Vladislav IV

IV. Vladislav IV.Vasa a politická šachovnice Evropy

IV. 1. Dědictví středoevropských trůnů.

IV. 1. 1. Habsburská podunajská monarchie v 16. století a Polsko.

Připojením královských Uher a zemí Koruny české v roce 1526 skončila jedna z fází formování habsburské podunajské monarchie a upevňování jejích územních i mocenských pozic v rámci středoevropského prostoru. Polské království se v tom okamžiku stalo jejím, minimálně co do délky společné hranice, nejvýznamnějším severním sousedem. Ferdinandovi I. Habsburskému však záhy vyvstaly vážné potíže nejen v Říši, ale také v podobě konfliktu s Osmanskou říší - nevyžádaném dědictví uherské koruny. Pozornost Polska vázal neustálý zápas o vliv v Baltském moři a nepřehledná situace na hranici s Osmanskou říší. To vše způsobilo, že v následujících letech nebyly diplomatické vztahy obou států a jejich vládnoucích rodů právě prvořadou záležitostí. Teprve konsolidace vnitřních poměrů podunajské monarchie v polovině 16. století přinesla zájem o obnovení vazeb habsburské a jagellonské dynastie, jehož symbolem se staly sňatky dvou dcer Ferdinanda I. Alžběty (1543) a po ní Kateřiny (1553) s polským králem Zikmundem II. Augustem. Obě sestry se připojily k společnosti celkem osmi Habsburkoven, které se v letech 1454 až 1795 staly polskými královnami.⁵⁷ Zikmund II. sám byl vnukem první polské královny z habsburského rodu, sestry českého krále Ladislava Pohrobka, Alžběty Habsburské provdané roku 1454 za Kazimíra IV. Jagellonského.

Dynastický sňatek jako jedna z nejstarších forem diplomatické práce mohl být těžko vnímán jinak než jako věc veřejná, avšak jeho kvalita úzce souvisela s úrovní prostého soužití jeho aktérů. Pro hodnocení úrovně diplomatických vztahů mezi dvěma rody úhlem sňatkové politiky je tedy podstatné, že Poláky oblíbená královna Alžběta Habsburská nazývaná v Polsku podobně jako její tchýně matkou králů Jagellonců, protože čtyři synové pocházející z jejího osmatřicetiletého manželství s Kazimírem IV. se stali králi, nasadila budoucím polským královnám z habsburského rodu laťku až příliš vysoko.⁵⁸ Opodstatněnost hledání souvislosti mezi rodovým původem královen a kurzem zahraniční politiky v období jejich vlády viděli v Polsku ostatně již jejich současníci.⁵⁹

Ani jedno z manželství dcer Ferdinanda I. Habsburského s posledním Jagelloncem Zikmundem II. nelze označit za šťastné ani politicky úspěšné – Zikmundovy pokusy o anulování sňatku s Kateřinou dobrým vztahům mezi panovnickými domy neprospěly a jejich bezdětné manželství znamenalo vymření rodu v mužské linii.⁶⁰

Po marných pokusech dosadit v období opakovaného interregna na polský trůn Habsburka se podařilo celkem čtyřikrát za sebou spojit osud polského krále s Habsburkovnou a jejím prostřednictvím hledat způsob, jak zahladit neshody vyvolané předchozími ozbrojenými střety o trůn a navázat aktivní spolupráci. Krátké, a snad nejen proto harmonické manželství Zikmunda III. s dcerou Karla II. Štýrského, arcivévodkyní Annou, posílilo ty mocenské skupiny, které v životaschopnost spolupráce s Habsburky uvěřily. Matka budoucího krále Vladislava IV. si u dvora vytvořila dobrou pozici porozuměním s královským manželem, prožívajícím těžké období politických bojů o švédský trůn. Po její smrti v roce 1598 Zikmund III. skutečně truchlil a jeho ozbrojený výstup proti Švédsku bývá dokonce dáván do souvislosti s touto privátní tragédií. Proto nebylo velkým překvapením, když na území Rzeczypospolité roku 1605 s čtyřsethlavým doprovodem dorazila Konstancie, mladší sestra zemřelé Anny.⁶¹ Tato Habsburkovna byla Zikmundovi III., podobně jako její starší sestra, oporou plných 27 let. Na trůn svých tet, Anny a Konstancie, usedla na podzim roku 1637 Cecílie Renata Habsburská po boku voleného polského krále Vladislava IV. S jediným útočištěm pro sebe a své budoucí potomky na dobrach trzebońskich⁶² - na jihočeském panství Třeboň, se měla stát tou, která země Polské koruny zatáhne do třicetileté války.

