Vladislav IV

XII. Závěr

Tradice vztahů panovnické dynastie rodu Vasa v Polsku a habsburského dvora vycházela z předchozího vývoje. Sousedské vztahy jagellonských králů s Habsburky, podpořené sňatkovými aliancemi v průběhu 16. století, byly v jeho poslední čtvrtině poškozeny letitým sporem o nástupnická práva k polskému trůnu. Výchozími body obnovení korektních vztahů se za vlády Zikmunda III. Vasy, právoplatného dědice švédského trůnu, v Polsku staly dvě spojenecké smlouvy z roku 1589 a 1613, podpořené dvěma novými manželskými svazky polského krále s Habsburkovnami. Specifické postavení voleného krále v Polsko-litevské unii vedlo k tomu, že obrat ve vztazích Habsburků s polským králem neznamenal stejný vývoj ve vztazích s polskou šlechtickou republikou. Jedním z výrazných okamžiků, kdy se po uzavření smlouvy roku 1613 zájmy obou zemí a jejich panovníků setkaly, bylo období po českém stavovském povstání a předmětem zájmu bylo Slezsko, na něž si Rzeczpospolita činila historický nárok. Polská rodová větev dynastie Vasa na druhou stranu ve Slezsku viděla možnou šanci na získání náhrady poté, co ztratila naději na uplatnění nároku na švédský trůn a tamní rodové. statky. O spojenectví s Polskem od počátku třicetileté války usilovaly diplomatickými prostředky mnohé další země. Na jeho území operovali legáti francouzského, anglického i španělského krále ve snaze ovlivnit dění v centru svých obchodní zájmů - na Baltu. V naději, že to podpoří ochotu Rzeczypospolité angažovat se na jiných bojištích a místech zájmu, se prosadili při prostředkování mírových dohod se zeměmi, s nimiž Polsko vedlo letité války na východě. Mezi uzavřením příměří se Švédskem v Altmarku roku 1629 a Stuhmsdorfu roku 1635, kde hrál hlavní part francouzský vyslanec, došlo k výměně Vasy na polském trůnu. Vladislav IV. Vasa, zvolený na trůn roku 1632, měl mnohé osobní kvality, bohaté vojenské zkušenosti z válek s Moskvou i z pobytu v Evropě. Podporu synovci Ferdinanda II. na volebním sněmu veřejně projevili i císařští diplomaté vyslaní za tím účelem do Polska. Svou budoucí politickou orientaci Vladislav IV. od samého počátku spojil s akutní otázkou legitimního potomstva a tedy s dynastickým sňatkem.

Válečné události první poloviny 17. století v Evropě akcelerovaly řadu celospolečenských změn a měly významný podíl na přetvoření dosavadního mocenského systému. Sledované vztahy Polsko-litevské unie a jejího panovníka Vladislava IV. Vasy s císařským dvorem spadají do období pozvolného formování moderní diplomacie. Tvoří se terminologie oboru a principy její práce. Proces, který začal v antice, prošel svým vývojem během středověku, kdy na vrcholu stála diplomacie papežského stolce, a postupné přebírání vedoucí role naznačuje od 15. století rozvoj stálých diplomatických zastoupení - rezidentur italských městských států. Zkušenosti rezidentů, legátů a vyslanců, pomáhaly vytvářet obor, který své jméno získal až ve století 18., hlavní zásady byly však zřejmé již o sto let dříve, kdy se také začala rodit budoucí podoba mezinárodního práva. Ani diplomacie Polsko-litevské unie, ani císařští diplomaté nepatřili v první polovině 17. století takříkajíc k elitě oboru. Tato pozice zůstávala vyhrazena zástupcům italských států, následovaných francouzskými, nizozemskými a anglickými kolegy. Diplomatická korespondence a formální dokumenty před polovinou 17. století užívají velmi pestrou terminologii pro označené pověřené osoby, která má ještě málo společného s ustálenou škálou diplomatických stupňů známých z Francie 18. století. Jediné obecně platné rozdělení bylo na diplomaty prvního a druhého stupně. Jako diplomaté prvního stupně působili obvykle příslušníci přední aristokracie. Šlo především o příležitostné úkoly při potřebě nákladné ceremoniální reprezentace a zastoupení panovníka při formálních příležitostech, které bylo možné sladit s dalšími povinnostmi plynoucími z jejich postavení. Daleko různorodější byla skupina tzv. diplomatů druhého stupně, jimž cestu do první skupiny uzavírala sociální bariéra i finanční zázemí. Zároveň se jim kariéra diplomata stávala zdrojem příjmů, takže nebyli primárně vázáni starostí o správu svých rodových statků jako zdrojů příjmů a mohli tedy pověření vykonávat dlouhodobě. Přesto je ve sledovaném období kladen jen malý důraz na systematickou přípravu a formování základní sumy znalostí tam, kde se nejpravděpodobněji zaučovali tzv. druhořadí vyslanci: v královské kanceláři v případě Polska a v ústředních správních úřadech Říše a dědičných habsburských zemí: říšské kanceláři, rakouské dvorské kanceláři a dvorské komoře v případě diplomacie císařské. Mnozí diplomaté 17. století měli za sebou kariéru vojenskou nebo se příležitostně rekrutovali z řad duchovenstva.

