Vladislav IV

XI. 4. Rekonstrukce pokročilé hospodářské struktury předbělohorského panství.

XI. 4. 1. Reálný stav hospodářství a manipulace s čísly. Transfer peněz.

V roce 1645 vyvstala alternativa prodat panství Třeboň, vyvázané ze zástavy polskému rodu Vasa, a získanými prostředky splatit část narůstajícího dluhu. Taxa sestavená se záměrem rozdělit panství na čtyři samostatné jednotky a v případě neprodejnosti celého komplexu ho rozprodat po částech vycházela z ceny 476 402 zl. rýn. Potencionálním zájemcům se prodej po částech nezdál pravděpodobný a celková cena, s ohledem na poslední vývoj dlouhé války přemrštěná.⁹¹⁹ Tzv. contrataxa, která korigovala velkorysé ocenění třeboňského panství, ocenila panství na pouhých 282 313 zl. rýn.⁹²⁰

Pokusit se rozebrat skutečný hospodářský stav toho zdroje příjmů, o který v celé zástavní transakci šlo, je věc problematická. Pramenů hospodářské povahy bývá ve velkostatkových fondech dochováno velké množství, ovšem svým charakterem se tradičně vzpírají pokusům historiků o předložení jednoznačných čísel. Způsob vedení účetnictví znesnadňuje možnost zařadit přesně jednotlivé položky. Za náklad nejsou položeny pouze investice do jednotlivých hospodářských odvětví, ale i nejrůznější výdaje vyplývající z patronátního práva či nákladů na hospitalitu. Zjistit různorodé užitky nepeněžního charakteru existující jaksi mimo účetnictví je věc prakticky nemožná, stejně jako výsledná suma na ročním nebo pololetním závěrečném účtu nemá nic společného se skutečnou hotovostí v pokladně. O čistém ročním výnosu bude tedy hovořeno v případě, že se jedná o rozdíl celkové sumy hrubého ročního výnosu panství a sumy všech nákladů investovaných do jednotlivých hospodářských odvětví – přičemž do těchto nákladů jsou počítány také platy úředníků a kostgeld. Pokud vezmeme v potaz fakt, že většina dochovaných důchodních účtů jsou makuláře a nikoliv konečná verze určená pro kontrolu, a že vzhledem k nepravidelnostem v rubrikách nelze vždy zcela přesně zařadit tu kterou položku, výsledná suma výnosu panství bude vždy jen hrubě orientační. Pouze splátky úroků ze zástavy odvedené zástavnímu držiteli, jsou výnosem hospodaření, který spolehlivě opustil pokladnu správy panství.⁹²¹

Úředníci české komory tedy nebyli posledními, kdo si nad účty odvedenými ke kontrole hospodaření lámali hlavu. Kromě zmatků s položkami, které neměly s jeho ekonomickým chodem nic společného, a možné nekompetentnosti úředníka, je stále také potřeba počítat s různě úspěšnými pokusy o upravování účetnictví. Ani kontrola skutečného stavu s účty při vizitacích přímo na panství nemohla postihnout všechny přehmaty v každodenním „úřadování“ místních: „Pan Dekara se mnou divně zachází, píše [...], že na počtech svých restýruji přes vosemdesáte zlatých. Pravda jest, kdybych sobě jednu věc dvakrát za příjem položil, jako on chce, že bych zůstal.“⁹²²

Na počátku 17. století byl roční hrubý příjem třeboňské panství v průměru 58 tisíc kop grošů míšeňských, při výdajích zhruba 37%, byl rozdíl přibližně 36 500 kop grošů míš., šlo tedy o nejvýnosnější panství v Čechách před třicetiletou válkou vůbec,⁹²³ přičemž 95% veškerých příjmů pocházelo z vrchnostenských hospodářských provozů a pouze 5% připadalo na původní tzv. stálé platy. Tato čísla jsou výsledkem hospodářského rozmachu panství v rozmezí let 1550 – 1614, kdy díky rozvoji rybníkářství a v 60. letech navazujícímu rozmachu pivovarnictví došlo k šestinásobnému nárůstu čistého ročního výnosu.⁹²⁴ Největšími zdroji příjmů byly pivovary s nejvyšším hrubým příjmem, ovšem při rentabilitě pouze 50%, a u rybníkářství které mělo bezkonkurenční poměr mezi náklady a výnosem, okolo 90%. Takový údaj ovšem nebere v úvahu obrovskou prvotní investici do staveb potřebných k zajištění provozu ani budoucí nezbytné opravy většího rozsahu, třeba po povodních. Podíl pivovarů na hrubém průměrném příjmu panství Třeboň v letech 1607 – 1614 činil 44%, oproti 32%, které připadaly na ostatní příjmy důchodu (ty zajišťovaly stálé platy, dvory, ovčíny, pily, mlýny, valcha atd.); teprve třetí v pořadí zůstalo rybníkářství s 22% podílem.⁹²⁵ Veškeré tyto příznivé hospodářské výsledky byly ovšem podmíněny stabilitou hospodářského prostředí, jejímž garantem byla vrchnost. Českým stavovským povstáním tato stabilita pochopitelně vzala za své.

