DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

12.3 Příloha 3

Shrnutí názorů ústavních soudů v kauze eurozatykač.

	Česká republika	Polsko	Německo
Den vydání rozsudku (Pupino 16. června 2005)	3. května 2006	27. dubna 2005	18. července 2005
Způsob zahájení	Abstraktní kontrola na návrh skupiny poslanců a skupiny senátorů	Právní otázka obecného soudu	Ústavní stížnost předávané osoby
Vybraná presumovaná porušení práv	Zákaz vydání občana Zásada dvojí trestnosti	Zákaz vydání občana	Zákaz vydání občana Nemožnost soudního přezkumu rozhodnutí o vydání
Výrok	Prováděcí předpis je v souladu s ústavou (návrh se zamítá).	Část prováděcího předpisu není v souladu s ústavou.	Prováděcí předpis porušuje základní práva a není jako celek v souladu s ústavou.
Důsledky	V pořádku.	Po 18 měsících neplatnost části prováděcího předpisu. Předávání polských občanů běží dál.	Neplatnost celého prováděcího předpisu. Zastavení předávání německých občanů.
Navržená akce (viz rovněž Schéma 1)	V pořádku.	Výzva vůči legislativní moci ke změně ústavy, aby bylo dosaženo konformity s evropskými závazky. Novela zneplatněné části implementačního předpisu.	Novela implementačního předpisu.
Úroveň ochrany práv	Standard uvnitř EU nemá nižší kvalitu než v ČR (bod 71).	Členské státy EU jsou vázány společenstvím principů politického systému, zajišťujícího řádný výkon spravedlnosti (oddíl III, bod 5.2. rozsudku). Vysoká úroveň vzájemné důvěry mezi právními systémy, postavenými na principech ochrany základních práv a svobod. Společné standardy odůvodňují rezignaci na některé formální záruky typické pro klasické nástroje mezinárodní spolupráce (oddíl III, bod 5.9. rozsudku).	Ostražitost vůči ostatním státům, legislativa má využít co nejvíce prostorů, které rámcové rozhodnutí nabízí, k ochraně práv občanů. Legislativa sama má posoudit, kdy je otřesena důvěra v úroveň dodržování práv v jiném členském státu, bez ohledu na proceduru dle čl. 7 SEU (bod 79 rozsudku). Akcentování pouta německého občana k jeho státu. Pochyby ohledně synchronizace struktur právního státu mezi zeměmi EU.

Zdroj: autor za použití jednotlivých rozsudků.

12.4 Příloha 4

Summity Evropských rad a lidská práva

Evropská rada. Dublin. 1975 – beze zmínky.

