DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

(ověřeno k 1. říjnu 2007).

125 Seznam případů viz v Příloze č. 1 – zařazeny rozsudky i příkazy jednotlivých instancí. Do kvantitativního přehledu nebyla zařazena hesla „discrimination“ a „equality“, která se rovněž týkají lidskoprávní problematiky. Blíže k vývoji politiky rovnosti pohlaví (včetně informací o rozsudcích ESD) viz Cichowski 2001.

126 Stejně tak se pochopitelně liší i dílčí výsledky v případě jednotlivých institucí Soudního dvora – Soudní dvůr: 262 případů – 368 naříkaných porušení práv, Soud první instance: 191 případů – 313 naříkaných porušení práv a Soud pro veřejnou službu: 2 případy – 2 naříkaná porušení práv.

127 Rakousko, Finsko a Švédsko se na tehdejších zhruba 380 miliónech obyvatel Unie podílely zhruba 6 %, proto by pouze při zohlednění této proměnné šel očekávat nárůst o cca 6 % případů, avšak počet stížností před Soudním dvorem na porušení práva stoupnul více než dvojnásobně.

128 Porušení těchto spíše méně závažných lidskoprávních provinění se nejčastěji řeší také v rámci Evropského soudu pro lidská práva. Ohledně porušení procesních práv vydal štrasburský soud rozsudek v letech 1999 až 2006 v 62 % případů, ohledně porušení majetkových práv v 16 %, k principu efektivní soudní ochrany v 10 % a k právu na ochranu soukromého a rodinného života ve 4 % případů (Evropský soud pro lidská práva 2007).

129 Porušení tohoto práva, byť to na první pohled nemusí být zřejmé, se často dovolávají i právnické osoby (např. obchodní společnosti při kontrolách úředníků Komise v rámci ochrany hospodářské soutěže). Evropský soud pro lidská práva totiž ochranu soukromí přiřknul i obchodním společnostem (Niemetz v. Něměcko). Soudní dvůr naproti tomu zpočátku jasně preferoval efektivní výkon kontroly hospodářské soutěže (46/87 a 227/88 Hoechst). Podle čerstvé judikatury Evropského soudu pro lidská práva (případ Bosphorus) se však uznává ochrana lidských práv v ES za srovnatelnou té, kterou poskytuje štrasburský soud, a proto se podmínečně přijímá. Pokud je však v jednotlivých případech zjevně nedostatečná, osobuje si Evropský soud pro lidská práva zasáhnout (Schimmelfennig 2006: 1261, Pítrová – Pomahač 2006: 10). Pro analýzu rozdílů v judikatuře Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva viz Spielmann 1999 či Schimmelfennig 2006; v oblasti zaměstnaneckých sporů Smekal 2007.

130 Na hlubší rozbor jednotlivých případů v této práci není prostor, navíc by nikterak nepřispěl k naplnění hlavních cílů práce.

131 Pro souhrnný článek pojednávající o prvních zkušenostech s odkazováním Soudního dvora a generálních advokátů na Chartu základních práv viz Morijn 2002 a Carozza 2004.

132 Případů tohoto typu je samozřejmě více, srovnej například ve své době dosti diskutovaný případ Grogan C-159/90, v němž Soudní dvůr konstatuje, že nemá pravomoc přezkoumávat národní právo, které leží mimo pravomoc Společenství (bod 31 rozsudku). Jednalo se o distribuci letáků studentskými organizacemi v Irsku informujícími o možnosti potratu ve Velké Británii. Zatímco v Irsku jsou potraty zakázány ústavou, ve Velké Bitánii by se jednalo o potrat legální. Irský Nejvyšší soud již rozhodl, že jakkoliv asistovat těhotné ženě k vycestování do zahraničí za účelem provedení potratu je neslučitelné s ústavou. Případ se prostřednictvím předběžné otázky, dotazující se na kompatibilnost poskytování informací o možnosti potratu s volným pohybem služeb, dostal k Soudnímu dvoru, který se i přes ambicióznější stanovisko generálního advokáta delikátnímu problému vyhnul s tím, že se nejedná o porušení volného pohybu služeb. Případem se však zabýval i Evropský soud pro lidská práva, který shledal porušení svobody projevu (Arnull 2006: 358–361).

