

V souvislosti s aktuálním děním a poměrně tvrdými izraelskými postupy se Evropské společenství rozhodlo uspořádat mezinárodní konferenci, která měla otevřít diskusi na téma postavení Palestinců. Současně předseda ES uvedl, že ES bude finančně podporovat Palestince a tím se snažit o zlepšení jejich životních podmínek. Odsoudil i výstavbu židovských osad v okupovaných územích, které jsou dle ES příčinou neustálého napětí.

Radikalizace chování se ale projevovala nejen u Palestinců, ale i u Izraelců, zejména u osadníků. Pohár trpělivosti přetekl po sérii incidentů končících smrtí mnoha Palestinců. Ty vygradovaly po zastřelení palestinské školačky izraelským osadníkem a následným zastřelením čtyř obyvatel pásma Gazy.

Tyto incidenty se staly poslední kapkou vedoucí k samovolnému, nikým neorganizovanému palestinskému povstání, tzv. první intifádě.

Rozbuškou povstání se stala nehoda, kdy izraelský řidič v palestinském táboře zabil svou neopatrnou jízdou čtyři Palestince. Po pohřbu, který se konal ještě tentýž den, nepokoje vypukly.¹³⁴ S povstáním izraelské síly vůbec nepočítaly a ve snaze zajistit klid co nejrychleji zasáhly velmi tvrdě. A počet mrtvých, v drtivé většině na palestinské straně, povážlivě rostl. Povstání se projevovalo i formou bojkotu veškerého izraelského zboží a odmítnutím platit daně. První intifáda stála život na 1 162 Palestinců a 160 Izraelců a mnohonásobně více zraněných. Kromě krveprolití znamenala první intifáda i určité politické a společenské změny. Jedna z nejdůležitějších věcí byla, že díky nepřiměřeně tvrdému zásahu izraelské armády získali Palestinci podporu veřejného mínění zbytku světa a současně Izrael za svůj nepřiměřeně tvrdý útok sklidil tvrdou kritiku nejen od arabského světa, ale také od USA i ES. Evropské společenství v reakci na tvrdý zásah Izraelců a uzavření palestinských škol a univerzit reagovalo ukončením ekonomické spolupráce, zamítnutím úvěru a také odmítnutím úpravy volného obchodu zboží mezi EHS a Izraelem. Povstání pro Palestince znamenalo i posílení vlastní identity a celospolečenský odpor proti izraelské okupaci, jak na izraelskou přítomnost Palestinci nahlíželi.¹³⁵

3.8. Zahájení mírového procesu na konci studené války

První intifáda znamenala mnoho změn, mimo jiné nalezení nových palestinských vůdců, kteří si byli vědomi, že situace je řešitelná pouze tehdy, bude-li se politicky jednat a zároveň musí být všechny strany ochotny přijmout určité kompromisy. Jak již bylo naznačeno, intifáda přinesla změnu i v politickém kontextu. Dne 15. listopadu 1988 bylo na zasedání Palestinské národní rady přijato usnesení prohlašující vznik Palestinského státu, jehož součástí mělo být vzájemné uznání s Izraelem. ¹³⁶

Zlom změny postoje USA v ochotě jednat s OOP nastal 13. prosince 1988 po projevu Jásira Arafata na Valném shromáždění OSN. Tam Arafat ohlásil změnu politiky OOP, odmítl jakoukoliv formu terorismu a násilí, uznal stát Izrael a vyzval světové společenství k aktivnímu řešení palestinské otázky. Tímto projevem získal na svou stranu ministra zahraničí USA George Shultze, který na základě těchto prohlášení zahájil diplomatické styky s OOP a současně souhlasil s vytvořením palestinského státu na území Gazy a Západního břehu. Stejné pochopení to ale nevzbuzovalo v Izraeli, který za Spojenými státy přicházel s vlastními variantami řešení. Ty ovšem arabský svět považoval spíše za pokus o vtip. ¹³⁷

Na stejném zasedání OSN došlo ke vzniku další historické události. Byla přijata rezoluce, která deklarovala vznik Palestinského státu na základě rezoluce Rady bezpečnosti č. 181. S tímto usnesením souhlasil například Sovětský svaz, Čína, Indie, Jugoslávie a Československo a dalších více než padesát států.¹³⁸ Co se týče role ES, tak ta na rozdíl od USA udržovala styky s OOP již delší dobu a toto rozhodnutí o zahájení diplomatických vztahů mezi OOP a USA jenom podporovala. Na druhou stranu, odmítla jako celek (stejně jako USA) prozatím uznat Palestinský stát. Důvodem byla opět nejednotnost jednotlivých členů, když Velká Británie a Nizozemsko považovaly tento krok za unáhlený, zatímco Španělsko, Itálie, či Řecko vyjadřovaly uznání podporu.¹³⁹

S nástupem prezidenta George Bushe st. se Spojené státy postavily daleko tvrději proti izraelské politice vytváření nových osad. Této změny si všiml i Jásir Arafat a jeho blízké okolí a své postoje vůči Izraeli přitvrdil. Arafat se ale přepočítal a udělal osudovou chybu, když se ve válce, která následovala po iráckém obsazení Kuvajtu, přiklonil na stranu Saddáma Husajna, což jemu samotnému i celé OOP podstatně zhoršilo vyjednávací pozici jak s USA a ES, tak i s arabským světem.