Obecné postupy, jak dosáhnout lepší efektivity hospodaření byly zřejmě v povědomí jedinců, kteří se byť na krátkou dobu dostali do kontaktu s chodem vrchnostenské ekonomiky.⁹²⁶ I přechodný správce třeboňského panství Putschar věděl, že i když panství Hluboká je tak zničené, že má cenu sotva 200 tisíc zl. rýnských, je možné je do tří let pozvednout jen z příjmů za ryby.⁹²⁷ Když komorní komisaři Kolidius z Dubravičan a Daniel Škréta roku 1615 podávali návrh, jak nejlépe zhodnotit možnosti, které dával předbělohorský velkostatek, navrhovali zakládat ovčíny a zvýšit produkci pivovarů, obnovit rybníky a ve vhodných prostředích rybniční soustavy i rozšířit, vykoupit poddanské mlýny a zřídit nové vodní cesty kvůli dopravě dřeva.⁹²⁸

Je samozřejmě otázkou jak těmto ideálním postupům bránily či pomáhaly válečné události. Na většině komorních panství totiž znamenala první fáze války – podle Maura do roku 1630, nevelké škody a v některých případech i krátkodobou konjunkturu.⁹²⁹ Tento model pro třeboňské panství neplatí, protože pevnost Třeboň byla po stavovském povstání téměř rok a půl v obležení, což samozřejmě znamenalo kromě hospodářské devastace i výraznou depopulaci, takže situaci, která jinde nastala až v období švédských vpádů, museli první dosazení úředníci řešit již ve dvacátých letech.

V rozmezí let 1637-1646 se hrubý roční výnos panství pohyboval mezi 45 až 26 tisíci zl. rýnských, přičemž kolísání výše příjmu nejvíce ovlivňovaly příjmy z rybníkářství, které v průměru tvořily téměř 49% veškerých příjmů.⁹³⁰ Za rybníkářstvím následoval stabilní příjem z pivovarů s téměř 32% podílem – primát z předchozího období ztratily pivovary nejen růstem ceny surovin, ale hlavně nedostatkem spotřebitelů. Kromě chovu ovcí, který participoval několika procenty, byly ostatní zdroje samy o sobě nepatrné. Šlo o zisky z odprodeje dobytka, sena, dřeva, občas obilí a ovoce a příjmy za výkrm prasat při mlýnech. Pouze kolem 5% přinášely stálé platy. Celkově lze tyto příjmy zahrnout pod jednu položku důchodu, která tvořila 19% veškerých příjmů.

Do hospodářství plynulo zhruba 30% veškerých peněz položených za výdaj.⁹³¹ Poměr nákladů na jednotlivá odvětví ustálen nebyl, ale o finančně nejnáročnější odvětví pravidelně soupeřilo pivovarnictví a dvorové hospodářství, v účtech však bohužel nelze oddělit výlohy na celkové udržování dvorů od nákladů na chov ovcí. Zatímco pivovary jsou však nákladné svým provozem – závislé zcela na ceně surovin, vysoké výdaje u dvorů, i když obecně vyšší kvůli množství lidské práce, kterou je při dvorech třeba zaplatit, svědčí spíše o stavebních nákladech při rozšiřování a obnovování těchto provozů. Zvláštností je poměr výnosu a nákladu u rybníkářství, kde se ukazuje, že při velkém podílu na konečném výnosu panství není ve stanovených letech průměrný náklad na rybníkářství vyšší než 6% všech příjmů z rybníků. To může působit dojmem nesmírné efektivity rybníkářství, ovšem výdaje na skutečně velké rekonstrukce rybničních staveb v účtech zástavního období nenalezneme. Přitom náklad na opravu rybníka Rožmberku, o které správa s majiteli diskutovala od dvacátých let 17. století až do její realizace roku 1683(!), byla před polovinou 17. století odhadována na 39 tisíc zl. rýnských a to je více než panství ročně vyneslo na hrubo.⁹³² I přes úpadek v hospodaření a nerovnoměrné rozdělení rybniční sítě mezi panství a klášterní statek, které zapříčinilo nedostatek násadových rybníků, se tedy ukazuje jako daleko nejefektivnější obor podnikání. Účetní doklady období zástavy vysvětlují tuto skutečnost tím, že nouze o lidské síly přišla obvykle dříve, než nedostatek finančních prostředků.