IV. 1. 2. Cesta k bendínsko-bytomské smlouvě

Smrt bezdětného Zikmunda II. v roce 1572 znamenala pro „jedno tělo dvou sousedních států“ - Rzeczpospolitou⁶³ dlouhé období rozhodování, zda potřebuje novou domácí panovnickou dynastii. Intenzita vzájemných politických kontaktů s habsburskou monarchií v malém prostoru střední Evropy kolísala v souvislosti s tím, jak oba státy zapřádaly svého souseda do svých ambiciózních politických projektů. Habsburská monarchie vyčerpala mnoho sil v prostoru Sedmihradska a Moldávie, kde se její zájmy střetávaly s Osmanskou říší i zeměmi Polské koruny, jejichž pozornost však vždy znovu odváděly „severní války“ a záležitosti východní hranice. K vztahům obou zemí možná paradoxně přispěly vzájemné dobré vztahy polské a české stavovské obce, protože mohly stejně tak dobře vynést na polský trůn nejvyššího purkrabí českého Viléma z Rožmberka, jako pod tlakem papežské kurie (obávající se vzájemného oslabování katolických států v čase turecké hrozby) zprostředkovat smír Habsburků s novým polským králem Zikmundem III. v podobě tzv. bendínsko-bytomské smlouvy.⁶⁴ Úspěšná jednání o svobodu neúspěšného pretendenta polského trůnu arcivévody Maxmiliána Habsburského mezi velkým korunním kancléřem a hejtmanem Janem Zamoyským a nemocemi trápeným, stárnoucím Vilémem z Rožmberka⁶⁵ na jaře roku 1589, umožnila dlouhodobě normalizovat diplomatické vztahy.⁶⁶ Jak Rzeczypospolité, tak habsburskému soustátí, pozastavila neefektivní odčerpávání financí i energie k řešení vlastních vnitřních problémů.⁶⁷ Přestože smlouva bendínsko-bytomská byla smlouvou mezi zeměmi Koruny české zastoupenými českým králem Rudolfem II. a Polskem – a nejednalo se tedy o rodovou smlouvu, jsou dobré vztahy obou dynastií jedním z bodů dohody.

Habsburský rod, který v dlouhém konfliktu o nástupnictví po Jagelloncích a trojím období interregna v letech 1572-1589 bezpochyby zvolil značně agresivní postup, nesl svůj díl viny na rozpolcenosti polské společnosti v otázce prospěšnosti nadstandardních vztahů s podunajskou monarchií. Ještě v letech 1590-1591 byla budoucnost vzájemných vztahů nejistá.⁶⁸ Úspěch prohabsburské strany v Polsku se po ustálení pozice Zikmunda III. Vasy a konečném smíru stran neomezil jen na roku 1592 uzavřený manželský svazek Zikmunda III. s Annou Habsburskou, matkou budoucího polského krále Vladislava IV. Dle dobových svědectví totiž přinesl harmonický manželský svazek Vasy s Habsburkovnou skutečné sblížení polského dvora s habsburským a významné posílení výše zmíněných zájmových skupin.⁶⁹ Těch několik let Annina života na polském dvoře uběhlo ve znamení politických tahanic o práva Zikmunda Vasy, jako roku 1594 korunovaného švédského krále. Po Annině smrti roku 1598 zabředla Polská koruna v letech 1600 až 1605 do válečného konfliktu se Švédskem, který Zikmund III. v obraně svých nároků na švédskou korunu rozpoutal. Teprve vojenský nezdar celé akce navrátil Zikmunda opět původnímu kurzu. Dynastická politika štýrských Habsburků viděla ve spřízněném rodu Vasa nezanedbatelnou, ale poměrně komplikovanou a nevypočitatelnou oporu svých ambicí. Uzavření manželského svazku s Konstancií, Anninou o 15 let mladší sestrou, však vedlo i k uklidnění atmosféry na polském dvoře.

Při líčení osobnosti krále Zikmunda III. Vasy polskými historiky je často vyzdvihován jeho obdiv k absolutismu jako ideální formě vlády a celoživotní usilování o revindikaci ztraceného švédského trůnu, který upřednostňoval před trůnem polským.⁷⁰ Po celou dobu vlády hledal prostor a spojence k prosazování těchto záměrů, ideální partner pro panovníka jehož rodové zájmy se diametrálně liší od přání těch z jejichž mandátu vládne, se však nalézal těžko. Ačkoliv Zikmund III. pocházel z tradičně protestantské rodiny, inklinoval na polském trůnu ke katolické dvorské straně, jíž byla habsburská politika nejblíže. Jakmile šlechta zjistila, že se habsburská diplomacie prostřednictvím této skupiny snaží zasahovat do vnitřních záležitostí Polského království, nelenila klást spolupráci nejrůznější překážky bez ohledu na skutečné potřeby státu. Zikmundovy tendence k oživování politických vazeb s Habsburky i další kroky jeho samostatné politiky popouzely polskou šlechtu po celou dobu jeho vlády. Vztahy Zikmunda III. a později Vladislava IV. s Habsburky sice v Polsku populární nebyly, kritici této politické orientace se však nedokázali spojit v jednotnému odporu.⁷¹