Vztahy mezi USA a Izraelem byly poměrně napnuté, až do té míry, že Spojené státy za stále další výstavbu osad zastavily vyplácení deseti miliard dolarů.¹⁴⁰

Začátek 90. let znamenal velkou změnu mezinárodního uspořádání, která byla způsobena pádem železné opony a postupným rozpadem Sovětského svazu. Tato událost měla velký podíl na změně klimatu na celém světě a nevyhnul se mu ani Blízký východ. Role studené války se od svého počátku projevila ve velké většině blízkovýchodních konfliktů. I z toho důvodu znamenala tato změna příslib lepší a bezpečnější budoucnosti.

Roli dominantního hráče v regionu si udržely, zvlášť po jednoznačně vyznívající válce v Perském zálivu, Spojené státy. Po těchto událostech došla americká administrativa k závěru, že arabské země považují za vhodné zorganizovat mezinárodní konferenci, která by měla v gesci blízkovýchodní mírové uspořádání. A to vše na znamení dobré vůle pod dohledem Spojených států a již značně politicky oslabeného Sovětského svazu.

Konference se odehrála v roce 1991 ve španělském Madridu za účasti USA, SSSR, Izraele, arabských zemí, ale i jordánsko-palestinské delegace i OOP, ovšem bez Arafata, se kterým odmítl Izrael jednat. Toto jednání historiky je považováno za průlom především v tom smyslu, že vznikla oboustranná ochota usednout v otázce izraelsko-palestinského problému k jednacímu stolu a pokusit se nalézt politické řešení problému. Zatímco role Spojených států, Izraele, Palestinců i arabských států byla jasně vymezena, role ES byla spíše pozorovatelská a vedla mezi členskými státy k rozporům, neboť nepanovala shoda jaký postoj k celému procesu zaujmout. Zatímco například Německo a Velká Británie stály za postupem Spojených států, Francie se snažila držet principů uvedených v Benátské deklaraci.^141,142

A i když se na této konferenci nedobralo žádných konkrétních výsledků, neboť jednání se odehrávala ve značně napjaté atmosféře, znamenala tato konference počátek nové éry, ve které docházelo k dalším mírovým konferencím a multilaterálním a bilaterálním konferencím mezi zúčastněnými státy.

Jak již bylo výše naznačeno, počátek ve změně chování obou aktérů konfliktu započal konferencí v Madridu v roce 1991. A i když tento summit nepřinesl žádný zásadní zvrat, nastartoval proces jednání, který neměl v palestinsko-izraelských vztazích obdoby. ¹⁴³

Význam na těchto a následných jednáních měla z velké části i změna vlády, jejímž premiérem se stal Jicchak Rabin, což dávalo naději na mnohem kompromisnější postup vůči Palestincům než vláda Jicchaka Šamira. Multilaterální schůze mezi jednotlivými aktéry začaly v roce 1992 v Moskvě a pokračovaly mnoha dalšími jednáními ve Washingtonu, v evropských a blízkovýchodních městech.¹⁴⁴ Jednání gradovala tajnými schůzkami v Norsku, přičemž výstupem tohoto dlouhého procesu byly podpisy mírových dohod z Osla, které podepsal izraelský premiér Jicchak Rabin a předseda OOP Jásir Arafat na sklonku roku 1993. Výsledkem této deklarace bylo především uznání OOP jako legitimního zástupce palestinského lidu Izraelem a na oplátku OOP poprvé uznala právo Izraele na existenci. Součástí prohlášení bylo také stažení izraelských jednotek z pásma Gazy a oblasti Západního břehu a přiznání práva na autonomní správu nad palestinským územím.¹⁴⁵

Dosažením těchto výsledků byl ohromen doslova celý svět včetně Spojených států, které se považovaly za nezbytného zprostředkovatele těchto mírových jednání.¹⁴⁶ Proces mírového jednání byl slavnostně dovršen potřesením rukou mezi Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem ve Washingtonu pod záštitou USA. Tento okamžik označily sdělovací prostředky jako jeden z nejdůležitějších okamžiků moderních dějin.¹⁴⁷