133 Klíčovým rozsudkem byl v tomto ohledu případ 5/88 Wachauf, v němž Soudní dvůr vyřknul, že „předmětná ustanovení nařízení ES ponechávají národním úřadům široký prostor k uvážení, aby aplikovaly pravidla v souladu s požadavky ochrany základních práv,“ (bod 22 rozsudku 5/88 Wachauf). Vlády členských států se tímto při výkonu komunitárního práva stávají agenty ES, a proto jsou vázány ustanoveními ES o právech. Národní soudy monitorují dodržování komunitárních práv a Soudní dvůr opravňuje národní soudy ke zrušení aktů členských států, které tato práva porušují (Stone Sweet 2004: 90).

134 Na Chartu již dokonce odkázal i Soudní dvůr, a to v rozsudku ve věci C-540/03 Parlament v. Rada (bod 38 rozsudku) ze dne 27. června 2006.

135 Srov. např. rozsudek Soudního dvora C-125/99 P ve věci D a Švédské království v Rada ze dne 31. května 2001, diskutovaný níže.

136 Seznam případů, na nichž je analýza založena, viz v Příloze 2.

137 V rámci zkoumaného období (1997–2006) se nejprve zaměstnaneckými spory zabýval Soud první instance s možným opravným řízením u Soudního dvora, v současností již od prosince 2005 existuje specializovaný Soud pro veřejnou službu, opět s možností odvolání, a to k Soudu první instance, popřípadě až k Soudnímu dvoru (čl. 225 Smlouvy o založení ES v aktuálním znění).

138 Za rok 2006 se začal Soud pro veřejnou službu zabývat celkem 148 případy (Soudní dvůr 2007: 211).

139 Odvolání proti původnímu zamítavému rozsudku Soudu první instance podpořily i Dánsko a Nizozemí.

140 Rozsudek používá pojem „married official“.

141 Komise totiž byla vybavena silnými pravomocemi v soutěžní politice, když mohla vyšetřovat, rozhodovat o případech a dokonce i udělovat tresty, zatímco se nikde neuváděla procesní práva postižené strany. Poté, co soud procesní práva uznal v oblasti soutěže, rozšířila se rychle i do dalších oblastí (Shapiro 2001: 105).

142 Následující pasáž představuje pouze mírně pozměněný příspěvek, který byl prezentován autorem spolu s Ivo Pospíšilem na politologickém sympóziu v Brně dne 27. dubna 2007.

143 V případu C-105/03 Maria Pupino Soudní dvůr konstatoval, že národní soudy jsou povinny provádět výklad domácího práva konformně s rámcovými rozhodnutími vydanými v oblasti justiční spolupráce. V kontextu daného případu tak naznačil, že i v případě třetího pilíře je třeba dát přednost evropské normě před domácí ústavou. Rozhodnutí ESD bylo vyvoláno předběžnou otázkou vznesenou italským soudem, která se týkala interpretace rámcového rozhodnutí 2001/220/JHA z 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení. V daném trestním řízení před italským soudem byla nastolena otázka, zda je třeba zajistit zvláštní zacházení s dětskými oběťmi trestné činnosti jako svědky v řízení, které je však podle italského práva vyhrazeno pouze obětem sexuálního násilí. Italský soud se proto nejprve obrátil na ústavní soud s návrhem na zrušení norem, které vázaly toto omezení pouze na oběti sexuálního násilí. Ústavní soud však konstatoval, že omezení zvláštního zacházení s oběťmi pouze vybraných trestných činů není v rozporu s principem rovnosti a lidské důstojnosti. Italský soud se však poté obrátil s předběžnou otázkou na ESD, který rozhodl o povinnosti konformního výkladu domácího práva s rámcovým rozhodnutím, tedy de facto o povinnosti upřednostnit závazek plynoucí z rámcového rozhodnutí před normami ústavního práva.

144 Pro detailnější rozbor problematiky viz Spaventa 2007.

145 Rozsudek Soudního dvora (Velkého senátu) ze dne 3. května 2007 v případu C-303/05 Advocaten voor de Wereld VZW v Leden van de Ministerraad.

