Masarykova univerzita fakulta sportovních studií

 

14 

 

„opravdových“  bojových  umění  (tj.  válečných)  se  nazývá  bugei  juhappan  a  zahrnuje 

osmnáct různých dovedností (např. meč, luk, taidžucu, oštěp atd.). 

V minulosti se každá rodina musela dokázat ubránit. Z toho důvodu si příslušníci 

jednotlivých  rodin  začali  shromažďovat  a  zdokonalovat  vlastní  zkušenosti  z  boje, 

následkem  čeho  vznikaly  různé  bojové  školy  (rjúha).  Opravdové  budžucu  bylo 

samostatným,  izolovaným  uměním  a  odevzdávalo  se  jenom  některým  elitním  členům 

třídy samurajů. 

Teprve po skončení válečných období v Japonsku se jednotlivé bojové zkušenosti 

začaly  formovat  do  takzvaných  cest  (do),  ve  kterých  se  bojové  techniky  přepracovaly, 

zdokonalily  a  rozšířily  o  filozoficko-spirituální  aspekty.  Přestaly  být  jenom  smrtícími 

technikami  a  začaly  se  soustřeďovat  na  jemnější  techniky  a  rozvíjení  svobody  ducha. 

Nindžucu však není budžucu a nikdy nesledovalo cestu budó. Nindžucu patří do kakuto, 

do takzvané opravdové „vědy o přežití v boji“, která se zrodila za účelem ochrany před 

nebezpečenstvím. (Ron, 1999-2016) 

 

2.5

 

Kdo vlastně byly nindžové? 

 

Nindža  se  obyčejně  zobrazuje  jako  člověk  oblečený  v  černém  oděvu,  který  při 

dosahování  svých  cílů  používá  různé  magické  a  nadpřirozené  prvky.  To  je  však  jenom 

výplod  fantazie  moderní  doby.  Většina  legend  o  nindžech  pochází  z  období  Genroku 

(1688-1704),  kdy  se  objevily  první  kresby  znázorňující  nindžy.  V  tomto  období  se  také 

začala  objevovat  první  fantastická  literární  díla,  která  nindžy  zobrazovala  jako  „super-

lidi“. 

Skutečností  je,  že  nindžové  v  Japonsku  opravdu  existovali,  avšak  větší  roli 

sehrávali  v  oblasti  získávání  informací  nebo  šíření  dezinformací  nežli  v  oblasti 

zneškodňování  nepřítele.  Jejich  podstatnou  úlohou  bylo  splynutí  s  prostředím  a 

nenápadnost.  Často  se  proto  oblékali  jako  farmáři,  protože  v  této  podobě  nevzbuzovali 

podezření  a  mohli  nepozorovaně  získávat  informace  nebo  sledovat,  zkoumat  nepřítele. 

Když například proti sobě bojovali dva nepřátelé, třetí strana na místo konfliktu vyslala 

několik mužů oblečených za farmáře, aby sledovali jejich boj a přinesli zprávy o situaci. 

To byl hlavní úkol nindžů. 

Jelikož  se  mnozí  nindžové  oblékali  za  farmáře,  jejich  přirozenou  zbraní,  která 

nevzbuzovala pozornost, byl pravděpodobně srp s řetězem (kusari-gama). V podstatě to 

byla  ideální  zbraň,  protože  byla  nenápadná  a  navíc  se  dala  jednoduše  změnit  na 

---

 

15 

 

zemědělské nářadí. Jelikož nindžové usilovali o co nejvěrohodnější splynutí s prostředím 

a snažili se nevyvolávat pozornost a podezření, určitě nepoužívali v boji vrhací hvězdice. 

Další  informace,  kterou  je  nutné  uvést  na  správnou  míru,  se  týká  používání 

zbraní.  Je  nepravděpodobné,  že  by  nindžové  používali  samurajské  meče,  jelikož  jejich 

používání  bylo  výsostným  a  nezcizitelným  právem  samurajů. Je  sice  pravda,  že někteří 

nindžové  měli  a  používali  meče,  které  si  sami  vyrobili.  Ale  předpoklad,  že  by  každý 

nindža měl u sebe standardní výbavu zbraní (šuriken a meč) a že všichni nindžové nosili 

stejné černé oblečení, je nepodložený a neopodstatněný. 

Různí  nindžové  plnili  ve  společnosti  různé  úkoly,  a  proto  taky  neměli  žádnou 

jednotnou  výbavu.  Jelikož  přetrvává  nepravdivý  mýtus,  že  nindžové  používali  jenom 

vrhací hvězdice, meče a nože a nepoužívali moderní zbraně, je taky důležité upřesnit, že 

ve  skutečnosti  používali  nejmodernější  bojové  technologie  své  doby,  experimentovali  s 

výbušninami, křesadlovými puškami a v podstatě se vším, z čeho mohli mít prospěch. 

Někteří  vůdcové  nindžů  (jonin)  byli  samurajové,  kteří  ztratili  svou  čest  (např. 

Daisuke  Togakure),  protože  prohráli  v  souboji  nebo  je  odsoudil  daimyo,  ale  odmítli 

spáchat rituální sebevraždu a raději utekli. Běžní nindžové však nepocházeli z řad šlechty. 

Byli  to  vesničané  a  farmáři,  kteří  se  naučili  bojovat  všemi  možnými  prostředky 

potřebnými pro vlastní přežití. 

Jelikož  samurajové  (lordi,  šlechtici)  byli  vázání  zásadami  bušido,  často  si 

najímali nindžy, aby místo nich udělali „špinavou práci“. Umožňovalo jim to dovědět se 

tajné  informace,  zneškodnit  nepřátele  nebo  šířit  falešné  informace  bez  toho,  aby  si 

poskvrnili  samurajskou  čest.  Jelikož  nindžové  byli  za  své  služby  štědře  zaplaceni, 

bohatství se tímto způsoben dostávalo taky do nižších vrstev společnosti. 

Najímat  si  nindžy  samozřejmě  mohli  taky  nepřátelé  samurajů.  Následkem  toho 

všichni samurajové potřebovali nindžy stejně, stejně se jich báli a stejně jimi opovrhovali. 

Dodržovala se striktní hierarchie: vysoko postavený nindža (jonin) dával příkazy středně 

postavenému nindžovi (chunin), který je dále delegoval řadovému nindžovi (genin). 

Co se tehdy stalo s  nindžy ? Dnes existují už jenom ve fantazii lidí a v akčních 

filmech.  Ale  jejich  techniky  a  učení  nadále  přetrvávají  ve  školách  bojových  umění 

nindžucu.  Každá  speciální  jednotka,  každé  komando,  každý  špionážní  agent  či 

průzkumník  plní  stejnou  funkci  a  vykonává  stejné  úkoly  jako  svého  času  nindžové. 

Změnila  se  sice  doba,  ale  podstata  zůstala  neměnná:  problematika  ochrany  osob  a 

majetku,  získávání a  přenos  informací  a  princip  zásadního  a čestného  konání jsou  stále 

aktuální. (Ashcraft, 2012) 

---