Jednalo se o bezprecedentní okamžik, od kterého si většina veřejnosti slibovala diametrální posun k trvalému míru na Blízkém východě. Ihned po podepsání smlouvy na louce pod Bílým domem Jicchak Rabin prohlásil: „Dovolte mi, abych řekl vám, Palestincům, že je nám určeno, abychom žili spolu na téže půdě v téže zemi. My, vojáci, kteří jsme se vrátili z bitev potřísnění krví, my kteří jsme viděli, jak byli zabiti naši příbuzní a přátelé před našima očima, my kteří jsme přišli ze země, kde rodiče pohřbívali své děti, my kteří jsme bojovali proti vám, Palestincům, vám dnes říkáme hlasitě a jasně: dost už bylo krve a slz. Dost!“¹⁴⁸

Zatímco v okupovaných oblastech pásma Gazy a Západního břehu se mohutně slavilo, na izraelské straně byl optimismus o něco střídmější. Pro izraelskou vládu bylo stále obtížnější nacházet společnou řeč s opozicí, která poukazovala na nedodržování dohodnutých ujednání ze strany Palestinců v podobě pašování zbraní a zejména ukrývání teroristů.
3.9. Od mírových smluv z Osla k druhé intifádě
Období po podpisu smluv z Osla je oproti dosavadnímu průběhu jedinečné v tom, že poprvé za dlouho dobu tohoto konfliktu byly obě strany ochotny učinit významný kompromis ve snaze tento kontinuální proces nepřátelství, který nikam nevede, zvrátit. Přestože byl tento postup jediným možným řešením prospěšným pro obě strany, tak se na obou stranách našly skupiny, pro které nebylo dosažení příměří žádoucí. To se ukázalo i v tomto případě, kdy teroristické útoky a následné reakce na ně znovu vyvolávaly oboustrannou nenávist, která podněcovala k dalším a dalším odvetným akcím. Situace se tedy opět dostala do fáze, kdy jedna křivda střídala křivdu jinou a mírové řešení bylo najednou v nedohlednu, tak jak už tomu bylo v tomto konfliktu mnohokrát.

Jako zásadní zvrat v nastoupivším mírovém procesu se ukázal čin, pro který se vžil název Masakr v Hebronu, kdy do palestinské mešity vstoupil židovský osadník Baruch Goldstein, jenž při svém útoku zabil 29 Palestinců. Tento čin mohl znamenat přerušení mírových jednání, což se nakonec nepotvrdilo a naplňování mírových smluv mohlo pokračovat. Při zpětném pohledu je ovšem zřejmé, že tento čin znamenal velkou ránu pro zlepšující se vztahy mezi Izraelci a Palestinci. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a útoku se ihned chytlo vedení Hamásu a označilo jej za útok na samotný islám.¹⁴⁹

Po tomto útoku přerušil s Izraelem jednání i samotný Jásir Arafat. Ten se ale nechal přemluvit izraelským premiérem, že by neměl připustit, aby ho násilí svedlo z cesty míru. Hrozba odvetných útoků se bohužel potvrdila, když sebevražední atentátníci odpálili bombu uprostřed davu lidí, kde zabili 13 civilistů a další desítky zranili. A to nebyl konec. Sebevražední atentátníci¹⁵⁰ ve svém teroru pokračovali s děsivou úspěšností. Důsledkem těchto aktů bylo faktické rozpoutání teroru, který znamenal zásadní trhlinu v naplňování mírového procesu. Problémy tyto útoky začaly dělat i samotnému Rabinovi a jeho vládě. V ulicích se množily demonstrace a on sám byl v očích opozice považován za zrádce. Svůj postoj k pokračování mírového procesu obhajoval slovy: „Budeme pokračovat v mírovém procesu, jako by neexistoval teror. A budeme bojovat proti teroru, jako by neexistoval tento proces.“¹⁵¹

Problémy tyto útoky způsobily jak samotnému Arafatovi, tak i celému vedení OOP, neboť se zde projevila jejich neschopnost vypořádat se s teroristickými skupinami. To oslabovalo jejich pozici nejenom ve vnitropolitickém pohledu, ale také v  mezinárodním měřítku. I proto jejich bezpečnostní složky vyvinuly maximální úsilí k zadržení asi 250 aktivistů Hamásu.¹⁵²

Zpětně je možno konstatovat, že následné dění, jakkoliv se může zdát logické, znamenalo velký problém.

