Názvosloví chemických prvků

Názvy skupin a podskupin prvků

Přehled názvů skupin a podskupin prvků

V současné době přežívají tradiční skupinové názvy uvedené v tabulce 5. Zařazení prvků do těchto skupin však v mnohých případech nebralo ohled na elektronovou konfiguraci prvků (např. ke kovům alkalických zemin nejsou zařazovány prvky Be, Mg, přestože se vyznačují elektronotou konfigurací ns2, obdobně jako Ca, Sr, Ba, Ra).

Tabulka 5: Tradiční skupinové názvy prvků

alkalické kovy	Li, Na, K, Rb, Cs, Fr
kovy alkalických zemin	Ca, Sr, Ba, Ra
chalkogeny	O, S, Se, Te, Po
halogeny	F, Cl, Br, I, At
vzácné plyny	He, Ne, Ar, Kr, Xe, Rn
prvky vzácných zemin	Sc, Y, La, Ce až Lu
lanthanoidy	Ce až Lu
aktinoidy	Th až Lr
transurany	Np až Lr
triáda železa	Fe, Co, Ni
lehké kovy platinové	Ru, Rh, Pd
těžké kovy platinové	Os, Ir, Pt

Nově byly zavedeny tyto skupinové názvy (tabulka 6):

Tabulka 6: Nově zavedené skupinové názvy prvků

triely	B, Al, Ga, In, Tl
tetrely	C, Si, Ge, Sn, Pb
pentely	N, P, As, Sb, Bi

Výše uvedené skupiny prvků znázorňuje obrázek 2 a 3.

Obr. 2 a Obr. 3: Skupinové názvy prvků

• 
  alkalické kovy, kovy alkalických zemin, triely, tetrely, pentely, chalkogeny, halogeny, vzácné plyny
  
• 
  transurany, lanthanoidy, aktinoidy, prvky vzácných zemin, triáda železa, lehké platinové kovy, lehké platinové kovy, těžké platinové kovy
  

Pozn.: Značení skupin:

IUPAC, Nomenclature of Inorganic Chemistry, 1989: 1, 2, …, 17, 18

IUPAC, Rules for Inorganic Nomenclature, 1970: I a, II a, … I b, II b,…

Obr. 2: Skupinové názvy prvků



Obr. 3: Skupinové názvy prvků

Nověji se prvky člení do skupin podle elektronové konfigurace jejich valenční vrstvy. Skupiny prvků se označují římskými číslicemi 0, I, II, … VIII nebo arabskými číslicemi 1, 2, 3, …, 18 (obr. 4).

Obr. 4: Označení skupin v periodické soustavě prvků

Dále lze skupiny prvků členit na podskupiny. Podskupiny prvků se označují přiřazením tiskacích písmen A a B (případně a, b) k římské číslici označující skupinu (obr. 4). Podskupiny A  (případně a) bývají označovány jako hlavní, podskupiny B (případně b) jako vedlejší. Podskupiny prvků podobných vlastností je možno označovat i názvem prvního prvku podskupiny, např. prvky podskupiny manganu (Mn, Tc, Re), prvky podskupiny chromu (Cr, Mo, W), prvky podskupiny vanadu (V, Nb, Ta), prvky podskupiny titanu (Ti, Zr, Hf, Db)…

Podle doporučení IUPAC z roku 1970 jsou do podskupin A (a) řazeny prvky nepřechodné, do podskupin B (b) prvky přechodné. V české odborné literatuře (např. [7], jejíž autor je zároveň členem české názvoslovné komise), se však používá i jiné členění prvků do podskupin A, B, které znázorňuje tabulka 7. Nověji je možno členit periodickou tabulku na skupiny označované 1, 2, 3, …, 18 (obr. 4), kde každé podskupině je přiděleno její samostatné číslo (IUPAC, 1989).

Tabulka 7: Alternativní označování podskupin A, B

1A	2A	3A	4A	5A	6A	7A
K	Ca	Sc	Ti	V	Cr	Mn

1B	2B	3B	4B	5B	6B	7B
Cu	Zn	Ga	Ge	As	Se	Br

Prvky lze dělit dle vlastností na kovy, nekovy a polokovy, popř. na nepřechodné prvky (s-a p-prvky), prvky přechodné (d-prvky) a prvky vnitřně přechodné (f-prvky), jak je znázorněno na obr. 5.

 *včetně lanthanoidů

**včetně aktinoidů, avšak thorium, protaktinium a uran jsou v některých literárních pramenech řazeny do podskupin 4A, 5A, 6A

Obr. 5: Členění prvků na s-prvky, p-prvky, d-prvky, f-prvky

Historie názvosloví a objevů vybraných skupin prvků

Jak už bylo výše uvedeno, pro některé skupiny prvků se dosud používá triviální pojmenování, které bylo schváleno komisí pro anorganickou chemii IUPAC.

U nekovů jsou to tyto tři skupiny: halogeny, chalkogeny a vzácné plyny.

