Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky
Yüklə 251,01 Kb. Pdf görüntüsü
|
3 který přecházel po žhavém uhlí nebo žiletkách, a věděl, co se od něj očekává. A netroufal si zklamat ty, kteří v něj věřili, že přejde po žhnoucích uhlících, a nepopálí se ani neshoří, a že se projde po ostří žiletek, a nevykrvácí. Učinil tak, posbíral si pak své rupie a polovinu rozdal. Vtiskl svůj punc době, jako ho doba vtiskla jemu. Všechny převleky a různé úlohy ve hře, kterou pro něj psali jiní (ale kterou si často psal a předehrával sám), byly součástí jeho vybavení, jak přežít život, v němž byl tolikrát osamocen: nemanželské dítě, nevalné studijní výsledky, nacismus, třídní boj, nejrůznější druhy cenzury a autocenzury a nakonec příznaky stáří s neviditelnými bolestmi a úzkostmi, které byly větší a silnější než on. (Každému ubývá sil. Nikomu není dáno být bohatýrem do smrti. I když on se jím snažil být. Život a smrt. Pravda a lež, literární příběh.) Na krajnosti si zvykal od nepaměti. Počalo to úzkostí předávanou rostoucímu človíčku už v maminčině bříšku, který postrádal otcovu ochranu. Cvičil se potom pomalu jako Fuksův pan Thedor Mundstock, aby překonal nepřízeň světa. (Lze to ale dokázat bez poranění duše?) V Životě bez smokingu příhodně napsal (sice o jiné příležitosti, ale toto sebepoznání lze podle mého vztáhnout obecně na jeho osudy): „Ten čas jsem se nestačil divit, jak můj život se pohyboval hned nahoru a hned zase dolů, hned doprava a hned zase doleva, pohyboval jsem se světem jako splašené spřežení, jehož opratěmi cukal posedlý a zběsilý vozka…“ Naučil se milovat kontrasty. Z nedostatku se snažil udělat výhodu. A byl to přítel Vladimír Boudník, který mu při nekončících procházkách po Libni ukázal půvab nelitovat toho, co odchází, co mění svou strukturu, a získává tak zároveň novou. „Vůbec obrazem pohybů jeho vztahů k lidem byla sinusoida, příliv a odliv, černá a bílá,“ napsal v Něžném barbarovi Hrabal o něm (a tak trochu i o sobě). Věděl totiž, co pravil milovaný jeho čínský myslitel a básník Lao c´ už 500 let před Kristem: „Znáti své bílé a podržeti své černé, takový jest podnebesí vzor. Znáti svou slávu a podržeti svou hanu, takový člověk je podnebesí údolím…“ A tyto myšlenky dováděl sám do současnosti: „Tedy staří dobře věděli, že portrét člověka je dialekticky sestaven z jeho hanopisu a jeho slávy. My ve 20. století tíhneme k tomu, abychom na sobě viděli jen tu chválu a na druhých jen tu hanu. To je počátek zmatku.“ Biblí se mu staly Filozofické listy Ladislava Klímy z doby jeho studií, z roku 1939. Poučil se v nich (a na věky si zapamatoval), že „směšnost a hrůznost jsou sestry, že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest jen hrůznost a jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feéricky hrůznou groteskou.“ Klíma mu vysvětlil jeho tušení, že „nejen že vyšší povstává myslitelně jen z nižšího, ale, ve smyslu polarity a hlavně ludibriosity (radosti) světa, povstává ze svého opaku, den z noci, slabost ze síly, ohyzdnost z krásy, štěstí z neštěstí“. Blízké (a procítěné) mu bylo Klímovo zjištění, že „vítězství se sestává jen z bití“. Filozofové mu vysvětlili a přítel „Vladimírek“ ho naučil nebát se ani drcení starých bloků libeňských domů, které padaly, aby uvolnily místo novostavbám. Když se v Praze stavělo metro, byl šťasten, že je u toho a sleduje buldozer, jak rozrušuje domek v ulici Na Hrázi (jak on sám říkal: na hrázi Věčnosti) čp. 326/24, kde prožil v letech 1950 až 1973 nevyslovitelné štěstí s kamarády i s manželkou Pipsi (která se už demolice nedožila). Sám se pak procházel po zbořeništi domu, kde tolik let bydlel, bral za kliku dveří už dávno neexistujícího domova a film v jeho vědomí si nepochybně připomínal staré záběry a on sám psal scénáře dalších částí.
4 (Jako by se stále musel dotýkat věčnosti a dočasnosti, a ta je vždy rámovaná smrtí. K ní se nakonec rozhodl z vlastní poraněné vůle jeho přítel Boudník i Hrabalovo druhé já – Haňťa z Hlučné samoty.)
Přistupoval jsem k němu po špičkách, s pocitem bázně i studu. Bázně proto, že jsem se dlouho odhodlával napsat o jeho knihách (ovšem bez všestranné znalosti jeho knih i příspěvků do časopisů 50. a 60. let; nebylo lehké se k nim dostat, neměl-li je člověk či rodiče nebo kamarádi doma, mnohá tabu byla pro mě na počátku 80. let zdánlivě i fakticky nepřekročitelná), připadal mi navíc příliš veliký na to, abych k němu řekl své. Studu proto, že mi kouzlo jeho literárních textů nejvíce přiblížily až Menzelovy filmy Slavnosti sněženek a Postřižiny; Skřivánky na niti, Perličky na dně ani Sběrné surovosti jsem vidět nemohl, odpočívali v trezoru. Teprve v roce 1989 jsem se odhodlal napsat o jeho prózách; v nakladatelství Československý spisovatel vyšly ve stodevadesátitisícovém (!) nákladu jeho Tři
už legendou opředenou prózu Obsluhoval jsem anglického krále. To si už jejich autor nesl na zádech dobré i zlé posbírané během literární poutě světem svým i vezdejším. Daleko byly první okamžiky, kdy ve vytržení seděl nad strojem značky Underwood a bušil do kláves: „A tak jsem psal pro radost z psaní, pro tu jistou euforii, ve které, ač střízlivý, jevil jsem známky opilosti… A tak jsem psal v zákonu odrazu toho, jak jsem bláznivě žil… A tak jsem psal dál, jako bych zpovídal nejen sebe sama, ale i celý svět… I nadále jsem považoval za hnací sílu mého psaní, že jsem očitým svědkem a že já musím zapsat a napsat to všechno, co mne dojímá a současně pobuřuje, že já musím vydat na psacím stroji svědectví ne o každé události, ale o jistých uzlinách reality, jako bych si vystříkl na bolavý zub studenou vodu… Ale i to jsem považoval za boží hru, tak jak mě to učil Ladislav Klíma.“ Doba setby, orby i tvorby byla téměř dokonána, už delší čas však prožíval zvláště v Čechách pro člověka obvyklý, nicméně velmi krušný rituál. Zjišťoval si, jak může (musí) člověk prožít (přežít) slávu, proslulost. (Rozuměj závist, plískání bláta na bílou bundu, na čerstvě vyprané džíny. Co chceš, rybáři? Jaký vzácný dar ti mohu poskytnout? – Aby sousedovi chcípla koza.) Kdo tím dokáže proplout bez ztráty květinky? A je to vůbec možné?
Každý ví, že Hrabal miloval pivo, pivnice U zlatého tygra v Husově ulici bude navždy spojena s jeho bytím i kruhem přátel kolem stolu, v jehož čele sedával a řídil hovor. „Hospoda není holubník,“ znělo heslo spřízněných. Sledovala se docházka i přesnost příchodu. Zpravidla udeřila sedmá, kdy pohlédl přísně na okolí, nechal si objednat taxíka a odjel domů. Přítelem piva se stal, když chodil v Nymburce na reálku. Později doprovázel na služebních cestách svého adoptivního otce Františka, který pivo nijak zvlášť nemiloval, ale činil se. Už tehdy začal mladý Bohumil pociťovat nucení přicházet do „hlučné samoty“, posedět v hospodě a přitom nejen zchladit rty a jícen – řečeno s Vladimírem Páralem – „chladolahodou“. Potřeboval „svlažit“ i duši, srdce. Hltal blábolivá vyprávění lidí práce, onoho „čtvrtého stavu“, jemuž postavil pomník kovu trvalejší, ale i všech odstrčených, ublížených i těch balancujících na samé hranici důstojného života nebo bytí vůbec. Yüklə 251,01 Kb. Dostları ilə paylaş:
|