Studijní obor: Hospodářská politika

Obsah

1.úvod 7

2. HISTORICKÉ SOUVISLOSTI 10

3.Komparace postojů USA a VYBRANÝCH EvropSKÝCH STÁTŮ k Izraeli a jeho okolí 25

4.ZÁVĚR 61

5.SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ 63

6.SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK 68

7.SEZNAM PŘÍLOH 69

1. úvod

Na světě není mnoho lidí, kteří by alespoň někdy neslyšeli o konfliktech mezi Židy a Palestinci, Židy a Araby. Důvodem, proč téměř každý člověk na světě o tomto konfliktu někdy slyšel, je zcela jistě ten, že se tento konflikt zdánlivě táhne od nepaměti a většina lidí, kteří v něm nejsou osobně nebo profesně zainteresováni, ani pořádně neví, proč tento stále se opakující konflikt vznikl, proč se stále nevyřešil a na jakou stranu se mají v tomto složitém konfliktu přiklonit.

A právě odlišnost pohledů na daný konflikt nejenom mezi běžnými lidmi, ale i mezi státy, které spojuje podobná historie a které sdílejí stejné hodnoty, mě přivedla ke snaze osvětlit podstatu tohoto konfliktu, ale i pochopit vášně, které vzbuzuje i mezi podobně smýšlejícími a racionálně uvažujícími lidmi. Zároveň by tato práce měla dát odpověď na otázku, zda a případně jak velká je tato odlišnost při hledání způsobu řešení v takto složitém procesu mezi podobně smýšlející zeměmi, jako jsou evropské státy a Spojené státy americké.

Nyní se ale zaměřme, z čeho plynou rozdíly v uvažování lidí při vyslovení sousloví „izraelsko-palestinský konflikt“. Těch důvodů je mnoho. Mezi ty hlavní zcela jistě patří nedostatečné informace věnované této problematice ve světových médiích, které by obyčejným divákům, posluchačům, či čtenářům naznačily hlavní důvody a příčiny vzniku tohoto konfliktu, a to nikoliv pouze v povrchní a aktuální rovině, ale především v rovině hlubší, historické. V té rovině, která tyto konflikty odstartovala, protože pouze tehdy se můžeme dobrat nějaké objektivity, na základě které by bylo možné utvořit si na tuto problematiku vlastní názor bez předsudků.

Předsudky, zažité „pravdy“, různá zjednodušování a mýty jsou totiž nedílnou součástí tohoto konfliktu, ve kterém jsou navíc umocněny tím, že se jedná právě o Židy¹ na jedné straně a muslimy na straně druhé, na které má mnoho lidí, mnohdy i nespravedlivě utvořený názor dřív, než si ony objektivní, nestranné informace získají.

Zde se dostávám k dalšímu faktoru, který zásadním způsobem ovlivňuje, zkresluje a zjednodušuje pohled lidí na tento konflikt. Tím jsou propagandistické informace, jejichž cílem je ukázat sama sebe v co nejlepším světle a co nejvíce pošpinit protivníka.

Dezinformace byly, jsou a budou nedílnou součástí konfliktů. Nicméně v současném internetovém světě teprve nabývají na síle a stávají se jakousi novou formou vedení války. A i když se to nezdá, podpora veřejného mínění je pro vedení skutečné války, kde se umírá, nezbytná.²

Jak jsem se z vlastní zkušenosti přesvědčil, je pro úplné pochopení nejenom tohoto konfliktu, ale všeho, kde se snažíme dosáhnout nějaké objektivity, nezbytné pochopit souvislosti. To je asi jediná obrana proti zjednodušování, pro které, zvláště u tohoto nesmírně složitého, ale ze sociologického hlediska velice zajímavého konfliktu, není místo. Proto, aby se v této práci předešlo výše popsaným jevům, bude se tato práce ve své první kapitole zabývat historickými událostmi a souvislostmi, které daly základy budoucímu konfliktu zejména mezi Židy a Palestinci, ale i Židy s ostatními Araby.

Další část práce se již bude zabývat moderními dějinami od konce 19. století, tedy od doby, kdy se začal formovat moderní sionismus. Důraz bude kladen na objasnění zásadních historických milníků v cestě za snahou sionistů vytvořit vlastní stát v oblasti Palestiny. Součástí bude i vývoj postojů dosavadních obyvatel této oblasti k sionistické snaze návratu do Svaté země. Pro úplnost nemůže být opomenuta ani pozice velmocí, zejména pak Spojených států, Velké Británie, Francie, Německa, ale i Sovětského svazu, jejichž postoje se v souvislosti s vlastními zájmy často měnily, přesto sehrály v této sionistické snaze zásadní roli.

Navazující část práce se již týká období po vzniku státu Izrael. Toto období bylo zcela odlišné od období před jeho vznikem, zejména eskalace násilí byla do té doby v této oblasti nevídaná. Výraznou změnou ovlivňující dění ve Svaté zemi byl nejenom vznik židovského státu v srdci arabského světa, ale také změna mezinárodněpolitické situace ve světě.

Po druhé světové válce došlo ke změně sil ve světě, kdy z multipolárního systému došlo ke vzniku systému bipolárního, což výrazným způsobem změnilo i situaci na Blízkém východě. Jednotlivé konflikty měly často v pozadí i nádech studené války, což se, jak práce ukáže, projevovalo v přímé i nepřímé podpoře jednotlivých účastníků konfliktů.

Další významná změna v situaci kolem Blízkého východu nastala až s pádem železné opony. Uvolnění mezinárodního napětí byla příhodná doba ke změně zavedeného status quo v podobě neustále se opakujících válek, krizí a teroristických útoků. I když se zdálo, že tato změna by mohla mít za následek i změnu postojů přímých aktérů konfliktu k dané situaci, ukázalo se, že problémy způsobené mnoha desítkami let křivd a nespravedlností mezi oběma tábory jsou již na takové úrovni, že je jen velmi těžké nalézt kompromis, který by tento konflikt jednou pro vždy ukončil pro spokojenost obou stran. Proto i po pádu železné opony a po zpočátku úspěšných mírových jednáních došlo opět k mnoha útokům, válkám a povstáním a ani do dnešních dnů není konflikt, i přes nezanedbatelné úspěchy, stále ukončen.