Evropská rada. Brusel. 1975 – volby do EP; jednota při jednání v OSN pro zachování lidských práv (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Řím. 1975 – beze zmínky.
Evropská rada. Lucemburk. 1976 – právo na sebeurčení a nezávislost lidu Rhodesie (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Lucemburk. 1976 – ochrana práv jednotlivců v EU (reakce na Tindemansovu zprávu).
Evropská rada. Brusel. 1976 – beze zmínky.
Evropská rada. Řím. 1977 – beze zmínky.
Evropská rada. Londýn. 1977 – právo na život v míru (Blízký východ), práva Palestinců na efektivní vyjádření národní identity, právo Izraele na mír (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 1977 – poukazuje na různé deklarace o základních právech a demokracii.
Evropská rada. Kodaň. 1978 – vlády chtějí zachovávat respekt k lidským právům; instituce chtějí zachovávat respekt k základním právům při dosahování cílů ES; lidská práva jako základ členství v ES.
Evropská rada. Brusel. 1978 – beze zmínky.
Evropská rada. Brémy. 1978 – beze zmínky.
Evropská rada. Štrasburk. 1979 – beze zmínky.
Evropská rada. Paříž. 1979 – beze zmínky.
Evropská rada. Dublin. 1979 – právo iránského lidu určit svou budoucnost, respekt základních práv založených na mezinárodním právu (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Lucemburk. 1980 – právo Afghánců určit si budoucnost (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Benátky. 1980 – právo na existenci států, legitimní práva Palestinců, právo na sebeurčení, právo Afghánců určit si budoucnost, svoboda přístupu na svatá místa (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Lucemburk. 1980 – práva zemí, práva národů na určení vlastního vývoje (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Maastricht. 1981 – právo Afghánců na sebeurčení (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Lucemburk. 1981 – práva pracovníků v ES; právo Afghánců na sebeurčení (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Lucemburk. 1981 – beze zmínky.
Evropská rada. Brusel. 1982 – porušení základních lidských práv v Polsku; lidská práva ve Střední Americe, v Turecku, na Blízkém Východě (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 1982 – Izrael: právo na bezpečnost, Palestinci právo na sebeurčení (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Kodaň. 1982 – právo na suverenitu libanonské správy (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 1983 – právo usazování a poskytování služeb v ES; právo na bezpečnou existenci, právo na sebeurčení (Blízký východ) (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Stuttgart. 1983 – lidská práva ve střední Americe (vnější aspekt – HS); podpora ES demokracii a základním právům v ES; demokracie a lidská práva v členských státech jako základ členství v ES.
Evropská rada. Atény. 1983 – beze zmínky.
Evropská rada. Brusel. 1984 – beze zmínky.
Evropská rada. Fountainebleau. 1984 – svoboda usazování v ES.
Evropská rada. Dublin. 1984 – práva států na Blízkém východě; lidská práva a základní svobody v rámci KBSE (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 1985 – beze zmínky.
Evropská rada. Milán. 1985 – občanská práva v ES, práva pohybu osob a usazování.
Evropská rada. Lucemburk. 1985 – práva zaměstnanců v ES.
Evropská rada. Haag. 1986 – právo pobytu v ES.
Evropská rada. Londýn. 1986 – právo azylu v ES; lidská práva v Afghánistánu (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 1987 – beze zmínky.
Evropská rada. Kodaň. 1987 – lidská práva a svoboda v KBSE, lidská práva v okupovaných územích, Afghánistánu (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 1988 – beze zmínky.
Evropská rada. Hanover. – univerzální respekt k lidským právům ve vztazích Východu a Západu; Latinská Amerika (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Rhodes. 1988 – implementace sociálních práv; podpora lidských práv a základních svobod, podpora principů VDLP; právo na existenci států, právo na sebeurčení (vnější aspekt – HS) POČÍNAJE TOUTO ER SE PROBLEMATIKA LISKÝCH PRÁV ZAČÍNÁ VYSKYTOVAT V TEXTECH ER ČASTO A JSOU JIM VĚNOVÁNY CELÉ PASÁŽE.
Evropská rada. Madrid. 1989 – JEA – sociální dimenze trhu → základní sociální práva (ER navrhuje formu Deklarace hlav států); lidská práva Východní Evropa, Latinská Amerika, Blízký východ, Čína.
Evropská rada. Štrasburk. 1989 – sociální práva pracovníků (Komise akční program); právo azylu, právo pobytu; bod zvaný: Human Rights; respekt k lidským právům v rámci KBSE, na okupovaných územích,ve Střední Americe, rovná práva v JAR (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Dublin. 1990a – lidská práva ve SVE, v KBSE, základní práva všech Evropanů (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Dublin. 1990b – v rámci ES – podpora práv, svobod, blahobytu – ER chce dosáhnout Unii aktivní v těchto oblastech; podpora práv, svobod, blahobytu = základní cíl integrace!!; otázka budoucnosti práv v ES; právo na čisté a zdravé životní prostředí v ES; právo pobytu; lidská práva v SVE, KBSE, sub-saharské Africe, JAR, Blízký východ (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Řím. 1990a – lidská práva v Jugoslávii, na Blízkém východě (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Řím. 1990b – petiční právo; práva v rámci evropského občanství (návrhy), právo azylu; respekt k lidským právům v SZBP; lidská práva na Blízkém východě (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Lucemburk. 1991a – nic (neformální meeting věnovaný Blízkému východu).
Evropská rada. Lucemburk. 1991b – implementace principů „Sociální charty“; vyjádření k Iráku, JAR (vnější aspekt – HS). Deklarace o lidských právech (4 strany!) – podpora lidských práv ve světě, univerzalita a nedělitelnost práv, práva menšin a respektu kulturní identity, ochrana zvláště zranitelných, klauzule lidských práv do smluv (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Maastricht. 1991 – snaha o provedení Charty základních sociálních práv pracovníků; lidská práva v KBSE (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Lisabon. 1992 – lidská práva v SVE, lidská práva ve vztahu k rozvojovým zemím, lidská práva v SZBP, Maghreb, Blízký východ (vnější aspekt – HS – nicméně v souladu s posledním trendem ne pouze konstatování, ale snaha o pomoc).
Evropská rada. Birmingham. 1992 – občanská práva EU.
Evropská rada. Edinburgh. 1992 – lidská práva ve vnější politice, dialog s bývalým SSSR ke zlepšení lidských práv; lidská práva v Iránu, na Blízkém východě, v Jugoslávii; právo států na získání prostředků k obraně (vnější aspekt – HS); právo azylu, občanská práva EU.
Evropská rada. Kodaň. 1993 – členství v EU vyžaduje od kandidátských zemí stabilitu institucí garantujících lidská práva; práva menšin v Evropě; ochrana všech v zemích ES/EU proti porušení základních práv a svobod zakotvených v ústavách a mezinárodních úmluvách; podpora lidských práv a práv menšin v Bosně, v Africe, ve Střední Americe (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 1993a – právo azylu, implementace Komunitární charty pracovníků.
Evropská rada. Brusel. 1993b – beze zmínky.
Evropská rada. Korfu. 1994 – porušení lidských práv v Alžírsku, Střední Americe, podpora lidským právům na Ukrajině (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Essen. 1994 – porušení lidských práv v Turecku (bod s nadpisem Human Rights), lidská práva ve Středomoří (vnější aspekt – HS); občanská práva v EU (provedení práva volit v místních volbách a do EP).
Evropská rada. Cannes. 1995 – jednotný trh musí být kompatibilní s požadavkem rovných práv a příležitostí dle pohlaví; práva v bývalé Jugoslávii, Burundi; podpora lidským právům ve Středomoří – bod „Lidská práva, demokracie a právní stát“ (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Madrid. 1995 – rovná práva a příležitosti žen a mužů v EU; Bod: „Podpora evropských hodnot“: evropské hodnoty – i respekt k lidským právům („mnozí z nás myslí, že Smlouva musí jasně prohlásit tyto hodnoty“, návrh na přistoupení k EÚLP, na vlastní Chartu, sankce při nedodržování; jen jeden si myslí, že občanská práva jsou na státech); právo na přístup k informacím v EU; právo návratu a spravedlivá kompenzace při návratu uprchlíků v bývalé Jugoslávii jako základní právo, lidská práva v Turecku, podpora základních práv v Iránu, lidských práv na Kubě, v Nigérii, Číně, Rusku, Jugoslávii, SVE, Latinské Americe, Asii (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Turín. 1996 – členské státy respektují jako sdílené hodnoty lidská práva, demokracii, rovnost a nediskriminaci, IGC by měla posoudit, jak tato základní práva (!) posílit a zabezpečit; práva pohybu v EU.
Evropská rada. Florencie. 1996 – přiblížení Unie občanům skrze respekt jejich základních práv; podpora lidských práv na Blízkém východě; lidská práva v Číně, Rusku (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Dublin. 1996 – lidská práva v Bělorusku, Turecku, Východním Timoru, na Kubě; Rada Evropy a lidská práva, podpora lidských práv ve světě (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Amsterdam. 1997 – práva spotřebitelů; základní práva v bývalé Jugoslávii, lidská práva v Kosovu, Kongu, Asii, na Blízkém Východě (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Lucemburk. 1997 – vztahy EU s Tureckem závisí i na lidských práv, lidská práva v Palestině (vnější aspekt – HS); Deklarace k 50. výročí VDLP – EU založena na respektu k lidským právům, univerzalita, nástroje k posílení práv.
Evropská rada. Cardiff. 1998 – lidská práva na Blízkém východě, Timor (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Vídeň. 1998 – posílení aktivit EU v oblasti lidských práv, kapitola „Lidská práva“ – boj proti rasismu v EU; lidská práva v Rusku, Africe (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Berlín. 1999 – lidská práva v Kosovu, Blízký východ (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Kolín. 1999 – bod Charta EU – základní práva aplikovatelná na úrovni EU by měla být konsolidována a zviditelněna; bod Lidská práva – mělo by být uváženo založení Agentury EU pro lidská práva a demokracii; v rámci společných strategií by se měl promyslet tématický program lidská práva a demokracie; podpora lidských práv v Rusku, menšinová práva v Kosovu (vnější aspekt – HS). Rozhodnutí ER o sepsání Charty základních práv EU – ochrana základních práv je zákládajícím principem EU a prerekvizitou její legitimity; rozhodnutí obsahuje názory ER ohledně obsahu Charty, složení přijímacího „orgánu“, způsob a termín schválení.
Evropská rada. Tampere. 1999 – evropská integrace byla od počátku založena na respektu k lidským právům, EU je oddaná mezinárodním lidskoprávním úmluvám; volání po celostním přístupu k migraci, zohledňujícím i lidská práv; lidskoprávní pasáže u azylu, migrace, justičních systémů (uznávání rozsudků), prevence zločinnosti; složení a základy práce orgánu pro Chartu
Evropská rada. Helsinki. 1999 – lidská práva v Turecku, Macau, podpora právům v Rusku (vnější aspekt – HS); právo přístupu dokumentům  orgánů EU; bod „Lidská práva“ – potřeba hlubší analýzy a evaluace, spolupráce s občanskou společností, speciální pozornost znevýhodněným, včetně Romů.
Zvláštní Evropská rada. Lisabon. 2000 – porušení lidských práv v Rusku (vnější aspekt – HS)

