Filozofická fakulta Masarykovy univerzity V Brně Ústav archeologie a muzeologie

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Ústav archeologie a muzeologie

Studijní rok 2013/2014
Iveta Steidlová

Posluchačka 5. ročníku muzeologie – historie

Výstava „Čas zámořských objevů“ a její kritika

magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Pavel Holman
Brno 2014

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Výstava „Čas zámořských objevů“ a její kritika vypracovala sama, pouze s použitím literatury a pramenů v práci uvedených.

V Brně dne 30.6. 2014 ............................................

Iveta Steidlová, BBus (Hons)

Poděkování:

Na tomto místě bych chtěla zejména poděkovat svému vedoucímu diplomové práce Mgr. Pavlu Holmanovi za přečtení práce a připomínky k ní a rovněž za projevenou trpělivost. Rovněž děkuji svým rodičům za psychickou podporu. Moje poděkování patří také zaměstnancům Náprstkova muzea v Praze za poskytnutí potřebných informací.

Obsah

Obsah 4

Úvod 4

I. Historický vývoj Náprstkova muzea 6

II. Výstavní kritika obecně 15

2.1.Hlavní představitelé výstavní kritiky 26

III. Námět, libreto a scénář výstavy 32

3.1.Námět 32

3.2 Libreto 34

3.3 Scénář 43

IV. Kritika výstavy z hlediska formálního charakteru 45

V. Kritika výstavy z hlediska obsahového charakteru 54

Závěr 73

Resumé 74

Prameny a literatura 76

Příloha č.1 Vzorový text panelu 82

Příloha č.1 Vzorový text popisky 84

Příloha č.2 Plánek výstavy 85

Příloha č.3 Stručný scénář výstavy 86

Příloha č.4 Fotografie z výstavy 106

Úvod

Ve své diplomové práci zpracovávám téma kritiky výstavy Čas zámořských objevů, která byla v rámci výstavního cyklu Peníze realizována Národním muzeem v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur v Praze v období listopad 2013 až červen 2014.

V první kapitole se zabývám vlastními prostory Náprstkova muzea, jeho historií a osobou Vojty Náprstka, významného kulturního činitele a zakladatele muzea. V druhé, teoretické kapitole rekapituluji základní principy muzejně výstavní kritiky obecně a vyjmenovávám významné výstavní kritiky, jejichž myšlenky a díla jsou pro všechny v oboru nekonečným zdrojem inspirace a užitečného poznání. Třetí kapitola je zasvěcena námětu, libretu a scénáři vlastní výstavy a ve čtvrté a páté kapitole se věnuji jejímu hodnocení po stránce obsahové a formální.

Muzejně výstavní kritika je osobitou umělecko-vědní disciplínou, která má komplexním způsobem zhodnotit daný výstavní počin po stránce obsahové i formální, měla by se opírat o hlubokou znalost teorie, a zároveň by měla tyto znalosti umět provázat s živou zkušeností praktickou. Tomuto cíli jsem se v rámci své práce snažila co nejvíce přiblížit.

I. Historický vývoj Náprstkova muzea

Cesta k založení Náprstkova muzea byla značně trnitá, doprovázená mnoha úskalími s původně ne zcela jednoznačným cílem. Je velmi zajímavá, dá se říci až kuriózní a velmi stručně se dá charakterizovat takto: od pivovarnictví a průmyslové techniky k etnografii. Vývoj tímto směrem krok po kroku nakonec dospěl až do současné podoby muzea s vyhraněným koncepční zaměřením. Historické prvopočátky¹ jsou úzce svázány s osudem pražského domu U Halánků pojmenovaného po Janu Halánkovi z Jičína, který ho koupil v roce 1676 od Václava Krocína z Drahobejle. Krocínem byl již předtím komplex staveb přestavěn na měšťanské obydlí v renesančním stylu. K původní zástavbě z 15. století se již vázalo právo várečné a sladovnická živnost. Vdova po Halánkovi upevnila pozici pivovarnického domu tím, že si vzala Jana Františka Hanische ze sladovnického rodu, který k pivovarnické živnosti přidružil i pálení kořalky. Nemovitost takto fungovala po desítky let. V roce 1826 koupili dům U Halánků s přilehlými stavbami manželé Antonín a Anna Fingerhutovi, rodiče Vojty Náprstka a jeho bratra Ferdinanda. Antonín Fingerhut byl sládkem, a tak pivovarnická živnost mohla nerušeně pokračovat a také dobře prosperovat. Na následujících stránkách si přiblížíme, co všechno a za jakých okolností se odehrávalo v domě U Halánků v dalších letech, zejména po smrti Antonína Fingerhuta v roce 1833, kdy se Anna stala již podruhé vdovou.