2. HISTORICKÉ SOUVISLOSTI

2.1. Původní osídlení

Oblast, kde se rozkládají Izrael a Palestina procházela složitým vývojem už od svého počátku. Poprvé byla obydlena již čtyři tisíce let před naším letopočtem Kanaánejci, Semity, ale i dalšími národnosti a tato oblast se nazývala Kanáán. Ve třináctém až desátém století př. n. l. (historické prameny pro období příchodu Izraelců se značně liší)³ se do této oblasti začínají stahovat první židovské kmeny, které se střetávají s původními obyvateli, načež kolem roku 1000 př. n. l. vzniká židovský stát Izrael, tak jak je vylíčen v Bibli. ⁴ V polovině devátého století př. n. l., po smrti krále Šalamouna, se biblický stát Izrael rozděluje na dvě oblasti: severní království zvané Izrael s hlavním městem Samaří a jižní království zvané Judea s hlavním městem Jeruzalémem. Kolem roku 700 př. n. l dobývají Asyřané starověký Izrael a jeho lid zmasakrují. Podobný osud čeká i Judeu, která je roku 576 př. n. l dobyta Babyloňany a přeživší Židé jsou nuceni utéct.⁵

V období mezi lety 539 až 63 př. n. l. bylo dění v oblasti velice hektické. Oblast byla nejprve ovládána Babyloňany a následně se dostala pod kontrolu Peršanů, kteří dobyli Babylon. Za období vlády Peršanů došlo k návratu mnoha židovských exulantů, kteří se těšili značné míře nezávislosti, nicméně obnovit suverénní stát se již nepodařilo. Následovalo období nadvlády Řeků pod vedením Alexandra Makedonského, který porazil Peršany. Po jeho smrti ovládli oblast nejprve Ptolemaiovci a následně Seleukovci.⁶

Období rozkvětu pro starověké Židy nastalo po roce 142 př. n. l., když vedeni bratry Makabejskými porazili v povstání Seleukvce a na dlouhá staletí naposledy si užívali samostatnosti. Mezi lety 63 př. n. l. – 324 n. l. následovalo období římské nadvlády. Během tohoto období došlo k velkým protestům proti římské vládě, které vygradovalo Velkým židovským povstáním v roku 66 př. n. l. To ovšem Římané ustáli. Mnoho Židů bylo zabito, mnozí byli odvlečeni do otroctví a ostatní byli nuceni uprchnout do okolních zemí. Římané přejmenovali danou oblast na Sýrie-Palestina a nechali zbořit Jeruzalém. Po rozpadu Římské říše následovalo na území Palestiny období byzantské nadvlády a s ní rozšiřování křesťanství až do roku 640 n. l.⁷

Poté přichází na řadu období arabské nadvlády způsobené šířením nové víry proroka Mohameda a s ní rozšíření arabského obyvatelstva na území dnešního Blízkého východu. Nutno ovšem zmínit, že po dobytí Jeruzaléma Araby byla uzavřena dohoda mezi Araby a zde žijícími křesťany a Židy o tom, že ani jedna strana nebude obracena Araby k islámu. Vznikla tak dohoda o jakési náboženské svobodě.⁸

Na konci raného středověku, kolem roku 1099 začínají křesťané podnikat křižácké výpravy do oblasti dnešního Izraele a Palestiny, přičemž ušetřeni nejsou ani zdejší Arabové a ani Židé. Oblast římského označení Palestiny je tedy do roku 1291 pod správou Evropy. Tu ukončila až armáda Mameluků.⁹

Až v tomto období, tedy na konci 13. století se na tomto území stal islám dominantním náboženstvím. Nadvládu Mameluků ukončila až na začátku 16. století, přesněji roku 1517 Osmanská říše. Dlužno podotknout, že Židé i ostatní národy měli právo vyznávat své náboženství bez větších omezení. Množství Židů se na daném území v 17. a 18. století začalo zvyšovat. V průběhu 19. století, tedy v době, kdy se začala Osmanská říše drolit, se o oblast začala zajímat zejména Velká Británie.

Toto období je také charakteristické vznikem sionismu a arabského nacionalismu a první vlnou přistěhovalectví Židů do oblasti tehdejší Palestiny. Po první světové válce svěřila Společnost národů správu nad územím Palestiny Velké Británii.¹⁰ Na území Svaté země tedy vznikl britský mandát Palestina pojmenovaný podle původního římského označení. Po roce 1948 vznikl moderní stát Izrael a v roce 1994 vznikla Palestinská národní autonomie.

Z výše stručné popsané historie území je na první pohled zřejmé, že oblast Svaté země má více než pestrou historii.

V oblasti se již od pradávna prolínaly různé civilizace všemožných vyznání. Už z toho je vidět, že konflikty na této civilizační křižovatce nejsou z historického hlediska ničím novým a jsou pouze pokračováním v tisícileté historii této oblasti.

Na druhou stranu je nutné zmínit a zároveň vyvrátit všeobecně přijímanou „pravdu“ těch, kteří tvrdí, že konflikt mezi Araby a Židy je na světě od nepaměti. Už z velice stručné historické posloupnosti střídání národů ovládajících toto území je patrné, že konflikty mezi Židy a Araby byly jen jedny z mnoha. A pokud bychom uvažovali tímto způsobem, mohli bychom stejně popsat i vztahy mezi židy a křesťany a křesťany a muslimy. Proto je tento zažitý mýtus zcela lichý a nezakládá se na pravdě.