I proto bylo možné, aby 23. června roku 1613 došlo mezi Habsburky a polskými Vasovci k podpisu nové, nutno říci že tajné, tzv. bratislavsko-varšavské smlouvy. Smlouva mezi polskými a českými stavy z roku 1589 dostala tak postupem času zcela jiný rozměr. V nové dohodě mezi císařem Matyášem a polským králem Zikmundem III. stály na prvním místě zájmy obou rodů, včetně často zmiňované klauzule o vzájemné pomoci proti rebelujícím poddaným, která byla zřejmě dostatečným důvodem, aby smlouva nebyla prezentována veřejně.⁷² Dohoda se navíc neměla vztahovat jen na země pod svrchovaností dvou zmíněných suverénů, ale i na území, která oba v budoucnosti získají.⁷³

Habsbursko-vasovské vztahy nijak zásadně nenarušilo ani povstání českých stavů, protože vnitropolitická situace Vasům ve vhodný okamžik zkomplikovala možnost dodržet podmínky spojenecké smlouvy. Nevýrazná podpora zájmů habsburských spojenců ze strany polských Vasovců předznamenala další vývoj této spolupráce, diktovaný právě specifickou situací, v níž se nacházeli na polském trůnu.⁷⁴

IV. 1. 3. Slezská otázka.

Politické vyhnanství Zikmundova rodu ze Švédska, zpečetěné roku 1635 stuhmsdorfským mírem⁷⁵ způsobilo jeho potomkům existenční obtíže v podobě absence vlastních dědičných držav, o něž by se mohla opírat jak politická, tak ekonomická soběstačnost rodu. Dědičné statky polských Vasů ve Švédsku byly v důsledku neúspěšného boje o tamní trůn v rámci rodiny ztraceny a získat nové znamenalo postupovat cestou promyšlené sňatkové politiky nebo expanze na cizí území.⁷⁶ Volební monarchie, jakou bylo Polsko, poskytovala sice panovníkovi k zajištění korunní statky, neměla však z principu zájem na solidním postavení jeho rodu. Po celá desetiletí tak Vasům nebylo umožněno hendikep svého rodu na území Polsko–litevské unie kompenzovat.⁷⁷ Z toho důvodu Zikmund III., stejně jako později jeho syn a nástupce Vladislav IV. podrobili důkladnému zkoumání veškeré možnosti nabytí dědičných statků, a to v první řadě za polskými hranicemi. V neklidném období počátku třicetileté války se taková možnost zdála mnohem reálnější. První území, která se takto nabízela, byla samozřejmě slezská knížectví - formálně samostatná avšak lenním právem náležející pod svrchovanou vládu Habsburků coby českých králů. O Slezsko mohl mít ale zájem i polský stát.

Snaha o získání vlastních rodových držav v hospodářsky i vojensky strategickém prostoru byla polskými historiky jako tzv. slezská otázka jednostranně interpretována jako pokus o znovunabytí a navrácení Slezska k zemím Polské koruny.⁷⁸ Již Macůrek upozorňoval, že na přelomu 16. a 17. století je v polské politické literatuře mnoho dokladů o rozšířené domněnce, že Slezsko kdysi bylo součástí Polské koruny, a proto jeho obyvatelé touží po tom, znovu k polskému státu náležet - „vrátit se do mateřského lůna“.⁷⁹ Přestože není možné se vyhnout jistému zjednodušení, tato tvrzení se objevovala spíše v prostředí stoupenců politiky polského panovníka, protože jakékoliv upevnění pozic Polska v prostoru Slezska by bylo úspěchem krále, nepokrytě obdivujícího absolutistický způsob vlády. Ten byl polské šlechtě nejen krajně nemilý, ale paradoxně mohl v tomto prostoru posloužit více zájmům králových staronových spojenců Habsburků než šlechtické republice.⁸⁰ I polská magnaterie si navíc velmi dobře uvědomovala nejistou situaci polského státu neustále balancujícího na hranici válečného stavu s Moskvou, Švédskem a Osmanskou říší. K vykládání slezsko – polských vztahů v období vlády Vasů, jako historii revindikace Slezska, měli tendenci mnozí starší polští historikové. Spolu s jejich neméně tradičním „nadržováním“ polské šlechtě proti „cizímu“ panovníkovi vznikl poněkud zkreslený obraz o záměrech a snahách zúčastněných stran.⁸¹ Poslední závěry historiků vyjadřujících se k otázce „revindikace“ Slezska jsou ovšem až pozoruhodně kategorické: „Vasovci nevyužili možnost získat tento kdysi piastovský úděl, neboť stále nahlíželi na evropské otázky prizmatem své snahy o návrat na švédský trůn.“⁸² Záležitost slezských knížectví se stala oblíbeným tématem diplomatických jednání nejen mezi císařem a Rzecpospolitou, ale také u dvora francouzského krále či braniborského kurfiřta.⁸³

