Filozofická fakulta Masarykovy univerzity V Brně Ústav archeologie a muzeologie

3.3 Scénář

Třetím a posledním krokem k přípravě výstavy je scénář, který vzniká ve spolupráci autorů výstavy s autory architektonického a výtvarného řešení. Scénář by měl mapovat každý detail, od základního členění výstavy podle souborů vystavovaných předmětů, jejich konkrétního rozmístění dle pomocného číselného označení, popisu a rozměrů, přes doprovodné programy až po demontáž výstavy. Na základě scénáře by měla být celá instalace zrealizována, měl by být podkladem pro publikace nebo katalogy.

Dělí se na plánovou, textovou a obrazovou část. V plánech místností je rozkresleno umístění konkrétních exponátů. Řeší se zde osvětlení tak, aby jak muzejníci, tak návštěvníci byli s výsledkem maximálně spokojeni, tj. aby jednotlivé výstavní předměty byly na jednu stranu co nejméně ohrožovány, a zároveň aby byl vizuální zážitek z nich co nejsilnější a ničím nezkreslený.

V textové části scénáře je uvedeno umístění popisek, rozsah a kategorizace hlavních i průvodních textů, vlastní text, velikost a typ písma, barva pozadí.

Ve scénáři už je jasně stanoveno, s jakými instalačními prvky se bude pracovat – typy a konkrétní rozměry vitrín, soklů atd. Zjednodušeně řečeno: podle scénáře by měla umět „postavit“ výstavu i externí firma. A přestože nejde o definitivní podobu budoucí výstavy a není potřeba dogmaticky dodržet původně navržená řešení (např. pokud se ukáže jiný způsob jako šikovnější nebo vhodnější), mělo by se z něj čerpat jako z podkladu pro finální realizaci výstavy. Případné úpravy, ke kterým v průběhu realizace došlo, se zaznamenávají ve formě dodatku ke scénáři. Tyto dodatky poslouží v budoucnu jako dokumentace či jako podklad pro další úpravy nebo reinstalace.

Jak už bylo řečeno výše, v případě výstavy Čas zámořských objevů nebyl scénář se všemi svými náležitostmi z časových důvodů vytvořen. Jako instruktážní materiál ho nejspíš alespoň částečně suploval Nástin výstavy, který obsahuje soupis navrhovaných exponátů, knih/grafik a textů tak, jak budou tematicky rozděleny do jednotlivých sálů.

Na základě shlédnuté výstavy v její konečné podobě jsem se pokusila o velice stručný nástin scénáře bez zabíhání do těch největších technických detailů, a to v rámci Přílohy č. 3 na str. 84-103. Cílem nebylo absentující scénář nahradit, ale zdokumentovat výstavu v jejím finálním provedení a rozsahu a zaznamenat tak případný myšlenkový i obsahový posun od původního záměru obsaženém v námětu a libretu a nahlédnout tak celou přípravnou fázi výstavy jako dynamický a tvůrčí proces.

Tuto kapitolu bych pak ráda uzavřela shrnutím, že výše popsané je jen ve stručnosti nastíněná kostra přípravy výstavy, od které se budou odvíjet kapitoly následující, zabývající se hodnocením výstavy už realizované. Protože k výstavě nebyl vytvořen žádný katalog, je nástin autorského záměru spolu s výčtem exponátů a popisem fundu a textového provedení jakousi berličkou pro ty, kdo výstavu neměli z jakéhokoli důvodu možnost navštívit.

IV. Kritika výstavy z hlediska formálního charakteru

V předchozí kapitole byla výstava Čas zámořských objevů představena po stránce prvotního záměru (námět), rozpracovanější představy v podobě libreta a výsledného shrnutí vlastní realizace. O obsahových posunech a přesazích bude pojednávat kapitola následující. Tento oddíl práce si klade za cíl postihnout formální ztvárnění a realizaci výstavy v bodech zaměřených na praktičnost provedení jako celku, ale i na jednotlivosti, architektonické řešení, funkčnost interaktivních prvků atd., a to analyticky, nestranně a věcně, tak jak se od kritiky jako takové v jejím nepokřiveném smyslu slova očekává.