Židé, kteří na území Svaté země zůstali i poté, co Římané v roce 70 n. l. fakticky zničili židovské království,¹¹ vycházeli s dominantním etnikem, které právě nad danou oblastí drželo správu, vcelku dobře. A i když židé a křesťané nebyli s Araby v úplně rovnoprávném vztahu (museli platit zvláštní daně, nesměli se oženit s muslimskými ženami, nemohli zastávat některé funkce atd.), využívali chráněného statusu a nebyli nuceni ke konvertování k islámu. Židé s Araby aktivně spolupracovali a vzájemně spolu obchodovali. Přičemž Arabové je respektovali, neboť si byli vědomi společných prvků svých náboženství. Ne nadarmo jsou judaismus, křesťanství a islám označovány jako „abrahámská náboženství“ podle postavy proroka Abraháma. Židé a Arabové se navzájem respektovali i díky dalším společným znakům, jako jsou například stejná svatá místa, podobné náboženské úkony, náboženské předpisy, ale i arabština a hebrejština jsou jazyky vycházející ze stejných jazykových základů.¹²

Faktem zůstává, že Evropané se v mnoha případech chovali k Židům podstatně hůře, než Arabové. Židé dokonce bránili Jeruzalém s Araby bok po boku proti křižáckým výpravám a po jejich vítězství dokonce muslimové podporovali židovské přistěhovalectví.

Výše uvedené samozřejmě neznamená, že soužití mezi Araby a Židy bylo vždy a za všech okolností harmonické, ale pronásledování a antisemitské projevy byly na rozdíl od Evropy spíše výjimečným jevem. Ne náhodou vznikl antisemitismus vůči Židům v Evropě, nikoliv uprostřed arabského světa.

2.2. Vznik sionismu

Rostoucí antisemitismus vůči Židům v Evropě dal od druhé poloviny 19. století vzniku sionismu. Sionismus je možno chápat, jako formu židovského nacionalismu a tužbu po vlastním státě. Dalším možným vysvětlením vzniku sionismu v Evropě je reakce na rostoucí nacionalismus mezi evropskými státy, který se promítl i do Židovské obce. Tak či tak, Židé v reakci na světové události a klima, začali cítit touhu po vlastním státě. A není náhoda, že tyto myšlenky na vlastní stát vznikly v Evropě, neboť Židé žijící v Osmanské říši takovéto nebezpečí a potřebu nepociťovali. Tato skutečnost tedy vyvrací všeobecné tvrzení, že Židé a Arabové jsou v konfliktu od nepaměti. Naopak.

Za autora myšlenky vlastního židovského státu je považován vídeňský novinář Theodor Herzl, i když se stejnými myšlenkami přišli již mnohem dříve jiní sionističtí myslitelé Moses Hess a Leo Pinsker.¹³ Ale až Herzlovi se podařilo z okrajových myšlenek na založení židovského státu udělat celospolečenské téma.¹⁴ Jedním z důvodů Herzlova angažování se v této otázce bylo nespravedlivé obvinění francouzského důstojníka židovského původu z vlastizrady na základě zfalšovaných důkazů, který byl obviněn pod tlakem rostoucích antisemitských nálad ve společnosti. Tato zkušenost vedla Herzla k tomu, že se pro něj stal antisemitismus velmi citlivou záležitostí a vyvolal u něj potřebu angažovat se při otázce vzniku vlastního židovského států, který začal považovat za nezbytný.¹⁵

Zajímavým faktem je také to, že v původních myšlenkách na místo vzniku nového států nefigurovala pouze oblast Palestiny, ale zejména Argentina. V úvahu připadaly ještě Kypr, Kongo nebo Uganda.¹⁶

Je zajímavé pohrát si s myšlenkou, jak by se vyvíjel svět, kdyby nakonec bylo rozhodnuto pro jinou oblast než území Blízkého východu.

Na prvním sionistickém kongresu konaném v roce 1897 v Basileji byla ovšem odsouhlasena snaha o založení židovského státu v Palestině, v historickém domově Židů.

Sám Herzl si po skončení basilejského kongresu do svého osobního deníku poznamenal: „Pokud bych měl celý basilejský kongres shrnout do jediné věty, kterou však nesmím vyslovit na veřejnosti, pak by zněla takto: V Basileji jsem založil židovský stát… Kdybych toto vyslovil nahlas dnes, sklidil bych všeobecný posměch. Možná za pět a určitě za padesát let to bude vědět každý.“ ¹⁷

K tomuto ambicióznímu plánu ovšem bylo nutné přesvědčit významné osobnosti. Herzl pro svůj projekt získal podporu německého císaře Viléma II. Jednání ovšem selhala při snaze se dohodnout s osmanským sultánem Abdulhamidem II, který nedal souhlas ke zřízení autonomní židovské domoviny na území Palesitny, naopak vydal nařízení omezující přistěhovalectví do této oblasti. Následně z podpory tohoto projektu ustoupil i německý císař a myšlenka vlastního židovského státu se odložila.

I přesto, že Židé zatím nenašli podporu na nejvyšších místech pro vytvoření vlastního státu, myšlenky sionismu byly stále aktuální. To se projevovalo zejména vlnou přistěhovalectví Židů do oblasti Palestiny. Židé v té době využívali výsady evropských mocností, umožňující turistům a poutníkům vstupovat na území Palestiny. Zde sionisté skupovali půdu od místních rolníků a začali na ní zakládat vlastní statky, hospodářství a následně i vesnice a města.

Vedle evropského, následně i židovského nacionalismu (sionismu), vzniká na konci 19. století i nacionalismus arabský.