Působení Zikmunda III. v oblasti slezských knížectví, ať již tedy různě vykládané, lze vysledovat již před českým stavovským povstáním.⁸⁴ Jako vyslanec krále Zikmunda III. k protestantům zde v listopadu roku 1616 působil i Maximilián Przerębski, jehož diplomatická kariéra vyvrcholila o dvacet let později při jednání s císařem Ferdinandem II. o sňatku polského krále s rakouskou arcivévodkyní.⁸⁵ Podobně jel Przerębski ještě v období po bitvě na Bílé Hoře k slezským stavům prostředkovat požadavek Ferdinanda II., aby se nepřipojovali k protihabsburskému povstání.⁸⁶ A do třetice je třeba zmínit pobyt Vladislava Zikmunda ve slezské Nise u svého strýce vratislavského biskupa Karla Habsburského v době českého povstání.⁸⁷

Slezské stavy se dle očekávání přihlásily ke konfederaci a vratislavský biskup se uchýlil pod ochranu polského krále do Varšavy. Na polském dvoře se Karel ve snaze oslabit stavovské povstalce ve Slezsku dovolával patronátu polského krále nad vratislavským biskupstvím, za což pro změnu očekával statky vzbouřených slezských stavů, i když stále pod svrchovanou vládou Ferdinanda II. Skutečným výsledkem této diplomatické zápletky bylo jmenování jedenáctiletého polského prince Karla Ferdinanda koadjutorem vratislavského biskupa.⁸⁸ Jde o jeden z výraznějších okamžiků historie polsko-habsburských vztahů, kdy s vstřícným krokem vůči polské straně, tedy podporou kandidatury Karla Ferdinanda souhlasil jak vratislavský biskup tak císař Ferdinand II. Byl to také jeden z mála všeobecně uznávaných zisků polské strany.⁸⁹ Zajímavá diplomatická zápletka, kdy se ve sporu o kompetence vratislavská kapitula postavila polskému i habsburskému bezprecedentnímu vměšování, ale podlehla systematickému politickému tlaku a ve „svobodné“ volbě zvolila polského prince, se stala tématem monografií W. Czaplińského a G. Ćwiczka.⁹⁰ Při misi polského diplomata Przerębského na jejímž konci byl biskupský stolec pro Vasovce, opět ve Vídni vyplynula na povrch obava před polskou usurpací Slezska, jak o tom svědčí ve Švédsku nalezená relace Przerębského.⁹¹ I v dalších letech již z pohledu císařových rádců polské záležitosti a Slezsko vždy souvisely. Obavy ze zasahování do svrchovaných práv Habsburků ve slezských knížectvích vedly znovu a znovu tajnou radu a ostatní poradní orgány Ferdinanda II. k opatrnosti vůči požadavkům vznášeným z Varšavy. V době nejistoty z poválečného uspořádání Evropy zmítané třicetiletou válkou se otázka Slezska, nebo dokonce revindikace švédského trůnu, stala vděčným nástrojem politiky stran třetích – také proto jí opakovaně v diplomatických kampaních užili francouzští vyslanci, a to i v souvislosti s oběma sňatky Vladislava IV.⁹²