Evropská rada. Feira. 2000 – bod: Charta základních práv – komentáře k průběhu prací; lidská práva v Turecku, Rusku, Africe, Středomoří (včetně pomoci) (vnější aspekt – HS)

Evropská rada. Nice. 2000 – Charta – bod č. 1; podrobný rozbor sociální dimenze jednotného trhu: potřeba modernizovat a zlepšit sociální práva pracovníků v ES; základní sociální práva (pružnost a bezpečí), rovnost pohlaví, lidská práva v policejních misích, sdružovací práva – sport.
Evropská rada. Stockholm. 2001 – menšinová práva v Makedonii (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Göteborg. 2001 – lidská práva v Turecku a přibližování se EU, na Ukrajině, v Rusku, Koreji, (vnější aspekt – HS); právo přístupu k dokumentům v EU.
Zvláštní Evropská rada. Brusel. 2001 – „eurozatykač“ a garance základních práv.
Evropská rada. Laeken. 2001 – lidská práva v Turecku a na Západním Balkáně a přibližování se EU; boj s terorismem s ohledem na lidská práva; lidská práva v Africe, na Blízkém východě; Budoucnost EU: hranice EU – demokracie a lidská práva, Charta součástí primárního práva? Přistoupení k Evropské úmluvě o lidských právech?
Evropská rada. Barcelona. 2002 – sociální práva v EU, lidská práva jako jedna z podmínek pro udržitelný rozvoj; práva v Africe, na Blízkém východě; (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Sevilla. 2002 – integrace imigrantů a dodržování základních práv uznaných EU, rasismus, xenofobie; podpora lidských práv v dialogu se třetími zeměmi v rámci boje proti terorismu.
Evropská rada. Brusel. 2002 – beze zmínky.
Evropská rada. Kodaň. 2002 – lidská práva v Turecku a přibližování se EU.
Evropská rada. Brusel. 2003a – práva Iráčanů (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Soluň. 2003 – práva osob z třetích zemí v EU; podpora ICC; lidská práva a svobody v Iránu a na Kubě (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 2003b – právo Izraele bránit své občany; Irán, Bolívie (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 2003c – kulturní práva, základní svobody v Turecku, lidská práva a vztah k  Rusku, k USA; Agentura pro lidská práva (sběr a analýza dat).
Evropská rada. Brusel. 2004a – právo Izraele bránit své občany; lidská práva v Afghanistánu, Kosovu, Rusku (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 2004b – občané Evropy požadují od EU praktické výsledky v oblasti justice a vnitra, založené na ochraně lidských práv; kulturní práva, základní svobody v Turecku, Chorvatsko; Středomoří, Blízký východ, Afrika, Irán, Srbsko, Irák (vnější aspekt – HS); sousedská politika na základě respektu k lidským právům.
Evropská rada. Brusel. 2004c – základní práva a svobody v oblasti justice a vnitra; bod: Ochrana základních práv – zapojením Charty do Ústavní smlouvy a přistoupením k EÚLP budou základní práva nejen chráněna, ale i podporována; občanské právo k pohybu; potřeba rovnováhy mezi vynucením práva a základními právy v oblasti ilegální imigrace, boj proti terorismu v souladu se základními právy; procedurální práva v trestní spolupráci; Súdán, Irák.
Evropská rada. Brusel. 2004d – Turecko a lidská práva; závažné porušení lidských práv a základních svobod v kandidátské zemi může vést k pozastavení vyjednávání; boj proti terorismu v souladu s lidskými právy a základními svobodami; Osobní zástupce Vysokého představitele pro SZBP pro lidská práva; sousedská politika; bod: Agentura pro lidská práva EU – má zajistit koherenci a konzistenci lidskoprávní politiky; Blízký východ, Čína (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 2005a – lidská práva v rámci OSN.
Evropská rada. Brusel. 2005b – lidská práva v rámci OSN (hodně prostoru, přípravy na summit OSN 2005, podpora Rady pro lidská práva; univerzalita lidských práv; stejná důležitost lidských práv jako míru, rozvoje a bezpečnosti); Deklarace o řídících principech pro udržitelný rozvoj – udržitelný rozvoj založen i na respektu k základním právům; lidské bytosti jako středohor všech politik EU – podpora základních práv, boj s diskriminací, právo na přístup k informacím); Bělorusko, Irák, Irán, Rusko, Čína, Súdán, Kosovo, Izrael (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 2005c – migrace a lidská práva, právo na azyl; Irán, Irák, Libanon, Blízký Východ (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 2006a – Bělorusko (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 2006b – respekt k základním právům a svobodám při boji s ilegální migrací, terorismem, převaděčstvím a organizovaným zločinem; posílení soudní spolupráce, zachování procesních práv během procedury „eurozatykače“, Agentura EU pro základní práva; udržitelný rozvoj a lidská práva; Irán, Irák, Izrael, Afrika (vnější aspekt – HS).
Evropská rada. Brusel. 2006c – rozšíření EU napomohlo šíření respektu k lidským právům; migrační politika a lidská práva; sousedská politika a lidská práva; Irán, Afghánistán, Súdán (vnější aspekt – HS).

1 Obrazně řečeno, státy drží klíče od bran, takže supranacionální instituce se nedostanou dovnitř střeženého území, nicméně tyto brány se posouvají po malinkých krůčcích blíže směrem ke středu, takže jednotlivé oblasti, jež dříve bránila státní zeď, již spoluovládá nadnárodní úroveň.

2 Journal of European Public Policy, roč. 12, č. 2 – číslo věnované E. Haasovi a neofunkcionalismu.

3 Zajímavě odůvodňuje opoždění výzkumu svobody a potažmo lidských práv z pohledu sociologie Zygmunt Bauman, který ve svém díle Svoboda vysvětluje, že svobodná vůle a jedinečnost každého člověka byly považovány za produkt přírody a nikoliv za následek společenského uspořádání, a i z toho důvodu se pozornost sociologů zaměřovala na nesvobodu, která tím pádem musela být nepřirozená. V hlavním proudu sociálních teorií byly úvahy o „sociálním podmiňování“ jen velmi okrajové a nerozváděné (Bauman 2003: 12).

4 Donnely charakterizuje mezinárodní režim lidských práv jako relativně silný propagační, relativně slabý implementační a nedostatečný vynucovací (Donnelly 1986: 619).