Hendikepem císařských vyslanců směřujících do Polska byla značná izolovanost, kterou částečně způsobovala převažující neznalost polštiny mezi členy poselstev, ale především časová omezenost pobytů všech cizích poselstev na polském území s výjimkou papežské nunciatury. Přesto se za vlády Vladislava IV. podařilo udržet ve Varšavě císařského rezidenta. Orientace ve správním systému země - v jednotlivých úřadech, ve způsobu dělby politické moci mezi panovníka, senát a valný sněm, nebyla pro diplomata ze „západních zemí“ snadná. Podobně v případě polského vyslance bylo často nesnadné určit zastupuje-li panovníka, senát či sněm; své vyslance mohl mít i velký korunní a velký litevský hejtman. Specifikem polského krále byla možnost jednat jako hlava státu i jako soukromá osoba, v případě Vladislava IV. byly úkoly soukromého charakteru často pověřováni cizinci, mezi nimiž ve vztahu k císaři figurují především dvě jména: Valerián a František Magnisové.

Právě aktivity prvního z nich, kapucína, filozofa a diplomata, otce Valeriána stály za ochotou Vladislava IV. jednat o sňatku s rakouskou arcivévodkyní Cecílií Renatou a případném spojenectví s císařem. Tato varianta, jíž Valerián přidal na atraktivnosti příslibem zisku některého knížectví na území Slezska, se nakonec prosadila proti jiným v Rzeczypospolité těžko přijatelným královým záměrů. Mezi ně patřil dozajista plán spojit při vidině anglické podpory k opětovnému získání švédského trůnu svůj osud s kalvínkou Alžbětou Falckou. Rýsovala se ale také francouzská alternativa v osobě Marie Gonzaga de Nevers.

Jednání dotažená do finální podoby až za vlády císaře Ferdinanda III. od počátku trpěla přílišnou svévolí ze strany zástupců obou stran. Výsledkem bylo zklamání z opatrného postupu císařské politiky, když se předmětem dohody nestalo žádné slezské knížectví, ale jihočeské panství Třeboň, navíc držené rodem Vasa pouze formou zástavy. Dynastický sňatek, který měl být páteří spojenectví, se přes narození dědice ukázal jako nedostatečně pevné pouto. Z takového vývoje lze těžko vinit polskou královnu, kterou sice výchova připravila k reprezentativní životní roli, ztěží jí však mohla bez náležité podpory ze strany partnera pomoci v orientaci ve složité struktuře polské společnosti a prostředí varšavského dvora a tím méně ve vnitro- a zahraničněpolitické situaci šlechtické republiky. Pro vztahy obou možných politických partnerů byl naprosto rozhodující pobyt polského krále s královnou Cecílií Renatou ve Vídni na konci léta roku 1638. Dlouhodobý pobyt měl být počátkem vzájemného bližšího poznání a budoucího užšího spojenectví, zároveň však císařskému dvoru umožnil bližší seznámení s reprezentativním vzorkem elity polské společnosti, ať už v kladném či záporném smyslu. Vyústil v ne právě úspěšné setkání obou suverénů na ditrichštejnském mikulovském zámku. Překážkou uzavření vzájemné dohody se nestávala pouhá kulturní odlišnost, diplomatické vztahy s Moskvou nebo Osmanskou říší jsou toho jasným důkazem, ale hlubší poznání organismu polského královského dvora mohlo vyvolat pochybnosti o skutečné rozhodovací moci panovníka.