IV. 1. 4. Nový polský král Vladislav IV.

Nejstarší syn Zikmunda III. a Anny Habsburské, Vladislav Zikmund (1595-1648) definitivně dospěl v průběhu svého moskevského dobrodružství za carskou korunou, kterým si vysloužil pověst schopného vojevůdce.⁹³ Neúspěch moskevského tažení obrátil pozornost k jiným možnostem využití osoby polského prince, avšak třicetiletý princ si v roce 1624 prosadil dlouhou poznávací cestu po Evropě. Jeho všestranné vzdělání jistě nebylo zanedbáno a minimálně jeho znalosti jazyků a zájem o přírodní vědy byly nadstandardní, ovšem, stejně jako záliba v umění a hudbě mohly být stěží uspokojeny ve vojenských táborech. Opožděná kavalírská cesta - téměř rok trvající putování po evropských dvorech pod pseudonymem Snopkowski⁹⁴ - měla na Vladislava zcela zásadní vliv. Dychtivý a ochotný vstřebávat vše nové, navíc nepostrádající osobní kouzlo spojené s výmluvností, upoutal pozornost spřízněných rodů i panovnických dvorů, které navštívil.⁹⁵ Vladislav se během této cesty v červnu 1624 představil i u vídeňského dvora kam, jak mohl tušit, se bude později často obracet o podporu s odvoláním na příbuzenské vztahy.⁹⁶ Jeho incognito cesta přetvořila obraz mladého válečníka v poněkud exotických krajích na kultivovaného muže v nejlepších letech. Polský princ vyvolal zájem předních evropských dvorů a jejich politických rádců a stal se další figurkou na šachovnici rozehrané partie třicetileté války.

Takové náznaky se objevily prakticky již v polovině dvacátých let, kdy španělští diplomaté pracovali na projektu ovládnutí Baltu, tzv. severním maritimním plánu. Mezi kandidáty na vůdce této kampaně měl být s titulem el capitano general i Vladislav Zikmund. Císařův synovec bez reálné politické moci mohl vyhovovat všem stranám a navíc se v záležitosti osobně angažoval. Polský princ byl sice v Polsku oblíbený, ale svým poněkud méně populárním otcem izolovaný od politického dění, což byl také nepochybně jeden z důvodů, proč se mohl vydat na studijní cestu po Evropě. V roce 1625 byl ovšem zpět v Polsku a jeho postavení nevykazovalo žádnou změnu. Nesouhlas Zikmunda III. se zatažením syna do těchto vojenských operací Vladislavovy naděje na smysluplné uplatnění jeho osobních schopností opakovaně zklamal.⁹⁷

Smrt Zikmunda III. v dubnu 1632 zastihla Vladislava Zikmunda částečně nepřipraveného, což bývá vykládáno právě záměrnou politickou izolací, do níž ho otec stavěl. Za nejisté situace před královskou volbou, stáli vedle Vladislava další čtyři nevlastní bratři: Jan Kazimír (1609-1672), krakovský a varmínský biskup, od roku 1633 též kardinál Jan Albert (1612-1634), vratislavský biskup Karel Ferdinand (1613-1655) Alexandr Karel (1614-1634) a sestra Anna Kateřina Konstancie (1619-1651), z nichž pouze Jan Albert a Karel Ferdinand byli zajištěni ve svých církevních úřadech. Ostatní, kteří zůstávali téměř bez vlastních příjmů a bez rodových statků, se v první řadě obrátili na rodinu své matky. Budoucnost byla v tu chvíli v udržení polského trůnu nebo získání vlastních rodových držav s pomocí lépe zajištěných příbuzných.⁹⁸ To bylo úkolem tzv. Heniciovy mise k císaři Ferdinandovi II. ve jménu všech Zikmundových potomků, o níž se s překvapením polští historikové dozvěděli až ve 20. století.⁹⁹ Ferdinand II. nereálný požadavek na zaopatření všech polských Vasů vzhledem k situaci habsburské monarchie odmítl a doporučil Vladislavovi soustředit se na vlastní královskou volbu a své územní nároky prosazovat prostřednictví mírových jednání s nepřáteli. Takový požadavek ze strany švédských Vasů v nejistém období interregna byl možná přemrštěný, ale pochopitelný a pro politické jednání budoucího krále Vladislava IV. typický. Jeho politická rozhodnutí se jak současníkům, tak pozdějším životopiscům musela zdát v mnoha směrech nečitelná a nejednoznačná, a tak je často vysvětlovali individuálními rysy Vladislavovy povahy.¹⁰⁰ Prostor pro debatu o tom, zda podobné diplomatické výstřelky, které se za doby jeho vlády objevily, byly důsledkem královy poněkud roztěkané, temperamentní povahy a vysokého mínění o své vlastní osobě, nebo příčina tkvěla v nedostatečné informovanosti a celkově špatném hodnocení stávající politické situace, je nadále otevřený.¹⁰¹