146 Evropský zatýkací rozkaz se ocitnul také na agendě soudů na Kypru, v Řecku a Portugalsku. Nejvyšší soud Kypru se při svém rozhodování inspiroval Polskem a prohlásil, že když Ústava Kypru zakazuje extradici vlastních občanů, pak je vyloučené i jejich předání podle evropského zatýkacího rozkazu. Vláda proto navrhnula změnu ústavy, přičemž v mezičase do doby přijetí novely nebudou kyperští občané předáváni. (Deen-Racsmány 2007: 182, Cyprus Delegation 2005: 2–3). S ústavním přezkumem procedury evropského zatýkacího rozkazu se vypořádávaly i řecké a portugalské nejvyšší soudy, které nenalezly žádnou ústavní nesrovnalost (Greek delegation 2005, Portuguese delegation 2005). Poměrně detailní pohled na evropský zatykač přináší názor britských Lords of Appeal (Opinions of the Lords of Appeal 2005).

147 Viz například čl. 14 odst. 4 Listiny práv a základních svobod ČR: „Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.“

148 Viz například čl. 39 Listiny práv a základních svobod ČR: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“

149 Pro krátké shrnutí nálezu viz např. Sládeček, Mikule, Syllová 2007: 98–99.

150 Ústavní soud totiž stanoví, že „pokud existuje několik interpretací Ústavy, jejíž součástí je Listina základních práv a svobod, přičemž jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v EU, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, a nikoli výklad, který tuto realizaci znemožňuje,“ (bod 58 rozsudku).

151 Zajímavé je, jak ústavní soud v rozsudku několikrát významně ponouká legislativní moc ke změně ústavy tak, aby se její znění dostalo do souladu s požadavky rámcového rozhodnutí o evropském zatykači (viz např. oddíl III bod 5.8.), což se skutečně také již stalo.

152 Podle některých názorů tímto ústavní soud uznal přednost unijního práva (Kowalik-Bańczyk 2005: 1360).

153 Ústavní soud vytknul zákonu o evropském zatykači nenaplnění tří základních požadavků: zákon musí být v souladu se všemi ústavněprávními vazbami; zákon se nesmí dostat do rozporu s jinými ustanoveními ústavy a musí respektovat princip proporcionality (Filip 2005: 14).

154 Německý zákonodárce již přijal v červenci 2006 nový implementační zákon, který připomínky ústavního soudu zapracovává (Europäisches Haftbefehlgesetz).

155 Zatímco německý ústavní soud vidí spolupráci ve třetím pilíři založenou na omezeném vzájemném uznání, Soudní dvůr hovoří o vzájemné důvěře členských států v jejich systémy trestní spravedlnosti a o uznání trestního práva, i když jeho aplikace může mít jiné důsledky, než kdyby bylo použito vlastního trestního práva (Komárek 2005: 17). Samotné rámcové rozhodnutí, na jehož přijetí se Německo samozřejmě podílelo, mimochodem rovněž zmiňuje princip vzájemného uznávání (bod 6 odůvodnění).

156 Pro srovnávací tabulku rozsudků ústavních soudů viz Přílohu 3.

157 Pro potřeby tohoto schématu pomíjíme, zda se české (či jiné) legislativě podařilo naplnit požadavky rámcového rozhodnutí.

158 Výjimku představuje například rozsudek z 6. března 2001 ve věci C-274/99 P Connolly v Commission.

159 Bernhardt sám se staví spíše proti, s tím, že zahrnutí sociálních a demokratických práv by bylo na úkor soudní ochrany.

160 Společná deklarace Evropského parlamentu, Rady a Komise ze dne 5. dubna 1977 představuje velmi krátký dokument, v němž tři přijímající instituce zdůrazňují prvořadý význam ochrany základních práv a přihlašují se k respektování těchto práv při výkonu svých pravomocí a plnění cílů ES.

161 Rada rozhodnutí ohledně přistoupení k Evropské úmluvě o lidských právech vytrvale protahovala a nakonec ani rozhodnout nemusela – po předání otázky, zda je možné k Evropské úmluvě přistoupit, Soudní dvůr svým známým stanoviskem 2/94 z roku 1996 odpověděl negativně.