Z hlediska možných plánů polského krále se získaným slezským knížectvím, mu jihočeská Třeboň zcela zjevně nekonvenovala. Lze dávat za vinu polským diplomatickým zástupcům, že se nepostavili rozhodněji proti podobném návrhu a dopustili, že v celé záležitosti nedošlo k jednomyslné a jednoznačné dohodě před naplněním manželství. Pak Vladislav IV. sice mohl protestovat kvůli nesnadnému dohledu a výběru smluvených částek z takto vzdáleného panství, ztěží však mohl přiznat, že se mu nehodí do projektu pojištění budoucnosti vlastní dynastie. Několikeré pokusy přimět císaře prostřednictvím dalších finančních nabídek k rozšíření práv zástavního držitele, případně uvedení zástavního držitele (nikoliv polského krále) do výhodnějšího lenního vztahu k císaři, přitom záměr Vladislava IV. potvrzují. Ferdinand III. ani jeho rádci neměli o intencích polského krále žádné iluze. To, co však nutilo habsburské vyjednavače k ústupkům z vyjednaných podmínek, byla špatná finanční situace a i z ní pramenící nedobrá pozice v probíhajících konfliktech třicetileté války. Pokud císař nedokázal získat Rzeczpospolitou prostřednictvím Vladislava IV. na svou stranu, potřeboval minimálně zabránil tomu, aby ji polský král nezatáhl do spojenectví s Francií nebo dokonce Švédskem. Po zhodnocení Vladislavových reálných šancí na revindikaci švédského trůnu, totiž Švédsko nebylo tak jednoznačným nepřítelem, jako v letech jeho nástupu na polský trůn. Podíl na příklonu k francouzské straně v závěru Vladislavova života neměly však pouze spory s císařem. Svou roli hrála letitá intenzivní činnost francouzských diplomatů na území Polsko-litevské unie, kteří po ústupu anglické konkurence opanovali území. Jejich jednání, řízená z Paříže fenomenálními státníky kardinálem Richelieu a Mazarinem, charakterizovala připravenost na všechny alternativy, které by mohly nastat, a v té jim diplomatičtí zástupci císaře jednoduše nestačili. Nebyla to ani tak chyba konkrétních osob, ale neexistence funkčního aparátu – absence „profesních“ diplomatů a příliš mnoho poradních orgánů císaře, které zasahovaly do rozhodovacího procesu.

Výsledná podoba každé smlouvy, tedy i té zástavní, je předmětem dohody obou smluvních stran. Texty obou zástavních smluv se v zásadních bodech neliší - řešily ochranu svrchovaných práv vlastníka cestou vyloučení polského panovníka z nástupnictví, působnost zemského práva na zastaveném území, jasně specifikovaly, která vrchnostenská práva náleží které straně. Přesto se praxe na zastavených statcích lišila. V případě třeboňské zástavy zůstala Cecílii Renatě zachována její role zástavní vrchnosti. Jejím jménem byla řešena otázka, komu a jakým způsobem mají být vypláceny příslušné úroky, a jmenovitě uvedení příjemci těchto částek náleželi k okruhu osob jejího dvora, případně z nich byl vyplácen polský rezident na vídeňském dvoře Bibboni. Ona také prostřednictvím svého bratra císaře Ferdinanda III. intervenovala v záležitostech ochrany a správy panství Třeboň a osoby dosazené do správy panství zůstávaly v souladu s přáním císaře. Navíc, jak dokládá sonda do kariér těchto úředníků a správních záležitostí panství, byli jím k věrné službě motivováni prostřednictvím darů, privilegií a nobilitací. Jakmile se po smrti Cecílie Renaty ve jménu nezletilého syna práv k Třeboni nakrátko ujal Vladislav IV., začal záležitosti panství řešit po svém. Při ohrožení jižních Čech Švédy vyslal svého vlastního prostředníka. Ve stejném duchu v následujících letech pokračoval v Opolsku-Ratibořsku, kde se jeho praktiky vystupující zjevně proti textu zástavní smlouvy setkávaly se stálými projevy nesouhlasu, zaznívajícím od císařových komisařů i císařského rezidenta na varšavském dvoře. Největší svévoli projevoval polský král v otázkách vojenské ochrany zastaveného území. V důsledku se po deseti letech vyjednávání o spojenectví s Habsburky prakticky dohodl se švédskou stranou na vzájemné symbióze a jejím prostřednictvím tlačil císaře k tolerování jeho přestupků vůči zástavní smlouvě na Opolsko-Ratibořsko, případně k úpravě podmínek držby knížectví ve svůj prospěch.