Jak už z dříve představených úmyslů autorů vyplývá, výstava měla být, a v propagačních materiálech tak prezentována byla, jako první ze čtyř výstav velkolepého muzejního projektu pro roky 2013/2014 nazvaného Peníze. Téma peněz představených v širších kulturních souvislostech jako společenský fenomén ovlivňující životy lidí v minulosti i současnosti. Z hlediska propagačního byl celý cyklus (a tedy i samotná výstava Čas zámořských objevů) velice dobře zpracován, do povědomí veřejnosti vstupovala prostřednictvím designově jednotných pozvánek, plakátů, skládaček, bannerů, inzerce, vlastních webových stránek atd. V této souvislosti se samo nabízí hodnocení vhodného zvolení prostor. Prostory Náprstkova muzea jsou v poměru k počtu exponátů, které muzeum vlastní, celkově nedostatečné. Rekonstrukce sice přináší poněkud zvětšený i kvalitnější výstavní prostor, nicméně problém to výhledově neřeší.

Pomineme-li tedy nepohodlí, které vyplývá z probíhající částečné rekonstrukce muzea, návštěvníka doslova hned za pokladnou zarazí, proč je takto velkolepě představovaný výstavní záměr vměstnán do tří poměrně malých místností prvního nadzemního podlaží Náprstkova muzea o celkové výměře 330 m². Logickým důsledkem pak je, že na takto malé ploše nelze ani s těmi nejlepšími úmysly plně rozvést a využít slibný potenciál tématu a výstava ve výsledku zanechává v návštěvníkovi dojem, že viděl od všeho trochu, ale žádná ze stručně nastíněných kapitol v něm nezanechala svým prostorově omezeným obsahem hlubší dojem, o nově nabytých vědomostech nemluvě. Skupiny, které přijdou, protože musejí povinně absolvovat „nějakou výstavu“ v rámci školní výuky, by neměly tvořit drtivou většinu příchozích.

Po technické stránce byly nestabilní klimatické podmínky výstavních sálů vyřešeny dodáním zvlhčovačů vzduchu Brune B250 a B500, adekvátním nastavením vytápění a vyškolením personálu, který dohlížel na zavírání dveří, především v chladnějších obdobích. Přístup na výstavu je zajištěn i handicapovaným, u hlavního vstupu ho zajišťuje zdvižná plošina. Dvoukřídlé dveře do výstavních sálů umožňují jejich pohyb ve výstavních prostorách, problematický prostor mezi sály 108 a 109 je rovněž bezbariérový.

Osvětlení výstavních sálů i jednotlivých exponátů zajišťuje kolejnicový systém bodových světel, a to ve všech třech sálech. Intenzita osvětlení je ve většině případů adekvátní (vystavované předměty nejsou exponované, přesto dobře viditelné), rovnoměrná, bez výrazných rušivých světelných přechodů, místy se však návštěvník musel během prohlídky popasovat s rušivými odlesky nebo naopak zastíněním.