Jako nápaditého, ale v evropské politice nedostatečně zorientovaného politika, který svou netrpělivostí a neschopností držet se svého záměru často ztrácel zisky, které měl téměř jisté, hodnotí krále historik W. Czapliński.¹⁰² Vladislav IV. nastupoval na trůn v sedmatřicátém roce života a ačkoliv mnoha panovníkům, kteří se ujali vlády v tomto věku byla přesto dána dlouhá vláda, on takové štěstí neměl. Zdravotní obtíže, na kterých se zřejmě do značné míry podepsal dosavadní životní styl, v průběhu let na polském trůnu gradovaly natolik, že opakovaně bránily výkonu státnických povinností. Zhoršující se zdravotní stav a z toho pramenící nejistota, stejně tak jako obyčejné fyzické utrpení, které Vladislava IV. muselo v posledních letech života provázet, jsou nezanedbatelnými faktory, které při hodnocení jeho politických kroků nelze pominout.

Přes vyskytující se dobová klišé v hodnocení polského panovníka nelze upřít autentičnost jednomu z „ nejlepších svědectví, jaké se o jeho době zachovaly,“¹⁰³ obšírné relaci papežského nuncia Viscontiho z 15. července 1636.¹⁰⁴ V souladu s dobovým vyobrazením Visconti jedenačtyřicetiletého krále popisuje jako statného muže, ovšem také rychle přibývajícího na váze. Z charakterových vlastností vyzdvihnul Vladislavův živý temperament stejně jako dar výmluvnosti a to, co bychom zřejmě nazvali smyslem pro humor. V dobrém rozmaru byl nadmíru štědrým a svým oblíbencům pak nedokázal nic odmítnout. Zároveň však byl v jednání těžko čitelným taktikem, dobře odhadujícím lidské povahy.

Visconti potvrdil, že se Vladislav IV. v počátcích vlády sám zabýval důležitou agendou a pročítal dokumenty. Stykem s učenými osobami i četbou získal bystrý úsudek a přitom ovládal němčinu, polštinu, latinu a italštinu tak, že: „kterýmkoliv z těchto jazyků dokáže žertovat. Tento král se smyslem pro humor je schopen jednat jak s domácími tak cizinci a nemá ve zvyku urážet se pro nevinné žerty v situaci, kdy u jiných panovníků jedno nevhodné slůvko překazí diplomatické jednání. Sami Poláci říkají, že mají krále moudřejšího, než je jim třeba a on sám jim občas dává najevo, že upřednostňuje svůj vlastní rozum nad radami šlechty. Naříkají také, že král raději slibuje, než slibů dodržuje, ale je fakt, že nejen král, ale všichni Poláci oplývají sliby více než jejich dodržováním. Slovem nadaný a vlastní přičinlivostí vzdělaný se Vladislav jiným králům rovná i je převyšuje.“ ¹⁰⁵

Ve výčtu záporných charakterových vlastností je u papežského nuncia pochopitelně na prvním místě Vladislavova zdrženlivost v náboženských projevech, kterou však Visconti považoval za politickou strategii.¹⁰⁶ Od prvních ojedinělých projevů začalo špatné zdraví polského krále postupem času zasahovat do života dvora i vysoké politiky. Již v roce 1636 měl král ve zvyku vstávat až po poledni a to dokonce i v poli při vojenském tažení, při atacích nemoci nevstával vůbec, držel se stranou dvorského života a v posledních letech života byl nucen se politického života účastnit i s přenosným lůžkem.¹⁰⁷

Kratochvíle v životě krále hrály nemalou roli, přičemž na prvním místě byl bezpochyby lov, jemuž se věnoval v mládí vášnivě, s postupující otylostí stále méně, přesto zůstal stálou záminkou k úniku dvorskému životu. Naproti tomu vřelý vztah k hudbě i roli, kterou Vladislav IV. hrál v šíření italské opery do zaalpských zemí¹⁰⁸ Visconti shrnuje jednou větou: „Hudbymilovný král nezpívá dobře jako jeho otec, ale upřednostňuje kvalitní zpěváky před okázalým množstvím.“¹⁰⁹