Arabský nacionalismus byl v té době hnán zejména snahou o osamostatnění se od Osmanské říše, kterému byla věnována veškerá pozornost a imigrace Židů do Svaté země byla na samém okraji zájmu. Vždyť zatímco v 18. století žilo v Palestině asi 5 000 Židů na 300 000 Palestinců, v roce 1880 žilo v Palestině na 24 000 Židů na 470 000 Palestinců. Z toho vyplývá, že i přes velkou vlnu imigrace byli Židé v Palestině stále výraznou menšinou. ¹⁸

Naopak mnozí Palestinci spatřovali v přistěhovalectví Židů možnost nové spolupráce, nových obchodních příležitostí a vyšších zisků. Určité pochybnosti se začaly objevovat až před první světovou válkou, kdy stále další imigrační vlny způsobily nárůst poměru Židů k Palestincům téměř na 20 procent. V absolutních číslech to v roce 1914 vypadalo tak, že v Palestině žilo 90 000 Židů na půl milionu Palestinců. Tento nárůst Židů v oblasti, do určité míry i pod vlivem evropského antisemitismu, vyústil až v to, že dosud velmi tolerantní Arabové založili tzv. Palestinskou národní stranu, prostřednictvím níž se v parlamentu důrazně ohrazovali proti dalším vlnám židovského přistěhovalectví. ¹⁹

První problémy faktického rázu začaly mezi Araby a Židy vznikat v souvislosti s prodejem půdy sionistům. V té době se velká většina zdejších obyvatel živila pastevectvím nebo rolnictvím, přičemž se starali o půdu, kterou vlastnily většinou bohaté arabské rodiny, které nechávaly rolníky a pastevce tuto půdu užívat. Pro tyto rodiny, které žily většinou v zahraničí, ale bylo výhodné tuto půdu, většinou velmi dobře situovaným a organizovaným sionistům, prodat. To nebyl problém do té doby, dokud Židé, kteří tuto půdu získali, nechali rolníky a pastevce na této půdě pracovat, tak jak doposud. Problém nastal ve chvíli, když labourističtí sionisté začali tento model odpouštět, neboť se podle nich neshodoval s duchem sionismu. Následkem tohoto neuvážlivého jednání, ať už ze strany bohatých Arabů vidících jen okamžitý zisk, tak ze strany sionistů, kteří se chovali velice věcně, muselo mezi lety 1891 - 1900 téměř 43 procent rolníků opustit půdu, o kterou se starali, zúrodňovali a na které hospodařily celé generace jejich rodičů a prarodičů bez jakéhokoliv odškodnění. ²⁰

Při hlubším zamyšlení se nad tímto problémem je z mého pohledu toto jednání obou stran jednou z prvotních příčin, které v budoucnu vyvolaly onen pocit nespravedlnosti, který zadělal na vznik problémů, jejichž následky jsou patrné dodnes.

Je ovšem třeba zmínit to, že ještě rok před vznikem státu Izrael vlastnili Židé pouze 20 procent palestinské půdy. I tak tato skutečnost měla vliv na první větší rozpory mezi Židy a Palestinci. Muslimy ovšem neznepokojoval jen prodej jejich půdy, znepokojení začala vyvolávat i hesla mnohých Židů o „výspě civilizace proti barbarství“ a tak podobně. Není s podivem, že takovéto řeči začaly i nezaujaté Araby urážet a na počínání Židů začali nahlížet jako na snahu Evropanů podřídit si muslimy. ²¹

Je otázkou, zda právě tato do jisté míry arogance ze strany sionistů, není právě onou příčinou, která měla za následek vznik protižidovských nálad v celém regionu. Vždyť i sám Herzl nahlížel na příchod Židů do oblasti, pohledem klasického Evropana. Tedy tak, že spolu s Židy přijde do oblasti pokrok a civilizace, neboť Arabové nejsou něčeho takového schopni. Neuvědomoval si, že evropský způsob života nemusí být tím, co si zdejší obyvatelé přejí a těmito názory proti sobě pouze vytvoří opozici.

Je také nutno podotknout, že ne všichni se s takovýmito postoji ztotožňovali. Zformoval se i proud Židů, kteří právě proti takovémuto opovržlivému až pohrdavému chování vystupovali a varovali před ním. Sionista Hans Kohn, narozený v Praze k tomuto poznamenal: „Nebudou všechny pocity o našich utlačovatelích tak trochu k smíchu, když my – zdaleka už ne pouze utlačovaní – ale my, co už slabí nejsme, budeme připravovat Araby o jejich práva a jejich národ?“²² Výhrady podobného znění později pronesl i slavný fyzik židovského původu Albert Einstein.

Je zajímavé, že arabská opozice se do dvacátých let 19. století zformovala nikoliv z řad muslimských Arabů, nýbrž z Arabů křesťanských, kteří v tomto období tvořili necelou pětinu místních Arabů. Ovšem ani muslimská část Arabů nebyla ze snahy o vytvoření nové židovské domoviny v Palestině příliš nadšena. Právo Židů na jejich původní domov nepovažovali za oprávněné, neboť od dob původních židovských států uplynulo více, než dva tisíce let a ke všemu to nebyli Arabové, kvůli kterým museli Židé odejít. ²³ Přesto je nutné podotknout, že přes veškeré dosavadní problémy nebyly vztahy mezi sionisty a Araby nijak vyhrocené a pohybovaly se pouze v ústní rovině.

Zde se dovolím vymezit proti argumentům těch sionistů, kteří proklamují své svaté právo na návrat na území Palestiny pouze na základě historického obývání tohoto území. Pomineme-li, že z historického hlediska území Palestiny neobývali pouze Židé, ale také mnoho dalších národů (jak je uvedeno v předchozím textu), tak i přesto není dle mého názoru možné uplatňovat plný nárok na území, které po celá staletí obývá někdo jiný. Pokud bychom tento argument přijali jako oprávněný, byl by to precedent, který by změnil charakter a legitimitu většiny států na celém světě.²⁴
2.3. Rozpad Osmanské říše, mandát Palestina

