Univerzita Palackého V Olomouci Fakulta tělesné kultury

2.2 Životní styl

Podle Hodaně (in Hodaň & Dohnal, 2005) pojem životní styl patří v součastné době mezi velmi frekventované kategorie společenských věd. Je to složitý fenomén, který může být reflektován z hlediska aspektů sociologických, psychologických, ekonomických, medicínských aj. Na utváření životního stylu jedince, tady i způsobu hospodaření s volným časem, se velmi významně podílí rodina. Základní návyky a postoje si všichni přinášíme ze své rodiny.

Hodaň (1993, 141) považuje za životní styl „uspořádání mnohotvarých činností, jimiž se dané individuum (a třeba i celá společnost) udržuje a obnovuje“. Obecně lze podle Vážanského (in Vážanský & Smékal, 1995) za obsah životního stylu považovat soustavu všech sociálních a životních vztahů a také systém všech životních hodnot a idejí, kterými jsou jednotlivé činnosti podmíněny

Slepičková (2005, 41) charakterizuje životní styl jako „paletu prakticky všech lidských aktivit od myšlení, přes chování až po jednání a to takových, které zaujímají v životě trvalejší místo, většinou se opakují, jsou typické a předvídatelné. Nejčastěji se posuzuje podle názorů, postojů a chování“.

Velký sociologický slovník (1996) uvádí, že životní styl je strukturovaný souhrn životních zvyků, obyčejů, resp. akceptovaných norem, nalézajících svůj výraz v interakci, v hmotném, věcném prostředí, v prostorovém chování a v celkové stylizaci. Předpokládá, že životní styl nějakým způsobem vyjadřuje i hodnoty a zájmy jedince, skupiny či společnosti vůbec.

„Životní styl je podmíněn v podstatě stejnými činiteli jako životní způsob, ty jsou však individualizovány a konkretizují individuum jako součást daného celku, specifika individua ve vztahu k charakteristikám celku“ (Hodaň in Hodaň & Dohnal, 2005, 79).

Každý člověk má svůj individuální systém hodnot. Lidé se zaměřují buď na materiální potřeby nebo na získávání zážitků, z kterých se poté stane prožitek. Mnozí lidé se soustředí především na nákup drahého zboží, např. aut, sportovního vybavení. Tyto věci se kupují především proto, aby se v očích člověka zvedla jeho prestiž. Pávková (in Pavková, et. al. 2008, 28) popisuje, že lze často sledovat perfektně vybavené lyžaře, kteří jen pózují místo, aby lyžovaly, rodiny, které jsou uštvané sháněním peněz, jen aby měli lepší auto než sousedé.

2.3 Životní způsob

„Životní způsob dané populace je souhrnným výrazem jednotlivých životních stylů. Tedy, i pokud se týká pohybové (tělocvičné) rekreace, dochází k určitým rozdílům v jejím rozsahu a obsahu, kterými je určováno postavení jednotlivce uvnitř dané skupiny“ (Hodaň in Hodaň & Dohnal, 2005, 79).

Vážanský (in Vážanský & Smékal, 1995) uvádí, že životní způsob je možno pokládat za určité vyjádření kvality života dané skupiny, či společnosti.

V původních i elementárních významech běžné řeči označujeme životní způsob každodenní, ustálené, soukromé, zvyklosti, obyčeje a sklony zakládající typické formy sociální interakce a podmiňující vzorce prostorového chování, výběr sociálními prostředími strukturu využití času, příjmů i vydání. Pojem je vztahován k jednotlivci i společnosti a má obvykle latentní hodnotící aspekt. Hovoří se např. o zdravém, pohodlném, příživnickém, dělném či také „americkém“ apod. (Velký sociologický slovník, 1996).

2.4 Rekreace

Slepičková (2000, 33) uvádí, že slovo rekreace má původ v latinském „recreare“, jehož významem je obnovovat, znovu vytvářet, osvěžit. Lze ji také charakterizovat jako tělesnou a duševní činnost, jíž se lidé věnují ve svém volném čase pro radost, posílení a odpočinek.

Hodaň (in Hodaň & Dohnal, 2005, 11) konstatuje, že „ to v podstatě vyjadřuje obnovování, znovuvytvoření něčeho, co již v určité podobě existovalo, vracení do původního stavu, dosahování původní kvality, což vše bylo z nějakého důvodu v negativním smyslu změněno“.