Ten spočívá v prevenci a postupu proti teroristickým akcím ze strany Izraele. Při těchto útocích je vždy obtížné oddělit teroristy od běžného obyvatelstva, mezi kterými se tyto osoby skrývají. Následné represe pak poškozují hospodářství celé oblasti, uzavírky oblasti vedou k nezaměstnanosti a nedostatku prostředků těch, kteří za prací dojíždějí do vnitrozemí. A nezaměstnaný, hladový a bezmocný člověk je pak lehce sveden na stranu různých teroristických skupin. A přesně to se stalo i v Palestině.

Přes nekončící vlnou teroristických útoků se obě strany snažily v mírových jednáních pokračovat. Průlom nastal v září roku 1995 v Káhiře. Obě delegace se tam shodly na nejdůležitějších bodech, které se točily okolo hrobky patriarchů v Hebronu, na předání rezortů civilní správy nad Západním břehem a pásmem Gazy Palestincům, ale i nad kontrolou vodních zdrojů na Západním břehu a nad propuštěním 1 000 Palestinců uvězněných v izraelských věznicích.

Dne 28. září 1995 došlo ve Washingtonu za patronace Spojených států a široké mezinárodní účasti k podpisu tzv. Dohod z Oslo II. Ty znamenaly stvrzení dohodnutých podmínek.

Především došlo k rozdělení Západního břehu na tři zóny. V zóně A byla zařazena všechna velká města, ve kterých měli mít Palestinci civilní a bezpečnostní samosprávu. Do zóny B měly být zařazeny hustě obydlené oblasti s malými městy a vesnicemi. V těchto oblastech měli Palestinci získat samosprávu v civilních záležitostech, ale ne v záležitostech obrany. Zóna C zahrnovala zbytek území Západního břehu, kde si Izraelci ponechali plnou civilní a bezpečnostní správu.¹⁵³

V Izraeli mezitím dosahoval odpor proti těmto dohodám samého vrcholu. Opoziční strana veřejně prohlašovala, že smlouva a celý proces mírových jednání je podvod. Odpůrci smlouvy celý proces komentovali tak, že Rabin předal Zemi izraelskou hlavním nepřátelům. Objevovaly se i hesla jako národní sebevražda. A Ariel Šaron dokonce prohlásil, že vláda kolaborovala s teroristickou organizací. ¹⁵⁴

Vyhrocenou situaci se vláda snažila zmírnit svoláním demonstrace za mír, na které se sešlo více než 100 tisíc lidí. Při odchodu z pódia se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Sestupujícího Rabina smrtelně postřelil nacionálně-náboženský jemenský Žid Jigal Amir, který později prohlásil, že jeho cílem bylo zastavit mírový proces. Po smrti Jicchaka Rabina zavládlo v zemi zděšení a ihned se zapomnělo na obrovské protesty proti jeho osobě. Na pohřeb se sjeli státníci většiny zemí světa včetně amerického prezidenta Billa Clintona, který svůj výstup zakončil slovy: „Šalom, chaver“,

Sbohem, příteli. ¹⁵⁵ Pohřbu se z bezpečnostních důvodů nezúčastnil Jásir Arafat, který ovšem vyjádřil svou soustrast jeho ženě.

V následném období se konaly dvojí volby. Nejprve se volilo v pásmu Gazy, Západním břehu a ve východní části Jeruzaléma, kde si Palestinci jasně s 88 procenty hlasů zvolili Jásira Arafata a pak také v Izraeli. Po vyhlášení izraelských voleb se však stal Izrael terčem nové vlny teroristických útoků. Během dvou týdnů bylo zabito více než 50 Izraelců, na což vláda reagovala přísnými bezpečnostními opatřeními. Ve volbách sice zvítězila Strana práce Šimona Perese, ale díky novému hlasovacímu systému, kde byl premiér volen přímo, se premiérem stal jeho konkurent Benjamin Netanjahu. Mladý a ctižádostivý politik se ovšem díky své nezkušenosti a velmi složité politické situaci často dostával do potíží. Mezi ty zásadní patřilo například otevření tunelu v blízkosti bývalého Chrámu, jenž je muslimy považován za třetí nejposvátnější místo, což nejenom Palestinci považovali za narušení status quo. To na palestinském území zvedlo novou vlnu nepokojů, protestů a odporu. Nepokoje se rychle rozšířily po celém území Gazy a Západního břehu. Přičemž poprvé od roku 1967 umístily izraelské jednotky poblíž palestinských měst tanky.¹⁵⁶

Netanjahu se uprostřed složitých mírových vyjednávání neukázal jako příliš obratný politik ani prohlášením ohledně výstavby nových osad na Západním břehu. Svou obratnost musel prokázat i při vnitropolitické diskusi v otázce stažení izraelských vojsk z oblasti Hebronu, jak to ukládala Dohoda z Oslo II, na kterou nakonec, po nátlaku Billa Clintona, přistoupil.