Zásadní roli pro utváření vztahů mezi Židy a Araby sehrála tehdejší supervelmoc Velká Británie. Velká Británie vnímala Osmanskou říši jako ochranu Blízkého východu zejména před zájmy Francie a Ruska. A proto sblížení Německa s osmanským sultánem vyvolávalo v Britech obavu o své zájmy nejen v jižní části Iráku, zejména díky nalezištím ropy, ale v Indii. Proto se Britové ihned po začátku první světové války snažili získat kontrolu na spravovaných územích. Již během války se britská vláda zabývala poválečným uspořádáním Osmanské říše, o kterém jednala s Araby, u kterých již byly aktivovány nacionalistické tendence proti turecké nadvládě. Britové si byli dobře vědomi nutností pomoci Arabů v boji proti Osmanské říši. Arabové za to ale požadovali vytvoření vlastního arabského státu. O tom sice Britové nebyli úplně přesvědčeni, ale dali Arabům příslib o arabské svobodě. Na základě těchto slibů dal šaríf Husajn roku 1916 rozkaz spustit tzv. Arabskou revoluci proti Osmanské říši, která pomohla ukončit několikasetletou nadvládu Osmanské říše nad územím Blízkého východu. Po ukončení turecké nadvlády byli Britové nuceni dát Arabům příslib vlastního suverénního státu.²⁵

Ve stejné době, kdy Britové slíbili Arabům vlastní stát, vydal britský ministr zahraničí Arthur James Balfour deklaraci, ve které slíbil podporu sionistů v úsilí o vytvoření vlastního státu. Ač byl tento příslib ministra zahraničí formulován velice diplomatickým až neurčitým způsobem, byli sionisté s deklarací spokojeni.²⁶ Balfour po vydání deklarace prohlásil: „Sionisté nepožadují, aby měli v Palestině výhradní postavení či zvláštní výhody… Základním principem sionismu jakožto demokratického hnutí vždy bylo a bude, že všechny etnické a náboženské skupiny v Palestině by se měly těšit úplné spravedlnosti a svobodě. Palestina musí být vybudována, aniž by byla porušena legitimní práva Arabů – nesmí jim být zkřiven ani vlas na hlavě.“²⁷

Problém spočíval v tom, že si obě strany nárokovaly právo na stejná území. Britové již tušili, že současná podpora Arabů i sionistů na vznik nezávislých států na stejném území nemá řešení.

V roce 1919 došlo k historické dohodě mezi Chajimem Weizmannem, sionistickým vůdcem a emírem Fajsalem, vůdcem arabského obyvatelstva. Fajsal přislíbil podporu sionismu v Palestině výměnou za podporu vzniku arabského státu v Sýrii. Součástí dohody měla být i finanční podpora od sionistů směrem k Arabům. Dohoda však brzo vzala za své, neboť Britové nedodrželi své sliby a nechali Sýrii Francii. Tím dohoda definitivně zkrachovala.

Způsob dvojsečného chování Velké Británie se na jedné straně může jevit jako velice pragmatické, díváme-li se na problém očima Britů sledující své vlastní zájmy, nicméně z hlediska světového hegemona, který by měl zohledňovat i jiné roviny, například stabilitu regionu, než jen vlastní prospěch. Toto chování je ukázkou toho, jak nezodpovědná politika sledující jen krátkodobé zájmy může ovlivnit život v regionu na desítky let. Na druhou stranu, z předchozích řádků jasně vyplývá, že konflikt mezi Židy a Araby tu není odjakživa ani není důsledkem náboženských rozdílů, ale je způsoben pouze spory o území, vzniklé do jisté míry neschopností a nezodpovědností velmocí, zejména Velké Británie, postavit se v takto citlivé otázce čelem a přijít s nějakým konstruktivním řešením. ²⁸

Po konci první světové války došlo k rozpadu Osmanské říše, což vedlo k nutnosti rozhodnutí, co bude s oblastí dál. Na konferenci v italském San Remu se Společnost národů rozhodla pro poskytnutí mandátních práv v oblasti bývalé Osmanské říše Velké Británii a Francii, a to do té doby, než budou nastoupivší země schopny samostatnosti. Časový horizont ovšem nebyl nijak specifikován. Britové měli spravovat území dnešního Iráku a Palestiny, resp. Izraele a Francouzi měli mít na správu Sýrii.²⁹

Palestina se tedy dostala pod mandátní správu Velké Británie. Populace v Palestině se vlivem stále pokračujícího přistěhovalectví Židů měnila. I přesto byla arabská část obyvatelstva stále většinová, tvořila asi 80 procent populace. Nové mandátní uspořádání na Blízkém východě pod taktovkou Velké Británie a Francie nevzbuzovala zejména v palestinských Arabech zrovna velkou důvěru, a to i díky stále pokračujícímu přistěhovalectví Židů do oblasti. V nově vzniklém zřízení viděli pouze nahrazení nadvlády Turků Evropany. Tomuto pohledu nepřidávaly ani další okolnosti, jako povolení vyvěšování sionistické vlajky, zatímco vyvěšování vlajky arabských nacionalistů bylo zakázáno, nemluvě o poměrně arogantních prohlášeních čelních představitelů sionistů. Arabské obyvatelstvo začalo cítit značné obavy a ohrožení. Těmto náladám nepřidávala ani skutečnost, že zatímco v britské mandátní dohodě nebyla jediná zmínka o palestinské nezávislosti, sionistům, kteří byli na území Palestiny ve velké menšině, Britové slíbili téměř vše, co sionisté požadovali.³⁰ Následkem této frustrace byl vznik prvních střetů mezi sionisty a Araby. Za nimi stáli s velkou pravděpodobností arabští radikálové. Dlužno podotknout, že tyto útoky byly v této době čistě okrajovou záležitostí a na svědomí je měla hrstka radikálních Arabů. Sionisté nicméně s těmito potyčkami počítali, což potvrzuje prohlášení například Vladimíra Žabotinského: „Arabové milovali svoji zem stejně jako Židé. Instinktivně velmi dobře pochopili záměry sionistického hnutí a jejich rozhodnutí bránit se bylo naprosto přirozené. Mezi Araby a Židy nedošlo k nedorozumění, jednalo se o přirozený spor.“³¹

Spory se ale objevovaly i mezi Židy samotnými. Zejména mezi židovskými komunisty a židovskými labouristy. První větší násilnosti mezi Araby a Židy se začaly objevovat po roce 1920, kdy nejprve Arabové zaútočili na židovské obchody, přičemž odveta na sebe nenechala dlouho čekat a tento model se začal opakovat. Těchto násilností se začali obávat Britové, kteří přišli se souborem opatření, které mělo napětí zmírnit. Jednalo se o tzv. první Bílou listinu, v jejímž rámci se předpokládal vznik zákonodárného orgánu skládajícího se ze zástupců obou komunit. Nejednoznačnost v rozhodnutí, zda se k tomuto orgánu připojit, stála Araby možnost ovlivňovat dění v Palestině.