Z hlediska uspořádání nabídli autoři divákům tento scénář: Vstupem do prvního výstavního sálu (108) se návštěvník ocitá v dioramatu přístavní ulice, a i když může být poněkud sporné, zda návštěvník ihned pochopí, že se jedná o přístavní ulici, určitě ale vytuší přístavní tematiku. Její atmosféru pak kromě příslušných rekvizit - sudy, lodní svítilny, kotvy, lodní řetěz a plachty napnuté na ráhnech - umocňuje audio nahrávka simulující křik racků a mořské vlnobití. Hlasitost nahrávky je přiměřená prostoru a návštěvníka, pokud na místě nesetrvá déle a mohl by mít pak s touto zvukovou kulisou problém, vtahuje do děje výstavy, který začíná představením nejznámějších mořeplavců, a to v podobě stručných medailonků (krátký text a stylizovaný portrét) na natažených lodních plachtách. Tento originální prvek je nejen vtipným, ale i funkčním řešením, jak pracovat s omezeným prostorem v rámci sálu. Tyto prvky prostor zajímavě oživují, informace, které jsou jejich prostřednictvím tlumočeny, díky svému grafickému zpracování zaujmou a doslova vybízejí k tomu, aby byly tím prvním, k čemu návštěvník upře svou pozornost. V prostorách, které mezi plachtami takto vznikly, mohly být kromě rekvizit naaranžovány modely známých lodí, na kterých se mořeplavci z medailonků plavily. Bohužel na popiskách chybí informace, v jakém měřítku byl který model zhotoven, proto by mohlo někoho zmást, že nejmenší z modelů ztvárňuje ve skutečnosti tu největší z lodí Santa Maríu. Další matoucí informací je uvedení lodi jako Karaka/karavela – Santa María byla karaka.

Na poslední plachtu jsou místo textu promítány ilustrace ryb a mořských oblud z knihy Historia animalium Konrada Gesnera (pol. 16. stol.). Tento zajímavý vizuální prvek z praktického hlediska poněkud ztrácí tím, že je uveden textem hned s několika chybami (nejednotnost psaní Curych/Zürich; chybně název knihy Historiae animalium; vydání čtyřdílné publikace probíhalo v letech 1551-1558, uvést tedy pouze rok 1551 může být poněkud zavádějící), navíc se není před plátno kam posadit, u smyčky chvilku setrvat a zároveň si tak po sérii textů-medailonků odpočinout.

Dominantou prvního sálu je interaktivní globus o průměru 100 cm, který znázorňuje objevitelské trasy mořeplavců. Po stisknutí příslušného tlačítka odkazujícího ke jménu mořeplavce se rozsvítí žárovky mapující danou trasu. Poněkud matoucí může být fakt, že jsou zde znázorněny trasy těch mořeplavců, se kterými výstava prostřednictvím medailonků návštěvníky výstavy v tomto sále seznamuje, ale i těch, o kterých není na tomto místě ani zmínka. Globus byl vyroben speciálně pro účely této výstavy a je jedním z interaktivních prvků významně obohacujících její zpracování.

Celoskleněné třípatrové vitríny chrání drobnější exponáty. Z obsahově-významového hlediska bude jejich výběr a skladba hodnocena později, po formální stránce je však třeba podotknout, že bez pomocného výkladového materiálu v podobě popisek a doprovodných textů by se vystavené neobešlo. V některých případech nejsou umístěny nejšťastněji, přístup k nim a z toho plynoucí čitelnost v kombinaci s drobnějším písmem jsou v některých místech problematické (např. první vitrína u vstupu, text Pokrok techniky, ekonomické a společenské změny umožňující mořeplavby). U některých exponátů popisky chybí úplně (především v posledním sále č. 109).

Ve výšce do 70 cm (spodní patro vitrín) od země je nainstalována dětská linka kopírující výstavu nazvaná Ve stínu. Jedná se o sérii 10 modelových situací korespondujících s předkládanými tématy výstavy, které ztvárňují loutky krysy Kolumby a švába Kukarači doprovázející jednoduchý komiks o pěti až šesti obrázcích s několikařádkovým příběhem pro děti. Z hlediska rozšíření cílové skupiny návštěvníků výstavy je tento nápad určitě chvályhodný, loutky zvířátek působí mile a určitě na první pohled zaujmou. Ovšem vzhledem k tomu, že se v rámci této linky pracuje s komiksem, který je potřeba předškolním dětem přečíst (jinak nelze ztvárněnou situaci pochopit), byla zvolena výška umístění z hlediska dospělého člověka velice nešťastně. Jednoduše se k textu sklonit nestačí, skutečně je zapotřebí přidřepnutí nebo zakleknutí, proto nezbývá než doufat, že na tuto výstavu doprovázejí předškolní dítka pouze mladí a zdraví rodičové.

