Západočeská univerzita V Plzni Fakulta filozofická Bakalářská práce Plótínos a Jedno Petr Jež
Yüklə 0,67 Mb. Pdf görüntüsü
|
17
Stoický názor na morálku či ctnost je reakcí na peripatetickou koncepci. 100 Staří
stoikové, Karfík ve své knize v pasáži Stoikové zmiňuje Zénóna, Kleanthése a Chrýsippose, zastávají názor, že blaženosti je možno dosáhnout jenom introspekcí. Odmítali ji spojovat s „poznáním, které by bylo dosažitelné jen za určitých vnějších okolností.“ 101
Oproti Aristotelovi mají stoikové jen velice málo možností pro ovlivnění toho, co se kolem nich v běžném životě děje. Většinově jde pouze o přitakání nebo odmítnutí osudu, ovšem v obou případech se stejným výsledkem, což je následování osudu. Avšak souhlas s osudem je pro stoika cesta k blaženosti, neboť je to totéž co ztotožnění se s bohem: „ctnost v člověku a v bohu je pro stoiky jedna a táž.“ 102 Plótínos na stoické pojetí blaženosti reaguje tím, že souhlasí s názorem o vnějších dobrech, která nejsou nezbytně zapotřebí k dosažení blaženosti. To však nemusí platit pro naše nižší já, to je pro Plótína významově na nižším stupni i z důvodu vzdálenosti vůči Dobru. 103
Pro Plótína je tedy naše pravé já důležitější než to nižší, neboť nazírá na Dobro, a to i v případech, kdy nižší já zažívá nějaký neklidný stav. Abychom dosáhli nejoptimálnějšího stavu pro naše pravé já a umožnili mu klid, je třeba přísnou kázní žít ctnostný život, a tím držet tělo v klidu. Neznamená to však, jak je vidět z Plótínova života, odloučit se od naprosto všech vnějších potřeb. Jsou to však jen skutečné potřeby, co nutně tělo potřebuje. Do těchto potřeb spadají i „Občanské či politické ctnosti,“ které Plótínos „považuje za pravé ctnosti,“ a které mají na svém místě opodstatněný důvod stejně jako ostatní tradiční řecké ctnosti (rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost). 104
Emanačním procesem u Plótína, který prochází celým jeho filosofickým učením, se dá popsat nejen hierarchie mezi hypostazemi, ale také vyčlenění těchto hypostazí, nebo i vznik hmoty. Na nejvyšším místě se nachází Dobro, z kterého se svévolnou emanací vydělí božský duch, z něhož se stejným procesem oddělí duše, jež je trojí a obsahuje naše pravé já, z této trojí, ale jednotné duše „vznikne“ svět smyslově zachytitelný, hmotný. Tento hmotný svět je způsoben duší a její „touhou“ směřovat ven. 105
100 KARFÍK, F. Duše a svět, s. 139. 101 Tamt., s. 139. 102 Tamt., s. 149. 103 ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 265. 104 Tamt., s. 266. 105 ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 289. 18
Hmota v Plótínově pojetí vychází z Platónova učení o hmotě, čili nebytí. 106
Nejsoucnost hmoty je způsobena hlavně běžně zde probíhajícími procesy vzniku a zániku. Ty jsou postaveny na určitých kvalitách, jež jsou v hmotném světě důležitou podmínkou. 107
Aby Plótínos co nejpřesněji popsal tuto hmotu, tvrdí, „že vše co lze pozorovat ve hmotném světě, včetně jeho prostorovosti a tělesnosti, tj. vše s výjimkou nevyhnutelné nedokonalosti, je formou – nikoli látkou“ 108 , a za vším co se zde děje stojí činnost duše, jež je i s formou ze své podstaty dobrá. 109
Toto vysvětlení je hlavně obhajobou božské síly, když se objeví námitky, že je náš svět plný zla a vůbec vytvořen špatně. Plótínos, ostatně jako i ostatní platonici uznává, že zde jsou nedostatky, a to hlavně z důvodu existence látky, která je pod patronací nižší části duše. Jako filosof vycházející z platonismu však také dodává: „je to nejlepší svět, jaký mohlo božstvo utvořit v obtížných podmínkách této nižší úrovně“. 110
Vznik hmotného světa je tedy přídavkem duše na nejnižší úrovni. Duše ze všech hypostazí má nejrozmanitější pole působnosti. Pomineme-li pro tuto chvíli nejvyšší Dobro, jako zcela neaktivní první hypostazi a cíl, ke kterému chceme od přirozenosti směřovat, tak duše je prostředníkem vyskytujícím se mezi Duchem, z kterého pochází a k němuž chce vystoupit, a tělem, do něhož může spadnout. 111
hmota. Je nejzazší hranicí - ve smyslu vzdálenosti od Dobra. Je to „negativita a temnota látky“
112 , ale zároveň i sem zasahuje Jedno. Na celé hierarchii od Jedna, směrem k hmotě, je vidět úbytek Dobra, i přes-to však vše vznikalo dle stejného principu tvoření každé z jednotlivin. Rozdíl u látky je ovšem ten, že látka je pouze „pasívní příjemce forem, jakési médium“ 113
, něco co se již nemůže, na rozdíl vyšších forem opět přiblížit k Dobru; „navěky zůstává úplnou negativitou a jinakostí, absolutní zbaveností“. 114 Bondy hmotu popisuje jako 106
ASMUS, V. F. Antická filosofie, s. 506. 107
Tamt., s. 506. 108
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 267. 109
Tamt., s. 267. 110
Tamt., s. 268. 111
REZEK, P. Úvodní poznámka. In: PLÓTÍNOS, Sestry duše, s. 36. 112
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 295. 113
Tamt., s. 295. 114
Tamt., s. 295. Yüklə 0,67 Mb. Dostları ilə paylaş:
|