I když je třeboňské panství v období držby Habsburky označováno za komorní, mezi česká komorní panství počítáno nebylo.⁹³³ Důsledkem tohoto stavu po stránce hospodářské je to, že o jeho fungování se staral každý a zároveň nikdo. Přestože účetní kontroly prováděli „radové nad počty“ účtárny české komory s odvoláním, že panství Třeboň „obzvláštně Jeho Milosti císařské náleží, a počtové jeho privátně se řídí...,“⁹³⁴ dostávali také za tuto nadstandardní službu poměrně slušnou odměnu.⁹³⁵

Ve správě musel nastoupit model obvyklý u komorních panství, jejichž správa, jak dokázal Maur⁹³⁶ nevynikala zvláštním smyslem pro efektivitu hospodaření ani péčí o poddané a nadále pokulhávala za velkostatky spravovanými soukromými držiteli. Třeboň však před povstáním patřila mezi nejvýnosnější panství v zemi – stačila tedy maličkost - rekonstruovat původní hospodářskou strukturu a zajistit odpovídající podmínky pro ekonomický rozvoj.

V hospodářské struktuře panství se tedy v období po českém stavovském povstání nepřistoupilo k žádným změnám, ale šlo pouze o rekonstrukci předválečného stavu. Lví podíl na této rekonstrukci mělo pivovarnictví, přestože nezůstalo nejvýnosnějším odvětvím. Slovy purkrabího z konce 20. let se však pivovary staly prostředkem obnovy všech ostatních hospodářských provozů.⁹³⁷ Ze tří pivovarů na panství byl jeden ztracen oddělením klášterního statku v roce 1631, nicméně dva zbývající v Třeboni a Lomnici nad Lužnicí měly tak zajímavé výnosy, že jejich zásobování obilím bylo prioritou i v situaci, kdy se sýpka povážlivě vyprázdnila.⁹³⁸

Bez ohledu na vysoké nároky, na organizaci lidské práce a přepravu materiálu, rybníky od 30. let 17. století získávaly zpět svůj primát odvětví, které přinášelo nejvíce finančních prostředků na hotovosti. Ne nadarmo se pro zhodnocení celoroční práce prodejem ryb po výlovu v korespondenci objevuje poetické Fischversilberung. Výsledky chovu kapra po roce 1620 byly zpočátku velmi špatné, ale odpovídající stupni devastace rybniční soustavy.⁹³⁹ Roku 1625 bylo nasazeno jen necelých 28% z více jak stovky rybníků a to ještě těch menších. Rybníkářství bylo na odbornost nejnáročnějším typem podnikání, nicméně třífázový chov kapra byl zachován. Způsob chovu mohl být udržován nejen díky předání zkušeností, ale také cíleným studiem z dochovaných pramenů v zámeckém archivu, kterého se dalo pro tyto účely bohatě využít. Jan z Eckersdorfu zhotovil řadu pamětních zápisů týkajících se starších poznatků o péči o rybníky, náročnosti na lidskou práci a finance a své zkušenosti i to, co se dozvěděl o zvláštnostech hospodaření na rybnících, předal i svým nástupcům ve schwarzenberské správě.⁹⁴⁰

