Masarykova univerzita fakulta sportovních studií
Yüklə 0,79 Mb. Pdf görüntüsü
|
6
ÚVOD
Bojovým uměním a bojovým sportům se věnuji už od svých patnácti let. Zkoušel jsem různé disciplíny jako např. muay-thai, kickbox, BJJ i MMA. Určitou dobu jsem se věnoval také zápasení, ale postupem času jsem si začal uvědomovat, že kromě techniky a pohybu hledám cosi navíc – chtěl jsem se vydat po cestě vlastního spirituálního rozvoje. Rozhodl jsem se proto najít si také bojové umění, které by mne obohacovalo také ze spirituálního hlediska. Začal jsem se věnovat bojovému umění nindžucu, což bylo částečně projevem realizace snu malého chlapce stát se nindžou, být neviditelným a ovládat živly, ale především projevem mé snahy vydat se cestou sebepoznávání a duchovního rozvoje. Začal jsem trénovat v Hachiman Dojo pod vedením Ladislava Fajtla a dnes, po několika letech mohu zkonstatovat, že jsem v tomto bojovém umění našel to, co jsem hledal. Zpočátku jsem se samozřejmě zaměřoval především na techniky a snažil se co nejrychleji zlepšovat, ale časem jsem se začal intenzivněji věnovat také spirituální stránce tohoto bojového umění a jeho principy jsem začal stéle uvědoměleji uplatňovat ve svém každodenním životě. Problematiku spirituality v bojových uměních jsem si proto vybral také za téma své bakalářské práce. Hlavním cílem mé bakalářské práce bylo zkoumat spiritualitu v bojovém umění nindžucu. V rámci teoretického ukotvení problematiky jsem na základě studia relevantní literatury a dalších dostupných zdrojů vypracoval stručný přehled historického vývoje nejznámějších bojových umění z hlediska jejích spirituálních aspektů. Teoretické aspekty a východiska této problematiky jsem zahrnul do prvních tří kapitol práce, ve kterých uvádím stručný přehled vzniku, vývoje a společensko-historických funkcí vybraných bojových umění. V samostatné kapitole se věnuji otázkám spirituality, jejího vztahu k náboženství a uvádím také několik příkladů ze života známých sportovců, jejichž kritická životní zkušenost mě nasměrovala ke spiritualitě. V praktické části práce jsem provedl dotazníkový průzkum zaměřený především na zkoumání motivace a postojů milovníků bojových umění z hlediska významu bojového umění nindžucu v jejich životech a vnímaní jeho spirituálního aspektu. Zajímalo mne, do jaké míry v jejich motivaci a praktické činnosti převládá zájem o zvládnutí obranných technik bojového umění a do jaké míry se zajímají také o spirituální aspekty. Výsledky dotazníkového průzkumu jsem statisticky zpracoval, vyhodnotil a shrnul v závěrečné části bakalářské práce.
7
1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA
Bojová umění v Japonsku
Japonsko se považuje za kolébku mnoha bojových umění a bojových sportů. Samurajové se cvičili v různých technikách (uměních) boje se zbraní a také beze zbraně. Bez ohledu na to, zda to byl boj s mečem (kendžucu), bez zbraně (tajdžucu, judžucu) nebo s lukem (kyudžucu), bojové techniky se po dlouhých obdobích bojů v Japonsku a zejména v důsledku pronikání západní kultury musely „zjemnit“, aby nebyly vražedné. Zakázalo se nošení meče a souboje na život a na smrt, a proto tato umění začala postupně ztrácet svůj význam. Musela se přizpůsobit novým podmínkám, a tak se z bojových technik, jejichž cílem bylo zejména zabíjení, stala spirituální životní cesta: z -džucu (technika, metoda...) se stala -do (cesta). Namísto vyhledávání příležitostí k soubojům s ostatními školami se bojové školy začaly soustřeďovat především na zdokonalování samotných bojovníků a na jejich hledání životní cesty prostřednictvím zvládnutí nácviku jednotlivých technik. Nindžucu se bojovým uměním stalo mnohem později. Původně sloužilo hlavně jako návod pro přežití v boji a také mimo boj (např. prostřednictvím splnění určitého úkolu nebo získání informací o nepříteli), ačkoli to někdy mohlo obnášet ztrátu cti, jelikož tyto úkoly byly pro samuraje nepřijatelné, ba přímo vyloučené.
