Vladislav IV

X. 2. Šance na budoucí alodizaci

Tradice a obliba zástavy s držbou souvisela s možností alodizace takto držených statků. V českém prostředí se problematikou správy zástavních statků zabývaly jen některé dílčí studie, z nichž se řada zaobírá 15. stoletím, kdy nejen že tato forma držby byla ještě hojně rozšířena, ale v němž lze také využít narůstajícího množství pramenů normativního i účetního charakteru. I v této době proběhly pokusy o dezinterpretaci zástavních smluv a příklady nedostatečné péče o zastavený majetek, objevila se ale také praxe, která se sama nabízela, totiž napojit správní systém zboží zastaveného s alodními a zkomplikovat tak budoucí osamostatnění dočasné držby.⁶⁵⁵

S rostoucími nároky panovnického dvora se předmětem zástavních smluv, a tím pádem i objektem výše zmíněných praktik, stávaly komorní statky. To byl případ majetku českého krále, stejně jako o století později rakouských Habsburků, kteří převáděním korunního majetku viditelně podpořili vznik soukromých latifundií. V Dolních Rakousech byla v letech 1575 – 1625 rozprodána většina majetku komory. Korunní panství v Horních Rakousech se v podstatě – s výjimkou Solné komory – rozplynula do roku 1650.⁶⁵⁶

Sledujeme-li zástavy zbývajících komorních statků v 17. století, nenajdeme nic, co by svědčilo o tom, že by byly zřizovány s teoretickým zdůvodněním jejich ekonomických předností. Naopak komorní radové i panovník si uvědomovali škodlivost zástav s ohledem na bezohledný a kořistný způsob hospodaření. Kladný vztah k nim panoval jen za zvláštní politické situace bezprostředně po Bílé hoře a další uzavírání zástavních smluv vyvolala nutnost uspokojit naléhání císařových věřitelů, jejichž pohledávky odkládáním splátek záhy dosahovaly astronomické výše. Zákaz zřizování dalších zástav komorních statků vznikl roku 1668 a následován byl instrukcí z roku 1692 nařizující zastavená panství vyplatit.⁶⁵⁷

Ochranu statků musela formálně zajistit zástavní smlouva. Principiálně se dala očekávat vymezení práv, která měla zůstat zachována vlastníkovi: bez vědomí a souhlasu vlastníka nesmělo dojít k žádné nové výstavbě nebo „nadlepšování“ stávajících objektů v ceně nad stanovenou hranici, opevňování míst (zvyšování hradeb), vydržování vojska, ukládání nových mýt a cel a zasahování do platných privilegií a práv, osoby dosazené do správy měly vyhovovat oběma stranám.

Obě zástavní smlouvy mezi Habsburky a Vasy jsou výjimečné potřebou ochránit svrchovaná práva českého krále a zaručit na území zástavy zachování zemského práva.⁶⁵⁸ V první řadě byla její platnost pochopitelně podmíněna složením příslušných reversů a přísahy věrnosti (iuramentum fidelitatis), v případě zástavy Třeboně do rukou českého krále, při zástavě slezského knížectví vrchnímu slezskému knížeti. Účel tohoto opatření je zcela pochopitelný, ale v situaci kdy smluvními stranami byli dva suveréni, se mohlo jednat o nanejvýš citlivou záležitost. Podmínka inkompatibility s titulem krále polského a švédského je zcela jasně formulována teprve ve smlouvě z roku 1645, držbu třeboňského panství připisuje výslovně polské králově a předpokládá splacení do konce jejího života. Alternativu opačnou sice připouští, ale neurčuje, kdo přesně by měl být dalším držitelem v pořadí. ⁶⁵⁹ Svrchované právo ius supremum directum třeboňská smlouva označuje jako vladařství a pojímá do něj právo na veškeré regálie, výběr daní náležejících českému králi a odvolání k českému apelačnímu soudu: „Obzvláštně pak, aby správu nařizovati a ji držeti mohl, kdyby toho potřeba ukazovala, však beze škody toho panství a užitků ztenčení; také to, co se víry v království zachování posledního dotejče, přes to, i odvolávání k Apelaci, potahování statkův do fiscu, poklady, doly, které by na nově vynalezeny byly, práva silnic, platů ukládání, obzvláštně vinných a pivních, a jinších daní ustanovení v obecních potřebách Království [českého], jakož i jinší větší královské vznešenosti, nebo regalie a praeminenci.“⁶⁶⁰ Stejným způsobem byly původně nastaveny i podmínky zástavní smlouvy na Opolsko-Ratibořsko.⁶⁶¹