Koncem dvacátých let, konkrétně v roce 1929 došlo ke vzniku další vlny střetů a násilností. Spouštěčem byl tentokrát spor, v němž ústřední roli hrála posvátná Zeď nářků. Od dob, kdy vládli v Palestině muslimové, měli Židé povoleno se u Zdi nářků modlit a provádět veškeré náboženské rituály. Zeď nářků však oficiálně patřila muslimské náboženské nadaci. Na konci dvacátých let však sionisté přišli s nabídkou Zeď nářků odkoupit. V tom Arabové spatřovali jakousi paralelu toho, co se stane s celou Palestinou. Této události předcházela situace, kdy sionisté chtěli látkou oddělit prostor pro ženy a muže. V tom Arabové spatřovali porušení pravidel, trvajících několik staletí. Ty události ve spojitosti se stále pokračujícím prodejem půdy bohatých Arabů Židům, vedoucí k stále větší nezaměstnanosti v řadách nižších arabských vrstev způsobil výrazné zvýšení napětí. Po rozšíření informací o útocích Židů na muslimské mešity přešli Arabové do útoku na židovskou čtvrť, kde povraždili na 64 neozbrojených Židů. To vyvolalo židovskou odvetu. Výsledkem tohoto krveprolití bylo 133 mrtvých Židů a 116 mrtvých Arabů. Na dokreslení skutečné situace je třeba zmínit ještě jednu událost, která vypovídá mnohé o vztazích běžných obyvatel Palestiny. Při těchto útocích, i přes všechny spory, našlo podle historických pramenů bezmála 500 Židů úkryt u svých arabských sousedů, kteří jim tím zachránili život.³²

Ve třicátých letech s nástupem Adolfa Hitlera k moci se vlna imigrace do Palestiny zdvojnásobila. Židé v Palestině již tvořili nezanedbatelných 30 procent populace. Úměrně s tím se začalo zvyšovat i napětí v zemi, které bylo doprovázeno novou vlnou násilností. Palestinci požadovali zastavení jakéhokoliv přistěhovalectví Židů. To se ovšem nestalo a v roce 1936 vypukla další vlna nepokojů nazývaná Arabská revoluce. Její součástí měl být bojkot židovských výrobků, generální stávka všech Arabů, ale i útoky na britské a židovské instituce, vlaky, telefonní spoje, či naftovody. Tady „revoluce“ nebyla příliš úspěšná, neboť během ní přišlo o život 5 000 Arabů, 400 Židů a 200 Britů. Po ekonomické stránce se situace pro Palestince jenom zhoršila, neboť židovští dělníci během stávky nahradili dělníky arabské, židovští farmáři zvýšili vlastí produkci na úkor Palestinců. Vyhrocenou stávkovou situaci se podařilo uklidnit až posílením britských jednotek v Palestině. Na tuto vlnu násilnosti reagovala Velká Británie vznikem tzv. Peelovy komise, která se snažila hledat možnosti společného žití Arabů a Židů v jednom státě. Mírové soužití mezi oběma skupinami se i vlivem zcela protichůdných požadavků jevilo jako neřešitelné. Z toho důvodu navrhla komise jako jediné možné řešení rozdělení Palestiny na dva státy.

I přesto, že podle návrhu mělo připadnout 80 procent palestinského území Arabům, tak s tímto konceptem nesouhlasili. Hlavní námitky spočívaly v tom, že nejúrodnější část země by připadla sionistům, ale také skutečnost, že palestinská část se měla být spravována sousedním Transjordánskem. Sionisté by s tímto návrhem souhlasili, neboť automaticky předpokládali, že by se jejich území v budoucnu ještě zvětšilo. Arabové na tento návrh reagovali dalšími nepokoji, přičemž terčem nepokojů se staly britské instituce a úřady. Britové se s těmito aktivitami vypořádali tak tvrdě, že se arabský odboj v podstatě rozpadl.³³ Britové pokračovali ve snaze rozdělit Palestinu vznikem tzv. Woodheadovy komise. Ale ani tento pokus se nesetkal s pozitivní odezvou.

S nástupem druhé světové války přehodnotili Britové své priority v zahraniční politice a byli nuceni k situaci v Palestině přistoupit s ohledem na své geopolitické zájmy. Strategickým cílem bylo pro Británii ubránit Egypt a zejména Suezský průplav. K zrealizování tohoto plánu měla jako letecká základna sloužit právě Palestina. Z toho důvodu potřebovali Britové na tomto území klid. Typický britský pragmatismus spočívající v tom, že v dobách míru je lepší být zadobře s Židy, zatímco v období války je lepší být zadobře s Araby, se projevil ve vzniku tzv. Bílé listiny, která byla známá pod názvem MacDonaldovo memorandum. Dokument obsahoval konkrétní návrhy na omezení židovského přistěhovalectví, a to i přes kritickou situaci pro evropské Židy a zároveň v ní bylo Arabům garantováno, že bez arabské většiny nikdy nedojde ke vzniku židovského státu. Tuto listinu nicméně odmítli jak Arabové, tak Židé. Židé nechápali změnu postoje Velké Británie, zejména v této pro Židy vyhrocené době a Arabové nesouhlasili s tím, že arabský stát by neměl vzniknout hned. Navíc požadovali úplné zastavení přistěhovalectví.³⁴

Ve třicátých letech se na obou stranách, jak na straně sionistů, tak na straně Arabů začaly silněji prosazovat i stále radikálnější skupiny, které byly ochotny pro svoje zájmy udělat vše. Na straně Arabů vznikla radikální islamistická skupina Černá ruka, jejímž organizátorem se stal Šejch Izz ad-Din al-Kasám. Ten byl v roce 1935 zabit britskou policií, přesto se v následujících letech stal inspirací pro radikály z řad islamistů nazývající se Hamas. Toto hnutí po něm následně pojmenovalo svou nejradikálnější frakci, která se vyznačovala sebevražednými útoky v židovských městech. Dalším vůdcem boje proti sionistům a Britům se stal Velký muftí. Ten po vydání zatykače na svou osobu utekl do Itálie. Muftího nenávist k Britům a Židům byla taková, že se sešel s Adolfem Hitlerem a v mnohém přijal i nacistickou rétoriku. Následně se snažil vyvolat svatou válku proti Britům. Čelní palestinští představitelé se od něj nicméně distancovali, přesto i po válce zůstal u mnohých Arabů velmi oblíbený.