162 Sluší se poznamenat, že Rada Evropy se na přistoupení Unie k Evropské úmluvě připravila, když roku 2004 otevřela k podpisům 14. protokol k Evropské úmluvě umožňující přistoupení Unie k Evropské úmluvě, který podepsalo všech 47 současných členských států a 46 z nich jej i ratifikovalo. Jediné Rusko doposavad (říjen 2007) 14. protokol neratifikovalo (Rada Evropy. Kancelář smluv 2007l).

163 Komise upozorňuje, že v kontrole aplikace předpisů Společenství zeje mezera, protože na rozdíl od aktů členských států není Společenství smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech, a tudíž nepodléhá jejímu kontrolnímu mechanismu. Politický vývoj integrace navíc propůjčil lidským právům vysoký profil a ta jsou stále méně oddělitelná od činností ES (Sdělení Komise 1990: 2–3).

164 EUMC vzniklo bez souvislosti s Amsterdamskou smlouvou na základě rozhodnutí Evropských rad na Korfu 1994 a v Cannes 1995 (EUMC 2007). A. Williams kritizuje kvalitu jeho zpráv a analýz a upozorňuje, že EUMC se spoléhá zejména na veřejně dostupné zdroje a informace od států a nepodniká vlastní šetření. Doporučeními EUMC se navíc státy nemusí řídit, ba co víc, nemusí na ně ani reagovat. Tento stav se snažil změnit zejména Evropský parlament (Williams 2004: 101–105).

165 Předseda Komise Barroso zdůrazňuje, že Agentura je sice orgánem exekutivy, ale rozšiřování ochrany základních práv v žádném případě neznamená rozšiřování politické agendy (Barroso 2007: 8–9). Komisař pro svobodu, spravedlnost a bezpečnost F. Frattini vidí pro Agenturu hlavní roli v podpoře práv a rozšiřování povědomí o nich (Frattini 2007: 14). V souladu s  tvrzením Barrosa lze sice uznat, že Agentura nepředstavuje přímé rozšíření politické agendy, nicméně prostřednictvím jejího zřízení dochází k další institucionalizaci v oblasti lidských práv na úrovni Unie, dalšímu výdeji finančních prostředků a celkovému „zahnízdění“ problematiky na unijní agendě.

166 Komise, která nařízení o Agentuře předkládala, navrhovala, aby se předmět činnosti Agentury vztahoval i na oblasti mimo aplikaci komunitárního práva (Besson 2006: 347).

167 Ve vnějších vztazích je důležité praktické opatření z roku 1992, odkdy se vkládají do všech smluv o obchodu nebo o spolupráci klauzule o lidských právech, které v případě jejich porušování mohou vyplynout až v zastavení pomoci nebo ukončení smlouvy.

Na podporu lidských práv navenek se vydávají značné prostředky. Doposavad roztroušené fondy pro vnější lidskoprávní aktivity sjednotila Evropská iniciativa pro lidská práva a demokracii (EIDHR), kterou po rozpočtovém období 2000 až 2006 nahrazuje pro léta 2007 až 2013 Evropský nástroj pro demokracii a lidská práva (EInDHR), jenž vzniknul na základě nařízení 1889/2006. Nový Evropský nástroj má podobně jako jeho předchůdce sloužit k podpoře demokracie a lidských práv ve třetích zemích a má zejména finančně podporovat občanskou společnost, provádět volební dozor a podporovat mezinárodní kooperaci. Pro léta 2007 až 2013 má k dispozici více než 1,1 miliardy eur (EInDHR 2007). Jen pro srovnání, v rozpočtu na léta 2007 až 2013 je v rámcovém programu Základní práva a spravedlnost, tedy na vnitřní aktivity (boj proti násilí na dětech, mladistvých a ženách, ochrana obětí, drogová prevence, základní práva a občanství, civilní spravedlnost, trestní spravedlnost), vyhrazeno 543 miliónů euro. (Přehled činností EU: Lidská práva 2007).

168 Například von Bogdandy označuje právě Generální direktoriát V (Zaměstnanost a sociální věci) spolu s Parlamentem za hlavní proponenty silnější evropské lidskoprávní politiky (von Bogdandy 2000: 1310).