Rozborem funkcí zástavního práva k nemovitostem v soudobých právních systémech lze dovodit, že šlo o jednu z možných forem nabytí plnoprávné držby, která byla přijatelná i pro právní subjekty rovnoprávného postavení, podobně jako v případě práva lenního. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že to předpokládá formu zástavy užívací, označované také jako zástava s držbou či antichretická. Jen ta umožňovala přímé zásahy a ovlivňování ve prospěch zástavního držitele, a také z toho důvodu se od ní v průběhu 17. století začalo ustupovat ve prospěch bezpečnější zástavy zápisné, zajišťující vlastníkovi náležitý dohled.

Pohledem na situaci zastaveného panství Třeboň je možné konstatovat, že ačkoli formální práva vrchnosti byla zástavním držitelům potvrzena uzavřenou smlouvou, k jejich uplatňování došlo jen v několika případech. Veškeré komunikační propojení držitelů se ocitalo pod neustálou kontrolou ze strany vlastníka a jeho úřadů. Roli v tom, zdá se, sehrála jak částečná nedůvěra a opatrnost v právně komplikovaném postavení polské královny jako vrchnosti na území českého království, tak existence a funkčnost dosavadních napojení zastaveného panství na struktury komorní správy. Kontakt polské panovnice a dalších členů rodu se správou panství se odehrával prostřednictvím korespondence, reskriptů a instrukcí o způsobu naložení s každoročními splátkami. Veškerá další řízení se odehrávala prostřednictvím zmíněné dvorské komory případně české zemské vlády a jejích orgánů. Transfer peněz „skrze vexl“ byl realizován opět přes Vídeň, a to především prostřednictvím jindřichohradeckého kupce Matese Traumillnera, Hieronima Caccii a již zmíněného rezidenta Bibboniho, který byl zároveň příjemcem části odváděných peněz. Tři tisíce zl. rýnských ročně, vyplácených Bibbonimu, byly nepochybně pravidelným platem za služby na vídeňském dvoře.

Panství, které se před stavovským povstání pyšnilo jednou z nejpokročilejších hospodářských struktur v zemi, dokázalo prostřednictvím relativně schopné správy účinně rekonstruovat hlavní ekonomické zdroje – tedy rybníkářství a pivovarnictví, její snahy však dlouhodobě negativně ovlivnily zásahy ze strany dědičného držitele.  Nejvážnějším z nich bylo obnovení původního nadání pro augustiniánské kláštery v Třeboni a Borovanech zrušené v roce 1566, což znamenalo návrat před hospodářskou reformu zrealizovanou rožmberským regentem Jakubem Krčínem z Jelčan od 70. letech 16. století po začlenění bývalých klášterních statků do hospodářské struktury třeboňského panství.

Se zásahy do hospodářských struktur panství souvisí i předeslané využití ochranné role zástavního držitele, které však v případě císařské armády víceméně selhalo. Ačkoliv několika intervencemi za zproštění povinnosti živit císařskou armádu získalo panství Třeboň mocného přímluvce, vzhledem k stavu sousedních statků a množství suplik v podobných záležitostech, jejichž přímluvci byli také vlivné osoby, byl výsledný efekt nepatrný. Naopak účinnou ochranu bylo možné předpokládat v případě švédské armády, která však blízkosti Třeboně dosáhla pouze na jaře 1645, ale i v tomto případě existuje doklad o vyslání osoby pověřené polským králem k jednání se švédským velením. Že měl dotyčný vyjednavač Švédům objasnit právní stav třeboňského panství jako majetku polského krále, je nasnadě. Dalším prostorem, kde se zástavní držitelé mohli uplatnit, byl patronát. Z jejich rozhodnutí plynula část finančních prostředků na opravy kostelů na panství.

Představitelé vrchnostenské moci na panství dovedně těžili ze zvláštní situace dané válečným stavem v zemi ve spojení s vyšší mírou kompetencí i z neobvyklého právního postavení dominia. Odpovědnost centrálním úřadům úředníkům poskytovala možnost zapojení se do širší sítě oboustranně výhodných vztahů zemských i dvorských úředníků, na druhou stranu se však také nezříkali možností, které jim nabízela přináležitost k lokálním a regionálním mocenským strukturám. To, co který úředník upřednostnil, bylo již věcí jeho individuální osobnosti, pro všechny však spoluúčast na správě znamenala v rámci možností daných jejich původem vzrůst společenského postavení i vylepšení hmotné stránky jejich existence vyšší měrou než bylo obvyklé. Že k uplatnění získaných výhod v rámci dalších generací těchto byrokratů nedošlo, bylo ve většině případů dáno již vyšší mocí - neexistencí vhodných dědiců, jimž by nabytá pozice byla ku prospěchu. Pouze v případě gubernátorova syna Václava Albrechta z Eckersdorfu můžeme hovořit o pokusu jít cestou svého otce, ovšem ve službách aristokratických. Zde se ukazuje, že kariéra jeho otce, bez ohledu na zjevné osobní schopnosti, byla mnohem více produktem své doby než cokoli jiného a synovi se v době stabilizace společenských struktur 60.-80. let 17. století podobná životní šance prostě nenaskytla.⁹⁷⁴

Zastavené panství Třeboň bylo sice ekonomicky způsobilé dostát podmínkám stanoveným smlouvou, skutečný výsledek však ovlivnily probíhající válečné operace. Ferdinand III. zjevně nedodržel dohodu stran dorovnání úroků z jiných zdrojů, přestože chybějící peníze z třeboňského panství zjevně končily u císařské armády rozložené v jižních Čechách. Na místě 175 tisíc zl. rýnských úroků z dlužné částky, správa panství uhradila pouze 128 519 zl. rýnských. Vladislav IV. na takto bídnou bilanci reagoval zápůjčkou dalších 600 tisíc zl. rýnských výměnou za titul a předem nejasné příjmy opolsko-ratibořského knížete pro sebe coby zástupce svého nedospělého syna a výnos ze dvou tamních drobných komorních statků, což prozrazuje mnohé o jeho záměrech. Pokud by polský panovník skutečně hleděl na finanční stránku transakcí s císařem, nikdy by na zástavu Opolska-Ratibořska za takto nastavených podmínek nemohl přistoupit. Titul ani komorní statky zjevně nemohly pokrýt 5% roční úrok ve výši 66 tisíc zl. rýnských. Skutečným cílem bylo dosažení plnoprávné držby knížectví a vysoká půjčka její cenou. Historie je často dokladem marnosti pozemského lidského snažení a je tomu tak i v případě polského krále Vladislava IV., který v roce 1647, necelý rok před koncem své životní pouti ztratil jediného syna a dědice. Pokračování rodu se nedočkala ani sestra Anna Kateřina ani Jan II. Kazimír, nástupce Vladislava IV. a poslední Vasa na polském trůnu. Zastavené Opolsko-Ratibořsko se stalo skutečným útočištěm polského dvora v čase švédského vpádu do země, ale nic víc. Zástava byla po dvaceti letech řádně vyplacena císařem Leopoldem I. a polský král o dva roky abdikoval a uzavřel tak definitivně necelé století období švédského rodu Vasa na polském trůnu.