Rodiny s dětmi si mohou u pokladny (pokud si všimnou - automaticky a systematicky tyto materiály personál nenabízí) vzít doplňkový pracovní list nazvaný Pirátský deník. Jedná se o oboustranně potištěné 2 listy formátu A4 s  otázkami a úkoly pro děti, které by na ně měly umět v průběhu výstavy na základě viděného odpovědět. K zamyšlení je, zda vzhledem k rozsahu výstavy není množství úkolů nepřiměřené, a to především kvůli své časové náročnosti – vymýšlení a kreslení motivu na misku, další kreslení vlastní mořské příšery, luštění křížovky, otevřené otázky atd. Pro kolektiv o více dětech to rozhodně není práce na místě dokončitelná. Pracovní list neobsahuje žádnou další motivaci, aby s ním dítě chtělo pracovat (skládačka, konečné vyluštění nějaké na začátku položené zajímavé otázky atd.), kromě jeho samoúčelného vyplnění dítě žádné další překvapení nečeká.

S problematickým umístěním popisek se návštěvník potýká i v průchozí místnosti spojující sál č.108 se sálem č. 109. Pokud se chce dovědět, co ztvárňují grafické listy v rámečcích na zdi, musí se sehnout k popiskám umístěným ve výšce cca 90 cm.

Vstupem do místnosti č.110 se návštěvník ocitá v sále, kterému dominuje model části Kolumbovy kajuty v lodi Santa María v měřítku 1:1. Návštěvník se může v tmavé a stroze zařízené kajutě usadit, model rozhoupat a představit si, jak vratce se na rozbouřeném moři mohli tehdejší mořeplavci cítit. Autentické vrzání rozhýbaného dřeva umocňuje tento hravý moment výstavy. Některé návštěvníky může zmást výstražná cedule umístěná hned vedle modelu, která v nich nápisem Prosíme nevstupovat může vyvolat dojem, že do kajuty vstupovat nemají. Zákaz se však vztahuje ke vstupu do prostoru za modelem, což je při daném umístění poněkud problematicky vyložitelný záměr.

Dále jsou v sále mimo jiné k vidění dvě figuríny – jedna představuje evropskou polozbroj z 16. stol. a přibližuje výstroj dobyvatel Ameriky a druhá repliku oblečení aztéckého šlechtice z přelomu 15. a 16. století. Obě svou vlastní výškou zdůrazněnou soklem mohou v návštěvníkovi vzbuzovat mylný dojem, že průměrná výška obyvatel jižní Evropy a Střední Ameriky dosahovala zcela běžně alespoň 180 cm.

Sál č.110 je co do velikosti nejmenší z trojice výstavních prostor a vstupem do něj se návštěvník ocitá doslova uprostřed výstavy. Logicky je tedy koncipován jako odpočinkový – koncentrace a množství exponátů je spíše menšího rozsahu. V místnosti jsou v dostatečné vzdálenosti od sebe rozmístěna dvě promítací plátna.

Na jednom běží ve smyčce půlhodinový dokument o podmínkách vzniku a šíření epidemie, na základě které údajně vymřela aztécká civilizace. Otázkou je, zda je návštěvník ochoten půlhodinový film v rámci prohlídky výstavy ochoten shlédnout (doporučovaná délka promítané smyčky je 5 minut), obzvlášť když se v prostoru sálu ani nepočítá s tím, že by se mohl divák k promítanému posadit. Jedinou možností, kde na chvíli spočinout, je jedna dřevěná židle, která tvoří zařízení stylizované Kolumbovy kajuty, nouzovým řešením pro potenciálního druhého diváka je pak nízký stolek tamtéž. Ke kolizi dochází v momentě příchodu diváka třetího, k nepříjemnému narušení podívané v okamžiku rozvrzání modelu lodě při změně polohy na tvrdém nábytku. Dalším detailem, který je na tomto místě z formálního hlediska potřeba zmínit, je fakt, že je plátno zvlněné, nenapnuté, což je na závadu především při čtení titulků (film je promítaný v původním znění, tj. v anglickém jazyce).