Chalkogeny

Šestá hlavní podskupina periodické soustavy zahrnuje rudotvorné prvky (chalkogeny): kyslík, síru, selen, tellur a polonium. Jejich skupinový název se odvozuje od řeckého slova chalkos, jímž se v dávnověku označovala měď i její rudy. Skupinový název chalkogeny přinesly pěti prvkům především kyslík a síra, neboť řada měděných rud je oxidové nebo sulfidové povahy.

Mnohé sulfidové rudy společně vytváří velké skupiny nerostů, které jsou ve starší odborné literatuře označovány triviálními názvy (blejna, leštěnce a kyzy). K nejvýznamnějším zástupcům blejn patří blejno zinkové a manganaté (ZnS, MnS). Z leštěnců se nejčastěji vyskytují leštěnec olověný (olovnatý), stříbrný, antimonitý a měděný (PbS, Ag₂S, Sb₂S₃, Cu₂S). Mezi kyzy jsou nejčastěji zařazovány kyz železný (disulfid železnatý FeS₂), měděný (disulfid měďnatý CuS₂) a další.

Kyslík pokřtil Lavoisier nejprve na „životodárný vzduch“, který později přejmenoval na „oxygenium“. Název byl odvozen z řeckého slova oxys = kyselý a latinského gennao = tvořím, neboť si vzhledem k současnému stavu vědy myslel, že kyslík je nedílnou složkou všech kyselin. Latinský název síry (sulphur) má pravděpodobně původ v sanskrtském sulvere, z něhož v němčině vzniklo označení Schwefel. Kořen sweb znamená spát, což v pozdějším anglosaském sweblau znamenalo zabíjet, kteroužto vlastnost síry zvěčnil už Starý zákon. První kniha Mojžíšova vypráví o tom, jak rozhněvaný Hospodin dštil síru a oheň na hříšná města Sodomu a Gomoru. Název telluru si vypůjčil Rakušan Müller od matičky Země, neboť Tellus označuje latinsky Zemi. Berzelius pojmenoval selen podle řeckého výrazu pro Měsíc (Selene) a podtrhl tak jeho podobnost s tellurem. Poslední prvek přiřazený k chalkogenům – polonium – dostal název podle rodné země objevitelky M. Curie-Sklodowské.

Halogeny

K halogenům je zařazována sedmá hlavní podskupina periodické soustavy: fluor, chlor, brom, jod a astat. Sloučeniny halogenů jsou známy již od nejstarších dob. Název halogen (= solitvorný), který pochází z řeckého chalos (mořská sůl) a gennao (tvořím), byl původně používán pouze pro chlor a zavedl jej v r. 1811 vydavatel přírodopisného časopisu, německý fyzik a chemik J.S.C. Schweigger, aby tím vyjádřil jeho schopnost slučovat se přímo s kovy za vzniku solí. Tento název se později rozšířil na všechny členy sedmé hlavní podskupiny periodické soustavy prvků.

Fluoru byl přiřazen jeho název podle minerálu fluoritu, který je jeho nejrozšířenějším nerostem. Samotný název nerostu lze odvodit od latinského fluere (téci). Fluorit se totiž používal ke snížení teploty při tavení rud. Chlor v podobě chloridu sodného provází lidstvo od dob prehistorických, neboť už pravěký člověk používal a znal konzervační schopnosti soli. Brom, dlouho zaměňovaný za jod, byl pojmenován pro svůj charakteristický nepříjemný zápach. Název vznikl z řeckého slova bromos, což znamená zápach. Jod vděčí za svůj název fialovému zabarvení svých par, neboť řecké ioeidés znamená fialový. Poslední prvek, zařazovaný mezi halogeny, byl získán jako produkt z uranových a thoriových rud s řadou krátkodobých a velmi nestálých radionuklidů. Dostal název astat, který se vztahuje k řeckému slovu astatos (nestálý).

Vzácné plyny

Osmá hlavní podskupina periodické soustavy prvků zahrnuje vzácné plyny helium, neon, argon, krypton, xenon a radon (dříve též označované jako netečné).

V letech 1784 a 1785 uveřejnil anglický učenec Henry Cavendish výsledky svých sedmiletých pokusů zaměřených na chemické a fyzikální vlastnosti vzduchu. Ač byl Cavendish po celý svůj život zastáncem a obhájcem flogistonové teorie, vděčí mu věda za řadu důležitých objevů. Při výzkumu působení elektrických jisker na kyslík, který považoval za deflogistonovaný vzduch, získal Cavendish po jeho následné adsorpci malou plynovou bublinku, kterou odhadl objemově na 1/120 původního plynu. Tak izoloval (aniž o tom věděl) jako první badatel vzácné plyny. Cavendishův objev však zůstal po více než sto let nepovšimnut. Teprve koncem roku 1898 se podařilo Ramsayovi a jeho spolupracovníkovi Traversovi izolovat nízkoteplotní destilací zkapalněného vzduchu pět nových prvků, které byly o dva roky později doplněny radonem, jenž nyní skupinu vzácných plynů uzavírá.