5 Tato kapitola je výrazně doplněným a přepracovaným příspěvkem, který byl publikován (SMEKAL, Hubert (2005). Výzkum evropské integrace a „evropská ústava“ jako impuls pro jeho další vývoj. In: FIALA, Petr – STRMISKA, Maxmilián (eds.) (2005): Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody. Institut pro srovnávací politologický výzkum: Brno, ISBN 80–7325–074–8, s. 187–200).

6 Evropská unie či evropská integrace bývají označovány jako příklad regionalismu v mezinárodní politické ekonomii, jako mezinárodní organizace, jako systém politik či snad nejčastěji jako subjekt sui generis (Rosamond 2000: 14–16).

7 E. Haas je označuje souhrnně jako „preteorie“ (Haas 1970b: 623).

8 Z důvodu běžného používání pojmu spillover v české odborné literatuře se bude v práci objevovat tento pojem.

9 Neofunkcionalismus prokázal schopnost sebereflexe a (pro integraci i teorii) nepříznivý vývoj v 60. letech (de Gaullova politika prázdných křesel, lucemburský kompromis) se neofunkcionalisté pokoušeli zohlednit – kladením nových otázek, usilováním o vědečtější přístup. V polovině 70. let je však neofunkcionalismus jakožto teorie velkorozměrné ekonomické a politické transformace, která chtěla odhalit dynamiku spojenou s politizací funkcionální ekonomické integrace, považován již za zastaralý (Schimmelfennig – Rittberger 2006: 87–89, Rosamond 2000: 87).

10 Obdobně Wallace člení integraci na formální (budování institucí na základě vyjednávání národních elit) a neformální (ekonomické a sociální interdependence a interpenetrace bez politických rozhodnutí), přičemž primární důležitost si stále zachovávají státy, jelikož na formální integraci závisí integrace neformální.

11 V pozici nejsilnějšího argumentu proti pojímání EU jako politického systému vystupuje zřejmě absence stranické politiky a zejména stranické vlády ve srovnání s národní úrovní (Deschouwer 2003: 213), což však v akademických kruzích nevedlo k obecnému zamítnutí Hixovy optiky.

12 Easton zkoumá politický systém jako model vztahů, které se objevují mezi ústavou vymezenými politickými institucemi a všemi politicky relevantními institucemi, organizacemi a skupinami v procesu utváření politiky. Politický systém je definován prostřednictvím interakcí, které spojují společnost a mocenskou sféru (Říchová 2002: 22).

13 1) Stabilní a jasně definovaný soubor institucí pro kolektivní rozhodování a soubor pravidel upravujících vztahy mezi institucemi a uvnitř institucí.

2) Občané a společenské skupiny se snaží skrze politický systém realizovat své politické tužby, a to buď přímo anebo prostřednictvím organizací jako jsou zájmové skupiny a politické strany.

3) Kolektivní rozhodnutí v politickém systému mají důležitý dopad na distribuci ekonomických zdrojů a alokaci sociálních a politických hodnot napříč celým systémem.

4) Probíhá kontinuální interakce mezi politickými výstupy, novými požadavky na systém, novými rozhodnutími atd. (Hix 2005: 5).

14 Tato teorie zjevně čerpá z neofunkcionalistických odkazů.

15 Institucionalismus racionální volby vidí v institucích formální soubory pravidel, které zprostředkovávají interakce exogenně odvozených zájmů. Instituce mají zcela zásadní roli, když utvářejí pohnutky, preference i identity aktérů (Pollack 2001: 234).

16 V tomto má tedy blízko k liberálnímu intergovernentalismu.

17 Na obsahu pojmu evropeizace neexistuje shoda, utkává se spolu mnoho soupeřících konceptů evropeizace, které nemají jednotný explanační rámec, natož aby utvářely teorie. Evropeizace bývá charakterizována jako proces ovlivnění odspodu vzhůru (bottom-up, stát –> EU), seshora dolů (top-down, EU –> stát), horizontální (stát –> stát) nebo kruhový (stát –> EU –> stát). Nejčastější se z těchto čtyř variant používá výzkum procesu evropeizace jako dopadu politik EU na národní prostředí, tedy definice ovlivnění seshora dolů (Lenschow 2006: 57–58).

18 Sudre používá pro právní rovinu přiléhavé označení „právo lidských práv“ (Sudre 1999: 11), které ilustrativně vykresluje problém českého jazyka, jenž například v angličtině neexistuje (srov. law of human rights).

19 Již dříve byly přijímány mezinárodní úmluvy na ochranu jednotlivých práv (úmluvy na potlačení otroctví, na ochranu menšin).

20 Článek I. Magna Carty mimo jiné slovy krále Jana říká: (…) Udělujeme všem svobodným mužům našeho království, (…), všechny níže uvedené svobody.“ Obdobně jako Magna Carta se jako politická dohoda stylizuje i anglická Listina práv z roku 1689. Jak Magna Carta, tak Listina práv jsou dokumenty materiálně obsahující lidská práva, avšak bez lidskoprávní rétoriky.

21 Koncepci přirozeného práva užívali již například starověcí řečtí stoikové, nicméně ti znali, ostatně jako celý právní systém až do vrcholného středověku, koncepci přirozeného práva (natural law) jako závazného pro všechny (tedy jako objektivní právo), ale nevyvinuli koncepci přirozených práv (natural rights) jako subjektivních práv (Freeman 2005: 16–18, Campbell 2006: 5–6). Souvisí to i s faktem, že ve vztahu k chování člověka se původně aplikovala doktrína povinností (např. nezabiješ jako ekvivalent práva na život), doktrína práv je spjata až s moderním světem (Minogue 1990: 5, MacFarlane 1985: 5).

22 Již v tehdejším období se našli ovšem autoři, kteří základní odůvodnění v Bohu nehledali, například holandský právní vědec Hugo Grotius se domníval, že teorie přirozených práv nevyžaduje víru v Boha. Základem práv měla být společenskost člověka, kdy každý má užívat práv s pomocí společnosti, která má chránit naše životy, svobody a majetek (Freeman 200: 18–19). Později Immanuel Kant navrhl koncepci, podle níž může soubor etických a politických principů založených na závazku respektovat důstojnost druhých ospravedlnit rozum. Občanský stát je podle něj založen na a priori principech (svobodě, rovnosti a nezávislosti jedinců), které existují jako práva (Kant in Laqueur – Rubin 1990: 83, MacFarlane 1985: 5).

Na druhé straně, teorie lidských práv založené na víře v Boha se objevují i v současnosti – viz např. Perry 1998.

