23
vytváří hmotný svět. Z toho vyplývá, že hlavním přímým tvůrcem je duše, ta nejen vytváří,
ale i řídí hmotný vesmír. Jedná se o spontánní činnost, stejně jako tomu bylo u vyšších
hypostazí.
151
Zde také dostává kontemplace význam, jako „obecně platný princip, že každé
konání závisí na nazírání“ totéž platí i pro lidské konání.
152
Na konci celého procesu sestupu se nachází tělesné formy nejvzdálenější, s nejmenší
účastí Dobra, bez možnosti tvorby dalších forem.
153
Nastínili jsme princip Plótínovy filosofie v sestupné fázi z Jedna, kde skrze svévolnou
emanaci Jedna, z kterého vše pochází a na něm závisí, vzniká intelekt a duše, a z duše naše
pravé já a níže pak hmotný svět. Vzhledem k tomu, že Plótínovo učení je též náboženstvím,
a my jsme podle Plótína ve věčné touze spojit se s nejvyšším Bohem, je nutné si popsat i
princip výstupu k němu. Co vše je potřeba abychom také mohli nastoupit cestu zpět. Některé
nutné podmínky jsou patrné v celé této práci. Je to dodržování ctnostných pravidel, estetické
cítění, kde pomáhá nejvíce správné nazírání na krásu hmotného světa, a lze tím spatřit krásu
inteligibilního světa. Pro výstup je však nutné, tyto výše uvedené vlastnosti po dosažení
nejvyšší úrovně překonat, a po očištění i od těchto důležitých příměsí přiblížit se nazíráním
k Dobru.
154
Totéž platí i pro filosofii, která pomáhá duši vidět skutečnost věcí a také ji
pomáhá posunout ji k „životu v nazírání na nejvyšší úrovni skutečnosti, z níž – a to výhradně
– může být pozvednuta ke sjednocení s Jednem“.
155
Pro pochopení nejvyššího principu, je
možný také mystický zážitek, o kterém jak poznamenává Hadot, Plótínos píše ve většině
svých spisů.
156
„Kdo se s ním sjednotil a dostatečně s ním jako by poobcoval, nechť přijde a
sdělí, pokud může, i ostatním něco o společenství s ním.“
157
Což znamená - kdo zažil, může
pochopit. Pro výstup k Jednu je tedy mystická zkušenost něco jako vrchol celého procesu,
který Plótínos ve svém učení popisuje. Celá příprava nutná pro výstup, již je zároveň i
vhlížení do svého nitra, není v našich rukou. „Musíme čekat, až se Jedno objeví, aby nám
umožnilo uvědomit si jeho věčnou přítomnost v naší duši.“
158
Armstrong však vysvětluje,
že se nejedná o shodu s křesťanstvím, o odevzdání se nám Boha, nýbrž o rozdílnost Jedna od
151
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 290-291.
152
Tamt., s. 292.
153
Tamt., s. 293.
154
Tamt., s. 298.
155
Tamt., s. 299.
156
HADOT, P. Plótinos čili prostota pohledu, s. 38.
157
PLÓTÍNOS, Enn. VI 9,7. In: REZEK P. O klidu, s. 75.
158
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 300.
24
našeho pravého já. „Mystický prožitek není jednoduše závěrem procesu odhalování, tím čím
skutečně jsme.“
159
Až teprve ve splynutí se světovou duší v nahlížení na božského Ducha a
zřením jeho božského pramene čili Dobra, završíme svoji jedinou a největší touhu.
To bychom mohli vidět, pokusíme-li se rozebrat poslední Plótínova slova, která řekl těsně
před smrtí: „Navracím duši Bohu“.
160
159
ARMSTRONG, A. Filosofie pozdní antiky, s. 301.
160
HADOT, P. Plótinos čili prostota pohledu, s. 80.
25
5.5. Krása
Společensko-politické přeměny, které probíhaly ve 3. stol. n. l., se dotýkaly všech částí
lidského života i myšlení. Do všeobecného povědomí se dostávají spiritualistické a
náboženské prvky. To platí pro všechny typy hodnot – ontologické, epistemologické, etické,
estetické atd. Platoničtí filosofové byli věrnými zastánci názoru, že všechny typy hodnot
vycházejí z jednotného pramene celého kosmu a to z Dobra.
161
A jaký mají názor na estetický
pojem krásy? Co je tedy podle nich krása? Jak se dá krása určit? Všeobecný pojem pro krásu
tehdejší doby je ten, že „krása je to, co vzbuzuje obdiv a zálibu“
162
Plótínos k tomuto pojmu
dodává, že krásou se skrz hmotu projevuje duch.
163
Plótínos se však v otázce krásy se svým
velkým vzorem – Platónem - rozchází. Platón uznává pouze nadsmyslovou krásu. Není to
však tak jasný odklon, jako tomu bylo například u některých helénistických estetiků, kteří
uznávali převážně krásu smyslovou.
164
Pro Plótína, stejně jako pro Platóna existují dva světy,
svět idejí a smyslový svět. Avšak Plótínův hlavní rozdíl oproti Platónovi je ten, že on pracuje
ve svém myšlení i s krásou ze smyslového světa.
165
Je to ale jiným způsobem, než jak je tomu
například u stoiků.
Plótínova klasifikace krásy tkví tedy v rozporu, zda je krása jen ve smyslovém
či pouze v nadsmyslovém světě. Dosažení krásy je v Platónově pojetí možné dosáhnout pouze
v nadsmyslovém světě, tudíž myšlením. Plótínos ale tvrdí, že krásu je možné spatřit i ve světě
smyslovém a to svými smysly. Krása na nemateriálním základu (vlastnosti jako jsou skutky,
myšlenky, teorie, božstvo atd.) se podle Plótína ale důrazně liší od takových vlastností jako
červený, dřevěný, horký atd., které jsou výslovně spojeny s hmotnými věcmi.
166
Krása ve
smyslovém světě se nám jeví krásná, protože jí předchází pravý vzor. Tatarkiewicz to
popisuje: „Krásné jsou vnější tvary, ale jejich zdrojem je vnitřní tvar.“
167
„Tak jako když se
dobrý muž raduje, objeví-li se v mladíku stopa zdatnosti, která je v souladu s pravdou, již má
161
KUISMA, O. Art or experience, s. 148.
162
TATARKIEWICZ, W. Dejiny estetiky I, s. 300.
163
Tamt., s. 300.
164
Tamt., s. 300.
165
Tamt., s. 298.
166
KUISMA, O. Art or experience, s. 154-155.
167
TATARKIEWICZ, W. Dejiny estetiky I s. 300.