Helium, jako jediný prvek, který byl objeven dříve ve vesmíru než na Zemi, získal název podle řeckého slova helius, což znamená slunce. Francouzský hvězdář Janssen jej objevil při zkoumání zatmění Slunce v Indii prostřednictvím spektroskopu. O jméno neonu se zasloužil Ramsayův třináctiletý syn, který jej po otcově objevu nazval „nový“ (latinsky novum). Jeho otci se návrh líbil a pro lepší zvučnost zvolil významově stejné slovo neon (řecké neos = nový). Ramsay objevil a pojmenoval také argon, krypton a xenon. Argon pojmenoval s ohledem na jeho chemickou netečnost, neboť v řečtině slovo argos znamená líný. Názvem krypton se snažil vystihnout jeho ukrytí ve vzduchu (řecky kryptos = skrytý, utajený). Název pro xenon odvodil z řeckého slova xenos, významem cizí, protože byl objeven jako cizí příměs argonu. Poslednímu radonu jeho objevitel Němec Dorn odvodil název od prvku zvaného radium přidáním koncovky -on, charakteristické pro již objevené ostatní vzácné plyny.

U kovů se triviální pojmenování běžně užívá zejména u skupin alkalických kovů a kovů alkalických zemin.

Alkalické kovy

patří do první hlavní podskupiny periodické soustavy prvků. Řadí se k nim: Li, Na, K, Rb, Cs, Fr. Skupinový název vyjadřuje skutečnost, že oxidy těchto prvků s vodou vytváří silné zásady – alkalie.

Sloučeniny sodíku a draslíku jsou známy od starověku a do roku 1755 se mezi nimi nedělal rozdíl. Teprve Klaproth začal jejich sloučeniny rozlišovat. Čisté prvky (sodík, draslík) poprvé připravil elektrolyticky na začátku 19. století H. Davy (1809). Pro sodík navrhl název sodium od jeho známé sloučeniny sody. Švédský chemik Berzelius jej však přejmenoval na natrium. Název odvodil od arabského slova natron stejného význmamu (arab. natron = soda). Název draslíku má původ v arabském slově kali značící popel, z něhož se získával. Latinský název kalium je odvozen od názvu alkali (z arab. qualjan = rostlinný popel). Lithium bylo objeveno roku 1817 Arfvedsonem, který o svém objevu napsal: „Našel jsem zvláštní, ohnivzdornou alkalii, pro niž profesor Berzelius navrhl název lithon, neboť na rozdíl od sody a potaše byla tato alkalie nalezena nejprve v říši kamenů (řec. lithos = kámen).“ Později byl přejmenován na lithium. Rubidium a cesium byly objeveny 1860 – 1861 Bunsenem a Kirchhoffem spektrograficky. Pojmenovány byly podle charakteristických spektrálních čar. Rubidos vyjadřuje latinsky tmavě červenou barvu a caesium sivě modrou. Existenci francia předpověděl Mendělejev a nazval ho ekacaesium. Objeven byl až 1939 Pereyovou jako produkt rozpadu aktinia a nazván dle vlasti objevitelky. V přírodě se alkalické soli vyskytují jen ve formě sloučenim, z nichž nejznámější je kuchyňská sůl.

Kovy alkalických zemin

Kovy alkalických zemin (Ca, Sr, Ba, Ra), zařazované do druhé hlavní podskupiny periodické soustavy prvků, vděčí za svůj název oxidům a hydroxidům, které se podobají svou zásaditostí alkalickým kovům, ale jsou málo rozpustné podobně jako Al(OH)₃, který byl označován jako zemina.

První prvek uvedené podskupiny vápník je biogenní a provází vývoj života na naší planetě. V podobě sloučenin je součástí schránek měkkýšů, tvoří geologické útvary (hřebeny a masivy hor, krápníky v jeskyních atd). Za své pojmenování vděčí latinskému názvu vápna calx.

Stroncium dostalo název podle nerostu stroncianitu, v němž bylo nalezeno. Akademik Fersman je nazval „kov červených ohňů“, protože nejčastější složkou červených raket používaných při ohňostrojích je dusičnan strontnatý.

Lavoisier pojmenoval třetí prvek této skupiny (baryum) podle těžkého nerostu, v němž byl nalezen. Nazval jej baryt, což znamená těžký.

Poslední člen skupiny byl objeven 1898 manželi Curieovými v jáchymovském smolinci. Pro zvláštní schopnost vyzařovat neviditelné (radioaktivní) záření byl objevený kov pojmenován radium (radius = paprsek).

(zdroj: CÍDLOVÁ, Hana - MUSILOVÁ, Emilie. Chemické názvosloví anorganických sloučenin [online]. 1 vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 2013-02-08]. Elportál. Dostupné z: . ISSN 1802-128X.)