Netanjahu ovšem vnitropolitický tlak neustál a v roce 1999 přistoupil na předčasné volby, které do premiérského křesla poslaly Ehuda Baraka.¹⁵⁷

Barak nastoupil do úřadu v neméně složité situaci jako Netanjahu. Barakova vláda si stanovila jako priority jednání se Sýrií, zejména v otázce vrácení Golanských výšin výměnou za záruky míru. Tato jednání však zkrachovala. Po neúspěších při jednání se Sýrií se Barak obrátil k otázce izraelsko-palestinských mírových smluv, zejména k otázce permanentního statusu. To Arafat ve značně vypjaté situaci odmítl, dokud nebudou naplněny body ze smluv z Oslo II. Po částečném stáhnutí izraelské armády z okupovaných zón zprostředkoval Bill Clinton v americkém Camp Davidu konferenci, od které si sliboval, že se oba státníci dohodnou na konečných podmínkách permanentního statusu.¹⁵⁸

Tato jednání nicméně skončila neúspěchem, neboť Palestinci nebyli ochotni přistoupit zejména na konečnou velikost Západního břehu, která jim měla připadnout.

Neshoda panovala i ohledně problému uprchlíků a jako hlavní bod sporu byl podle dochovaných materiálů spor o svrchovanost nad Jeruzalémem, kde ani jedna strana nebyla ochotna ustupovat. A tak konference v Camp Davidu skončila neúspěšně.¹⁵⁹

Tento summit jasně ukázal, že konečná dohoda mezi Palestinci a Izraelci není možná. Summit ale poukázal ještě na jednu skutečnost, a to, že palestinští vůdci si byli dobře vědomi změny, kterou Izrael v posledním období prošel. Izrael i nadále zůstával vojenskou supervelmocí v oblasti Blízkého východu, přesto se zdálo, že je v politické rovině, zejména co se ochoty k ústupkům, o kterých předchozí premiéři nechtěli ani slyšet, a to i v období nastávající intifády, mnohem otevřenější a svým způsobem i zranitelnější. Toho si Palestinci dobře všimli a předpokládali, že svou vlastní neústupností mohou dosáhnout splnění i těch nejodvážnějších požadavků.

Změnila se ale i role USA, kdy se z dominantního a neústupného státu stal mentor jednání, který se snažil nalézt za každých okolností kompromis. To vedlo k situaci, kdy obě strany, zejména ta palestinská, začaly předkládat ty nejradikálnější požadavky s cílem přiblížit se co nejblíže výsledkům, kterých chtěly dosáhnout. Spojené státy se do této situace dostaly díky tomu, že si samy přály nalézt řešení více než obě znepřátelené strany.¹⁶⁰

Mnozí z palestinských představitelů si začali uvědomovat, že nejde-li i přes výrazné izraelské ústupky dosáhnout všech požadavků dohodou, je nezbytné vynutit si ho násilím. Kalkulovali přitom s tím, že izraelská veřejnost je již konfliktem natolik frustrovaná, že bude chtít dosáhnout míru a klidu za každou cenu.

Podle určitých zdrojů panovalo mezi vůdci Fatahu¹⁶¹ přesvědčení, že střet mezi izraelskou armádou a palestinskou veřejností je žádoucí, neboť to ve světových sdělovacích prostředcích vyvolá odpor proti tomu silnému a dobře vyzbrojenému a ten bude muset pod tlakem veřejného mínění ustoupit. Tento postoj, tedy že ozbrojený konflikt je nezbytným krokem k získání svých požadavků, sdílelo ve veřejném průzkumu mezi Palestinci na 57 procent dotázaných. Jako určitá záminka k tomuto plánu posloužila politicky netaktická procházka Ariela Šarona na Chrámovu horu,¹⁶² na které prohlásil, že bude usilovat o to, aby se Izrael nikdy nevzdal svých nároků na toto posvátné místo.¹⁶³ Ihned po tomto „výstupu“ nastalo povstání Palestinců, přičemž v jeho začátku bylo pět z nich usmrceno izraelskými obranými složkami. V následujících dnech vyrazili Palestinci do ulic a nastalo období, kterému říkáme druhá intifáda.

3.10. Druhá intifáda

I když byl výstup na Chrámovou horu zjevnou politickou chybou (nestojí-li za ním něco jiného, jako nahnání politických bodů u diferencované izraelské společnosti) nelze mu přičítat důvod pro rozpoutání povstání. Jednalo se spíše o poslední střípek do pomyslné mozaiky nespokojenosti, který vznikl během dlouhého období pokusů o mírové jednání.

K hlavním příčinám vzniku druhé intifády vedly v mnoha případech stejné důvody, které způsobovaly násilnosti a roztržky již v předešlém období.