23 Thomas Hobbes viděl jako přirozený stav nejistoty a války, přičemž přirozené právo velí dělat cokoliv napomáhající člověku v jeho sebezachování. Rozum v tomto stavu vyžaduje, aby se lidé vzdali svých neomezených práv ve prospěch suveréna. Hobbes upozorňoval na ostrý rozdíl mezi subjektivním právem (right; ius) a objektivním právem (law; lex), kdy right představuje pro jedince svobodu, kdežto law omezení, tudíž oba pojmy vystupují inkonzistentně. Hobbes se k možnosti svrhnout suveréna stavěl zdrženlivě (Hobbes 2007: 104–107). Pro Lockea je přirozeným stav, kdy má každý právo na sebeobranu a na dodržování přirozených práv. Protože v přirozeném stavu je každý soudcem ve své věci, nebylo by nestranných soudců a vznikaly by konflikty. Rozumní jedinci se proto rozhodnou žít pod vládou, která bude vynucovat dodržování přirozených práv. Pokud vlády své poslání nesplní, pak se jedná o tyranie, které ztratily autoritu vládnout, a lid se může ozbrojeně bránit. Lidé mají přirozené právo na svobodu, jež omezuje pouze závazek dodržovat přirozená práva jiných osob (Locke 2007: 132–139).

24 Obdobné proklamace obsahuje i Virginská deklarace práv a také právně závazná Listina práv z roku 1791 přijatá jako doplněk americké ústavy. Oba dokumenty ospravedlňují práva s odkazem na přirozená práva založená na božském právu.

25 Poměrně zajímavé srovnání se starými texty přináší například současná česká Listina základních práv a svobod, v jejíž preambuli čteme: „uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství (…)“. O přirozenoprávním dědictví pak ještě utvrzuje hned článek 1, který nápadně připomíná texty staré dvě století: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“

26 Známá je v tomto kontextu zejména Burkova poznámka, že rozumí, co jsou práva Angličana (realita), ale nerozumí, co jsou práva člověka (abstrakce) (Burke in Cranston 1990: 18).

27 J. Filip v této souvislosti poukazuje například na ústavu Guatemaly, jejíž článek 44 stanoví, že práva v ní zakotvená nevylučují, že osoba má i jiná zde nezakotvená práva, která jí náleží z přirozené povahy lidské osoby (srov. „Los derechos y garantías que otorga la Constitución no excluyen otros que, aunque no figuren expresamente en ella, son inherentes a la persona humana.“) (Filip 1999: 47).

28 I lidská přirozenost se považuje spíše za sociální projekt než za pre-sociální konstantu (Donnelly 2003: 18).

29 Sám Dworkin pokládá individuální práva za trumfy v rukou jednotlivců, které mají „ve chvíli, kdy kolektivní cíl není (…) dostatečným ospravedlněním, aby se jim upíralo, co jako jednotlivci chtějí mít nebo činit nebo kdy není dostatečným ospravedlněním, aby se jim činila nějaká škoda či újma.“ (Dworkin 2001: 12).

30 J. Rawls svou liberální teorii staví na specifickém pojetí společenské smlouvy, kterou uzavírají svobodní, rovní a racionální jednotlivci, kteří se mají domluvit na základních pravidlech pro sociální kooperaci. Rawlsovým cílem je definovat situaci, za níž mohou být přijatá rozhodnutí považována za férová, k čemuž slouží přijetí smlouvy jednotlivci za „závojem nevědomosti“, kdy lidé sice znají společnost jako celek, ale nevědí, v jaké pozici se budou nacházet.

31 Obdobné vysvětlení koneckonců přijala i Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, která lidská práva odůvodňuje vedle dohody i utilitářskými argumenty – viz preambuli Deklarace: „(…) uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, (…).“ Základem práv tedy není přirozenost, ale až její uznání, které slouží svobodě, spravedlnosti a míru.

32 Toto tvrzení odůvodňuji dvěma argumenty – na globální úrovni v rámci OSN obsahuje právně nezávazná Všeobecná deklarace lidských práv práva první a druhé generace, ovšem právně závazné dokumenty existují pro každou z generací odděleně. První generaci práv pokrývá Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a druhou Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba z roku 1966, v platnosti od roku 1976). Zatímco první pakt obsahuje nepodmíněné závazky států zajistit zmíněná práva, druhý pakt obsahuje „formulaci pružnosti“, která v ustanovení článku 2 říká, že stát „se zavazuje podniknout při maximálním využití svých zdrojů (…) kroky hospodářské a technické k postupnému dosažení plného uskutečnění práv uznaných v tomto Paktu, (…).“ Práv druhé generace tudíž má být dosaženo postupně, státy se pouze zavazují podniknout kroky k dosažení práv, nikoliv na rozdíl od Mezinárodního paktu o občanských a politických právech chránit přímo práva. Rovněž kontrolní mechanismus v rámci OSN je v případě Mezinárodního paktu o občanských a politických právech mnohem účinnější než u Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Na regionální úrovni je rozdíl mezi kvalitou ochrany první a druhé generace práv ještě výraznější. Na dodržování Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod přijaté na půdě Rady Evropy v roce 1950 ve znění doplňkových protokolů dohlíží Evropský soud pro lidská práva, jehož mechanismus bývá označován za nejefektivnější regionální kontrolní mechanismus vůbec. Evropská sociální charta z roku 1961, ani Revidovaná Evropská sociální charta z roku 1996 zdaleka podobně efektivním systémem dohlížejícího orgánu v podobě soudu přijímajícího individuální podání nedisponují.

Z obou případů lze tedy jednoznačně dovodit, že v mezinárodní dimenzi se jak na úrovni norem, tak na úrovni praktické kontroly dodržování obě generace práv výrazně odlišují, a to výrazně ve prospěch práv občanských a politických.

33 Srov. bod 5: „Všechna lidská práva jsou univerzální, nedělitelná (…).“

34 Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s Čínou, která je v situaci přesně opačné podepsala i ratifikovala Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ale pouze podepsala a již neratifikovala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.

35 Domyšleno do absurdních důsledků: masová a závažná porušování lidských práv opravňují k intervenci do vnitřních záležitostí státu, ale lze si představit intervenci kvůli porušování práv na odpočinek po práci, byť masovému a závažnému?

36 Viz výklad výše poznámka pod čarou č. 18.

37 Naopak, pro filosofickou obranu ekonomických a sociálních práv založenou na nutnosti akceptovat humanitární povinnost poskytnout pomoc viz Campbell 2006: 157–170.

38 Což na úrovni mezinárodních právních norem popírá například samotný Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který v ustanovení článku 4 stanovuje, že od vybraných nejdůležitějších práv nelze odstoupit ani v případě výjimečného stavu.

39 K tomuto výstižná poznámka vyjadřovaná zejména africkými autory – na co je svoboda projevu, když není co jíst (Kéba M’Baye in Robertson 1982: 13–14). Případně, člověk má ze své svobody něco, jen když je zajištěn jeho život a přežití (Maier 2001: 22); Mahbubani za se pokládá svobodu od nedostatku za nejdůležitější mezi všemi svobodami (Mahbubani 2007). Nicméně, na druhé straně, souvislost mezi omezeními první generace práv a ekonomickým růstem se neprokázala (Baehr 2001: 15–16). V poslední době lze vysledovat trend, kdy se vyspělé státy (např. Nizozemí, Kanada) aktivně snaží o harmonizaci obou generací práv v rámci mnohem širšího konceptu lidské bezpečnosti (human security), který vedle ochrany práv jednotlivce zahrnuje i požadavek bezpečnosti a dobré správy státu. Pro základní informace o konceptu lidské bezpečnosti v českém prostředí viz Waisová 2006 a Waisová – Hynek 2006.