X. 3. Právo zástavní versus lenní – dvě cesty se stejným cílem

S ohledem na podmínky zcizování statků náležejících k Českému království v článku A XX. OZZ bylo jistě zajímavé sledovat, jak bylo naloženo se situací, kdy měl suverén jiné země složit přísahu dědičné poddanosti: „A pokudž bychom My aneb budaucí král a dědic království, cizozemci v zemi statek pozemský kaupiti, aneb jiným způsobem na se převésti milostivě povoliti, a tak jej za jednoho spoluobyvatele království tohoto přijíti ráčili: tehdy takový ještě před ujetím dotčeného statku, netoliko přísahu dědičné poddanosti, vedlé svrchu položené formy A II. Nám vykonati, ale při tom také revers a zapsání pod pečetí svau na to, že se vedlé nynějších i budaucích Našich královských nařízení, práv a zřízení zemských chovati a proti nim žádným cizím právem zastírati nechce, ke dskám Naším královským zemským složiti bude povinen.^“662 Zástavní smlouva takovou podmínku obejít nemohla a situaci nevyřešil ani převod na jiného člena polské panovnické rodiny.

V kauze zástavy českého panství a slezského knížectví se také původně objevil návrh pojednat celou záležitost převodu jako zavedení lenního vztahu mezi polským králem a Ferdinandem III. jako českým králem. Pro právní ukotvení vztahu dvou rovnocenných a rovnorodých jedinců, aniž by došlo k újmě na cti, byl vhodný pouze vztah lenní.⁶⁶³ Tento model byl známý nejen z říšského prostředí a slezských knížectví, kde byl císař coby český král lenním pánem a vrchním knížetem, ale také z polského prostředí, kde lenní přísahy zůstávaly důležitou ceremonií. Lenní vztah jako právní závazek věrnosti a všestranné pomoci za doživotní i dědičné propůjčení půdy či jiného majetku lenním pánem - seniorem vazalovi zatěžoval povinnostmi obě strany. Jejich převážná část byla však na straně vazala, protože ten především měl ze smlouvy prospěch.⁶⁶⁴ Léno (Lehen, manství, v polských pramenech obvykle latinsky jako feudum, ius feodale) znamenalo pro vazala věcné právo k udělenému statku, narozdíl od statku svobodného zpupného, k němuž nabyvatel získal právo vlastnické. Středověký lenní systém kodifikovaný ve 13. století v severní Itálii⁶⁶⁵ a v českých zemích zdomácnělý s nástupem Lucemburků vedle družinových a výsluhových systémů, nezůstal typicky středověkou institucí. Naopak projevil značnou životaschopnost důrazem na osobní vztah lenního pána a vazala, který neznamenal nutně jen vztah nadřazenosti a podřízenosti. Z toho důvodu nabízelo lenní právo prostor pro komunikaci dvou suverénních⁶⁶⁶ vládců, tolik potřebný v době, kdy ius inter gentium - mezinárodní právo⁶⁶⁷ bylo ještě v plenkách. Dříve než Grotius stanovil své principy přirozeného práva, nadřazeného a nepodléhajícího lidské vůli, a dříve než vestfálský mír položil základ systému mezinárodních kongresů, bylo právo lenní vedle práva kanonického s autoritou katolické církve a práva námořního⁶⁶⁸ jedním z prostředků, jak stanovit pravidla jednání v právním vakuu mezi jednotlivými suverény.⁶⁶⁹