Z podrobného pojednání o Vojtovi Náprstkovi², který byl opravdovým vlastencem, mecenášem a mimo jiné národopiscem je zřejmé, že se u něho již v mládí, za studia na střední škole, projevovaly sklony ke vzdělávací činnosti, pravidelně dokonce doučoval dcery pražských měšťanů. Rovněž v něm třímaly vlastenecké snahy, touhy po cestování i zájem o orientalistiku. Na jinocha jistě zajímavá kombinace osobnostních charakteristik, které se postupem času dále umocňovaly a nakonec i předznamenaly jeho budoucí úspěchy.

V roce 1846 Náprstek opouští svoji matku i rodinný pivovar a odjíždí studovat práva do Vídně. Jak už bylo jeho povaze vlastní, učaroval mu tam studentský i krajanský společenský život. V roce 1848 se zúčastnil svatodušních bouří jak ve Vídni, tak v Praze. Jeho aktivity se ovšem znelíbily rakouské policii a hrozil mu za to i trest smrti. Proto raději zvolil emigraci do Spojených států amerických. V matčině domě tak nebyl dalších devět let. Mezitím dům U Halánků s pivovarem, palírnou i hospodou díky houževnatosti Anny dále prosperoval a přinášel i nemalý finanční přínos, který, jak uvidíme dále, pomohl Vojtovi uskutečnit jeho plány.

Začátky amerického pobytu³ byly pro Náprstka velmi těžké, protože neuměl anglicky, a ani finančně na tom nebyl příliš dobře. Po strastiplných začátcích v New Yorku se nakonec v Americe docela slušně uchytil po stránce společenské, osvětové i sběratelské, vykazoval mnoho aktivit, začal plně uplatňovat svoje schopnosti. Usadil se ve městě Milwaukee ve státě Wisconsin, kde sídlila početná německá komunita. Spolu s finanční podporou z domova mu to pomohlo se v Americe zabydlet a co víc, mohl se začít věnovat i svým zájmům. Zúčastnil se dokonce i mírových jednání s indiánskými kmeny z Dakoty. Kontaktů s indiány využil také pro naplnění svých sběratelských tužeb. Shromáždil velké množství exponátů, které poslal Národnímu muzeu. Během svého pobytu dosáhl i na funkci veřejného notáře státu Wisconsin.

Původně nechtěný pobyt v Americe byl možná jeden z důvodů, proč ve své hlavě nashromáždil určitě bezpočet nápadů a viditelně ovlivnil další stránky historie pivovarského domu na Betlémském náměstí. Svoje mnohostranné poznatky a zkušenosti přenesl po devíti letech z Ameriky zpět do Čech, ale i do tohoto domu. Tam začal svoje inspirativní poznatky realizovat a spřádat smělé plány, jak přebudovat dům na něco, co by splňovalo jeho představy. První kroky Náprstka po návratu ze Spojených států v roce 1858 vedly k systematickému budování knihovny⁴. Již od mládí měl silné sklony k osvětovým aktivitám a poznání zcela jiného světa techniky i lidského myšlení v Americe ho ještě více utvrzovalo v tom, že by se měl s větší intenzitou věnovat osvětě. Byl přesvědčen, že jedním ze základních nástrojů ke splnění svých idejí je fungování dobře odborně vybavené knihovny. Považoval za nezbytné, aby společnost byla průběžně informována o pokroku z oblasti všech oborů vědy a techniky. Byl to významný první krok k transformaci pivovarnického domu na intelektuální a sběratelské centrum. Vše se muselo odehrávat v Praze a možná dokonce v tomto domě, protože se Náprstek nesměl bez povolení pohybovat mimo ni. Z historického hlediska to byl zřejmě rozhodující moment, protože za jiných okolností by se možná plánované aktivity odehrávaly v jiných lokalitách a kdo ví, zda by nakonec vývoj vyústil v instituci se současným názvem.

S postupným budováním knihovny se vytvářely i podmínky pro vzájemná setkávání a komunikaci českých vlastenců, politiků, vědců, literátů a cestovatelů. Soustředění aktivit do domu U Halánků mělo tak svoji výhodu, protože komunita zájemců o setkání nebyla rozptýlena a nabyla charakteru, který se blížil k podobě tzv. salonů, tedy místu, kde se setkával určitý okruh lidí. Z pravidelných setkání a vyprávění Náprstka o jeho zážitcích zde postupem času vzniklo jedno z center pražského společenského života. Matka Vojty pochopitelně nejprve s takovýmto „narušením“ chodu pivovarského domu nesouhlasila, nicméně o tři roky později pochopila význam těchto setkání i úlohu knihovny a nechala stavebně upravit areál tak, aby Vojta Náprstek získal prostor pro svoje prospěšné aktivity. Součástí knihovny byly nejenom knihy a časopisy, ale i další druhy publikačních výstupů, jako jsou fotografie, stereoskopické obrázky, grafika, tzv. výstřižkové knihy aj. V současné době se knižní fond již nedoplňuje, čítá okolo 60 000 svazků vydaných zhruba do r. 1950.