40 Srov. již jen název afrického regionálního lidskoprávního dokumentu: Africká charta lidských práv a práv národů.

41 Na mezinárodní právní úrovni jsou zakotvena v článku 27 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech („Ve státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nebude jejím příslušníkům upíráno právo, aby spolu s ostatními příslušníky menšiny užívali své vlastní kultury, vyznávali a projevovali své vlastní náboženství nebo používali svého vlastního jazyka.“) a také v několika smlouvách na regionální úrovni v rámci Rady Evropy.

42 Pro výstižné shrnutí problematiky viz Pospíšil 2001.

43 „1. Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.
2. Všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoli závazcích vyplývajících z mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci,“ čl. 1 MPOPP a MPKSKP.

44 Nizozemské ministerstvo zahraničí vypracovalo šest kritérií, které by mělo skupinové právo splňovat, aby mohlo být považováno za právo: 1) musí mít objekt, který určuje substanci práva, 2) musí mít subjekt, 3) musí existovat strana povinná, po níž lze splnění požadovat, 4) nárok musí být významný pro důstojnou existenci, 5) nárok by neměl být individualizovatelný, 6) nárok musí podporovat výkon individuálního práva a nesmí podkopávat existující práva (Baehr 2001: 43–44).

45 Například pojem ponižující nebo krutý trest může mít v různých kulturách velmi rozdílný obsah, takže trest považovaný v Evropě za ponižující či krutý, nemusí být jako takový třeba v jihovýchodní Asii vůbec vnímán. A jaký je důvod, aby autoritativní výklad poskytovala Evropa?

46 Naproti tomu se ale poměrně často objevují rovněž názory popírající, že idea lidských práv je většině nezápadních kultur neznámá (Laqueur – Rubin 1990: x). Podle některých autorů mají všechny společnosti koncepce lidských práv nebo dokonce může být koncept lidských práv vystopován až u samých počátků lidské rasy (Mangalpus, Pollis a Schwab, Khushalani in Donnelly 2003: 71, Robertson 1982: 8–9).

47 Pro přehledné shrnutí případů, v nichž dochází ke konfrontaci lidskoprávních požadavků s jednáním soukromých subjektů, viz Wagnerová 2001.

48 P. Alston poukazuje na nový přístup k nestátním aktérům jako silným subjektům v mezinárodním prostředí ze strany vědecké komunity a soudních orgánů až v posledním desetiletí (Alston 2005: 5).

49 Možnou erozi postavení státu jako výlučného porušovatele většiny práv první generace, zdá se, svým výkladem prozatím zažehnal Evropský soud pro lidská práva, jenž státu přiřknul lidskoprávní odpovědnost i za chování soukromého subjektu. V případu Costello-Roberts v. Spojené království, v němž soukromé školy praktikovaly nepřiměřené tresty, štrasburský soud prohlásil, že stát je povinen zajistit práva Evropské úmluvy všem v jeho jurisdikci. Dále se opírá o skutečnost, že se jedná o prohřešek v rámci vzdělávání, v němž si stát udržuje jistou zodpovědnost (Hubálková 2003: 105–106).

50 Pro stručné představení kosmopolitanismu v české literatuře viz např. Konečná – Kuchyňková 2005: 105–112.

51 „Bylo by parodií práva a zradou univerzální potřeby po spravedlnosti, kdyby měl být koncept státní suverenity úspěšně namítán proti lidským právům,“ (Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii 1995: para. 58).

52 Ohledně vymezení pojmu svoboda nepanuje naprostá shoda. Zatímco například Neubauer, Heater, Cranston, Milne, Inglehart či francouzská státověda pokládají pojem svoboda za negativní jako nezasahování, německá státověda obecně zastává názor, že pojem svobody zahrnuje negativní i pozitivní stránku, přičemž obě jsou v úzké vzájemné relaci (Blahož 2005: 41–43).

53 Pro Evropu se například podle Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod jedná podle ustanovení článku 15 o právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nevolnictví, zákaz trestu bez zákona a právo nebýt souzen a trestán dvakrát za stejný čin.

54 Tento pojem chápu v extenzivním smyslu jako reakci na vnější (strukturální) nepříznivé podmínky – například absence práva obyvatel černé barvy pleti volit, hlad, nebezpečné pracovní podmínky, pašování lidí za účelem sexuálního vykořisťování. Tyto vnější podmínky se úzce dotýkají lidské důstojnosti (nakolik její vymezení může být subjektivní!) a lze vznést odůvodněný požadavek, že je spravedlivé, aby byly změněny. Pro další vysvětlení viz Günther 1999.

55 V České republice zřejmě tlak na uznání práva na vodu jako lidského práva vnitřně vznikat (prozatím) nebude, ovšem v částech světa s nedostatkem pitné vody se požadavek na právo na vodu objevuje.

56 Snaží se o prosazení jisté představy ochrany lidské důstojnosti a života.

57 Proto bych se například zdráhal pokládat například Magna Cartu za lidskoprávní dokument, třebaže materiálně některá práva z katalogu lidských práv obsahuje, avšak schází jí lidskoprávní rétorika. Ke klasifikaci koncepce či dokumentu za lidskoprávní tudíž nepostačuje obsah, ale nezbytná je i jeho prezentace jako lidskoprávního. O lidských právech lze tudíž uvažovat až od období koncepce přirozených práv.

58 Velmi zajímavou a vypovídající studii o využití lidských práv v mezinárodní politice prezentuje A. Moravcsik, jenž se snaží dokázat, že primárním proponentem mezinárodních lidskoprávních úmluv po 2. světové válce jsou nově zřízené demokracie, které se tímto způsobem – mezinárodním závazkem – snaží o stabilizaci a udržení vnitrostátní demokracie (Moravcsik 2000). Obecně pak podle Moravcsikova liberálního přístupu k mezinárodním vztahům vznikají efektivní mezinárodní lidskoprávní režimy ochrany lidských práv jen, když mají hluboké kořeny ve funkcionálních požadavcích domácích nebo transnacionálních skupin, které formují postoje vlád (Moravcsik 1995: 158). U této Moravcsikovy teorie je vidět jasná shoda s teorií týkající se evropské integrace – tedy, že mezinárodní dění je dvoustupňovou hrou, přičemž stanovisko států není konstantní, ale může se vlivem změny preferencí společenských aktérů měnit.