Jednak se ani v době mírových jednání a procesu určitého posunu k lepším podmínkám pro Palestince se nepodařilo eliminovat palestinské sebevražedné útoky ani útoky izraelské armády a osadníků vůči Palestincům. Během této doby (tedy období počínaje podpisem smlouvy z Oslo v roce 1993 do Šaronova výstupu na Chrámovou horu v roce 2000) přišlo o život vlivem těchto akcí na 405 Palestinců a 256 Izraelců.

Mezi další důvody patří, i přes protesty většiny evropských států, USA a dalších zemí, nepřetržitá výstavba židovských osad i v době mírových jednání, a to i ve sporných oblastech, zejména kolem východní části Jeruzaléma. I toto hraje významnou roli ve frustraci zdejších obyvatel, jen těžko představitelnou pro běžného Evropana.

Nejvýznamnější roli však pravděpodobně hraje nedobře vypadající palestinská ekonomika. Té nepřidávají ani izraelské ekonomické restrikce, které mimo jiné vedou k omezení pohybu Palestinců na území Izraele díky nebezpečí teroristických útoků. Nutno podotknout, že za tyto problémy si do jisté míry může palestinské vedení samo tím, že se není schopno vypořádat s teroristickými skupinami, které nepřímým způsobem vedou k propadu už tak slabé palestinské ekonomiky. Nezaměstnanost Palestinců se od začátku druhé intifády pohybuje okolo 50 procent ekonomicky aktivního obyvatelstva a v samotné Gaze činí okolo 70 procent. Více než dva miliony Palestinců žilo pod hranicí chudoby¹⁶⁴a to přesto, že Evropská unie, USA, OSN, ale i mnohé arabské státy poskytovaly Palestincům výraznou finanční podporu. Špatná situace palestinské ekonomiky šla ruku v ruce s poklesem životní úrovně a dalšími socioekonomickými problémy. To mělo za následek radikalizaci společnosti a uchylování se k podpoře populistických extremistů, jak tomu vždy bývá v době krize. Jako zásadní problém se jeví zejména nezaměstnaná a nevzdělaná palestinská mládež, která se nechá snadno přesvědčit radikálními organizacemi k teroristické činnosti. A začarovaný kruh se stále opakuje.

Pokud bychom chtěli obě povstání porovnat, mezi jejich společné znaky by patřilo jistě to, že v obou případech se Palestinci snažili vytlačit Izraelce z pásma Gazy a celého Západního břehu. Oproti první intifádě, která je považovaná za povstání, které vzniklo samovolně jako snaha o osvobození se od izraelské okupace, byla druhá intifáda povstáním připravovaným a iniciovaným s cílem posílení vlastních pozic i s ohledem na budoucí mírová jednání s Izraelem. Vzhledem k těmto okolnostem by se dal tento konflikt směle označit za válku.

Průběh intifády je možno charakterizovat na základě principu akce a reakce. Při přestřelce v pásmu Gazy mezi Izraelci a Palestinci se stal incident, jehož záběry obletěly celý svět. Byl na nich zastřelen malý chlapec, kterého vlastním tělem chránil jeho otec, jenž byl rovněž postřelen. Tento incident dramaticky zapůsobil na palestinskou společnost a spustil ještě tvrdší odpor, který vyvrcholil lynčem izraelských vojáků v ulicích Ramalláhu, kteří byli zadrženi palestinskou policií a následně odvedeni na policejní služebnu. Na tu však vtrhl dav a po vyhození obou dvou vojáků z okna, byli tito muži davem zlynčováni. I tento incident obletěl svět.¹⁶⁵ Tyto akce rozpoutaly další vlny násilí a teroristických útoků.

V této napjaté situaci existoval mezi Spojenými státy a Evropskou unií jednoznačný konsensus ve snaze o okamžité zastavení násilí. V souvislosti s těmito událostmi se již začátkem října 2000 sešla americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a francouzský prezident Jacques Chirac. Tato jednání se nejprve konala v Paříži a následně i v egyptském Šarm aš-Šajchu, ovšem bez účasti vrcholných představitelů Izraele i Palestiny, což již dávalo jasný signál o tom, jak tato jednání dopadnou. Do situace se ještě snažil vložit Bill Clinton, který 17. října 2000 opět svolal summit do egyptského Šarm aš-Šajchu, na němž se již Barak i Arafat za účasti egyptského prezidenta Husní Mubaraka, jordánského krále Abdalláha II. a generálního tajemníka OSN Kofi Annana sešli.¹⁶⁶ Vznikla dokonce vyšetřovací komise pod vedením zvláštního amerického vyslance pro Blízký východ George Mitchella pro prošetření nastalých událostí se snahou o prolomení násilí. Ale jelikož k žádné písemné dohodě mezi státníky nedošlo, ani tato snaha nepřinesla žádné praktické změny.¹⁶⁷

Mezi ty mediálně nejvýznamnější akce druhé intifády patří atentát na diskotéku v Tel Avivu, který způsobil smrt 18 lidem a dalších 70 raněných, zastřelení izraelského ministra pro cestovní ruch přímo do obličeje, či sebevražedný útok v hotelu během židovského svátku, při kterém přišlo o život 30 lidí, 20 bylo těžce zraněno a dalších 140 hostů bylo raněno mírněji.