Polarizace postojů se projevovala i na straně Židů. Před válkou byli hlavní radikální skupinou revizionisté stojící vedle Vladimíra Žabotinského. Po jeho smrti se od této skupiny odtrhla ještě radikálnější frakce pod vedením Avrahama Sterna. Odpor jeho a jeho radikální skupiny k Britům a Arabům byl natolik veliký, že těsně před druhou světovou válkou byl schopen jednat s Adolfem Hitlerem o spojenectví proti Velké Británii, výměnou za přesun německých Židů do Palestiny. Na jeho prosbu ovšem Němci nereagovali. Přesto jeho úžas k nacistickému Německu byl takový, že se nerozpakoval požádat Němce o pomoc při vytvoření Židovského státu.³⁵

Tyto radikální postoje na obou stranách však během druhé světové války nebyly zdaleka postojem většinovým. I přes otřesení Židů z Bílé listiny a omezení přistěhovalectví v době nacistického běsnění v Evropě, což bylo pro většinu Židů nepochopitelné, si byli vědomi toho, že podpora Velké Británie ve válce proti nacistům je nezbytná. Proto vedení sionistů veřejně prohlásilo oddanost Velké Británii.

Stejně tak i Vysoká arabská komise se od největší arabské autority, Velkého muftího, působícího během války v Německu, distancovala.

V roce 1943 se vztahy mezi Brity a Židy začaly mírně oteplovat. Za touto změnou stojí zejména pozastavení platnosti Bílé knihy, i když toto příměří narušovaly teroristické útoky sionistických radikálů.³⁶

Významné změny se odehrály i na straně Arabů. Ti spolu s ostatními arabskými státy dali vzniku Lize arabských států. V rámci této budoucí smlouvy byl formulován možná stěžejní postoj Arabů k založení židovského států na území Palestiny: „Palestina představuje důležitou součást arabského světa a práva palestinských Arabů nemohou být dotčena, aniž by byl ohrožen mír a stabilita arabského světa…rovněž, jako ostatní, litujeme zla, které bylo během války uplatněno vůči Židům evropskými diktaturami. Ale otázka těchto Židů by měla být oddělena od sionismu, neboť nemůže být větší nespravedlnosti a agrese, než to, že bude problém evropských Židů řešen další nespravedlností vůči palestinským Arabům nejrůznějších vyznání a denominací… “³⁷

Velká Británie si v tomto období i vlivem osvobozeneckého hnutí v Sýrii, Libanonu, Iráku a Egyptě nechtěla dělat nepřátele, a proto se snažila zavděčit oběma stranám. Výše uvedené prohlášení arabských zemí, že Palestina je nedílnou součástí arabského světa, dokonce přivítala, neboť u zrodu Arabské ligy stáli ti, o něž se britská politika opírala ve snaze, že se tato organizace stane jakousi hrází proti pronikání amerického vlivu. Tím ovšem pobouřila většinu sionistů, kteří ihned začali požadovat odchod Britů z Palestiny a vytvoření vlastního státu. Po ukončení druhé světové války došlo na britském premiérském křesle ke změně, kdy Winstona Churchilla nahradil labourista Clement Attlee. Tato změna ve své podstavě znamenala znovu omezení přistěhovalectví Židů do Palestiny. Britové, vědomi si eskalace dalších problémů v regionu, raději upřednostňovali imigraci Židů do jiných zemí než do Palestiny. Svou roli zde začaly hrát i Spojené státy americké, které se zvýšily zájem o dění na Blízkém východě více než dříve. ³⁸

2.4. Konec britského mandátu, vznik Izraele, 1. izraelsko-arabská válka

Období po druhé světové válce se v Palestině vyznačuje zejména růstem počtu násilností, a to jak ze strany Židů, tak ze strany Arabů. Příkladem budiž události kolem města Haifa a Galileje, kde nezřídka docházelo k ozbrojeným přepadením, mučení a útokům na příslušníky obou stran. Každý měsíc zde umíraly stovky lidí.

Radikální sionisté se stále více odmítali přizpůsobovat britským požadavkům, což vedlo k zahájení protibritských operací. Dne 22. 7. 1946 spáchali sionističtí radikálové skupiny Irgun doposud největší teroristický útok proti britské správě, když odpálili nálože v hotelu Král David, což usmrtilo 90 lidí. Britové se však za žádných okolností nechtěli mandátu v Palestině vzdát. Nakonec se však britská vláda dne 25. 2. 1947 vlivem tíživé ekonomické situace v prvních poválečných letech rozhodla předložit „mandát Palestina“ do rukou nově vzniklé Organizace spojených národů (OSN).³⁹

Rozhodnutí o předložení mandátu Palestina OSN ovšem podle Britů nemělo znamenat vzdání se tohoto mandátu. Mělo znamenat pouze snahu Velké Británie o radu Valného shromáždění OSN jak řešit složitou situaci mezi Araby a Židy, když ani jedna strana není ochotna kompromisů. Na politickém poli si sionisté mezitím našli nového spojence – Spojené státy americké. ⁴⁰

Dne 28. dubna 1947 probíhalo ve velmi vypjaté náladě jednání Valného shromáždění OSN. Existovaly čtyři možné alternativy pro řešení situace v Palestině. Jednalo se buď o vytvoření nezávislého arabského státu, vytvoření nezávislého židovského státu, rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát nebo vznik poručenského systému v rámci OSN. Po mnoha diskusích byl vytvořen Zvláštní výbor OSN pro otázku Palestiny (dále jen Zvláštní výbor), aby Valnému shromáždění předal doporučení týkající se řešení palestinské otázky.

