Masarykova univerzita fakulta sportovních studií
Yüklə 0,79 Mb. Pdf görüntüsü
|
19
Ať už je to víra v Boha nebo víra ve vlastní sílu, každý člověk se v tragických či osudných momentech, situacích ohrožení, strachu a beznaděje v životě obrací ke spiritualitě. Důležité je najít tu správnou rovnováhu tělesného a duchovního v životě, jelikož jenom tak vytváříme celek, jednotu a jsme v harmonii se světem i se sebou.
Spiritualita v bojových uměních
Spiritualita se v bojových uměních, bojových sportech i ostatních sportovních aktivitách projevuje různým způsobem. Bojovník, zápasník čili sportovec věří v to, co dělá, o co usiluje, a chce dosáhnout víc než jenom zvítězit nad soupeřem. Mnohé lákají různé východní filosofie, zejména Zen-budhizmus, který klade důraz především na to, aby se člověk dokázal soustředit na právě prožívaný okamžik, na to, co se děje v daném momentě jeho života. Zen-budhizmus je filosofie, cílem které je dosáhnout stavu, když se člověk neřídí svým subjektivním myšlením, ale při kterém je jeho mysl plně osvobozená od všeho. Když nelpí na žádné myšlence, na žádném předmětu, když nemyslí na soupeře a nepociťuje strach. Podle této filosofie člověka nemá usměrňovat jeho vědomí - mysl je třeba mít čistou a ničím nezatíženou. Takový stav mysli je konečným cílem Zen- budhizmu a nazývá se satori (stav osvícení, osvobození mysli) (Suzuki, 1988, 16), při kterém dochází k úplné harmonizaci těla a duše a plnému ponoření se do přítomnosti. „Zbav se odpadu, neboť odpad v tvé mysli tě odděluje od toho, na čem opravdu záleží, od přítomnosti.“ (Salva, 2006 )
Cíl bojových cest je většinou shodný s cílem filosofie Zen-u najít cestu osvícení. Bojová cesta pojímaná v tomto smyslu nemá konkrétní cíl a tím se liší od západního pojímání, ve kterém se všeobecně cesta chápe jako směřování „od jednoho bodu k druhému“. Taková cesta má svůj začátek a konec (cíl), který je pro člověka důležitý. Ve smyslu filosofie Zen-u však cílem není dojít na konec cesty, cílem je samotná cesta jako proces. Taková cesta není předem naplánována, nemá určenou délku ani tempo pokroku. Je to především cesta sebezdokonalování. Pojem sebezdokonalování je známý také v západní kultuře. Zdokonalujeme se například ve sportu, ale myslíme tím zlepšování našich dovedností, schopností, dosažených výsledků nebo zlepšování kondice. Ve filosofii Zenu to však znamená
20
pochopení iluze ega a její rozpuštění. Boj je v zenových bojových cestách vždy bojem se sebou samým, bojem s vlastním egem.
Cílem Zen-budhizmu je navození takového uvolněného stavu mysli, ve kterém je mysl neustále připravena reagovat: z mysli se tak stává „ne-mysl“. Tenhle stav vyžaduje úplné ponoření se do přítomnosti. V souvislosti s bojem se totiž nedá předem naplánovat, co se bude dít, a proto je moc důležité být otevřený vůči tomu, co se děje v přítomném okamžiku. Bojové cesty přinášejí bojovníkům svobodu mysli. Postupné dosahování svobody mysli prostřednictvím pravidelných tréninků ovlivňuje celkové prožívání člověka i v rámci jeho každodenního života. Díky této schopnosti nebo mentalitě se člověk stane otevřenějším vůči všemu, co přichází. Naučí se přistupovat k novému a neočekávanému kreativně, bez předsudků, emocí a očekávání. Život se tím stane smysluplnějším, naučíme se radovat z toho, co je tady právě v tomto okamžiku a osvobodí nás to od obav z toho, co by se mohlo stát, nebo co se ode mne očekává v budoucnosti. Uplatňování těchto principů spirituality má obrovský vliv na psychický stav člověka v jeho každodenním životě. Není toho však možné dosáhnout ze dne na den. Každý, kdo se teprve začal zabývat bojovými cestami, se nejdříve soustřeďuje zejména na správné provedení technik, na to, aby soupeře zdolal nebo se mu ubránil. Je zaměřen více sám na sebe ve smyslu tělesném i spirituálním. Postupem času a po delší době trénování bojového umění však nastává transformace hodnot a postojů. Celkové prožívání přítomnosti a momentálního dění si vyžaduje celoživotní cvičení a soustavné opakování.
