DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

7. Shrnutí

Disertační práce si kladla za cíl zejména na úrovni systémové (ES/EU) vysvětlit, jak funguje vztah nadnárodní entity k lidským právům a objasnit proces, díky němuž se původně ekonomická Společenství začala zabývat lidskými právy. V souvislosti s tím hlavní otázka práce zněla – jak a proč se dostala oblast lidských práv do sféry zájmu Evropských společenství a kteří aktéři se o tento posun zasloužili.

Vztah Evropské unie k lidským právům je vícevrstevnatý, Unie jednak usiluje o uznání vlastní lidskoprávní odpovědnosti vůči jednotlivcům a o vypracování vlastního katalogu lidských práv, a druhak se Unie pokouší o kontrolu a regulaci chování členských států ve vztahu k osobám pod jejich jurisdikcí.

Práce vyvrací mýtus o lidských právech jako o základu evropské integrace a poukazuje na přetrvávající primární úlohu států jako ochránců lidských práv osob pod jejich jurisdikcí. Za pomoci racionalistických předpokladů dovozuje, že současný stav integrace je výsledkem snahy supranacionálních institucí o maximalizaci vlastního vlivu, v rámci níž tlačí na státy, aby se i problematika lidských práv postupně dostávala na nadnárodní úroveň. Státy sice postupně nadnárodní regulaci připouštějí, avšak hlídají si její obsah a všeobecnou pravomoc v oblasti lidských práv na ES/EU nepřevádějí. V rámci ES/EU se tak rozhoduje pouze o dílčích aspektech lidských práv, které jsou navíc spojeny především s ekonomickou činností.

Nejvýznamnější roli mezi supranacionálními institucemi práce připisuje Soudnímu dvoru, který problematiku lidských práv na agendě Evropské unie etabloval. Následně je podporován i Parlamentem a Komisí, protože supranacionální rovina společně usiluje o co nejvyšší rozšíření vlivu. Role Soudního dvora je významná díky respektu, jemuž se jeho rozhodování těší a také díky možnosti vynucení rozsudků proti státům pod hrozbou udělení finanční pokuty. Soudní dvůr sice nemá obecnou kontrolní lidskoprávní pravomoc, ale v rámci své judikatury poskytuje lidským právům ochranu. Lidská práva se totiž díky svému průřezovému „všudypřítomnému“ charakteru mohou stát předmětem sporu například i v rámci soutěžní politiky, zemědělské politiky a dalších. V rámci kvantitativního rozboru se ukázalo, jak se jednotlivci naučili využívat Soudního dvora i k ochraně základních práv, směřují na něj čím dál více podání na porušení práv a tím pomáhají etablovat problematiku lidských práv v rámci Evropské unii.

V práci se odhaluje instrumentální povaha využívání lidských práv, přičemž ochrana práv většinou nepředstavuje cíl sám o sobě, ale spíše prostředek k dosažení jiných cílů, a to zejména ekonomické podoby, zvláště pak volného pohybu čtyř svobod. V případu Evropské unie se prakticky ukazuje, že práva vznikají odvozeně od politiky a nikoliv naopak. Neexistují tedy primárně lidská práva, které se politika snaží nalézt a ochránit, ale problematika lidských práv se objevují subsidiárně spolu s politikou.

Při rozboru primárních dokumentů Unie se vyjevila značná nekonzistence používání pojmů „lidská práva“, „základní práva“ či „základní lidská práva“. Z hlediska pojetí lidských práv a jejich filosofického zakotvení a odůvodnění se instituce omezují na velmi obecná vyhlášení a deklarace o nedělitelnosti práv a jejich univerzalitě.

Klíčová slova: lidská práva, základní práva, Evropská unie, Soudní dvůr, teorie evropské integrace.

8. Summary

The main aim of the dissertation thesis was to explain on the systemic level (EC/EU) how relationship of the supranational entity to human rights functions and to clarify the process of human rights‘ gradually entering into the scope of function of originally predominantly economic Community. Consequently, the main question of the thesis reads – how and why did the European Communities begin to deal with human rights and which actors mainly influenced this shift.

Relationship of the European Union to human rights is multi-tiered, the Union seeks to have its own human rights responsibility towards individuals and to elaborate its own catalogue of human rights, as well as the Union tries to gain control of and regulate relations of states and individuals in their jurisdiction.

The thesis disproves a myth about human rights as a basis of the European integrations and points out to the lasting leading role of states in safeguarding protection of individuals in their jurisdiction. Based on rationalist assumptions the thesis proves that the present state of integration is the outcome of supranational institutions‘ effort to maximalize their influence. Institutions press member states to move the decision-making from state-level to the supranational level. States gradually admit the supranational regulation, but they safeguard its contents and retain the general human rights competence. The EC/EU level thus decides only on particular aspects of human rights which are moreover predominantly bound to economic activities.

The most important role from supranational instituions plays the Court of Justice which established the human rights agenda of the EC/EU. This agenda is then supported also by the European Parliament and the Commission, because the supranational level together cooperates in order to expand its influence. The Court of Justice’s importance lies in the respect to its jurisprudence and in its capacity to issue judgments with possibility of enforcement in case of non-compliance. The Court of Justice does not possess the general control powers of human rights protection, however, the Court protects rights in its caselaw, because a question of human rights can be raised before the Court thanks to cross-cutting character of rights thanks to which human rights problems can occur also in disputes concerning competition, agriculture or another policy. My quantitative analysis proved that individuals learned that the Court protects rights and gradually use the Court to reach fulfillment of their interests. Constantly increasing number of cases before the Court helps to entrench human rights in the European Union.

The dissertation thesis proves an instrumental character of envoking human rights in the EU agenda when protection of human rights is not meant as the aim per se, but human rights are used as an instrument in supporting other objectives, esspecially economic. The case of the European Union proves that human rights are directed by politics, not that human rights are just revealed by politics.

The EU uses inconsistently terms „human rights“, „fundamental rights“ or „fundamental human rights“. The EU limits itself to general declarations on human rights and their universality and indivisibility without any theoretical foundations.

Keywords: human rights, fundamental rights, the European Union, the Court of Justice, theory of European integration.