Krále také charakterizovala náklonnost k jeho rodině, zvláště pak nevlastní sestře Anně Kateřině Konstancii,¹¹⁰ která žila na polském dvoře až do sňatku s Filipem Vilémem Neuburským, synem falckraběte rýnského, v roce 1642.¹¹¹ Anna se také logicky stala blízkou společnicí polské královny Cecílie Renaty, protože byla jedinou ženou na varšavském dvoře, která se jí mohla rovnat urozeností. Daleko komplikovanější vztah vázal polského krále k nevlastnímu bratrovi a budoucímu polskému králi Janu II. Kazimírovi.¹¹² Jeho bezpochyby složitá, dobrodružná a neustále hledající povaha, mohla stěží doma v Polsku nalézt trvalé porozumění. Jako šestadvacetiletý se v roce 1635 dal do císařských vojenských služeb, o dva roky později ve Vídni zdatně zastal roli králova zástupce při svatebních ceremoniích, ovšem když podpořen dalšími nabídkami španělské strany vyrazil na nešťastnou cestu ke španělskému dvoru, ocitl se ve francouzském zajetí.¹¹³ Skandál provázející 21 měsíční věznění prince ve Francii připravil Vladislavovi IV. výraznou újmu v očích evropské diplomacie a nepochybně podkopal autoritu Polska. Následně v roce 1643 Jan Kazimír odcestoval z Polska do Říma, kde „ku wielkemu zmartwienie króla“ vstoupil do jezuitského řádu.¹¹⁴ Duchovnímu řádu se však Jan Kazimír zcela neoddal. Nikdy nesložil řádové sliby a zdvořile odmítl i kardinálský klobouk, aby se mohl v roce 1648 ucházet o uprázdněný polský trůn.

Přesto se Polsko v čase volby nového krále na přelomu let 1632 a 1633 nacházelo v poměrně dobrém politickém postavení, neohrožováno bezprostředně žádným z tradičních nepřátel. Se Švédskem sice vztahy upravoval pouze smír platný do roku 1635, s Moskvou jen do roku 1633. Švédsko bylo vázáno válkou s Říší, avšak bezkráloví v Polsku mohl využít jak car Michal, tak kupříkladu Osmanská říše. Naopak přemíra vlastních starostí, potřeba budoucího spojenectví i vyřešení problému s polskými synovci byly argumenty, které vedly císaře Ferdinanda II. k jednoznačné podpoře poklidné a nezpochybnitelné volby Vladislava Kazimíra polský králem.¹¹⁵

Není nutné zabíhat k otázce volby Vladislava Zikmunda polským králem, skutečností však je, že i k císařově úlevě královská volba proběhla nad očekávání hladce.¹¹⁶ Na čestných místech se v korunovačním průvodu ocitli dva nejdůležitější zahraniční diplomaté. Zatímco pravá strana zůstala vyhrazena papežskému nunciovi Viscontimu, po králově levici kráčel císařský vyslanec Julius Neuhard z Mörsburgu.¹¹⁷

Výměna panovníka se stala příležitostí, při níž v Polsku nemohli chybět zástupci žádné z velmocí, které s Polskem kalkulovaly ve svých politických plánech. Také ze Španělska za účelem vyjádření účasti i pozorování vývoje situace dorazilo v doprovodu sto osmi šlechticů do Krakova 27. února 1633 zvláštní poselstvo hraběte Sirvely, jehož se také účastnil provinciál španělských kapucínů, diplomat a zpovědník pozdější císařovny Marie Anny Španělské Diego di Quiroga,¹¹⁸ pobývající na vídeňském dvoře. Španělé s sebou přivezli kardinálský klobouk pro Jana Alberta Vasu.¹¹⁹

Španělská diplomacie představovala pro habsburskou zahraniční politiku důležitý vzor a nezřídka se stávalo, že císařští rádci a diplomaté se dostávali spíše do vleku aktivní španělské strany. Ukázalo se to velmi dobře v polovině dvacátých letech 17. století, kdy Španělsko zcela zjevně stálo za sbližovacími tendencemi císaře Ferdinanda II. s polským králem Zikmundem III. Mohlo by se jevit, že už jen pro obrovskou vzdálenost, kdy interval spojení Španělska s Polskem byl tři až čtyři týdny, iniciativa toho druhu ztrácela smysl.¹²⁰ Evropa však byla definitivně propojena spletí ekonomických a politických vazeb. Španělskému králi a především jeho ministrovi Gasparovi de Guzmán, hraběti Olivaresovi, šlo v první řadě o to, všemi prostředky zabránit nizozemským provinciím v monopolizaci námořního obchodu a za tím účelem chtěli využít probíhajícího středoevropského konfliktu. Chtěl protlačit svou vlastní obchodní společnost na Balt a za pomoci vojenské síly rakouských Habsburků a jejich spojenců užívat tamní přístavy. K tomu však Španělsko potřebovalo vyvázat svého potencionálně nejvýhodnějšího spojence Dánsko z konfliktu s císařem, zatlačit Švédy ze severního Německa zpět přes moře a neznepřátelit si těmito aktivitami na Baltu Rzeczpospolitou, braniborského kurfiřta nebo hanzovní města.¹²¹ K prosazení těchto záměrů sloužily španělské peníze a intenzivní diplomatická aktivita.