Pojem rekreace je používán nejednotně, v nejširším smyslu pro označení činnosti vykonávaných ve volném čase (zejména o víkendech, dovolených a prázdninách) za účelem regenerace, relaxace, kompenzace a zábavy. Rozumí se jím též institucionální základ těchto činností, zejména těch, které mají hromadnější charakter a jsou realizovány mimo bydliště. Rekreace plní řadu funkcí, např. zdravotně preventivní, léčebnou a rehabilitační, slouží jako prostředek navázání společenských kontaktů a přátelských svazků (Velký sociologický slovník, 1996, 919).

Kolář (1973, 58) uvažuje nad prostředím, ve kterém by se měla rekreace uskutečňovat a definuje ho takto:,,…rekreace všech forem jako je soustavná a periodicky se opakují zdravotně preventivní složka životního režimu člověka vyžaduje, aby s dobývala v takovém prostředí, které by umožňovalo fyzické zotavení a psychické uvolnění“. Dělí rekreaci podle:

1) místa, v němž se rekreace provádí (uvnitř sídla, v nejbližším okolí, ve spádovém území sídla, ostatní území)

2) délky trvání (krátkodobá, dlouhodobá)

3) časového rytmu (každodenní, týdenní, roční)

4) organizační formy účastníků (hromadná, individuální), atd.

Lidé často spojují slovo rekreace s pojmem odpočinek. Je však důležité tyto dva pojmy rozlišovat. Obě činnosti mají odlišný charakter. Odpočinek je velmi klidná, pohybově i psychicky nenáročná činnost. Nejvydatnější formou odpočinku je spánek. Rekreační činnosti mají charakter pohybové aktivity nejlépe na čerstvém vzduchu.

2.4.1 Pohybová rekreace

Vyjadřuje realizaci rekreačního procesu pohybovou činností, jakéhokoliv charakteru.

Hodaň (in Hodaň & Dohnal, 2005) uvádí, že pohybová rekreace je zaměřena na jakoukoliv fyzickou, pohybovou činnost člověka, jejímž důsledkem jsou prožitky a žádoucí změny i v oblasti psychické a sociální. Je nejvšestrannější, poněvadž může do určité míry pokrývat i ty oblasti, které jsou typické pro ostatní druhy rekreace, zatímco ony se fyzické stránky člověka nedotýkají.

Pohybová rekreace má různé formy a činnosti, které jsou v jejím rámci realizované. V naší práci jsou nejdůležitější formy a činnosti, spojené s pobytem v přírodě.

Aktivity v přírodě

Podle Neumana et al. (2000) jsme pro okruh činností, které v sobě zahrnují turistiku, sporty v přírodě, hry a různá cvičení, zvolili jako nejobecnější výraz aktivity v přírodě. Jedná se především o činnosti, které konáme vlastní silou nebo za pomoci speciálního vybavení, které jsou spjaty se šetrným využíváním přírodního prostředí nebo s překonáváním přírodních překážek. Tyto aktivity nejsou samoúčelné, jsou využívány jako prostředek a výzva pro jednotlivce a malé skupiny.

2.4.2 Sporty v přírodě

Neuman et al. (2000) uvádí, že sem zahrnujeme sportovní disciplíny, které se odehrávají (nebo se dříve odehrávaly) převážně v přírodním prostředí a jsou charakterizovány specifickou formou soutěže se zřejmou snahou o dosažení nejvyššího výkonu (absolutně nebo ve vztahu k určitému okruhu osob).

Mezi sporty v přírodě řadíme například tyto disciplíny: horolezectví, lyžování, cyklistika, triatlon, běh na lyžích, orientační běh aj.

2.4.3 Výchova v přírodě

„Využívá především aktivity v přírodním prostředí zaměřené na přípravu pro život v přírodě. Dále hledá způsoby, jak přenést učební a výchovné postupy do přírody, jak získat více znalostí o přírodě a vztahu lidí k přírodě. Zároveň využívá aktivit v přírodě k rozvoji osobnosti“ (Neuman et al., 2000, 13). Neuman et al. (2000) dále konstatuje, že výchovu v přírodě můžeme považovat i za metodu výchovy, která využívá přírodního prostředí ve všech oblastech vzdělání. Od klasického vyučování pomocí učebnic se liší tím, že se opírá o bezprostřední zkušenost žáků, což zvyšuje efektivitu jejího působení.

„Většině mladých lidí je chápání světa nabízeno zprostředkovaně spíše přes abstraktní pojmy, a ne přes přímé prožitky. Zkušenosti, které člověk získá v přímém kontaktu s přírodou, jsou často považovány při rozvoji osobnosti za nejdůležitější“ (Neuman et al., 2000, 33).