Dalším krokem osvětové činnosti a společenského vývoje Vojty Náprstka byl Americký klub dam (slovo americký tehdy znamenalo moderní), založený z jeho iniciativy 15. ledna 1865 v domě U Halánků⁵. V této době již existovala v českých zemích celá řada spolků, ale tento získal prvenství jako český ženský spolek. Do roku 1860 totiž spolková činnost nebyla dovolena. Od Náprstka to byla iniciativa velmi záslužná a ženami oceňovaná. Náprstek měl na počátku potřebu podělit se s českými ženami o svoje zážitky a poznatky ze života za velkou louží. V domě U Halánků se svolením svojí matky a zároveň majitelky domu pořádal kromě osvětových přednášek i „školení“ pro moderní hospodyně. Není divu, že zájem ženské populace byl velký, členství patřilo k dobrému vychování ženy v tehdejší společnosti. Náprstek tak významně přispíval k ženské emancipaci, vzdělání, propagaci a prosazování technického pokroku (problém přetrvávající dodnes). Do domu U Halánků vnesl Náprstek zcela nového ducha, který ostře kontrastoval s původní funkcí domu. Seznamoval např. s moderními technickými vymoženostmi, jako byly šicí stroje, pračky apod. Cenné bylo jeho propojování technických poznatků, získaných zejména během amerického pobytu, se sociální problematikou. Poukazoval na postavení žen v zahraničí a možnosti lepšího uplatnění žen ve společnosti za předpokladu, že dosáhnou určitého stupně vzdělání. Americký klub dam musel být v roce 1948 rozpuštěn, jeho činnost byla obnovena až v roce 1996 pod jeho původním názvem.

Náprstek měl velký smysl pro technický a průmyslový pokrok. V Americe měl mnoho příležitostí poznat, jaký význam to má pro lidstvo. Sám byl členem Průmyslové jednoty, sdružení založeného v roce 1833 s cílem povzbudit průmysl v Čechách. To vedlo k dalšímu kroku přeměny domu U Halánků, i když trochu v jiném duchu, než celý vývoj nakonec skončil⁶. Impulz ke zviditelnění průmyslového pokroku dal Náprstkovi jeho známý, Dr. Antonín Frič, který předtím navštívil průmyslové muzeum v Kensingtonu v Anglii. Frič neměl technické vzdělání, byl totiž přírodovědcem a paleontologem, ale přirozeně se zajímal i o vývoj techniky. Friče nadchlo, že muzeum pomocí přednášek a technických exponátů šířilo osvětu o moderních technologiích. Jeho poznatky nadchly i Náprstka a vznikla tak okamžitě myšlenka zřízení podobného institutu v Praze, nejlépe v domě U Halánků. Náprstek se ihned chopil iniciativy a v roce 1862 se rovněž vydal do Anglie na světovou výstavu, aby nasbíral exponáty pro zamýšlenou pražskou obdobu Kensingtonského muzea. Sbírka byla dvakrát vystavena na Střeleckém ostrově za velkého zájmu veřejnosti. Po výstavách byly ale exponáty přemístěny do skladiště pivovaru U Halánků. Anna Náprstková za svého života neměla pro zřízení muzea příliš pochopení. Až po její smrti v roce 1873 se synovi Vojtovi, tím, že dům zdědil a získal i nějaké finanční prostředky, otevřely možnosti, jak ho přetvořit podle vlastních představ. Nejprve ve třech místnostech založil zatím provizorní expozici Českého průmyslového muzea (1874), aby ji později přestěhoval do nově vybudovaných prostor. O tom, v jakém roce Náprstkovo muzeum vlastně vzniklo (1862 nebo 1874), se v roce 2013 vedla polemika⁷. Zatímco v roce 2012 se připomínalo 150 let jeho existence, včetně vydání stříbrné pamětní medaile, za reálné datum je nutno považovat rok 1874, jak ukazuje historický sled tehdejších událostí.

Po otevření Českého průmyslového muzea se však jeho zaměření začalo nenápadně proměňovat a původně ne příliš významná etnografická sbírka, jejíž základ tvořily Náprstkovy exponáty získané od amerických indiánů, postupně zastínila svým rozsahem i významem technickou sbírku průmyslového muzea. Proměna na čistě etnografickou instituci byla završena po smrti Vojty Náprstka v roce 1894. Náprstek měl mnoho přátel a spolupracovníků, udržoval vztahy po celém světě, a tak se jeho původní sbírky rychle rozrůstaly. V roce 1933 se Náprstkovo muzeum stalo správní součástí Národního muzea a organizačně takto funguje dodnes. Po druhé světové válce, v roce 1946, se muzeum přeorientovalo výhradně na neevropské kultury, jak říká i jeho současný název Národní muzeum - Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, ale nalezneme zde i sbírky významných starověkých civilizací. Během 2. světové války bylo muzeum uzavřeno a po válce doznalo zásadních změn. Slovanské etnografické sbírky se staly součástí etnografického oddělení Národního muzea, zatímco sbírky technického a průmyslového charakteru byly přeneseny do Národního technického muzea.