Na druhé plátno jsou promítány fotografie zlatých šperků původních obyvatel Ameriky. Autoři výstavy chtěli, jak je patrno z podkladů (libreto), výstavou vyvolat v návštěvníkovi „protichůdné pocity, jaké v něm vyvolá téma krvavého dobývání a zotročování lidí ve jménu zlata a peněz“ a právě na tomto místě toho bývali mohli dosáhnout, kdyby na plátně o průměru cca 240 cm nebyly promítány obrázky o velikosti zhruba 30 cm, které proto ve výsledku úplně zapadnou a divák kolem nich prochází téměř bez povšimnutí, a to i z toho důvodu, že je plátno umístěno hned u východu ze sálu. Dalším zvláštním technickým řešením je uprostřed plátna přišpendlená papírová popiska psaná droboučkým písmem objasňující tuto miniaturní projekci.

Třetí sál (č.109) výstavu uzavírá. Protože se jedná o největší z prostor, autoři do něj vměstnali rovněž nejvíc témat – misionáři, přírodovědci, otroci, piráti, choroby atd., a přestože není prostor výrazněji rozčleněn, podařilo se zvoleným tématům jakýsi řád a logiku dát. Zdánlivě chaotický první dojem z rozvržení tohoto sálu umocňují interaktivní prvky tušící dětský koutek, jehož obrysy jsou spíš naznačeny, než aby byly nějakým způsobem jasně dány.

Součástí dětského koutku jsou kostky (6 kusů) o velikosti 50x50x50 cm (překližka potažená hrubým plátnem), ze kterých je možné sestavovat obrázky mořských oblud. Zvolená grafika odpovídá možnostem a dovednostem žáků 5. a vyšších tříd. Dalším zajímavým prvkem je atrapa části lodního zábradlí, na kterém se mohou děti učit vázat lodní uzly, bohužel ne při každé návštěvě je k dispozici návod. Dřevěná truhla s pirátskými převleky dává tušit, že byl k výstavě vytvořen doprovodný dětský program. Zajímavým zpestřením je soudek s kořením, jehož názvy mohou nejen dětští návštěvníci hádat pouze pomocí čichu. Trochu úsměvná je k soudku připevněná cedule nemalých rozměrů hlásající jméno hrdého sponzora tohoto interaktivního prvku.

Nedílnou součástí výstavy jsou doprovodné texty na panelech o rozměrech 125x80 cm. Záhlaví panelů je vyhotoveno ve dvou barvách – zlaté a šedé, po přečtení textů však není úplně jasné, jakou funkci toto barevné rozlišení plní. V doprovodných textech nejen na panelech se objevují grafické (mezera uprostřed slova „vel kými“ – závěrečný text na plachtě u východu), gramatické („Jednoho dne Kolumba hledala dlouho Kukaraču. Nakonec ji (chyba – ten šváb, m.r.) našla mezi slepicemi, jak bere do tlapek každé vejce a snaží se ho postavit na špičku. „Kukaračo (chybí čárka) co tam děláš mezi slepicemi?“, (nemá být čárka) zeptala se Kolumba (chybí tečka) atd. – komiks v sále č. 109) i faktické chyby (viz další kapitola).

Jak už bylo řečeno v úvodu této kapitoly, na malém prostoru autoři představují mnoho témat, která nelze z kapacitních důvodů rozvést a rozvinout. Průměrný návštěvník výstavu absolvuje během 15-20 minut. Pro neanglicky a nečesky hovořící návštěvníky nejsou k dispozici žádné cizojazyčné materiály, ze kterých by při prohlídce výstavy mohli čerpat. K výstavě nebyl ale ani v českém jazyce vytvořen žádný doplňující materiál ve formě katalogu, (audio)průvodce atd.

Personál výstavy hodnotím jako velice vstřícný, nápomocný a informovaný.