Odpověď izraelské armády na sebe nenechala i s ohledem na změnu izraelského politického vedení, dlouho čekat. Do čela vlády se postavil jestřáb Ariel Šaron, který byl znám jako zastánce tvrdého postupu vůči Palestincům. Dva dny od útoku provedla izraelská armáda operaci Obranný štít, jejímž cílem bylo zničit teroristickou infrastrukturu a současně zadržet a zneškodnit teroristy a zabavit zásoby zbraní a trhavin používané na tyto teroristické útoky.¹⁶⁸

I když bylo možné tuto operaci považovat za úspěšnou, teroristické buňky neutrpěly žádnou větší ránu. Operace izraelské armády v sobě skrývají ještě jednu zásadní změnu. Po útocích na Spojené státy 11. září 2001 se na teroristické útoky začalo nahlížet úplně jinou optikou. Samotné Spojené státy ustoupily z tlaku na Izrael v otázce zasahování na autonomním palestinském území. Boj proti všem formám terorismu se stal primárním cílem obou spojenců. Útoky odsoudil jak Izrael, od kterého se to ovšem očekávalo, tak s určitým zpožděním i Jásir Arafat, od kterého to až tak čekané nebylo. I když se ozývají hlasy, že ze strany Arafata v tom hrál roli čistý pragmatismus, neboť si byl dobře vědom toho, že v případě jejich neodsouzení by ztratil podporu veřejného mínění a to by mohlo hrát zásadní roli v budoucím dění. Útoky 11. září 2001 znamenaly výraznou změnu ve vztahu k jakékoliv formě terorismu, na což palestinská strana nebyla schopna včas zareagovat, neboť veřejné mínění po celém světě bylo najednou vůči této formě boje mnohem citlivější.

3.11. Válka s Hizballáhem a Operace Lité olovo.
V létě roku 2002 vyhlásil americký prezident George Bush nový mírový plán pro Blízký východ, který měl Palestince povzbudit k politickým reformám pro následný možný vznik Palestinského státu, a současně mělo dojít k zastavení výstavby židovských osad. Tento plán stojící na spolupráci tzv. Čtyřgrémia, tedy Spojených států, Evropské unie, OSN a Ruska získal název Road map for peace. Tato spolupráce vyvrcholila konferencí v Akabě, kde bylo podpisem dohody mezi izraelskou a palestinskou delegací ze 4. června 2003 stvrzeno příměří, které oficiálně ukončilo druhou intifádu. Po summitu vyzval palestinský premiér Mahmúd Abbás všechny Palestince k ukončení bojů výměnou za okamžitou likvidaci nepovolených židovských osad. S tím se ale nespokojila zejména radikální frakce hnutí Hamás, která uvedla, že zbraně složit nehodlá.¹⁶⁹

I z tohoto důvodu se prvotní úkol Palestinců vyplývající z dohody (zrušení veškerých teroristických organizací výměnou za zrušení téměř sta židovských osad) nepodařil. Své závazky se však nepodařilo naplnit ani Izraelcům, když nebyli schopni vyklidit izraelské osady. Izrael se tedy pokusil vůdce Hamásu a Džihádu zlikvidovat vlastními silami, na což palestinský premiér Abú Mázin reagoval odstoupením.¹⁷⁰ A teror pokračoval útoky v Jeruzalémě a Haifě. Po obnovení těchto útoků zesílilo volání po urychlení stavby bezpečnostního plotu mezi Izraelem a palestinskými oblastmi, což mělo výrazně odmítavou reakci ze strany zahraničí, zejména pak z USA.¹⁷¹ Po další cílené likvidaci vůdců Hamásu se vlna teroristických útoků i vlivem silných bezpečnostních opatření snížila na minimum. Významnou událostí se stala smrt Jásira Arafata dne 11. listopadu 2004. Ta bývá někdy označována, jako skutečný konec druhé intifády.

Nástupcem zemřelého Arafata se stal Mahmúd Abbás a následně bylo vyhlášeno příměří a snaha o vzdání se vzájemného násilí.