169 Evropský parlament vydal první rezoluci týkající se lidských práv v roce 1973 a od té doby počet rezolucí značně narůstá, například roku 1988 Parlament schválil celkem 117 rezolucí týkajících se lidských práv, přičemž 116 z nich se týkalo situace lidských práv vně Unie (Rack – Lausegger 1999: 810).

170 Například E. Colombo, tehdejší předseda Evropského parlamentu, o Deklaraci institucí k základním právům z roku 1977 prohlásil, že tato deklarace představuje jen první fázi, jež předchází chartě či kodexu, který bude obsahovat přímo práva občanů členských států (TF SG ChDFUE PE: 1).

171 Spinelliho návrh dokonce obsahoval i obdobnou sankční klauzuli v případě porušování práv jako současná Smlouva o Evropské unii v článku 7.

172 Tzv. de Guchtova zpráva vidí v základních právech zejména nezbytnost pro legitimitu ES a zasazuje se o přijetí právně závazného instrumentu pro ochranu základních práv. Nutnost takového rychlého přijetí klade do souvislosti s evropským občanstvím a dokončením jednotného trhu (Deklarace základních práv 1989: 1–2). Deklarace obsahuje práva první a druhé generace, což se v ES tradičně ukazovalo jako sporné – sociální práva nedisponovala jednomyslnou podporou.

173 Nověji vyzývá Parlament k přijetí Charty práv pro Evropskou unii například v rezoluci k Amsterdamské smlouvě z listopadu 1997 (TF SG ChDFUE PE: 2).

174 K rezoluci k této Chartě však zároveň Parlament vyjadřuje značné rozladění, že jej Rada s Komisí k procesu přijímání tak důležitého dokumentu nepřizvaly (Rezoluce ke Komunitární chartě sociálních práv pracovníků 1989: 1–2).

175 Paradoxně, hned první zpráva z roku 1993 Parlamentem kvůli své kontroverzní povaze neprošla (Rack – Lausegger 1999: 808).

176 Monitorovací funkce Agentury ale byla nakonec zřejmě na popud Rady výrazně utlumena (De Schutter 2007: 28).

177 Evropský parlament podporuje co největší posílení lidskoprávních kompetencí EU, zvýšení množství finančních prostředků a také přístup Unie k Evropské úmluvě o lidských právech.

178 Pojem „lidská práva“ má představovat všeobecný koncept a pojem „základní práva“ se týká práv v právních textech (Výroční zpráva EP 2000: 21).

179 Zpráva pro rok 2000 (Cornilletova zpráva) zaujme například i považováním Charty základních práv za minimální standard a stížností na nedostatek prostředků pro vypracování zprávy.

180 Ve zprávě se konstatuje, že existují neshody ohledně toho, jak vlastně mají zprávy EP o lidských právech vypadat a doporučuje se zaměřit na monitoring. Z popudu EP vznikla v říjnu 2002 Síť expertů na základní práva, která by se měla zabývat monitoringem základních práv jak v rámci států, tak i Unie.

181 Výbor je odpovědný mimo jiné za ochranu občanských práv, lidských práv a základních práv (VOSSVV EP 2007).

182 Rack a Lausegger uvádějí, že zprávy o stavu lidských práv ve vnějším světě publikuje Evropský parlament již od roku 1983 (Rack – Lausegger 1999: 807).

183 Z těch nejčerstvějších stojí za zmínku Rezoluce EP k podpoře a ochraně základních práv z roku 2005, podle níž je implementace základních práv cílem všech politik, přičemž jakýkoliv nový návrh právního předpisu by měl obsahovat zhodnocení, jestli je v konformitě se základními právy. Parlament v rezoluci rovněž podporuje Agenturu EU pro základní práva (Rezoluce EP k podpoře a ochraně základních práv 2005: 3–5).

184 Ke kodaňským kritériím někteří kritikové poznamenávají, že jsou vyžadována od uchazečů o členství v Unii, ale samy členské státy je mnohdy nedodržují (Besson 2006: 346).

185 Zde opět nejlépe poslouží tradiční případ Hauer – státy chtějí efektivní regulaci zemědělské politiky, konkrétně zákaz výsadby nových vinic, což se lehce dostává do sporu vůči majetkovým právům.