59 Blíže viz kapitolu 1.1.

60 Předpoklad racionální volby, že aktéři se snaží maximalizovat vlastní blaho se uplatní nejlépe, když jsou instituce známy a zájmy stálé (Stone Sweet – Fligstein – Sandholtz 2001: 9), což je přesně případ problematiky lidských práv.

61 S vědomím značné vágnosti obou pojmů se pokusím alespoň o přiblížení, co si pod oběma pojmy představit. O zařazení do kategorie „vysoká“ či „nízká“ politika rozhoduje společenský ohlas na dané téma a/nebo vztah k zajištění fungování státu. Dané vymezení zůstává toliko ilustrativní, jsem si vědom arbitrárnosti zařazení jednotlivého tématu do skupiny „vysoká“ či „nízká“ politika, nicméně pro další výklad je alespoň intuitivní povědomí o možnosti kategorizace otázek důležitosti politiky důležité, protože s pojmy „vysoká“ a „nízká“ politika se bude operovat. Ilustrativním kritériem pro zařazení vysoké či nízké politiky může být úprava daného tématu ústavními předpisy a požadavek rozhodování o nich přísnější většinou v parlamentu.

62 Tyto obecné teze mají pochopitelně pouze omezenou vypovídací hodnotu, protože rozhodně nelze o každé mezinárodní úmluvě s lidskoprávní tématikou či o každém kontrolním mechanismu říci, že přispívá k předvídatelnosti chování státu a k vytvoření harmonického mezinárodního prostředí. Nicméně o nejdůležitějších úmluvách, zejména z oblasti první generace práv, a o nejúčinnějších mechanismech ochrany (např. mezinárodní soudy či kontrolní komise v protikladu k mechanismům, při nichž zprávy vypracovávají samy státy) to podle dosavadní praxe konstatovat lze.

63 S výjimkou porušování mezinárodních obyčejů a zcela extrémních případů, kdy dojde například k humanitární intervenci.

64 Příkladem budiž třeba vyšetřovací pravomoci Komise v rámci politiky hospodářské soutěže, kde došlo k přenosu části pravomocí ze strany států na EU. Komise provádí kontroly přímo v sídlech obchodních společností, během nichž může dojít k porušení práva na domovní svobodu (srov. případ 46/87 a 227/88 Hoechst).

65 Až na velmi sporné výjimky typu porušení lidských práv ze strany misí NATO či OSN na územích pod jejich správou.

66 Důležitá otázka, co se stane, když dojde k porušení práv v oblasti přenesených pravomocí a v rámci institucí EU nedojde k nápravě, je diskutována níže.

67 Problém by nastal, pokud již původní evropská norma (směrnice) je v rozporu s ústavní ochranou práv a vnitrostátní legislativa nedokáže nijak uspokojit požadavky jak směrnice, tak listiny práv. Předně, stát by přijetí takového předpisu na nadnárodní úrovni neměl podpořit, ale co když je při jeho přijímání přehlasován? Pak se nabízí především možnost změny ústavy.

68 Sankční klauzule však není zcela výjimečná, obdobné ustanovení obsahuje například i Statut Rady Evropy (čl. 8).

69 Na druhé straně v Chartě nejsou chráněna menšinová práva, a to kvůli neshodě států ohledně těchto práv.

70 Menšinovými právy se EU/ES před kodaňskými kritérii vůbec nezabývala (Williams 2004: 66), proto lze dovodit, že zařazení požadavku jejich dodržování odpovídá na obavy stávajících členských států z případných národnostních problémů, které by s sebou mohly nové státy do Unie zavléci. Až díky této utilitární logice se dostávají menšinová práva na agendu Unie.

71 Unie vystupovala velmi aktivně a asertivně vůči žadatelům o členství v oblasti menšinových práv, přičemž odkazovala zejména na úmluvy Rady Evropy, například Rámcovou úmluvu na ochranu národnostních menšin z roku 1995, a to i přesto, že ji některé členské státy nepodepsaly.

Komise posuzovala výkonnost kandidátů, co se politického kodaňského kritéria týče, na základě tří tématických košů – demokracie a vláda práva, lidská práva a menšinová práva a obecné hodnocení (Williams 2004: 69–73, Nowak 1999: 691–694).

72 Jednalo se například o případy Stork 1/58 („Vysoký úřad ESUO není zmocněn přezkoumávat základ stížnosti, která se dovolává, že když Vysoký úřad přijal rozhodnutí, tak porušil principy německého ústavního práva (zejména článků 2 a 12 Ústavy) osobní svobody a svoboda výběru zaměstnání a zákaz nucené práce – pozn. aut.,“ – bod 3 rozsudku), Geitling 36, 37, 38 a 40/1959 („Komunitární právo neobsahuje žádný obecný princip, explicitní či jiný, který by zaručoval ochranu nezadatelných práv.“ – bod 2) či Sgarlata 40/64 (Ustanovení Smlouvy o založení EHS nemůže být zpochybněno odkazem na rozpor se základní principy států.). O uznání některých procesních práv zaměstnanců (avšak podpořených právním předpisem společenství!) se zasloužil Soudní dvůr až v roce 1968 v případu Van Eick 35/67.

73 Van Gend en Loos 26/62 („(…) právo Společenství má autoritu, jíž se jejich příslušníci mohou před těmito soudy a tribunály dovolávat. (…) Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch státy, byť jen v přesně vymezených oblastech, omezily svá suverénní práva a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale i jejich příslušníci. (…) tento zákaz (plynoucí z ustanovení článku 12 Smlouvy o založení EHS – pozn. aut.) se přímo ideálně hodí k vyvolání bezprostředních účinků v právním vztahu mezi členskými státy a jejich příslušníky. (…) Článek 12 Smlouvy o založení EHS má bezprostřední účinek a zakládá individuální práva, která národní soudy musí chránit.“ – body 9, 10 a 12 odůvodnění rozsudku a bod 1 výroku rozsudku) a Costa v. ENEL 6/64 („Nad právem, vznikajícím ze Smlouvy o EHS (…), nemohou vzhledem k jeho zvláštní a původní povaze převážit ustanovení vnitrostátního práva (…), protože v opačném případě by toto právo bylo zbaveno charakteru práva ES a byl by zpochybněn právní základ samotného Společenství.“) (oba případy cit. z Pítrová – Pomahač 2000: 43–60). F. Schimmelfennig shrnuje, že Soudní dvůr zakládá svůj nárok na přednost na požadavku efektivity (Schimmelfennig 2006: 1252).

74 Interpretace nad rámec doslovného výkladu primárního práva není v podání Soudního dvora nijak výjimečná – srov. například poskytnutí žalobní legitimace Evropskému soudu pro žalobu na neplatnost, která nebyla v souladu se Smlouvou o založení ES (Parlament v. Rada 302/87 a Parlament v. Rada C-70/88). Členské státy ale výklad Soudního dvora nakonec přijaly a primární právo změnily v souladu s výkladem Soudního dvora.

