21
vše vzniká, je emanace. Bondy ji popisuje jako děj, který „není historický (stvoření)
ani fyzikální ani prostorový, je to nepřetržitelná skutečnost, jež je dána samou boží
existencí.“
131
V Plótínově filosofii tento děj hraje zásadní roli, toto „vystupování“ z vyššího principu
tak popisuje i všechny hypostaze. První hypostazí je samo Jedno, z něj emanačním procesem
vystupuje intelekt. Plótínos tento první akt při vzniku intelektu popisuje jako: „prvotní
plození: Jedno, završené tím, že nic nehledá, nic nemá a nic nepotřebuje, jakoby přeteklo a
jeho přeplněnost vytvořila něco od něj odlišného; to co vzniklo, se obrátilo k Jednu a bylo jím
naplněno, a hledíc na Jedno, stalo se duchem.“
132
Nastávají tak dva okamžiky. První, je
výstup něčeho z Jedna, jakási nejasná životní síla, „zrak který ještě nevidí“.
133
V druhém
kroku se toto něco přivrací a hledí zpět k Jednu a tak se stává „zároveň duchem i
jsoucnem.“
134
Tímto nazíráním se duch stane „jednotou-v-mnohosti, tj. světem idejí“.
135
Tento svět je sice sjednocen na nejvyšší možnou úroveň, ne však až na úroveň Jedna. Je totiž i
mnohostí, protože je to „bohatý a komplexní celek složený z částí.“
136
Teprve v pořadí u
druhé hypostaze, se můžeme pokusit o nějakou definici. Na rozdíl od nejvyššího Dobra,
Duchu přísluší bytí, Jedno nic takové ze své podstaty mít nemůže. Dále je Duch čistým
myšlením a intelektem a nachází se na úrovni, kde se již vyskytují ideje.
137
V této části také
začíná vesmír skutečného bytí, skutečný život je duch vycházející z Dobra. Intelekt se
projevuje „živoucím bytím a živoucím myšlením“
138
, což představuje, jak říká Armstrong,
„sebeurčení a sebeomezení tohoto života při návratu k Dobru, „
je to projev neustálého toužení
a neustálého dosahování své touhy.“
139
Plótínos nejen u intelektu, ale i u duše popisuje fakt
mnohosti a jednoty. V duši, která emanuje z intelektu stejným způsobem jako intelekt z Jedna,
a která ve své nejvyšší dokonalosti může opět dosáhnout sjednocení s Jednem, se objevuje
prostor pro rozhodnutí člověka. Duše jak bylo naznačeno již dříve, má tři sjednocené části.
Nejvyšší duše či světová duše, nejnižší duše, jež je spojena s hmotou, a mezi nimi duše
rozumu což je naše pravé já. V tomto místě se nachází centrum naší volby, zde můžeme buď
131
BONDY, E.
Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku, s. 23.
132
PLÓTÍNOS,
Enn. V 2,1. In: REZEK P.
O klidu, s. 173.
133
ARMSTRONG, A.
Filosofie pozdní antiky, s. 278.
134
PLÓTÍNOS,
Enn. V 2,1. In: REZEK P.
O klidu, s. 175.
135
ARMSTRONG, A.
Filosofie pozdní antiky, s. 279.
136
Tamt.
, s. 279.
137
BONDY, E.
Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku, s. 24.
138
ARMSTRONG, A.
Filosofie pozdní antiky, s. 284.
139
PLÓTÍNOS,
Enn. III 8,11,23-24. In: ARMSTRONG, A.
Filosofie pozdní antiky, s. 284.
22
„zůstat uzavřeni v našem partikularismu, nebo se oddáme myšlení a staneme se
veškerenstvem“.
140
Důležitým rozdílem mezi Jednem a světem intelektu, na který Armstrong upozorňuje
je, že tento „svět intelektu je u Plótína konečný, omezený a určený ve své struktuře a řádu,
nicméně neomezený co do svého života a působnosti“.
141
Totéž v určité míře platí i pro duši,
jež je ze všech tří hypostazí tou nejrůznorodější, a která stejně jako intelekt nikdy zcela
nesplyne s tím, co jí předchází. Jsou si však mnohem bližší než intelekt s Jednem.
142
Velkým
rozdílem, který se ovšem objevuje s výstupem duše z intelektu a jejímu následnému tvoření,
je vznik času.
Vznik času je myšlen v kauzalitě, nikoli v časovém sledu.
143
„Byla tam však
přirozenost, která byla zvědavá, chtěla si vládnout a patřit sobě; rozhodla se opatřit si více,
než měla: tak se ocitla v pohybu a v pohybu se ocitl též čas a tento pohyb nás vedl vždy
k dalšímu a dalšímu, nikdy totožnému, nýbrž vždy znovu jinému; a tak jsme prošli kus cesty,
učinili jsme čas obrazem věčnosti.“
144
Čas a duše jsou úzce propojeny, neboť čas je životem
duše, čas je však duši podřízený.
145
V momentě, když se duše zatouží vymanit z intelektu,
začne se hýbat i čas.
146
Možnost, kterou má duše ve své touze odlišit se, je opustit neměnný
život, v kterém se nachází intelekt, a přejít do světa po sobě jdoucích událostí, myšlenek a
souvislostí.
147
Toto sebeprosazování, někdy nazývané tolma, představuje určité napětí
v Plótínově systému.
148
Neklid, který je aktivitou duše pro osamostatnění, je také zároveň
přechodem na nižší úroveň.
149
A tak duše ve svém obraze toho, co ji předchází, i v kontextu
s časem vytváří svůj vlastní život, jinak řečeno v obraze věčnosti, vytváří obraz sebe jako
fyzický svět v čase.
150
Dostali jsme se tak ke vzniku hmotného světa, ve kterém Plótínos označuje skutečným
démiúrgem intelekt. Avšak pouze v té míře, že duši dává jakýsi návod, který ji vede, když
140
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 286.
141
Tamt., s. 287.
142
Tamt., s. 289.
143
SMITH, A. Eternity and time. In: Gerson, L. The Cambridge Companion to Plotinus, s. 209.
144
PLÓTÍNOS, Enn. III 7,11. In: REZEK P. Věčnost, čas a duch, s. 127.
145
SMITH, A. Eternity and time. In: Gerson, L. The Cambridge Companion to Plotinus, s. 209.
146
Tamt., s. 209.
147
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 289.
148
SMITH, A. Eternity and time. In: Gerson, L. The Cambridge Companion to Plotinus, s. 210.
149
Tamt., s. 210.
150
Tamt., s. 210.