Po klikatém historickém vývoji se tak na jeho konci Náprstkovo muzeum stalo jedinou českou institucí, která vlastní tak rozsáhlý sbírkový fond asijských, afrických, amerických, australských a oceánských kultur. Intenzivně se nadále věnuje sbírkotvorné činnosti, dokumentaci, osvětovým prezentacím, selekci a ochraně sbírkového fondu a zejména vědecké práci. Zaměření muzea umožňuje na jednom místě, což je zvláště přínosné, vzájemnou konfrontaci mimoevropských kultur. Koncepce muzea je srovnatelná s takovými institucemi, jako jsou např. Musée de quai Branly v Paříži nebo Pitt Rivers Museum v Oxfordu. Právě v Pitt Revers muzeu se v roce 2013 konala mezinárodní konference o budoucnosti etnografických muzeí. Náprstkovo muzeum se stalo partnerským muzeem mezinárodní sítě etnografických muzeí v rámci evropského projektu RIME (Réseau International des Musées d´Etnographie)⁸. Muzeum dosáhlo významné mezinárodní reputace, o čemž například svědčí i jedna z posledních událostí, kdy ministr zahraničních věcí Súdánské republiky zapůjčil Náprstkovu muzeu archeologické cennosti ze Súdánského národního muzea pro výstavu Země černých faraonů (2014 v nově rekonstruovaných prostorech)⁹. Většina z nich opustila poprvé súdánské hranice.

Je pozoruhodné, že osobnost Vojty Náprstka uctilo ocelářské město Třinec, když v roce 2014 (1. 4.- 11. 6.) v Muzeu Třineckých železáren a města Třince zrealizovalo zajímavou výstavu s názvem Domácí strojky¹⁰. Myšlenkou výstavy bylo představit Vojtu Náprstka jako nezlomného propagátora technického pokroku.

Položme si na závěr otázku, co přinesl historický vývoj Náprstkova muzea pro dnešní společnost. Především je vzorem unikátního postupného propojování významné stavební památky a instituce¹¹. S účelným skloubením památky a jejího využití pro veřejnost je bezesporu přínosem, který historie vytvořila a se kterým se lze setkat jen výjimečně. Připomeňme si, že v případě domu na Betlémském náměstí to takto funguje od 60. let 19. století. Sídlo Náprstkova muzea v domě U Halánků významně povznáší kult této cenné stavební památky, která spoluvytváří specifický urbanistický charakter Betlémského náměstí. Historický dům se díky symbióze s muzeální institucí stal na jedné straně dílčím dokladem historického vývoje města, ale i památkou na významné osobnosti, které vedle hlavního aktéra Vojty Náprstka přispěly k vývoji muzea a staly se dárci sbírek (E. Holub, E.S. Vráz, R. Dvořák, J.L. Kottner, B. Hrozný, A. Frič, J. Kořenský, F. V. Foit a další). Dům společně s muzeem jsou připomínkou přelomových historických událostí, k nimž patří například vznik průmyslového muzejnictví, počátky ženské emancipace a rozvoj etnografie a orientalistiky v Čechách.

Současnost Náprstkova muzea nezůstává nic dlužna ideím svého zakladatele a celé historii, kontinuita vývoje je zřejmá. Přirozeně technické prostředky jsou dnes zcela jiné, než tomu bylo za doby Náprstka. Muzeum dnes zaujímá důležitou roli v osvětě a poskytuje veřejnosti užitečné informace o světových civilizacích z hlediska dějinného vývoje, uměleckého a výtvarného podání, zachycuje okamžiky každodenního života a prezentuje i hlediska muzikální a literární. Relevantní údaje zprostředkovává široké veřejnosti ve formě výstav, prezentací, vědeckých i populárně naučných publikací, přednášek, doprovodných akcí, komentovaných prohlídek. Muzeum dále poskytuje expertízy médiím, nositelům českých rozvojových programů, obchodníkům, české diplomatické službě i jednotlivým zájemcům, zejména cestovatelům. Vytváří výukové programy pro školy a zájmové skupiny, cílem je navodit společný dialog mezi muzeem a školou a cílevědomě rozvíjet potenciál vzdělávací činnosti muzea. Všechny tyto aktivity konvenují Náprstkovým ideálům zaměřeným na potřebu povýšit vzdělanost široké veřejnosti.