V případě zástavy Třeboně a Opolska-Ratibořska obě strany tuto otázku vyřešily podmínkou, že držitelem zástavních práv nesmí být polský panovník sám, ale některý člen jeho rodiny. Ovšem pokud by se obě strany shodly na vyrovnání závazků převodem majetku ve výši pohledávky a nikoliv zástavním závazkem, dotaženo do důsledku, lenní vztah skýtal v situaci, kdy bylo třeba uvést do náležitých mezí právní vztah dvou suverénů, aniž byla jedna strana snížena, více výhod než postavení věřitele a dlužníka. V případě zástavy s držbou byl vždy výkon práv jedné strany omezován výkonem práv té druhé. V teoretické rovině je možno dodat, že v případě, kdy byla konečným cílem alodifikace, byla i v případě léna šance na její realizaci. Snahy o alodifikaci lén, tedy převod lenního práva ke statku na právo vlastnické, a tím zrušení lenního svazku, se v habsburské monarchii v 16. a 17. století objevovaly. Zatímco však v Prusku byl lenní systém zrušen z podnětu zákonodárce již v roce 1717, teprve od roku 1788 měla být rozhodnutím Josefa II. v budoucnu na korunu spadlá léna prodávána jako svobodné statky. Avšak císař František I. pro změnu alodifikaci lén roku 1817 zakázal, takže lenní systém v habsburské monarchii zanikl prakticky až povinnou alodifikací za náhradu podle zákona ze 17. prosince 1862.⁶⁷⁰

Společná vláda Habsburků v Říši a českých zemích nabízela zajímavou alternativu kombinace obojího - totiž využít nejasností, které do právního systému zemí Koruny české přinášelo zavádění nových, dříve neznámých forem práva římského a starších říšských právních zvyklostí, a existence lenního systému říšského a lén českých králů.

Nejznámějším příkladem je postup Jiřího z Poděbrad při vytváření vlastní rodové základny v Kladsku. Poděbrad, který nejprve v roce 1454 odkoupil zástavní práva ke Kladsku, Frankenštejnsku a Minstrbersku od Viléma Krušiny ze Lichtenburka, se po svém zvolení králem stal nejen držitelem zástavních práv k těmto statkům, ale i vrchním lenním pánem. Takže nic nebránilo tomu, aby se z Kladska stalo první a jediné hrabství v českých korunních zemích. Ustavením hrabství v roce 1462 vzniklo jádro rodové državy pro novou dynastii, které mohlo být roku 1465 spolu s minstrberským knížectvím uděleno v léno Jiřího synům.⁶⁷¹

Třicetiletá válka umožnila nejen zásadní změny ve struktuře pozemkové držby, ale také řadu právních experimentů, které měly rozvolnit po staletí budovaný vztah některých držav k českým korunním zemím a prosadit jejich větší autonomii a zvýšit prestiž.⁶⁷² Experimentátorem s emancipační taktikou - pokusy o vytvoření zvláštního postavení územních celků státoprávně spojených se zeměmi České koruny, byl také Albrecht z Valdštejna v případě vévodství Frýdlant, jehož životaschopnost ovšem nemohla být prověřena časem.⁶⁷³ Valdštejnův na první pohled nepochopitelný požadavek, aby mu Ferdinand II. jednotlivé zemskodeskové statky udělil v léno, což bylo v předchozím období vnímáno jako horší forma držby než svobodné vlastnictví,⁶⁷⁴ vedl k jejich převedení do desek dvorských, a tím k vydělení z řady ostatních svobodných statků. „Zdánlivým znehodnocením svého vlastnického práva připravoval půdu pro budoucí státoprávní osamostatnění svých držav. Jedině díky převedení na královské léno, mohly být vymazány ze zemských desek.“ Cíle dosáhl, když bylo počátkem roku 1627 Frýdlantsko povýšeno na vévodství, a na základě dalších privilegií získalo právo na vynětí ze zemské jurisdikce a zavedení vlastního právního řádu.⁶⁷⁵

Inspirací pro tento krok mohly být vedlejší země Koruny české, pro jejichž držitele znamenal lenní vztah poměrně vysokou míru samostatnosti. Zde se nabízí příklad odstoupení Horní a Dolní Lužice Sasku v roce 1636 náhradou za saskou válečnou pomoc.⁶⁷⁶ Český král sice zůstal formálně vrchním lenním pánem a v případě vymření všech tří wettinských linií na něj mělo odumřelé léno spadnout, ovšem protože saské kurfiřty nezavázal lenními povinnostmi, (zachovala se pouze formalita udělení Lužic v léno vždy novému kurfiřtovi), přešla na saské kurfiřty bez omezení všechna práva předtím náležející českým králům, získali markrabské tituly i jurisdikční nezávislost. Tak dosáhli praktického odtržení Lužice od ostatních zemí Koruny české.⁶⁷⁷