17
Stoický názor na morálku či ctnost je reakcí na peripatetickou koncepci.
100
Staří
stoikové, Karfík ve své knize v pasáži
Stoikové zmiňuje Zénóna, Kleanthése a Chrýsippose,
zastávají názor, že blaženosti je možno dosáhnout jenom introspekcí. Odmítali ji spojovat
s „poznáním, které by bylo dosažitelné jen za určitých vnějších okolností.“
101
Oproti
Aristotelovi mají stoikové jen velice málo možností pro ovlivnění toho, co se kolem nich
v běžném životě děje. Většinově jde pouze o přitakání nebo odmítnutí osudu, ovšem v obou
případech se stejným výsledkem, což je následování osudu. Avšak souhlas s osudem je pro
stoika cesta k blaženosti, neboť je to totéž co ztotožnění se s bohem: „ctnost v člověku
a v bohu je pro stoiky jedna a táž.“
102
Plótínos na stoické pojetí blaženosti reaguje tím,
že souhlasí s názorem o vnějších dobrech, která nejsou nezbytně zapotřebí k dosažení
blaženosti. To však nemusí platit pro naše nižší já, to je pro Plótína významově na nižším
stupni i z důvodu vzdálenosti vůči Dobru.
103
Pro Plótína je tedy naše pravé já důležitější než
to nižší, neboť nazírá na Dobro, a to i v případech, kdy nižší já zažívá nějaký neklidný stav.
Abychom dosáhli nejoptimálnějšího stavu pro naše pravé já a umožnili mu klid, je třeba
přísnou kázní žít ctnostný život, a tím držet tělo v klidu. Neznamená to však, jak je vidět
z Plótínova života, odloučit se od naprosto všech vnějších potřeb. Jsou to však jen skutečné
potřeby, co nutně tělo potřebuje. Do těchto potřeb spadají i „Občanské či politické ctnosti,“
které Plótínos „považuje za pravé ctnosti,“ a které mají na svém místě opodstatněný důvod
stejně jako ostatní tradiční řecké ctnosti (rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost).
104
V tom se také rozchází se stoiky.
Emanačním procesem u Plótína, který prochází celým jeho filosofickým učením, se dá
popsat nejen hierarchie mezi hypostazemi, ale také vyčlenění těchto hypostazí, nebo i vznik
hmoty. Na nejvyšším místě se nachází Dobro, z kterého se svévolnou emanací vydělí božský
duch, z něhož se stejným procesem oddělí duše, jež je trojí a obsahuje naše pravé já, z této
trojí, ale jednotné duše „vznikne“ svět smyslově zachytitelný, hmotný. Tento hmotný svět je
způsoben duší a její „touhou“ směřovat ven.
105
100
KARFÍK, F. Duše a svět, s. 139.
101
Tamt., s. 139.
102
Tamt., s. 149.
103
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 265.
104
Tamt., s. 266.
105
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 289.
18
Hmota v Plótínově pojetí vychází z Platónova učení o hmotě, čili nebytí.
106
Nejsoucnost hmoty je způsobena hlavně běžně zde probíhajícími procesy vzniku a zániku.
Ty jsou postaveny na určitých kvalitách, jež jsou v hmotném světě důležitou podmínkou.
107
Aby Plótínos co nejpřesněji popsal tuto hmotu, tvrdí, „že vše co lze pozorovat ve hmotném
světě, včetně jeho prostorovosti a tělesnosti, tj. vše s výjimkou nevyhnutelné nedokonalosti,
je formou – nikoli látkou“
108
, a za vším co se zde děje stojí činnost duše, jež je i s formou ze
své podstaty dobrá.
109
Toto vysvětlení je hlavně obhajobou božské síly, když se objeví
námitky, že je náš svět plný zla a vůbec vytvořen špatně. Plótínos, ostatně jako i ostatní
platonici uznává, že zde jsou nedostatky, a to hlavně z důvodu existence látky, která je pod
patronací nižší části duše. Jako filosof vycházející z platonismu však také dodává: „je to
nejlepší svět, jaký mohlo božstvo utvořit v obtížných podmínkách této nižší úrovně“.
110
Vznik hmotného světa je tedy přídavkem duše na nejnižší úrovni. Duše ze všech
hypostazí má nejrozmanitější pole působnosti. Pomineme-li pro tuto chvíli nejvyšší Dobro,
jako zcela neaktivní první hypostazi a cíl, ke kterému chceme od přirozenosti směřovat,
tak duše je prostředníkem vyskytujícím se mezi Duchem, z kterého pochází a k němuž chce
vystoupit, a tělem, do něhož může spadnout.
111
Na konci, který vyplývá z právě popsaného principu sestupu z Jedna, se nachází
hmota. Je nejzazší hranicí - ve smyslu vzdálenosti od Dobra. Je to „negativita a temnota
látky“
112
, ale zároveň i sem zasahuje Jedno. Na celé hierarchii od Jedna, směrem k hmotě,
je vidět úbytek Dobra, i přes-to však vše vznikalo dle stejného principu tvoření každé
z jednotlivin. Rozdíl u látky je ovšem ten, že látka je pouze „pasívní příjemce forem, jakési
médium“
113
, něco co se již nemůže, na rozdíl vyšších forem opět přiblížit k Dobru; „navěky
zůstává úplnou negativitou a jinakostí, absolutní zbaveností“.
114
Bondy hmotu popisuje jako
106
ASMUS, V. F.
Antická filosofie, s. 506.
107
Tamt.
, s. 506.
108
ARMSTRONG, A.
Filosofie pozdní antiky, s. 267.
109
Tamt.
, s. 267.
110
Tamt.
, s. 268.
111
REZEK, P. Úvodní poznámka. In:
PLÓTÍNOS,
Sestry duše, s. 36.
112
ARMSTRONG, A.
Filosofie pozdní antiky, s. 295.
113
Tamt.
, s. 295.
114
Tamt.
, s. 295.