Jean de la Croy hrabě Solre, španělský vyslanec, jinak Nizozemec, byl roku 1626 do Varšavy vyslán, aby pro účely projektu na vytvoření baltské flotily podléhající Španělsku v Polsku najímal lodi a jejich posádky. V roce slavných vítězství Valdštejna u Desavy (25.dubna) a Tillyho u Lutteru (27. srpna) se Solre při jednáních s polským králem Zikmundem III. a jeho synem Vladislavem pokusil zlákat Zikmunda III. k podpoře španělského záměru na obchodní ovládnutí baltských přístavů nabídkou svěřit velení císařských jednotek princi Vladislavovi. Zikmund III., který nechtěl projevit přílišnou horlivost, naproti tomu navrhoval, že by Rzeczpospolita s pomocí spojenců vyhnala švédské posádky z pruských přístavů, případně zabrala přístavy v Pomořanech a následně je předala španělské správě. S takovou variantou se Solre vrátil v listopadu 1626 do Madridu.¹²² Další podrobnosti projednával španělský vyslanec s Franciscem Moncadou hrabětem Aytonou ve Vídni, kde se Aytona setkal s velkým polským korunním maršálkem Mikulášem Wolským.¹²³ Právě Aytona měl ve Vídni zdůrazňovat nutnost co největšího sblížení Rzeczypospolité s Říší.¹²⁴ Před svým odjezdem na sever počátkem června 1627 jednal s Aytonou ve Vídni další španělský zmocněnec, obchodník a původem Nizozemec, baron Charles de Bonniéres baron d’Auchy.¹²⁵ D'Auchy přijel s instrukcemi, že zhruba třicet lodí potřebných pro střet se Švédskem a Nizozemci nebude vyčleněno ze španělské flotily, ale pronajato od hanzovních měst.¹²⁶ S ním do Polska z Nizozemí dorazil druhý vyslanec Gabriel de la Roy.¹²⁷ Oba vyslanci měli o lodích opatrně jednat s hanzovními městy. V říjnu 1627 odmítl tuto variantu Švédy blokovaný Gdaňsk a d'Auchy proto zamířil do Varšavy, Roy mezitím jednal s Lübeckem a Hamburkem. Zatímco d'Auchy jednal v Gdaňsku, Ferdinand II. pověřil jednáním s hanzou hraběte Jiřího Ludvíka ze Schwarzenbergu a říšského radu Johanna Wenzela.¹²⁸ Snaha všech diplomatů však vycházela téměř naprázdno. Váhající Zikmund III. dal k dispozici několik lodí, ale víceméně se prostřednictvím španělských vyslanců pouze snažil získat významnější pomoc císařského pozemního vojska proti Švédsku a hanzovní města nebyla nadšena španělskou přítomností ani vidinou války, která by mohla ohrozit jejich dosavadní prosperitu.¹²⁹ Tzv. severní maritimní plán Španělska však doplatil i na finanční potíže španělské strany.¹³⁰ Po selhání podpory ze strany hanzy na podzim roku 1628 bylo poslední ranou projektu podepsání polsko-švédského příměří v Altmarku v září roku 1629. K účinnému zavedení spolupráce polských Vasů s rakouskými Habsburky prostřednictvím španělské diplomacie ve dvacátých letech nedošlo a nadějí na oživení tohoto spojení dávalo pouze možné porušení příměří Polska se Švédskem.¹³¹

Rzeczpospolita zůstala pro španělské diplomaty klínem, který by bylo za ideální konstelace možno vrazit mezi politické odpůrce, byla prostředkem k blokování příliš silného Švédska a Zikmund III. a po něm Vladislav IV. jednou z výhodně postavených figurek, kterými bylo možno obratně manévrovat, aniž by to stálo víc než velkorysé přísliby. Jak výstižně shrnují španělští vyslanci hrabě Jean de la Croy hrabě Solre¹³² a abbé Vasquez¹³³ v dopise adresovaném císaři v dubnu roku 1636: podpora císařova synovce Vladislava IV. v záměru znovuzískání švédské koruny zapůsobí dobře na rozptýlení pozornosti společného nepřítele. Když odláká Švédy k obraně své vlasti, císař se bude moci lépe vyrovnat s oslabením své strany a ve velkých vítězstvích přinést Říši mír.¹³⁴ Podobnou pozici, jakou měli diplomaté francouzští a angličtí díky prostředkování altmarského smíru a později i stuhmsdorfské mírové smlouvy, si španělští diplomaté získat nedokázali. Byla to bezpochyby chyba, protože pacifikace severu byla ke škodě Habsburkům španělským i rakouským.¹³⁵