186 Vlády Rakouska, Belgie, Dánska, Finska, Německa, Řecka, Itálie a Švédska, spolu s institucemi Společenství považovaly článek 235 za postačující právní základ pro sjednání přistoupení (Šišková 2003: 138). Tradiční odpůrci myšlenky jakékoliv úpravy lidských práv na úrovni ES/EU v čele s Velkou Británií a Irskem (nyní doplněny Francií, Španělskem a Portugalskem) tedy zjevně přistoupení k Evropské úmluvě nepodporovaly (Weiler – Fries 1999: 150).

187 Obdobně i Výroční zpráva EU o lidských právech za rok 2001 vyhlašuje, že Unie se angažuje ve zintenzivňování procesu mainstreamingu lidských práv a demokratizace do všech externích i interních (!) politik Unie (Výroční zpráva EU o lidských právech 2002a: 10).

188 Centrum bylo v roce 2007 nahrazeno Agenturou EU pro základní práva, jež má obecnější působnost než „jen“ oblast rasismu a xenofobie, která však stále zůstává jednou z nejdůležitějších.

189 Na program boje proti diskriminaci se vyčlenila částka 100 miliónů euro na analýzy a studie, podporu výměny informací, podporu nevládních organizací a osvětu (Výroční zpráva EU o lidských právech 2002a: 21).

190 Již o dva roky dříve byla dokonce univerzalita a nedělitelnost lidských práv označena za cíle EU (Deklarace EU 1998: 53).

191 Obdobně srov. i Výroční zpráva EU o lidských právech 2005: 8.

192 Vždy je třeba si uvědomit, že se jedná o vnitřní politiku ve vztahu k systému (lidská práva a ES/ES) i k subsystémům (dodržování lidských práv ve členských státech). Na summitech Evropských rad jakožto setkání hlav států lze však mít za to, že kritizování vnitrostátní situace v rámci členských států se nebude objevovat často.

193 V závěrech zasedání Evropské rady v Turíně roku 1996 se objevuje, že členské státy respektují jako sdílené hodnoty lidská práva, demokracii, rovnost a nediskriminaci, přičemž mezivládní konference by měla posoudit, jak tato základní práva (!) posílit a zabezpečit.

194 Přesněji řečeno, Evropská rada v Kolíně 1999 přijala rozhodnutí o sepsání Charty základních práv EU, které obsahuje názory Evropské rady ohledně obsahu Charty, složení přijímacího „orgánu“ (body), způsob a termín schválení. Ochrana základních práv je v této souvislosti označena za zákládající princip EU a za prerekvizitu její legitimity. Další upřesnění týkající se práce na Chartě přináší příští summity Evropské rady v Tampere a Feiře.

195 Právě na případu Agentury lze jasně dokládat převládající vliv mezivládního prvku při rozhodování o záležitostech lidských práv. Agentura byla zpočátku zamýšlena jako orgán, zabývající se obecně monitoringem dodržování lidských práv v EU a v členských státech, nicméně Radě se podařilo monitorovací funkci Agentury vůči respektování práv v členských státech významně utlumit (De Schutter 2007: 28). Mandát Agentury se podle článku 3 odstavce 3 Nařízení Rady (ES) č. 168/2007 ze dne 15. února 2007 o zřízení Agentury Evropské unie pro základní práva vedle dodržování základních práv v EU omezuje v členských státech pouze na základní práva při implementaci komunitárního práva, čímž se výrazně revidují původní ideje obecného monitoringu (monitoring základních práv v členských státech obecně, nejen při provádění komunitárního práva). Přestože se v prvé řadě má jednat o expertní orgán, zástupci členských států rovněž obsazují důležité posty, čímž si členské státy udržují nad Agenturou kontrolu.

Hlavní náplň činnosti Agentury shrnuje čl. 2 předmětného nařízení: „Cílem agentury je poskytovat pomoc a odborné znalosti o otázkách základních práv příslušným orgánům, subjektům, úřadům a agenturám Společenství a členských států při provádění právních předpisů Společenství a podporovat je tak při přijímání opatření a rozhodování o postupech v oblastech spadajících do jejich působnosti tak, aby plně dodržovaly základní práva.“