Na jaře roku 2006 se v Izraeli konaly volby, ve kterých vyhrál Ehud Olmert ze strany Likud. Důležitou roli v nově nastoupivší válce sehrály Spojené státy, které silně tlačily, aby se volby konaly i v Gaze a na Západním břehu. Vítězem voleb se nečekaně stala teroristická organizace Hamás, kterou Izrael neuznával jako možného partnera případných jednání. To ovšem Hamás neměl ani v plánu a krátce na to začal z pásma Gazy ostřelovat Izrael raketami. To sehrálo důležitou roli ve snaze premiéra Olmerta na stažení vojáků ze Západního břehu a pásma Gazy, z čehož samozřejmě sešlo.¹⁷²

Napětí vyvrcholilo 25. června 2006, kdy skupina Palestinců, mezi nimiž byli i členové Hamásu unesli izraelského vojáka.

To vyvolalo invazi izraelských vojsk do pásma Gazy. Situace se vyostřila dalšími únosy izraelských vojáků hnutím Hizballáh a jejich následným přesunem do Libanonu, přičemž při jejich následné záchranné operaci byli zabiti další izraelští vojáci. Premiér Olmert byl nucen s ohledem na veřejné mínění jednat. A došlo ke vzniku tzv. Druhé libanonské války.¹⁷³

Proč se Hizballáh rozhodl zapojit do tohoto konfliktu, není stále plně objasněné. Do této doby panoval na izraelsko-libanonské hranici relativní klid, což se 13. července 2006 změnilo.

Izrael podnikl řadu leteckých útoků zejména na základy Hizballáhu, ale zahájena byla i vzdušná a námořní blokádu Libanonu. Ve stejný den zasypal Hizballáh Izrael raketami. Válka i v tomto duchu pokračovala celý měsíc. Izrael se snažil zneškodňovat základny radikálů, ale i nezbytnou infrastruktura, neboť Hizballáh vypálil denně až 100 raket na izraelská města.¹⁷⁴ Rozdíl této války oproti všem ostatním konfliktům byl v poměrně vysoké úspěšnosti a přesnosti útoků. Roli hrálo i to, že Izraelci nepředpokládali takovou technickou ani logistickou vybavenost protivníka.

Boje pokračovaly a ani OSN nedokázala prosadit delší, než 48 hodinové přiměří. Po složitých jednáních byla nakonec 11. srpna 2006 oběma stranami přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN o příměří, která měla zastavit boje a zároveň byla vyzvána libanonská armáda, aby převzala jižní Libanon. I přesto, že konflikt byl ukončen rezolucí OSN, bylo to zejména v arabském světě chápáno jako vojenské i politické vítězství.¹⁷⁵

Vztahy mezi USA a Izraelem ovšem zůstaly nezměněné. Spojené státy útok Izraele na Hizballáh podporovaly, přičemž byly vedeny podobným motivem jako Izrael, tedy snahou o co největšího oslabení této organizace. A současně s Izraelem sdílely názor, že útok proti Hizballáhu je nutnou a přirozenou sebeobranou. Zatímco postoj USA byl jednoznačně proizraelský, oficiální postoj Evropské unie byl opět ovlivněn nejednoznačností, především díky odlišným postojům jednotlivých zemí, kdy Německo a Velká Británie stály, za postupem Izraele, zatímco Francie tento postup odsuzovala.¹⁷⁶

Ani poté se však situace nezklidnila. Roztříštěnost palestinského vedení je možno doložit na příkladu z roku 2007, kdy Hamás získal v pásmu Gazy veškerou kontrolu nad umírněnějším Fatahem a v reakci na to získal Fatah převahu nad Západním břehem. I přes snahu zejména Egypta o smíření mezi oběma frakcemi však k výraznější změně nedošlo.¹⁷⁷

Ihned po převzetí moci Hamásu nad pásmem Gazy začali radikálové ostřelovat izraelská města a osady. Po odvetných akcích ze strany Izraele a následném příměří se ostřelování raketami opět zvýšilo a tak Izrael podnikl akci Lité olovo, jehož cílem byly zejména silné letecké údery proti vojenským základnám a následně pozemní ofenziva. Situace byla o to složitější, že Hamás operoval z civilních budov a bylo tedy velmi obtížné vyvarovat se civilním ztrátám. Proti tomu se silně ohrazovala Evropská unie, zejména Francie, ale i OSN a následně i USA pod novou administrativou Baracka Obamy, která vyzývala k ukončení operace.

Příměří se nakonec podařilo vyjednat Egyptu. Ukončení bojů opět považoval Hamás za své vítězství, neboť se ho Izraeli nepodařilo zničit.¹⁷⁸

4.