Doporučení Zvláštního výboru bylo jednoznačné a jeho závěry byly takové, že mandátní systém nad Palestinou musí skončit a musí dojít k nezávislosti Palestiny pod správnou a zodpovědností OSN a posvátným místům v Jeruzalémě poskytnout zvláštní statut.

Rozdílné názory Zvláštního výboru však panovaly v otázce státního zřízení v Palestině. Komise předložila dva plány: většinový a menšinový plán. Většinový plán předpokládal vytvoření dvou států a vznik zvláštního statutu pro Jeruzalém. Oba státy přitom měly ustanovit ekonomickou unii jako podmínku uznání jejich nezávislosti. Menšinový plán předpokládal vytvoření palestinské federace s hlavním městem Jeruzalémem. Velká Británie dala jasně najevo, že nehodlá uplatňovat ani jedno z řešení, pokud to nebude přijatelné pro obě strany. Spojené státy se v této otázce vyslovily pro většinový plán.

Většina ze speciální jedenáctičlenné komise zřízené OSN, jejímž členem byl i zástupce Československa tehdy dospěla k závěru, že nejlepším řešením je rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát se zvláštním statutem pro Jeruzalém. ⁴¹

Dne 29. 11. 1947 bylo Valným shromážděním OSN toto doporučení, dle mnohých dokumentů i pod vlivem obrovského sionistického lobby, odhlasováno v poměru 33:13. Proti tomuto usnesení se postavilo Řecko a Kuba, ale především všechny arabské země.⁴² Ty daly záhy jasný signál, že vytvoření samostatného židovského státu na území Palestiny nedovolí. A dění na Blízkém východě se začalo připravovat na první ozbrojený válečný konflikt.

Velké Británii skončil mandát nad správou Palestiny dne 14. května 1948. Ihned po ukončení tohoto mandátu došlo k tomu, o čem snily generace sionistů - po přečtení Deklarace nezávislosti vznikl nezávislý stát Izrael, který byl následně uznán Spojenými státy i Sovětským svazem, ale i dalšími zeměmi. Velká Británie se k uznání státu Izrael zatím nevyjadřovala.

Židé se ale z nově vzniklého státu dlouho neradovali. Už s předstihem arabské státy v čele s Egyptem, Jordánském, Irákem, Libanonem, Sýrií a Saudskou Arábií avizovaly, že toto rozhodnutí OSN nebudou respektovat a ihned po vyhlášení izraelské nezávislosti zahájily tyto země útok na Izrael.⁴³

Přestože arabské armády byly bezesporu v početní převaze, jejich nízká akceschopnost vlivem sporů, špatné koordinace a špatného sladění mezi jednotlivými veliteli vedla k tomu, že Izraelci arabský útok zastavili. Následovalo příměří vyhlášené OSN, které skončilo po 25 dnech, kdy Izraelci odrazili arabský útok a poprvé porazili arabskou armádu. V této válce hrála důležitou roli kromě schopnosti, resp. neschopnosti arabských armád, také motivace. Motivace arabských vojáků, kteří z velké části nepocházeli z Palestiny, se mohla jen velmi těžko měřit s odhodláním Izraelců, kteří po hrůzách nacistického běsnění v Evropě konečně získali svou nezávislost.⁴⁴

Důležitou roli v této první válce měly také dvě události. V první z nich hrálo ústřední roli Jordánsko. To v této válce hájilo pouze vlastní zájmy, přičemž se rozhodlo obsadit pouze část území, které OSN přisoudilo palestinským Arabům. To vše ve snaze připojit zmíněné území k Jordánsku. Tvrdá kritika arabského světa vůči takovému chování na sebe nenechala dlouho čekat. Druhá událost, mající velký vliv na výsledek války, je spojena s Československem. Izraelci, přestože měli dobrý výcvik a strategii, trpěli nedostatkem zbraní. A právě Československo i přes mezinárodní embargo na dodávky zbraní do Izraele, zásobovalo Izrael zbraněmi, municí, ale i letadly. Dle čelních izraelských vojenských představitelů pomohly tyto dodávky významným způsobem k porážce arabských armád.

Vítězství Izraele v první válce mělo pro Židy i symbolický význam, neboť zde prokázali vůli bojovat a zemřít pro svůj nově nabytý domov a zároveň poslali do okolí jasný vzkaz, že se ho bez tvrdého boje nikdy nevzdají. Ne náhodou tuto první arabsko-izraelskou válku Izraelci označují jako Válku za nezávislost.

Na jedné straně radost Izraelců z uhájení své nové domoviny, na druhé straně pocity bezmoci a obrovské nespravedlnosti u arabských Palestinců, kteří museli opustit své domovy, osady a města, ve kterých žily generace jejich předků. Jestliže v Palestině žilo na konci druhé světové války více než milion palestinských Arabů, v roce 1949 jich zůstalo na území nově vzniklého Izraele pouhých 130 tisíc. Většina z 900 tisíc palestinských uprchlíků se usídlila v částech Palestiny okupovaných Jordánskem, resp. Egyptem, tedy na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy.⁴⁵

Tímto okamžikem, rokem 1948 došlo k ukončení etapy, ve které žili sionisté a Arabové převážnou většinou času v toleranci a míru. Od tohoto roku se spor mezi Židy a palestinskými Araby (dále jen Palestinci) a Židy a Araby obecně dostal novou rovinu, která se táhne již 66 let a která nemá bez snahy a chuti k nalezení kompromisu naději na změnu. ⁴⁶

3.