Křesťanství a bojová umění se na první pohled mohou jevit jako neslučitelné kvůli svým základním principům. Základním principem křesťanství je totiž Bůh jako stvořitel (Gen. 1:1-2) a základní filosofií bojového umění je východní filosofie, v případě nindžucu princip, že vše, co děláme, nebo co se děje kolem nás, je samotný Bůh. Specifickou pozici v rámci bojových umění má v tomto ohledu aikido. Zakladatel bojového japonského umění aikido Ueshiba Morihei se pokládá za největšího mistra bojových umění všech dob. Byl to výsostně spirituální člověk, který se často zamýšlel nad nesmyslností cesty spočívající ve vítězství nad jinými. Proto má
21
aikido mezi bojovými uměními jedinečnou pozici a filosofii. Úlohou bojovníka není soupeře porazit, ale dostat se s ním prostřednictvím společného pohybu do harmonie, kterou O’Sensei zastřešil láskou. Aikido je harmonií se samým sebou i s jinými. Je to jediné bojové umění, jehož cílem není zničení protivníka. Dokonce i jeho techniky jsou vypracovány takovým způsobem, aby protivníka chránily před důsledky vlastního útoku. Útočník zdolává sám sebe a uvědomí si nesmyslnost vlastního konání. Proto se toto bojové umění také nazývá „uměním nekladení odporu“. Abychom lépe porozuměli blízkému vztahu křesťanství a bojového umění aikido (i přesto, že je odděluje několik století a propastné kulturní rozdíly), chtěl bych připomenout několik základních tezí. Jedním z jejích společných prvků je láska. Ježíš Kristus kázal milovat své nepřítele. Ueshiba Morihei také zdůrazňoval, abychom k nepřátelům necítili nenávist dokonce ani v situacích, kdy nám usilují o život. Zdůrazňoval, že láska nebojuje, neboť láska nemá nepřátele. V obou tezích se skrývá obrovská morální síla. Většina lidí odpovídá na násilí násilím, přičemž by se mnohým konfliktům dalo zabránit, kdybychom trochu ubrali z vlastní hrdosti, zkrotili vlastní ego. Aikido je nesoutěžní sport. Neorganizují se v něm žádné soutěže, neboť v souladu s filozofií mistra soutěž povzbuzuje chuť vítězit a podporuje egoizmus, který pak často rodí agresivitu. A to je v protikladu s jeho učením. Opodstatněná je však otázka, zda je v souvislosti s bojovými uměními možné vůbec hovořit lásce a harmonii, vždyť Ježíš před dvěma tisíci lety řekl, že kdo mečem bojuje, ten mečem taky zemře… Každému rozumnému člověku na světě je jasné, že válka a zabíjení je hrozná, nelidská věc. Myslím, že Ueshibu Moriheia nenazývají Velikým Mistrem náhodou, jelikož právě jemu se podařilo překonat zdánlivé protiřečení mezi bojovým uměním a láskou a dosáhnout tak vysokou úroveň lidského bytí a morálky, k jaké se mnozí lidé hlásící se ke křesťanství ani nepřibližují. Aikido tedy není náboženství, ale univerzální bojové umění, kterým se může zabývat každý bez rozdílu víry. Posilňuje ducha, duši a učí disciplíně. Podle jeho zakladatele neexistuje žádná jiná forma tělesného pohybu, která by byla tak blízká křesťanství a umožňovala by tělesný a duševně-duchovní rozvoj bez toho, aby byla nábožensky podmíněná. Pomáhá zbavit se nahromaděného napětí mírumilovným způsobem, etiketa během tréninků učí cvičence vzájemné úctě a slušnému chování ve společnosti a vede k vytrvalé a poctivé práci. V dodžo se nebojuje, ale nacvičují se situační úlohy, během kterých se uplatňuje křesťanský princip „chovejte se k jiným tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám“. (László, 2015)
Yüklə 0,79 Mb. Dostları ilə paylaş:
|