Také rybníkářství způsobilo řadu komplikací oddělení klášterního statku v roce 1631. Řada klášteru navrácených rybníků totiž byla mělkých, násadových, což způsobilo nedostatek potěru i násady a její dovážení odjinud znamenalo růst nákladů, a také velké ztráty při převozu. Proto také navrhl Eckersdorf přikoupit za 4,5 tisíce zl. rýnských statek Vztuhy kvůli řadě vhodných mělkých rybníků.⁹⁴¹ Opravy největšího Rožmberka, ale také Světa, Spolského, Hradečku nebo Krčínu mohly být realizovány jen formou udržovacích prací. V případě Světa hejtman vážně uvažoval na jaře roku 1632 o jeho definitivním zrušení a z důvodu obrany Třeboně také o roznesení tělesa hráze.⁹⁴² Nakonec byl Svět opravován v 50. letech,⁹⁴³ Rožmberk však až za schwarzenberské správy - možná i proto vznikl mýtus o tom, že teprve Schwarzenbergové obnovili třeboňské rybníkářství. S rybniční soustavou úzce souvisela údržba vodních kanálů: Zlaté stoky Štěpánka Netolického a Krčínovy Nové řeky, na nichž byla práce stejně jako při rybnících vykonávána prostřednictvím robot. Realizace čištění Zlaté stoky – náročné práce v nesnadném terénu je ukazatelem, jak na tom panství bylo s počtem robotujících poddaných.

Všechny tři dvory v blízkosti Třeboně - Dvorce, Nový Dvůr a Vrchy - byly ještě roku 1625 vypálené a pusté. Švamberk nedaleko Ševětína, kde byl i ovčín, a Lhota nedopadly lépe.⁹⁴⁴ Kromě Nového dvora, který připadl třeboňskému klášteru, byly dvory zvolna opravovány za příjmy z pivovaru a rozšiřovány o ovčíny. Velké obtíže vznikaly jak s obstarávání hovězího dobytka tak ovcí. V této souvislosti máme informaci o přepravě švýcarského(!) dobytka na konci 20. let z Kladska.⁹⁴⁵ Podobně se prostřednictvím obchodu se solí na panství dopravil tažný dobytek a vozy pro daleké fůry ze slovenské Levice. Tyto akce většinou prostředkovala česká komora, ale na podnět z vídeňské dvorské komory nebo přímo českého krále Ferdinanda III., který se po své korunovaci chopil velmi iniciativně komorních záležitostí.⁹⁴⁶ Komorním panstvím bylo vypomáháno jak prostřednictvím těch méně postižených, tak také zcela nesystematicky například z proviantu jednotlivých krajů. Typickým příkladem byl královský hřebčín v Kladrubech na pardubickém panství, který byl tak nesmírně nákladný, že jej svými výnosy dotovala další komorní panství.⁹⁴⁷ Jenže roku 1634 byl hřebčín z bezpečnostních důvodů přemístěn na třeboňské panství a neúměrné náklady se přenesly na panství a Bechyňský kraj.⁹⁴⁸ Při nedostatku pastvy hrozila vysoká spotřeba obilí, početný odborný personál hřebčína odčerpával nemalé finanční částky a nepříjemná jistě byla i přílišná pozornost jakou na sebe panství přítomností hřebčína strhávalo. Hejtman Eckersdorf pochopitelně napínal všechny síly, aby se nepříjemnosti s hřebčínem co nejdříve zbavil. Na jaře 1635 před návštěvou krále v Třeboni požadoval pro hřebčín předem slibovanou salvakvardii, protože nemůže zajistit jeho bezpečnost přes léto, dostal sice 1343 strychů ovsa na rok, ale nakonec ne z proviantu Prácheňského kraje, jak byl nařízeno, ale z ovsa pro královské dvorní stáje. V létě pak varoval, že pro nedostatek pastvy bude chybět obilí.⁹⁴⁹ V září 1635 se kladrubský hřebčín vrátil na pardubické panství.⁹⁵⁰

Ze dvorů existujících před stavovským povstáním byly nakonec obnoveny a roku 1637 v provozu 4 dvory: Vrchy s ovčínem, Švamberský s ovčínem, Lhota s ovčínem a obilnářské Ortvínovice.⁹⁵¹

S obilím úzce souvisela síť vrchnostenských mlýnů, roku 1625 byly z devíti mlýnů zčásti schopny provozu jen dva.⁹⁵² Po roce 1631, kdy hejtman velmi nerad vydal velkým nákladem opravený Opatovický mlýn augustiniánům, začal být níže po toku Zlaté stoky přímo u hradeb Třeboně stavěn nový tzv. Příkopský mlýn. Třeboňskému panství dále zůstaly mlýny Záblatský, Horusický, Vidovský, Lužnický, Veselský a Vonšovský s jedinou pilou, obnovenou roku 1631.

Lesů bylo na panství poměrně mnoho, využití dřeva ale velmi problematické, protože opět kladlo vysoké nároky na organizaci dopravy. Navíc jediná vonšovská pila byla při neustálé poptávce po stavebním dříví a prknech stěží schopná pokrýt vlastní potřebu. Mnohem lépe bylo využito bohatství zvěře v těžko dostupných lesích. Na panství se v tomto období pochopitelně nepořádaly hony jako kratochvilné zábavy, ale ulovená zvěřina byla ceněným artiklem - byla dostatečně reprezentativní, aby mohla sloužit za dar jako projev pozornosti, a tak spolu s rybami patřila k oblíbeným darům a nejvíce ceněným produktům hospodářské činnosti. Dlouho tedy nebyly překážkou nepřiměřeně vysoké náklady na lesníky a myslivce a ještě vyšší sumy vydané za dopravu tohoto sortimentu ke dvoru. Celkově lze tedy říci, že jedinou slabinou hospodářské struktury bylo nedostatečné využití dřevního bohatství rozsáhlých lesních komplexů, které došlo uznání až v následující době, což však úzce souviselo s přílišnou orientací na vnitřní trh v rámci panství.

Přes zdánlivou nepřítomnost lidského elementu v strohých číslech výnosu panství, jsou to stále poddaní, kteří přinášejí proměnnou do výpočtu zisků a ztrát. Urbář třeboňského panství z roku 1636⁹⁵³ představuje panství již ve zmenšeném rozsahu – v 48 bez Třeboně uvedených lokalitách bylo 488 gruntů osazených, ale 247, tedy 34% bylo pustých nebo spálených. Z uvedených 488 osazených gruntů bylo přes 53% (259) nově osazených. Ve většině případů tito nově osedlí přišli až po roce 1631. Ještě berní rula roku 1654 uvádí 313 pustých gruntů a domů oproti 1067 obydleným, její revizitace z roku 1679, která navíc uvádí město Soběslav, pak 1342 usedlostí a 17% (283) poustek, z nichž však 61 zpustlo ještě v období mezi léty 1654 – 1679.⁹⁵⁴ Jak vidno z berní ruly, vestfálský mír tedy nebyl žádným mezníkem v procesu poválečné obnovy a obtížné životní podmínky přetrvávaly ještě několik desetiletí po ukončení válečného konfliktu.

Pokud bylo možno zjistit, v období, kdy třeboňské panství spravoval arcivévoda, později král Ferdinand III., došlo k několika zřejmým pokusům uchránit panství od zátěže vojska. V červnu 1626 od Preinerových mužů,⁹⁵⁵ v červnu 1632 se o podobném požadavku zmiňuje vojenský komisař Jozue Kořenský z Terešova.⁹⁵⁶ Jenže skutečnost byla taková, že v místě průtahu vojska neexistovala žádná vyšší autorita, než vojsko samo. O rok později píše Samuel Veselský o pěti kompaniích u Veselí nad Lužnicí Janovi z Eckersdorfu: „Co jsem slyšel z úst pana nejvyššího lejtenanta citýruji. Pokudž se jeho soldátům jejich portiones dávati nebudou, tehdy, že nedbá nic, byť byl královskej i císařskej statek, tehdy, že on dá sám, kde bude co bráti.“⁹⁵⁷ Teprve roku 1635 bylo třeboňské panství spolu s ostatními českými komorními statky, ale i mnoha dalšími oficiálně osvobozeno od povinnosti přijímat vojsko ke kvartýru.⁹⁵⁸ Velký počet osvobozených statků však svědčil o tom, že podobné výjimky nemohly být v platnosti dlouho.

Zastavení panství přineslo tomuto území zvláštní postavení, ale roli jistě sehrálo to, že poškozenou v případě finančních ztrát v důsledku nákladů na armádu bude císařova sestra, a že by podobné finanční nepříjemnosti mohly vnést nesoulad do vztahů s polským králem. Počátkem léta 1639 byl na třeboňské panství vložen regiment Zikmunda Myslíka, protože však počátkem roku byla důchodní pokladna tradičně poloprázdná, informoval 10. července gubernátor Eckersdorf, že na vyživení vojáků muselo být zapůjčeno od zástavní držitelky panství polské královny 5 tisíc zl. rýnských, protože měsíc jejich pobytu bude stát 10 220 zl. rýnských a poddaní nejsou schopní nic platit. Již o pět dnů později si čeští místodržící z nařízení císaře mohli lámat hlavu, kam Myslíka přeloží.⁹⁵⁹

V této situaci se také jistě nabízí otázka, zda se na panství mohli vyskytovali také vojáci ve službách polského krále – zda král mohl svými prostředky vypomoci s ochranou polské zástavy. V první řadě je třeba říci, že v dochovaných aktech k zástavní smlouvě o této záležitosti není zmínky, ovšem bylo by s podivem, kdyby tato záležitost nepřišla do diskuse. Když totiž polský král jednal o zástavě Opolska-Ratibořska, trval na „osobní“ gardě v Opolí a houževnatě se snažil prosadit nahrazení císařského vojska v knížectví svým vlastním. Pro případ zastavené Třeboně zůstává jediným dokladem existence posádky tvořené Poláky poněkud paradoxně záznam o jejím praktickém vymření za morové epidemie na podzim roku 1640.⁹⁶⁰

Iniciativa ve věci vojenské ochrany panství nebyla zřejmě na straně císaře, ale do záležitosti ochrany se vložila polská královna. Není jasné, kdy poprvé intervenovala ve prospěch Třeboně, ani zda tak od počátku činila u svého bratra. V roce 1642 zůstalo vojsko na panství i přes zimu.⁹⁶¹ Odtáhlo teprve 19. ledna, avšak již počátkem února přišlo nové a na třeboňském zámku se ubytoval hrabě Melichar z Hatzfeldu se všemi zavazadly a tudíž s celým velením.⁹⁶² Ovšem polské královně již v prosinci došla trpělivost a přestože, jak psala 26. prosince, nechtěla císaře obtěžovat, důrazně žádala okamžité stažení vojáků z panství, na kterém je zapsáno její věno. Z důvodu toho, že její předchozí intervence byly bezvýsledné, žádá, aby císař držel nad tímto panstvím svou ochrannou ruku.⁹⁶³ Teprve po této sérii intervencí bylo dosaženo stažení jednotek – hrabě Hatzfeld opustil panství až po dlouhých 22 týdnech.⁹⁶⁴ Tím skončilo období jednoho z nejhorších zatížení vojskem, nutno však poznamenat, že daleko horší zátěž muselo panství snášet v letech 1648 a 1649, a to přes přímluvy zástavního držitele Leopolda Viléma.⁹⁶⁵ Tím větší zátěž pak nesly pochopitelně okolní panství, statky a města. Ty „nevděčný a nám na krku ležící trapiče v kvartýřích“ nechtěl živit nikdo.⁹⁶⁶

Krátké období života polské královny nedalo více příležitostí k posouzení účinnosti této formy ochrany před válečnými škodami. Po její smrti na jaře roku 1644, o čemž poddané zpravil Vladislav IV., došlo v září 1644 za přítomnosti polských a císařských komisařů v Třeboni k formálnímu převzetí práv nezletilého Zikmunda Kazimíra, jehož vláda nad panstvím trvala pouhých osm měsíců.⁹⁶⁷ Doloženým pokusem o ochranu panství před švédskými vojsky je případ, který velmi připomíná Magnisovo jednání ve tomtéž období ve Strážnici. Polský král poté, co se na jaře jižními Čechami přesouvala švédská armáda a vzápětí porazila císařské u Jankova, v květnu 1645 na třeboňské panství vyslal jako královského trubače Zachariáše Wesendorfa, který následně jednal s nejmenovaným švédským generálem.⁹⁶⁸

S ohledem na výdaje, na kterých se v důsledku museli podílet i zástavní držitelé – tedy ložírování vojska, i když se ho správa panství vší mocí snažila vystříhat, nebylo možné vyplatit „vexlem“ ⁹⁶⁹ každoročně polské královské rodině dohodnuté úroky.⁹⁷⁰ Při splácení úroků na hlavní sumu je důchodními účty třeboňského panství za roky 1638 – 1645 doložen odvod ve výši 128 519 zl. rýnských.⁹⁷¹ Na sumu sedmkrát 25 tisíc zl. rýnských za léta 1638-1644 zbývalo tedy doplatit plných 46 481 zl. rýnských.⁹⁷² O tom, že by suma byla doplácena z prostředků slezské komory se nepodařilo nalézt sebemenší doklad a v aktech králových diplomatů se bohužel údaje o konečné výši této sumy rozchází. Podle Leszczyńského nedoplatek do přenesení zástavy na Opolsko-Ratibořsko vyrovnán nebyl, ale měl být uhrazen tak, že císař poskytne králi právo na dlužné daně z Opolska-Ratibořska, nájmy a platy z tamních komorních statků do roku 1645.⁹⁷³