Nindžové z Iga a Koga
Nejstarší zachované dokumenty o nindžucu pocházejí z období Sengoku (15. století). Žoldnéři a špióni z provincií Iga a Koga byli mimořádně známí. Tyto provincie, ve kterých se nindžové zdokonalovali ve svém umění, se nacházely v odlehlých horských oblastech izolovaných od světa. Nindžové se živili zejména zemědělstvím a byli vyhledáváni jako výborní bylinkáři a léčitelé, ale vyznali se také ve výrobě výbušnin. Dokázali si vyrobit různé nástroje, které pak používali jako zbraně. V roce 1600 nindžové pocházející z těchto oblastí zachránili panovníka Tokugawu před vražedným útokem rivalských nindžů tak, že naplnili figurínu výbušninou, při útoku ji odpálili a tak zneškodnili útočícího nepřítele. Tokugawa jim byl za svůj život zavázán, a když se stal šógunem, začal si z nindžů budovat svou elitní jednotku. Díky ní zvítězil také v bitvě proti povstalcům, kteří se zabarikádovali na hradě v Osace.
8
Po porážce povstalců nastalo v Japonsku dlouhé období míru (tzv. éra Tokugawa), kdy si panovník nindžy najímal jako svou osobní stráž. Ve sjednoceném Japonsku zavládl mír a nindžové se stali veleváženými služebníky na hradě, ačkoli nadále sloužili jako špehové, doručovatelé tajných zpráv a zejména jako osobní stráž Tokugawu. Původní nindžové časem zestárli a mezi mladými lidmi se už nenašlo tolik zájemců, kteří by se této činnosti chtěli věnovat. Proto začala tradice nindžů pomalu upadat. Některé jejich techniky a metody boje, které většinou vycházejí z čínské vojenské filosofie, se zachovaly v knize Bansenshukai (1676). Legendy o hrdinech a odvážných bojovnících nindžucu se staly součástí japonského folklóru. (Sensei, 1985)
Historická a novodobá bojová umění kobudó a šinbudó
která se rozvíjela před obdobím Meiji (1868). V mnohých kobudó se trénuje s dřevěnými a železnými zbraněmi s čepelí a také bez čepele. Důraz se klade na metodu tréninku, při kterém cvičenec pozná skutečnou hodnotu života a uvědomí si, jak křehká je hranice mezi životem a smrtí. Prostřednictvím tréninku se cvičenci naučí rozlišovat zbraně, které „život berou“ a zbraně, které „život dávají“. Při nácviku boje se zbraní se zdůrazňuje význam mentální síly a správné používání zbraně. Techniky kobudó se před jejich písemným zaznamenáním tradovaly pouze ústním podáním z generace na generaci. Proto je těžké zjistit, kdy a kde se opravdu začaly používat. Navíc je mohli nacvičovat jenom určité osoby, které obvykle trénovaly v tajnosti. Předpokládá se, že prameny těchto technik sahají až do feudálního Japonska, starověké Číny a Filipín. Šinbudó (gendai budó) znamená bojová umění, která se rozvíjela v období Meiji (1866-1869). Tradiční školy (rjúha) obvykle vyučovaly různé techniky boje (beze zbraně i se zbraní) a vojenskou taktiku. Moderní školy jsou většinou relativně úzce zaměřené, a to jednak z důvodu absentující potřeby vyučovat postupy typické pro vojenská tažení, ale také kvůli postupné transformaci těchto technik na sportovní disciplíny. Do šinbudó se v současnosti zařazují oblíbená japonská bojová umění jako například aikido, džudo, kendo, iaido nebo karatedo.
všechna prošla určitou transformací. V současném světě, který je už poměrně vzdálený původní realitě bojových umění, už není možné zachovat původní tradici beze změny. Proto byla některá korjú inovována takým způsobem, aby více vyhovovala současným Yüklə 0,79 Mb. Dostları ilə paylaş:
|