Příloha č. 2 Studijní materiál Historie chemie – kompletní text Text zpracovaný autorem této závěrečné práce je zobrazen černou barvou písma, text který byl již součástí diplomové práce Petry Křivánkové1 je zobrazen šedou barvou písma

Lars Onsager

27. 11. 1903 – 5. 10. 1976

Nobelovu cenu získal v roce 1968 za objevy v oblasti termodynamiky

• 
  americký fyzikální chemik norského původu
  
• 
  studium:
  
  • 
    technika v Trondheimu (chemické inženýrství)
    
  • 
    univerzita v Yale
    
• 
  v letech 1926–1928 byl na studijní cestě v Curychu, kde spolupracoval s Debyem
  
• 
  pracoval na univerzitě J. Hopkinse a na univerzitě v Providenci
  
• 
  doktorskou disertaci obhájil na univerzitě v Yale, kde se stal profesorem
  
• 
  během druhé světové války spolupracoval na projektu první atomové bomby a od roku 1945 byl na univerzitě v Yale vedoucím katedry teoretické fyziky
  
• 
  zpočátku se věnoval teoretickým problémům na rozhraní fyziky a chemie a již v roce 1931 publikoval dvě teoretické práce z oblasti termodynamiky ireverzibilních procesů – v těchto pracích uveřejnil matematickou rovnici, pomocí které lze i ireverzibilní procesy vyjádřit poměrně jednoduše, což do té doby nebylo možné a jím formulovaný fenomenologický zákon, později nazvaný Onsagerovým recipročním vztahem, úplně shodně vysvětluje základní větu termodynamiky
  
• 
  navrhl také pro výrobu paliva do jaderných reaktorů metodu plynové difůze, kterou se získává štěpitelný izotop uranu z uranu přírodního
  
• 
  zkoncipoval matematickou rovnici, která popisuje vzájemné působení molekul v kapalinách a v tuhých tělesech
  
• 
  zabýval se statistikou krystalů, problémy tekutého hélia, mikrostrukturou vody atd.
  

Wilhelm Ostwald

2. 9. 1853 – 3. 4. 1932

Nobelovu cenu získal v roce 1909 za své práce o katalýze, za výzkumy podmínek chemické rovnováhy a reakčních rychlostí

• 
  německý fyzikální chemik
  
• 
  narodil se v rodině lotyšského bednáře
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Dorpatě (chemie)
    
• 
  Jeho stěžejní práce se týkají teorie elektrolytické disociace, při které dochází ke vzniku iontů v roztocích rozpouštěním elektrolytů v rozpouštědle. Ostwald objevil souvislost mezi elektrickou vodivostí roztoků kyselin a stupněm jejich elektrolytické disociace. Je autorem tzv. Ostwaldova zřeďovacího zákona, který vyjadřuje vztah mezi stupněm disociace elektrolytu a jeho koncentrací.
  
• 
  věnoval se problémům chemické kinetiky a katalýzy a v roce 1894 objevil mechanismus katalýzy, rozpracoval základy výroby kyseliny dusičné katalytickou oxidací amoniaku
  
• 
  v posledních letech života se věnoval teoretickým a praktickým problémům barev a v této oblasti se stal jedním z nejvýznamnějších celosvětových odborníků
  
• 
  byl jedním ze zakladatelů Mezinárodní společnosti chemiků a zasloužil se o vznik základů fyzikální chemie jako samostatné vědní disciplíny
  

Linus Carl Pauling

28. 2. 1901 – 1994

Nobelovu cenu za chemii získal v roce 1954 za výzkumy podstaty chemických vazeb a jejich využití při objasňování struktury komplexních sloučenin

• 
  americký chemik
  
• 
  narodil se v rodině farmaceuta
  
• 
  studium:
  
  • 
    filosofie, klasická literatura a přírodní vědy
    
  • 
    Kalifornský technologický institut v Pasadeně (chemie, fyzika, matematika)
    
• 
  v Pasadeně působil od roku 1922 a postupně se stal profesorem a vedoucím katedry chemie a chemického inženýrství
  
• 
  ve své vědecké práci se zaměřil na studium struktury molekul a problémy chemické vazby, mezomerii a rezonanci za pomoci kvantové mechaniky
  
• 
  vypočítal velikost poloměrů iontů, sestavil je do tabulky a zformuloval některá obecná pravidla, podle kterých se ionty formují do krystalických struktur
  
• 
  byl prvním, kdo použil kvantové teorie k řešení homeopolárních vazeb a předložil celou řadu empirických metod k určování jejich hodnot
  
• 
  v oblasti biochemie zkoumal strukturu molekuly bílkovin a předložil výklad prostorové stavby bílkovin s uspořádáním peptidového řetězce v podobě šroubovice
  
• 
  rozvinul také teorii imunity a vytvořil hypotézu o tvorbě antilátek v živém organismu
  
• 
  Nobelovu cenu získal dvakrát, ve dvou různých oborech – kromě chemie mu byla v roce 1962 udělena Nobelova cena za mír
  

Charles J. Pedersen

3. 10. 1904 – 26.10. 1989

Nobelovu cenu získal v roce 1987 společně s D.J. Cramem a J. Lehnem za objev syntetických makrocyklických látek se selektivními vlastnostmi pro vazbu iontů a molekul

• 
  americký chemik
  
• 
  dlouhá léta pracoval v průmyslovém výzkumu
  
• 
  v roce 1961 v laboratořích firmy Du Pont de Nemours & Co. dostal za úkol nalézt pro polymeraci olefinů nové katalyzátory, které by obsahovaly ionty vanadu
  
• 
  Pedersen chtěl v rámci svého úkolu vázat ionty trojmocného a čtyřmocného vanadu do komplexů s aromatickými látkami s větším počtem skupin, které se účastní tvorby komplexu (tzv. polydentátové ligandy) - jako ligand zvolil bis-2[2-(o-hydroxyfenoxy)ethyl]ether
  
• 
  ligand bis-2[2-(o-hydroxyfenoxy)ethyl]ether začal syntetizovat v roce 1962, přičemž si všiml, že se absorpční spektrum této látky rozpuštěné v methanolu dramaticky změnilo po přidání hydroxidu sodného - další výzkum ypomocí infračervené a jaderné magnetické rezonanční spektroskopie jej přivedly k závěru, že se jedná o cyklický polyether, který váže uvnitř dutiny sodné ionty a který Pederson nazval dibenzo-18-crown-6
  
• 
  v roce 1967 publikoval své první práce o cyklických polyetherech
  
• 
  po tomto základním objevu se intenzivně věnoval dalšímu výzkumu celé skupiny cyklických polyetherů (včetně thiopolyetherů) a vznikla tak nová "crownová" chemie, které se začaly věnovat stovky badatelů po celém světě