75 Nutno si uvědomit rozdílný přístup k mezinárodnímu právu z pohledu jednotlivých členských zemí. Zatímco třeba nizozemská ústava zakotvuje přednost mezinárodního práva, jiné ústavy takto vřelé vůči mezinárodnímu právu nejsou (Věrný, Dauses 1998: 92–93, Rochère, Pernice 2002: 27).

76 Jedná se o zákaz diskriminace, svobody pohybu a s nimi související sociální práva, rovnost mezd dle pohlaví a ochranu pracovního a obchodního tajemství (Grygar 2001: 27).

77 Jedná se o svobodu pohybu a pobytu, aktivní a pasivní volební právo v obecních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu, právo na konzulární ochranu, petiční právo k Evropskému parlamentu, právo obracet se na veřejného ochránce práv a na instituce.

78 Hilsonovu klasifikaci nepokládám za nejšťastnější, protože v rámci Charty, s níž spojuje práva základní, se nacházejí i práva občanská, tedy práva, pro něž má Hilson speciální kategorii. Za práva základní bych proto v souladu s judikaturou Soudního dvora považoval práva v rámci sdílených ústavních tradic a mezinárodních úmluv.

79 Inspirováno: Šišková 2003: 26–33.

80 K samotnému Soudnímu dvoru jakožto vrcholku soudní soustavy Unie se jednotlivci dostanou přímo pouze výjimečně (jsou-li bezprostředně a individuálně dotčeni), protože Soudní dvůr je určen primárně žalobám států a institucí. Nepřímo se případ jednotlivce octne před Soudním dvorem i prostřednictvím řízení o předběžné otázce, avšak Soudní dvůr v tomto případě podává pouze výklad, případ samotný rozhoduje vnitrostátní soud.

81 Ambicióznější návrhy na zřízení Evropského politického společenství z roku 1953, jehož cílem měla být mimo jiné i ochrana lidských práv a základních svobod, vzaly za své o rok později, když Francie neschválila Smlouvu o Evropském obranném společenství (Craig – de Búrca 2003: 318).

82 Francie čelila zejména odporu Nizozemí, které nemělo v té době žádnou legislativu týkající se rovných odměn, ba naopak mnoho sektorů ekonomiky spoléhalo na málo pracenou ženskou práci, přičemž odměny se podle pohlaví lišily až o 40 procent (Cichowski 2001: 117).

83 „ODHODLÁNI společně pracovat k podpoře demokracie na základě základních práv přiznaných v ústavách a v zákonech členských států, v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v Evropské sociální chartě, zejména svobody, rovnosti a sociální spravedlnosti,“ (Preambule Jednotného evropského aktu).

84 „VĚDOMI SI odpovědnosti spočívající na Evropě, aby se snažila stále více mluvit jedním hlasem a jednat důsledně a solidárně k účinnější ochraně svých společných zájmů a nezávislosti, zejména ukázat principy demokracie a dodržování práva a lidských práv, jimž jsou oddáni, tak aby mohli společně přicházet se svým vlastním příspěvkem k zachování mezinárodního míru a bezpečnosti v souladu se závazkem, který na sebe vzali v rámci Charty OSN“ (Preambule Jednotného evropského aktu).

85 „(P)otvrzujíce svou oddanost zásadám svobody, demokracie a úcty k lidským právům a základním svobodám a k právnímu státu“ (Preambule Maastrichtské smlouvy).

86 „Unie si stanoví následující cíle: (…) - posilovat ochranu práv a zájmů státních občanů svých členských států zavedením občanství Unie;“ (článek B).

87 „POTVRZUJÍCE oddanost základním sociálním právům, jak jsou vymezena v Evropské sociální chartě podepsané dne 18. října 1961 v Turíně a v Chartě Společenství základních sociálních práv pracovníků z roku 1989“ (Amsterdamská smlouva – preambule ke Smlouvě o Evropské unii). Toto ustanovení je posléze konkretizováno ustanovením článků 117 a následujícími Smlouvy o založení ES.

88 Právně velmi důležitý element představuje možnost Soudního dvora přezkoumávat akty unijních institucí i v ustanoveních druhého a třetího pilíře, v nichž má jurisdikci (Craig – de Búrca 2003: 350).

89 Návrhy o zřízení podobného mechanismu sice sahají až do roku 1984, ale až představa rozšíření o bývalé komunistické země znamenala rozhodující impuls pro zařazení sankčního mechanismu do primárního práva (de Witte – Toggenburg 2004: 70).

90 Článek 129a, 191a Smlouvy o založení ES.

91 Článek 181a Smlouvy o založení ES ve znění Smlouvy z Nice.

92 „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů,“ (čl. I-2 Smlouvy o Ústavě pro Evropu).

93 V rámci této hlavy zaujme věta: „Základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva Unie,“ (čl. I-9 odst. 3).

94 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů jasně dokumentuje, jak dochází k zapojování rozhodování o lidskoprávních otázkách na agendu Unie. Směrnice jako celek je zařazena do kategorie jednotný trh nicméně materiálně obsahuje úpravu práva na ochranu soukromí. Jako ochrana základních práv je směrnice následně i prezentována (viz např. body 1, 2, 3, 7 a následující Odůvodnění směrnice).

95 Ustanovení v rámci tohoto nařízení pomáhají k pochopení významu, který Unie lidským právům přiznává. V bodu 5 odůvodnění nařízení se uvádí, že „politika Společenství v oblasti ochrany lidských práv a podpory demokratických zásad je určována dodržováním zásady univerzality a nedělitelnosti lidských práv, na nichž je založen mezinárodní systém ochrany lidských práv;“ a bod 7 dodává, že „Společenství uznává vzájemnou závislost všech lidských práv; že pokrok v oblasti hospodářského a sociálního rozvoje a v oblasti dosahování občanských a politických práv se musí vzájemně podporovat“. Vedle přihlášení se k myšlenkám nedělitelnosti práv a univerzality v nařízení po terminologické stránce zaujme, jak se bez hlubší logiky používají termíny lidská práva, základní práva a základní lidská práva.

96 Velká Británie s Komunitární chartou sociálních práv vyslovila souhlas až za Blaira.

97 Konvent (původně nazývaný „těleso“ (body)) v čele s bývalým německým prezidentem Romanem Herzogem se skládal z 15 zástupců členských států, 16 poslanců Evropského parlamentu, 30 poslanců národních parlamentů a jednoho člena Komise.

98 Hlavy se nazývají: Důstojnost, Svobody, Rovnost, Solidarita, Práva občanů, Spravedlnost a Všeobecná ustanovení.

99 Srovnej např. výňatky z odůvodnění nařízení o Agentuře EU pro základní práva:

„Evropská unie je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování