Masarykova univerzita Pedagogická fakulta

Další látky

Amalgam

Amalgam je kapalná nebo pevná slitina rtuti (případně gallia) s jedním nebo s několika kovy např. se zlatem, stříbrem, sodíkem, zinkem, kadmiem nebo olovem. Ve stomatologii se dnes používá stříbrný nebo zlatý amalgam jako výplňová (plombovací) hmota.

Kvalitně zhotovená zubní výplň z amalgamu je mechanicky odolná a trvanlivá. Amalgam se dobře zpracovává, je velmi pevný, má antibakteriální účinky. Nevýhodou je je především jeho kovový vzhled a při rozsáhlých výplních schopnost zbarvit vyspravený zub až do tmavošeda. Jako každý kov koroduje, v důsledku čehož se postupně zhoršuje kvalita jeho povrchu a těsnící efekt amalgámové výplně.

Sodíkový amalgam vzniká na rtuťové katodě při elektrolýze roztoku obsahujícího sodné kationty. Používá se dále např. při výrobě hydroxidu sodného.

Bronz

Bronz je kovový materiál, slitina mědi a cínu. Starší český název pro bronz je spěž. Bronz a jeho vlastnosti byly objeveny již v pravěku. Bronz znamenal velký technologický pokrok ve výrobě nástrojů, zbraní a v nemalé míře i šperků a ozdob. Proti čistým kovům se bronz vyznačuje vyšší tvrdostí.

Dnes se bronz využívá ve strojírenství, automobilovém průmyslu nebo v sochařství. Existují různé druhy bronzu, např. cínový, hliníkový, manganový, niklový nebo berylliový.

Damascenská ocel

Damascenská ocel, známá též jako damask, damasková nebo damašková ocel, byla do Evropy dovážena ze syrského města Damašek. Damašek se vyráběl i v Indonésii a ve střední Asii. V Evropě byl používán v raném středověku Franky, Vikingy nebo Španěly. První zmínky o damašku pochází z 1. poloviny 1. tisíciletí n. l. z oblasti Indie.

Jednalo se o vysoce kvalitní ocel s charakteristickými vzory – tzv. mramorováním. Jelikož tato ocel byla velmi drahá a její výroba tajná, byla snaha tuto ocel napodobit, což vytvořilo tzv. svářkový (nepravý) damašek, dodnes nazývaný „damašková ocel“, což je v podstatě ocel svařovaná do vzorů. Tato ocel nebyla kvalitní a s pravým damaškem měla společné jen mramorování.

Damašková ocel je materiál, který má nehomogenní, ale více či méně pravidelnou vnitřní strukturu, kde se střídají vrstvy dvou a více různých druhů ocelí nebo i jiného kovu. Po vybroušení, naleptání a vyleštění povrchu vyniká jeho vnitřní vrstvená struktura. Výsledkem je kresba, jejíž vzor je vždy naprosto individuální, ale závisí i na použité technologii. V současné době se technologie damaskování využívá k výrobě kvalitních sběratelských nožů a mečů.

Glauberova sůl

Glauberova sůl nebo také mirabilit (historicky sal mirabilis), chemicky dekahydrát síranu sodného (Na₂SO₄• 10H₂O), je známý od 17. století, kdy ji reakcí chloridu sodného a kyseliny sírové připravil J. R. Glauber.

Mirabilit je bílý, skelně lesklý, štěpný nerost, rozpustný ve vodě. Vyskytuje se v sedimentech solných jezer a izolovaných zátok, například v Kaspickém moři. Je rozpuštěn v hořkých minerálních vodách, např. v České republice u Sedlic. Používá se v lékařství jako detoxikační prostředek pod názvem Glauberova sůl, ve sklářství a barvířství.

Malachit

Malachit (Cu₂(OH)₂CO₃) je dihydroxid-uhličitan diměďnatý. Název obdržel podle řeckého slova malache (sléz) pro svou barvu. Má zpravidla zelenou barvu, která se může pohybovat v několika odstínech zelené. Vzniká na místech, kde dochází ke zvětrávání mědi, často se vyskytuje jako povlak na jiných horninách a minerálech.

Ve starověku byl používán jako minerální pigment v zelených barvách k dekorativním účelům a jako šperkařský kámen. Drcený malachit se používal jako barvivo v malířství nebo líčidlo. Znám byl ve starém Egyptě, kde byl kromě šperků využíván i jako lék. Malachit využívali i staří Řekové a Římané, kteří z něj vyřezávali amulety a jiné ozdobné předměty. Ve starověkém Řecku byl v Efesu postaven jeden ze sedmi divů světa (chrám k uctění bohyně Artemidy), vyzdobený velkými malachitovými sloupky. V 16. století se ve střední Evropě používal k podpoře růstu dětí a tišení bolesti.

Teorie, objevy, výroby

Teorie

Atomové jádro, jaderná energie

Experimentální výzkum jádra atomů a povahy změn při jaderných přeměnách předpokládal vypracování přesnějších a citlivějších metod výzkumu a vytvoření modernější přístrojové techniky.

První používané přístroje (elektroskop -P. Curie; spintariskop - W. Crookes), byly postupně nahrazovány mlžnou komorou (1912 - C. T. R. Wilson), Geiger-Müllerovou trubicí ve spojení s počítačem (1928 -J. W. H. Geiger, W. Müller), scintilační sondou s fotonásobičem (1961) a dalšími citlivými detektory záření.

Objev hmotnostního spektrografu umožnil identifikaci izotopů jednotlivých prvků a výklad jaderných přeměn. Od třicátých let 20. století se staly účinným výzkumným prostředkem jaderných fyziků nejrůznější typy urychlovačů částic, umožňujících získat elektricky nabité částice o velkých energiích, schopné vyvolat jaderné reakce u prakticky jakéhokoli atomového jádra.

Roku 1896 objevil H. Becquerel radioaktivitu a právě tento objev byl prvním krokem k mnoha dalším významným objevům. O rozvoj výzkumu záření se zasloužili také manželé Curierovi, kteří zjistili, že smolinec vysílá intenzivnější jaderné záření, než odpovídá množství v něm obsaženého uranu. Po úmorné námaze izolovali z desítek tun smolince několik setin gramu sloučenin do té doby neznámých prvků polonia a radia.

V letech 1900 až 1903 angličtí vědci E. Rutherford, F. Soddy a W. Ramsay prokázali, že jaderné záření vzniká při samovolném rozpadu jader atomů radioaktivních prvků na jádra atomů jiných prvků, jako je tomu například u radia, které se samovolně rozpadá na radon a helium. Tento jev se nazývá radioaktivní rozpad nebo přirozená radioaktivita.

Roku 1919 E. Rutherford zjistil, že ozařováním dusíku částicemi alfa vznikají protony. Tento jev vysvětlil tím, že při zásahu jádra dusíku částicí alfa dojde k jaderné reakci, při níž vznikne jádro kyslíku ¹⁷O a uvolní se proton ¹H: Tak byla provedena první jaderná přeměna prvků.

Dalekosáhlý význam měl však především objev jaderných reakcí, při nichž vznikal umělý, v přírodě se nevyskytující radioaktivní izotop - radioizotop. Takový děj byl nazván „umělá radioaktivita" a o jeho objev se zasloužili F. Joliot-Curie a jeho žena I. Curie v roce 1934. Příprava radioizotopů se stala prakticky významnou, když italský fyzik E. Fermi prokázal, že pomocí neutronů lze umělé radioizotopy získat téměř u všech prvků. Ve dvacátých letech se obecně přijímal názor, že jádra atomů jsou tvořena pouze protony. Ruský atomový fyzik G. Gamov navrhl, aby se jádra atomů nebombardovala částicemi alfa, ale aby se k tomuto účelu použilo protonů. To vedlo ke konstrukci částicových urychlovačů podle návrhu G. Gamova. Britský atomový fyzik J. D. Cockroft a E. T. S. Valton postavili roku 1929 první urychlovač částic. Urychloval protony tak silně, že mohly vyvolávat jaderné reakce.

Roku 1930 narazili němečtí fyzikové W. Bothe a jeho spolupracovníck H. Becker na překvapivý jev, když bombardovali beryllium pomocí částic α. Vznikalo velmi pronikavé záření, jaké bylo známé do té doby jen u paprsků gama. Proto je oba němečtí fyzikové považovali za totožné. Správný výklad podal teprve roku 1932 anglický fyzik J. Chadwick. Navrhl pro nové částice označení „neutrony".

Pro W. Heisenberga byl objev neutronů impulsem k teorii, podle které se atomová jádra neskládají pouze z protonů, jak se dosud předpokládalo, nýbrž z protonů a neutronů. Jeho teorie vysvětlila, proč je velká část atomových jader stabilní. Kladně nabité protony by se musely silně vzájemně odpuzovat. Podle Heisenberga jsou spolu drženy pomocí neutronů. Přitom musí být u lehkých atomů v jádře na jeden proton nejméně jeden neutron, u těžkých atomů musí neutrony dokonce převažovat. U velmi těžkých prvků se vyskytuje menší počet neutronů, jejich jádra jsou však radioaktivní a rozpadají se. Pomocí nové Heisenbergovy teorie bylo možno také lépe vysvětlit a popsat izotopy. Objev neutronu otevřel cestu k největšímu objevu jaderné fyziky 20. století - ke štěpení jader atomů.

K objevu štěpných reakcí vedly práce, které zahájil v Římě E. Fermi se svými spolupracovníky. Štěpení jader provázelo uvolnění velkého množství energie, ale praktické uplatnění se začalo jevit reálné až tehdy, když se prokázalo, že při štěpení jádra uranu se uvolňuje několik rychlých neutronů. Každý z těchto neutronů po zpomalení může vyvolat štěpení dalších jader atomů uranu a může tak být vyvolána řetězová štěpná reakce.

Další vývoj v této oblasti však ovlivnily politické události (2. světová válka). Nové objevy byly prohlášeny za přísně tajné a přestali se zveřejňovat. Někteří vědci museli ze svých vlastí uprchnout před fašismem (například A. Einstein, E. Fermi, M. Born, L. Meitnerová, L. Szilard, N. Bohr). Existovala reálná obava, že fašistické Německo bude usilovat o vývoj atomové zbraně. Proto z popudu některých fyziků začali na její výrobě pracovat i v USA. Již v roce 1939 A. Einstein referoval prezidentu Spojených států amerických F. D. Rooseveltovi o možném vývoji atomové bomby. Práce se rozběhly v roce 1942 ustavením projektu Manhattan (krycí název pro utajený vývoj atomové bomby). Byl sestaven vědecký tým a bylo vybudováno výzkumné středisko v Los Alamos, továrny na výrobu a obohacování uranu. V čele vědců stál R. Oppenheimer, považovaný za „otce americké atomové pumy". Když bylo zřejmé, že se Němcům nepodaří vyrobit atomovou zbraň, někteří vědci navrhovali, aby byly práce na výrobě atomové bomby zastaveny, nebo aby nebylo výsledků tohoto úsilí dále použito. Tyto snahy však nebyly vyslyšeny a atomová bomba byla svržena 6. a 9. srpna 1945 na japonská města Hirošima a Nagasaki, která byla prvními a dodnes jedinými cíly atomových bomb. Jen několik dní předtím (16. července) vyzkoušeli nukleární zbraň američtí vědci na poušti White Sands poblíž města Alamogordo v Novém Mexiku.

Kromě vývoje zbraní na podkladu spontánní štěpné reakce, začaly i práce na využití štěpné reakce kontrolované. V USA se tímto problémem zabývala skupina vedená E. Fermim. Té se podařilo 2. 12. 1942 na fotbalovém hřišti chicagské univerzity spustit první atomový reaktor. Palivem byl přírodní uran, moderovaný grafitem a reakce probíhala 28 minut.

S mírovým využíváním jaderné energie se začalo brzy po válce. První jaderný reaktor v Evropě postavil v Paříži F. Joliot-Curie v roce 1948.

Boyleův-Marriotteův zákon

je historicky prvním zákonem kvantitativně popisujícím izotermický děj probíhající v plynu o stálém množství. Dnes tuto přírodní zákonitost popisujeme slovy, že při izotermickém ději se stálým látkovým množstvím ideálního plynu je součin tlaku a objemu konstantní.

Robert Boyle ve druhém vydání své knihy New Experiments, Physico-Mechanical, Touching the Spring of the Air, and its Effects (Nové fyzikálně mechanické experimenty týkající se vzduchové pružiny a jejich účinků) popsal významný experiment. Použil k němu trubici tvaru „J“. Přiléváním rtuti do otevřeného ramena trubice bylo možno zvětšovat tlak působící na plyn v uzavřeném rameni. Boyle si všiml, že úměrně tomu, jak vzrůstal tlak, zmenšoval se objem plynu, přitom teplota plynu zůstala při těchto měřeních téměř beze změny.

Jak již vyplývá z názvu, autorem tohoto zákona (1662) je Robert Boyle. Podle některých historiků však matematickou formulaci nevypracoval on sám, ale spíše jeho asistent Robert Hooke. Nezávisle na nich dospěl ke stejnému závěru v roce 1676 i francouzský chemik Edme Mariotte.

Teorie elektrolytické disociace

K významným fyzikálním chemikům 19. století patří S. A. Arrhenius, který roku 1887 vyslovil předpoklad, že se elektrolyty v roztoku štěpí na elektricky nabité částice - ionty, které přenášejí elektrický náboj roztokem. Arrhenius ve své teorii elektrolytické disociace vysvětlil i vztah mezi disociací a koncentrací roztoku. I když názor na existenci iontů v roztoku vyslovili již před Arrheniem jiní, teprve Arrheniova disertační práce „Výzkum galvanické vodivosti elektrolytů" znamenala převrat v dosavadních názorech na vlastnosti roztoků. Byla s nadšením přijata W. Ostwaldem a J. H. van't Hoffem, kteří se podíleli na jejím rozpracování. Arrheniova teorie umožnila vysvětlit mnohé vlastnosti roztoků elektrolytů, platila však jen pro slabé elektrolyty a zředěné roztoky. Nedostatek se podařilo vysvětlit teprve mnohem později především G. N. Lewisovi a P. J. W. Debyeovi.

Rozdíl mezi Empedoklovým a Démokritovým pojetím struktury hmoty

Pojetí živlů vysvětluje pozorované pozorovaným. Všechny předměty, které v přírodě pozorujeme, Empedoklés vysvětlil pomocí ohně, vzduchu, vody a země. Sucho a vlhkost, teplo a chlad i další vlastnosti jsou vysvětlovány opět suchem a vlhkostí, teplem a chladem i dalšími vlastnostmi.

Atomistické pojetí vysvětluje pozorované nepozorovaným. Všechny předměty, se kterými se v přírodě setkáváme, Démokritos vysvětlil pomocí atomů. Sucho a vlhkost, teplo a chlad, pružnost a tuhost, barva a chuť věcí jsou vysvětlovány jako odvozené, sekundární vlastnosti, které jsou důsledkem prvotních, skutečných vlastností.

Flogistonová teorie

Základem flogistonové teorie, formulované G. E. Stahlem na počátku 18. století byla představa o existenci substance zvané flogiston (z řeckého phlox = plamen), která podle flogistonové teorie způsobovala hoření. Každá látka schopná hoření musela dle této teorie obsahovat flogiston. Čím byla látka hořlavější, tím byla bohatší na flogiston. Každá z hořlavých látek byla tedy složena ze dvou částí:

• 
  specifické (calx) = ta část, která po hoření zbyla
  
• 
  obecné (flogiston) = ta část, která způsobovala hořlavost a při hoření unikala.
  

G. E. Stahl si flogiston představoval jako něco neviditelného, velmi jemného, co nehoří a je schopno pronikat všemi hmotami. Uhlí a dřevo byly chápány jako sloučeniny popela a flogistonu, kovy jako sloučeniny oxidů kovů s flogistonem apod. Výrazným pozitivem této teorie bylo spojení oxidačních procesů při hoření a při dýchání.

Mezi zastánce flogistonové teorie patřili např. J. J. Becher, J. Priestley a C. W. Scheele.

Tvrzení, že při spalování se ztratí část hořlavých látek, odporovalo faktům zjištěných řadou chemiků, např. J. B. van Helmontem v 17. století, že při žíhání kovů dochází ke zvětšování hmotnosti. G. E. Stahl těmto faktům nevěnoval pozornost a jeho následovníci, aby udrželi správnost teorie, připsali flogistonu zápornou hodnotu hmotnosti.

Flogistonová teorie poskytla chemikům té doby poprvé možnost shrnout do jednoho systému některé základní chemické pochody (hoření, žíhání kovů, dýchání). Všude tam, kde dnes hovoříme o slučování s kyslíkem či o oxidaci, bylo tehdy předpokládáno uvolňování flogistonu. Obdobně byla považována redukce nebo odnímání kyslíku za přijímání flogistonu. K rozšíření flogistonové teorie přispěla i její jednoduchost, která z didaktického hlediska značně usnadňovala výuku chemie a přírodních věd na univerzitách.

Hlavní význam flogistonové teorie spočíval v tom, že to byla první teorie, která se pokusila jednotně vyložit velké množství chemických jevů. Tato teorie se sice neosvědčila, ale boj proti ní způsobil oživení experimentální činnosti i vědeckého myšlení a byl proto velmi užitečný pro další rozvoj chemické vědy.

Na konci 18. století se flogistonovou teorii podařilo definitivně vyvrátit A. L. Lavoisierovi, který ji nahradil dodnes platnou teorií hoření – teorií oxidace.

Fotochemické reakce

Vliv světla na chemické reakce byl poprvé pozorován již v 17. století (zčernání sraženiny chloridu stříbrného na světle) a byly také známy i jevy opačné, kdy chemické reakce byly provázeny emisí světla (např. fosforescence). K soustavnějšímu studiu fotochemických reakcí však došlo až v 19. století a vedlo ve 30. letech 19. století k objevu fotografie (1835).

Na počátku 19. století formulovali Ch. von Grotthus a J. Draper první fotochemický zákon: fotochemickou reakci může vyvolat jen takové záření, které látka sama absorbuje. Druhý fotochemický zákon (zákon fotochemické ekvivalence) formulovali roku 1912 S. Stark a A. Einstein.

Pokrokem při studiu fotochemických reakcí bylo zjištění roku 1841, že účinnost záření závisí nejen na délce působení záření, ale také na jeho energii (vlnové délce).

Chemoterapie

Termín "chemoterapie" obecně označuje jakoukoli léčbu (terapii) pomocí chemických látek (např. antibiotika, virostatika a jiná léčiva), která se vpravují do organismu. V současné době se tento termín používá především v užším slova smyslu pro léčbu nádorového bujení (tzv. protinádorová chemoterapie).

Po první světové válce byly známy pitevní nálezy vojáků zabitých yperitem (bojová chemická látka), u nichž bylo nápadné poškození kostní dřeně. Při zkoumání účinků yperitu bylo zjištěno, že jeho derivát, dusíkatý yperit, nemůže být použit k vojenským účelům, protože má mimořádné biologické účinky a významně poškozuje rychle se dělící buňky a buňky nádoru. Dusíkatý yperit se začal používat v léčbě nádorových onemocnění. Kromě toho se stal „mateřskou“ sloučeninou některých alkylačních látek, z nichž např. cyklofosfamid patří dodnes k základním a široce používaným chemoterapeutikům.

Jin-jang

Teorie jin-jang vznikla v Číně v 9. - 8. století př. n. l. Označuje dvě protikladné, navzájem se doplňující abstraktní síly, které se nachází v každé živé i neživé části vesmíru. V každém Jin je i zárodek Jang a naopak. Jsou v neustálém pohybu, ve stálé proměně, ale vždy tak, aby byla zachována rovnováha. Jejich vzájemným působením se vysvětluje veškeré dění jako neustálý pohyb a vývoj.

• Jin – tmavší element, působí smutně, záporně, žensky, temně, pasivně a koresponduje s nocí, bývá často symbolizován vodou a zemí

• Jang – světlejší element, působí vesele, kladně, mužsky, světle, aktivně a koresponduje se dnem, bývá často symbolizován ohněm a větrem

Tchaj-ťi tchu (taijitu) - tradiční symbol reprezentující síly Jin a Jang. Tečky opačné barvy symbolizují, že v každé ze sil se nachází také opačná síla a charakter dané síly závisí na pozorovateli.

Katalýza

I když byly katalyzované reakce známy a vědomě využívány již od starověku (fermentační procesy), lze vlastní objev katalýzy spojovat teprve s pracemi H. Davyho, W. Döbereinera, J. J. Berzelia a dalších počátkem 19. století.

Označení katalyzátor navrhnul roku 1835 J. J. Berzelius. Domníval se, že působení katalyzátoru souvisí s elektrickými vlastnostmi látek - vysvětlení působení katalyzátorů se v té době hledalo ne v chemických faktorech, ale ve fyzikálních účincích (elektrické fluidum, krystalická stavba látek, adsorpční jevy).

Nový pohled na katalyzované reakce vznesl J. Liebig roku 1839. Jeho teorie jako první vzala v úvahu změnu vlastností reaktantů vlivem katalyzátoru a nevyloučila účast katalyzátoru v reakci.

V průběhu 19. století bylo popsáno mnoho příkladů katalyzovaných reakcí, aniž byl poznán mechanismus jejich působení. Katalytické působení enzymů bylo dokonce zpočátku připisováno „vitální síle“ – vitalistická teorie. V roce 1875 byla katalýza poprvé uplatněna i v průmyslové výrobě (při výrobě kyseliny sírové kontaktní metodou, jako katalyzátor byla použita platina).

Nový pohled na katalýzu přinesly práce chemiků koncem 19. století v souvislosti s aplikací termodynamiky na chemické reakce. F. W. Ostwald prokázal, že katalyzátor nemá vliv na velikost energetické změny při chemické reakci a nemůže tedy ovlivnit rovnováhu vratných reakcí. Prokázal, že katalyzátor mění reakční mechanismus tvorbou meziproduktů s reaktanty, čímž snižuje aktivační energii a tak urychluje reakci. Jeho teorie je používána dodnes.

Vznik kvantové mechaniky

V souvislosti s problémem stavby atomu stále chyběla teorie, atomová mechanika, pohybové rovnice, jimiž se řídí chování elektronu a jejichž řešením lze toto chování předpovědět. První teorii podal roku 1925 W. Heisenberg vytvořením tzv. maticové mechaniky, z níž vyplývají jak základní vlastnosti Bohrova modelu, tak i překvapující fakta o stabilitě atomu a o energetických přeskocích doprovázených vyzářením energie. O rok později E. Schrödinger přetvořil teorii de Broglieho o příslušnosti ke každé částici. Odvodil pohybovou rovnici, nazvanou později jeho jménem, jíž se řídí chování elektronových vln v atomu. Ze situace, kdy elektron je vázán přitažlivou silou jádra v atomu, Schrödinger odvodil, jaké bude chování příslušné elektronové vlny. Podařilo se mu spočítat tvar a frekvence vlnových obrazců, které se tvoří na elektronových vlnách prostorově vázaných na atomové jádro.

Tak vznikly dvě na pohled naprosto rozdílné kvantové teorie atomu - Heisenbergova a Schrôdingerova. Obě správně popisovaly skutečnost, ale zdály se nepřeveditelné jedna na druhou. Základem Heisenbergova přístupu byla snaha vytvořit teorii, v níž by vystupovaly pouze pozorovatelné veličiny. Schrôdingerova teorie atomu vznikla matematickým zpracováním de Broglieovy představy, že každé částici přísluší vlna o určité charakteristické frekvenci. Brzy však Schrôdinger dokázal, že obě teorie jsou ekvivalentní. Přechod od jedné k druhé byl pouze matematickou transformací. Tak bylo možno tutéž fyziku, dnes nazvanou kvantová mechanika, vyjádřit ve dvou velmi rozdílných matematických podobách.

Celý vývoj završil roku 1927 P. Dirac tím, že sjednotil novorozenou kvantovou mechaniku s Einsteinovou teorií relativity. Jeho relativistická teorie nejen popsala známý elektron, ale i předpověděla pozitron, jako antičástici, která byla brzy nato objevena experimentálně.

Planetární model atomu, v němž elektrony v podobě kuliček obíhaly kolem jádra, vedl k ustavičným rozporům se známými a ověřenými přírodními zákony. Kvantová teorie atomu, podle níž je stav elektronu popsán prostorově omezenou vlnou, vysvětlila skutečnosti do všech kvantitativních podrobností. Předpověděla správně energetické spektrum záření atomu.

Smaragdová deska

Smaragdová deska, latinsky Tabula Smaragdina, je považována za jeden z nejstarších alchymistických textů. Deska byla nalezena v hrobě Herma Trismegista. Hermes v traktátech popisuje umění, jak dělat zlato. Zmiňuje se o tajemné látce, zvané Kámen mudrců (Lapis philosophorum), která má moc změnit kov ve zlato. Latinský text Smaragdové desky pochází z 12. a 13. století a pravděpodobně se zakládá na starších řeckých a arabských textech ze 7. a 9. století. Text se skládá ze třinácti vět (zásad, pravd), obsahuje i obrazce.V horní polovině desky je graficky znázorněno sedm symbolů planet: Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Saturn, přičemž na Merkuru stojí pohár, do kterého vlévají současně své síly Měsíc a Slunce. Do češtiny se o překlad smaragdové desky zasloužil Bavor Rodovský mladší z Hustiřan, pán na dvoře Rudolfa II.

Objev struktury atomu a vývoj názorů na jeho stavbu

Objev radioaktivity v 19. století a vysvětlení její podstaty na začátku 20. století si vynutily změnu v nazírání na atom. Bylo třeba opustit představu o neměnném a nezničitelném atomu, na níž byla postavena fyzika i chemie 19. století.

První model atomu navrhl J. J. Thomson roku 1904, když poznal, že elektrony lze uvolnit z atomu kteréhokoli prvku a jsou tedy jeho nezbytnou součástí. Podle tohoto modelu je atom kulový, kladně nabitý útvar, v němž jsou rozptýleny záporně nabité elektrony. Jejich náboj kompenzuje náboj kladně nabitého útvaru. Tento modle umožnil vysvětlit ionizaci atomu, původ rentgenového záření i elektrické vlastnosti látek.

V roce 1909 byly prováděny pokusy, pod vedením E. Rutherforda, které vedly k myšlence, že atom má nepatrné, ale masivní centrum, které nese elektrický náboj. Tento objev byl podnětem k tomu, že Rutherford roku 1911 vytvořil planetární model atomu. Podle jeho představ se každý atom skládal z kladně nabitého jádra, kolem něhož obíhaly záporně nabité elektrony – podobně jako obíhají planety kolem Slunce. Tento model však odporoval poznatkům klasické fyziky o elektřině. Pohybem elektronů kolem jádra by se totiž měla měnit jejich energie. Postupnou ztrátou kinetické energie by se elektron velmi rychle blížil k jádru, až by s ním nakonec zcela splynul.

Rozpory E. Rutheforda odstranil N. Bohr, který s ním v letech 1912-1913 spolupracoval. Vyslovil hypotézu, že zákony klasické mechaniky a elektrodynamiky makroskopických těles neplatí pro částice atomových jader a elektrony. Podle jeho teorie se mohou elektrony pohybovat pouze po tzv. stacionárních drahách o určité energii a jejich moment hybnosti může nabývat pouze určitých hodnot. Dále vycházel z předpokladu, že elektrony na těchto drahách nevyzařují žádnou energii. Jen tehdy, když elektron mění svou dráhu, vyzařuje nebo absorbuje atom energii o určitých dávkách - kvantech. Model umožnil vysvětlit i chemické chování prvků. Kvantová čísla, zavedená k popisu elektronové struktury, představovala užitečnou pomůcku, ale chyběl jim reálný fyzikální význam. Tento model sice některé problémy objasnil, vyvolal však řadu dalších otázek.

V roce 1916 se A. Sommerfeld pokusil zpřesnit Bohrův model atomu tím, že elektrony obíhají kolem jádra nikoliv po kruhových, ale obecně po eliptických drahách. Ani tímto modelem se však nepodařilo plně vysvětlit spektra atomů.

S. Goudsmit a G. Ulenbeck zavedli k vysvětlení rozporu další kvantové číslo – spinové.

Nejvýznamnější experimenty, které potvrdili kvantování energetických hladin elektronů v atomech, byly provedeny J. Franckem a G.Hertzem. Oba experimentátoři zkoumali od roku 1911, jaká energie je potřebná na uvolnění elektronu z atomu. Důležité byly jejich experimenty z roku 1914, kdy zkoumali srážky elektronů se rtuťovými parami. Z pokusu bylo zřejmé, že urychlené elektrony se pružně odrážejí od atomů rtuti, pokud nedosáhnou určité potřebné energie (4,9 eV), tzv. ionizační energie. N. Bohr měl vůči této interpretaci námitky a vyslovil myšlenku, že se jedná spíše o přechod elektronu z jedné stacionární hladiny na druhou. V roce 1919 J. Franck a G. Hertz tuto Bohrovu interpretaci přijali.

Zásadní změnu v nazírání na povahu elektronu a celkově všech hmotných částic přinesly práce L. de Broglieho kolem roku 1922. Všiml si, že spíše než planetu obíhající kolem Slunce připomíná elektron v atomu chování stojatého vlnění, prostorově omezeného na bezprostřední okolí kladně nabitého jádra. Je-li vlnění vázáno na určitý omezený prostor, nemůže kmitat s libovolnými frekvencemi, nýbrž pouze s takovými, jaké jsou určeny tvarem a rozměry omezujícího prostoru. V atomu je elektron poután k jádru elektrickou silou a elektronová vlna, která podle de Broglieho elektronu přísluší, je tím prostorově omezena na bezprostřední okolí jádra. Vzniká stojaté vlnění; přitom tvar a velikost atomu, v němž je elektron vázán, určuje přípustné kmitové stavy, v nichž se elektron může nacházet. Tyto přípustné frekvence vypočetl rakouský fyzik E. Schrôdinger roku 1926. Je-li elektronová vlna v určitém kmitovém stavu, pak atom nezáří. Pouze při přechodu z vyššího kmitového stavu do nižšího atom vysílá elektromagnetické záření.

Představou o vlnové povaze elektronu v atomu se podařilo vysvětlit chování atomů, vlastnosti atomů, jako je jejich značná stabilita vůči nárazům a zásahům zvenčí a schopnost zachovávat si svou chemickou identitu a podařilo se také velmi přesně předpovědět charakteristické frekvence vyzařované atomy.

Podle myšlenky E. Schrôdingera roku 1926 by elektron neměl jednou provždy definovaný tvar, nýbrž by přijímal takový, jaký mu vymezuje působící silové pole (v případě atomu je jím elektrické pole kladně nabitého jádra).

Zkoumání elektronových stavů v atomu potvrdilo intuitivní názor, že při popisu elektronových stavů nevystačíme s představou kulovitého tělíska, nezavedeme-li současně pojem elektronové vlny. De Broglie postuloval, že vlnová délka příslušející letícímu elektronu je určena jeho hybností (λ=h/p): čím je hybnost větší, tím je vlnová délka menší. Tato de Broglieova hypotéza je v podstatě výrokem o dualistické povaze částic, povaze korpuskulární a povaze vlnové. Elementární částice se někdy chovají jako částice (korpuskule), jindy jako vlny; každému druhu částic přísluší vlnění o jiné vlnové délce.

Kinetická teorie a vlastnosti plynů

Důležitým mezníkem fyzikální chemie 19. století bylo uznání Avogadrových hypotéz (vysloveny r. 1811), které však byly všeobecně přijaty až r. 1860 na mezinárodním kongresu chemiků v Karlsruhe, kde je opětovně vyzdvihl S. O. Canizzaro

Bylo třeba přijmout hypotézu, že plyn je tvořen z částic, že částice plynu jsou v neustálém pohybu, že na sebe narážejí a narážejí též na stěny nádoby. Zásluhou prací skotského fyzika J. C. Maxwella a rakouského fyzika L. E. Bolzmanna byla tato hypotéza rozpracována v kinetickou teorii plynů.

Teorie kyselin a zásad

Arrheniova teorie elektrolytické disociace vedla k definici kyselin a zásad založené na povaze iontů, vznikajících při autoprotolýze vody (H⁺, OH^-). Umožnila kvalitativně vyjádřit kyselost a zásaditost vodných roztoků (zejména poté, co byl zaveden pojem pH S. P. L. Sörensenem roku 1909), počítat hodnoty disociačních konstant, vysvětlit hydrolytické děje a byla jako jediná teorie uznávána až do dvacátých let 20. století. Studium nevodných roztoků kapalných systémů, se kterým se začalo začátkem 20. století, však vedlo k poznání, že acidobazické vlastnosti látek nejsou vázány jen na vodu a vodné roztoky, ale lze je dokonce studovat i u aprotických rozpouštědel.

Nově vyslovené teorie kyselin a zásad vycházejí ze snahy po obecnějším chápání těchto pojmů, než to umožňovala Arrheniova teorie.

V roce 1923 formuloval dánský fyzikální chemik J. N. Brônsted a nezávisle na něm i Angličan T. M. Lowry tzv. protolytickou teorii, podle níž je kyselinou látka uvolňující proton, a zásadou látka, která tento proton váže. Kyselina a z ní vzniklá zásada tvoří tzv. konjugovaný pár. Kyselinami a zásadami mohou být jak neutrální molekuly, tak i kladné nebo záporné ionty. Protolytická teorie rozšířila aplikovatelnost pojmů kyselina a zásada na všechna protogenní rozpouštědla.

Obecnější teorie je teorie rozpouštědlová, jejíž základy položil roku 1924 Franklin a rozpracovali ji Američané H. P. Cady a H. M. Elsey v roce 1928. Podle této teorie je kyselinou látka zvyšující koncentraci kationtů, charakteristických pro čisté rozpouštědlo; zásadou je látka, zvyšující koncentraci aniontů, charakteristických pro čisté rozpouštědlo.

Jiný typ obecných teorií kyselin a zásad představují teorie elektronové, vycházející z donor-akceptorních vlastností látek. Podle G. N. Lewise je možno kyselinu považovat za látku přijímající elektronový pár, zásadou je látka, která elektronový pár dodává.

Minerální teorie

Zakladatelem této teorie je J. von Liebig a zveřejnil ji ve svém spise Chemie a její použití v zemědělství a fyziologii, ve kterém vytyčil aktuální problémy fyziologické chemie a rozpracoval své názory na výživu rostlin. Tato teorie ukazuje, jaké minerální soli jsou nezbytné k výživě rostlin – soli fosforu (fosfáty), draslíku a dusíku. Tímto upozornil na ohromná množství živin, které rostliny odnímají půdě každou sezonu. Na základě četných rozborů kulturních plodin odvodil, že chlévská mrva nemůže v dostate

ném množství nahradit ztráty způsobené sklizní.

Oxidační teorie

Oxidační teorie (teorie hoření a dýchání) nahradila v roce 1777 flogistonovou teorii. Poprvé s touto teorií vystoupil A. L. Lavoisier.

Počátkem 70. let 18. století se Lavoisierův výzkum zaměřoval na přírůstky a úbytky hmotnosti při spalování. Domníval se, že to, co způsobuje pozorované přírůstky a úbytky hmotnosti, je spíš než oheň pravděpodobně zachycování a uvolňování kyslíku. Vypočítal, že kyslíku je ve vzduchu jedna pětina a zbytek tvoří dusík.

Oxidační teorie byla výsledkem velké a vytrvalé snahy mnoha vědců vytvořit experimentálně podloženou chemickou teorii hoření a dýchání. Přispěla k tomu, že se přestalo věřit, že vzduch je nerozložitelná látka, a začal se brát jako fakt, že kyslík (složka vzduchu) je základem dýchání a podporuje hoření.

Jedním z výchozích bodů byla skutečnost, že roku 1774 objevil J. Priestley zahříváním červeného oxidu rtuťného „deflogistonovaný vzduch“, který dnes nazýváme kyslík. Tento plyn se podobal flogistonu více než obyčejný vzduch, předměty v něm hořely mnohem lépe než na vzduchu. Když se Lavoisier doslechl o Priestlyově objevu kyslíku, uvědomil si jeho význam a podařilo se mu dokázat, že spalování zajišťuje kyslík a spalování není ničím jiným, než přijímáním kyslíku.

Radikálová teorie

Zakladatelem radikálové teorie se stal J. J. Berzelius, který vycházel z Lavoisierova pojmu složeného radikálu. Berzelius pokládal za radikál určité organické sloučeniny to, co zbývalo po odečtení kyslíku z jejího vzorce – nepokládal totiž za možné, aby kyslík byl součástí radikálu, jelikož by existence kyslíkatých radikálů odporovala jeho dualistické elektrochemické teorii.

Tato teorie se pokoušela zevšeobecnit experimentální výsledky v organické chemii. Na základě radikálové teorie bylo možné provést klasifikaci většiny tehdy známých organických látek podle povahy radikálu.

Radikálovou teorii podpořili někteří významní chemici – J. L. Gay-Lussac, B. Dumas, F. P. Boullay. Gay-Lussac roku 1815 zjistil, že při celé řadě chemických reakcí přechází skupina několika atomů z jedné molekuly do druhé, podobně jako přecházejí atomy prvků z molekuly do molekuly – to bylo chemikům popudem k pátrání po dalších radikálech v organických sloučeninách.

Mimořádný význam pro radikálovou teorii měla práce J. von Liebiga a F. Wöhlera z roku 1832 o radikálu benzoylu – Berzelius byl z této práce tak nadšen, že ustoupil od své původní definice, dle které elektronegativní kyslík nemohl být součástí organického radikálu.

Radikálová teorie se dopustila podstatné chyby tvrzením, že radikály jsou absolutně neměnné (díky tomu totiž byla věnována pozornost té části molekuly, která se dle tehdejších názorů neměnila) – již v 30. letech 19. století byla zjištěna mnohá fakta, která odporovala představám o neměnnosti radikálů při chemických reakcích. Díky vyvrácení tvrzení o neproměnlivosti radikálu vznikla díky A. Laurentovi substituční teorie.

Scholastika

Scholastika je hlavní proud středověké filozofie a teologie, uplatňovaný ve feudální společnosti v 9. až 15. století, představující neživotný, strnulý a dogmatický způsob myšlení nebo výkladu.

Pojem scholastika pochází z latinského scholasticus (= školský, patřící škole).

Scholastika pracovala s dedukcemi již přijatých názorů a myšlenek, z nichž základ tvořila dogmata. Dogma je myšlenka (idea, teorie) formulovaná určitou autoritou. Tato myšlenka není dokázaná, ani není dokazatelná, a je založena na víře v její správnost a neomylnost určité autority. Dogmata obvykle tvoří určitý soubor.

Zakladatelem scholastiky je anglosaský mnich Alkuin, který byl povolán na dvůr Karla Velikého poté, co se panovník zhrozil nad úrovní vzdělanosti kněžstva.

Scholastika je spjata se vznikem univerzit v Evropě, např. v Boloni, Oxfordu, Cambridge, Krakově, Vídni, Lipsku aj.

Rozdělujeme ji do tří období:

• 
  raná scholastika (11. – 12. století) – v této době se hlavně vedl spor o univerzálie (obecné pojmy), představitelé: Anselm z Canterbury, Pierre Abélard, Petr Lombardský aj.
  
• 
  vrcholná scholastika (13. století) – v této době probíhaly tzv. sumarizační snahy (shrnutí všech vědomostí do knih – sumy), představitelé: Roger Bacon, Albert Veliký, Tomáš Akvinský aj.
  
• 
  pozdní scholastika (14. – 15. století) – v tomto období postupně docházelo ke stagnaci a probíhal rozvoj přírodních věd a křesťanské mystiky, představitelé: Petr Auriol, Mikuláš Oresme, Tomáš Bradwardine aj.
  

Strukturní teorie

Za počátek strukturní teorie v organické chemii můžeme pokládat článek F. A. Kekulého z roku 1858, ve kterém jasně formuloval čtyřvaznost uhlíku a vyslovil své názory o řetězení uhlíkových atomů.

Téměř ve stejné době jako Kekulé vyslovil předpoklad čtyřvaznosti uhlíku i skotský chemik A. S. Couper a vysvětlil řetězení uhlíkových atomů. Ve své práci podrobil přísné kritice teorii typů (tvrdil, že pro pochopení chemických vlastností sloučenin, je třeba přihlížet k afinitě prvků, ze kterých se sloučenina skládá).

Ostré výpady Couperovy proti teorii typů zkritizoval A. M. Butlerov, nicméně také přiznal, že Gerthardtova typová teorie neodpovídá současnému stavu vědy, což přednesl na 36. sjezdu chemických přírodovědců a lékařů ve Speieru roku 1861.

Jeden z mála chemiků, kteří se po Butlerově přednášce ve Speieru hlásili k myšlenkám strukturní teorie, byl německý chemik a Kekulého žák E. Erlenmeyer. Ten došel ke strukturním vzorcům, ale nazýval je vzorci relativní konstituce.

Počínaje rokem 1862 Butlerov usilovně rozvíjel teoretické základy teorie chemické struktury a snažil se je doložit experimentálním materiálem. Jeho práce o izomerii byly prověrkou správnosti této teorie.

Teorie chemické struktury se koncem 60. let 19. století stala základem většiny teoretických i experimentálních prací v organické chemii, urychlila její rozvoj a znamenala převrat v názorech na složení molekul.

Substituční teorie

Substituční teorie vznikla na základě teorie radikálové. Tvůrcem substituční teorie byl francouzský chemik A. Laurent, který zjistil, že chemická povaha sloučenin se substitucí (tj. náhradou nebo záměnou) podstatně nemění. Část sloučeniny, která se při substituci změní, nazval Laurent jádrem, udávajícím povahu sloučeniny – jádro se dle něj skládá z uhlíku a vodíku, v tzv. sekundárním (odvozeném) jádru je vodík nahrazen jiným prvkem či skupinou prvků.

Význam substituční teorie byl především v tom, že umožnila další pokrok v klasifikaci organických sloučenin a že pomáhala překonat starou radikálovou teorii – byl to první zárodek systematického strukturního myšlení.

K názorům Laurenta se přiklonil roku 1839 i do té doby odpůrce substituční teorie, J. B. Dumas, který dal vznik tzv. starší teorii typové.

Stará typová teorie

Tvůrcem této teorie byl J. B. Dumas, který popíral teorii radikálů. To, co A. Laurent nazývá ve své substituční teorii jádrem, je podle Dumase typem. Typy mohou být dle Dumase dvojího druhu – mechanické a chemické:

• 
  K určitému mechanickému typu počítal sloučeniny, které mají stejný počet atomů, ale různé chemické vlastnosti (např. octová kyselina a etanol – v té době předpokládali v obou sloučeninách stejný počet atomů).
  
• 
  K určitému chemickému typu patří látky, které se vyznačují podobnými chemickými vlastnostmi, např. octová kyselina a chloroctová kyselina.
  

Při podrobnějším rozpracování své typové teorie dospěl J. B. Dumas k různým extrémům a řadil k sobě sloučeniny původem i povahou naprosto odlišné.

Nová typová teorie

Protože přívrženci substituční a typové teorie pojem radikál zcela zavrhovali, rozhodl se F. Ch. Gerhardt obě teorie spojit a zachovat tak pojem radikálu v organické chemii. Dle Gerhardta jsou radikály atomové skupiny, které zbývají při vzájemném působení dvou látek. Protože nejsou schopny samostatné existence, ihned se seskupují v novou látku. Gerhardt nepřirovnává radikály k prvkům, ale tvrdí o nich, že nemohou existovat volné ani být izolovány, ale dají se přenášet ze sloučeniny do sloučeniny. Tím se Gerhardtovo pojetí radikálu liší od staré radikálové teorie.

Gerhardt ve své práci z roku 1853 roztřídil všechny tehdy známé sloučeniny na čtyři typy:

• 
  typ vodíkový – vodík, methan, ethan
  
• 
  typ chlorovodíkový – chlorovodík, etylchlorid, ethylkyanid
  
• 
  typ vody – voda, etylalkohol, ether
  
• 
  typ amoniakový – amoniak, ethylamin, diethylamin
  

Náhradou atomů vodíku různými uhlovodíkovými skupinami (radikálové zbytky dle Gerhardta) bylo možno odvodit velké množství organických sloučenin. Gerhardt dosáhl na základě nové typové teorie dost jasný přehled všech známých organických sloučenin. Existovaly však sloučeniny, které se do žádného z typů nehodily a musely být vykládány spojením dvou sloučenin, z nichž každá náležela jinému typu – tzv. smíšené typy.

Gerhardtova typová teorie byla velkým pokrokem v poznání struktury látek a stala se výchozím bodem k vytvoření strukturní teorie.

Vitalistická teorie

Tato teorie se zakládala na myšlence, že organické látky vznikají za přispění zvláštní životní síly – vis vitalis, náležející pouze živé hmotě. Podle této teorie by zákony platící pro anorganické chemické reakce byly jiné, než zákony pro organickou chemii. Pokus o syntézu organické látky z anorganické by tedy byl podle této teorie předem odsouzen k neúspěchu.

Pojem životní síly má dlouhou historii. Pro označení nějaké utajené, neviditelné příčiny života užívali různí učenci, počínaje starověkem, různých slov, např.: entelechie (Aristotelés), pneumata (Galenos), archem (Paracelsus, van Helmont), virtus vitalis (Joepser), anima (Stahl), vis Essentials (Wolff) nebo Lebenskraft (Medicus, Roose), která jsou z hlediska sémantického v podstatě shodná s vis vitalis.

Zdrcující většina chemiků na počátku 19. století byla přesvědčena o správnosti vitalistické teorie v chemii. Tento názor zastával zatvrzele dokonce i významný chemik J. Berzelius.

Hlavními argumenty proti vitalistické teorii v organické chemii byly úspěchy organické syntézy. K vyvrácení vitalistické teorie bylo však třeba uskutečnit řadu organických syntéz, neboť ne každá syntéza byla pro tehdejší chemiky přesvědčivým důkazem nesprávnosti této teorie.

První takovou syntézou byla roku 1824 Wöhlerova příprava šťavelové kyseliny, látky nesporně rostlinného původu, ta však zůstala řadu let nepovšimnuta. Roku 1828 pak Wöhler připravil z čistě anorganických látek pouhým zahříváním kyanatanu amonného močovinu, typický metabolit savců vyskytující se v moči, v té době považovaný za prototyp organické látky. Teprve tato syntéza sehrála největší úlohu v boji proti vitalistické teorii, ale definitivně vitalistická teorie odezněla až v polovině 19. století.

Z dalších syntéz byla významná především Kolbeho příprava octové kyseliny z anorganických látek v roce 1845 a Berthelotova syntéza ethynu roku 1859. Tyto syntézy postavily organické a anorganické chemické sloučeniny na stejnou úroveň.

Chemická termodynamika a termochemie

Již v 17. století vyslovili vědci názor, že teplo je výsledkem rotací a vibrací nepatrných částic látky (R. Hooke, R. Boyle, J. Locke, I. Newton i M. V. Lomonosov a další). Avšak tento dnes přijímaný kinetický názor byl až do poloviny 19. století zatlačován fluidovou teorií. Podle ní byla podstatou tepla nevažitelná všudypřítomná substance - fluidum (též calor, calorique, termogen apod.). Práce tepelných strojů se pak konala přechodem tepelného fluida z místa s vyšší teplotou do místa s nižší teplotou. K zastáncům fluidové teorie patřili např. G. Galilei nebo A. L. Lavoisier.

Důležitým pokrokem bylo v 18. století rozlišení pojmů teplota a množství tepla anglickým chemikem J. Blackem.

A. L. Lavoisier a P. S. Laplace položili základy termochemie a odvodili první termochemický zákon. Tento zákon experimentálně potvrdil ruský chemik H. G. Hess, který roku 1840 formuloval druhý termochemický zákon. Tento empiricky objevený zákon byl později teoreticky vysvětlen objevením zákona o zachování energie a z něj vyplynul závěr, který dnes označujeme první věta termodynamická (1851). Výchozími pracemi pro objev a formulaci druhé věty termodynamické byly práce matematika S. Carnotta o účinnosti tepelných strojů (1824). Její výklad a matematickou formulaci podali v 50. letech R. Clausius a W. Thomson. K matematickému důkazu této věty zavedl Clausius novou veličinu – entropii.

Zpočátku se využívalo závěrů druhé věty termodynamické k výpočtům týkajícím se tepelných strojů, později začala zasahovat termodynamika do chemie a chemické technologie. Práce A. Horstmanna, J. W. Gibbse, H. Helmholtze, J. H. van´t Hoffa, S. A. Arrhenia umožnily vyvozovat soudy o uskutečnitelnosti a o rovnovážné konstantě vratné reakce.

Zákon zachování hmotnosti

Hmotnost všech látek do reakce vstupujících je rovna hmotnosti všech reakčních produktů.

Poprvé tento zákon formuloval M. V. Lomonosov (1748) a později nezávisle na něm A. L. Lavoisier (1774).

Zkapalňování plynů

Roku 1799 byl zkapalněn amoniak a oxid siřičitý, roku 1805 byl připraven kapalný chlor a chlorovodík a v roce 1823 se podařilo M . Faradayovi zkapalnit většinu tehdy známých plynů.

Metoda zkapalňování plynů pomocí změn teploty a tlaku selhala u vodíku, kyslíku, dusíku a oxidu uhelnatého, čímž byly prohlášeny za nezkapalnitelné – tzv. permanentní plyny. K rozřešení tohoto problému přispělo zjištění T. Andrewse (1869), že pro každý plyn existuje tzv. kritická teplota, nad níž nelze plyn zkapalnit při sebevětším tlaku.