Mendelova univerzita V Brně Institut celoživotního vzdělávání
Yüklə 0,58 Mb. Pdf görüntüsü
|
25
a skomírání, způsobené fyzickými příčinami, ale i emocionálním rozrušením. Dospíva- jící dcera pana Duka trpěla problémy s jídlem, vyhublostí, amenoreou, hypotermií, opa- kovanými záchvaty, měla mdloby, odmítla léky i navrhovaný léčebný postup a zemřela. Další věrohodně popsané případy mentální anorexie se objevily až za asi 200 let ve 2. pol. 19. stol. Ve svém pojednání o ženských chorobách, rozlišuje v roce 1840 Fleury Imbert, francouzský fyziolog a frenolog, kromě bulimie ještě dva druhy anorexie: gast- rickou anorexii a nervovou anorexii. První typ anorexie je především poruchou zažívá- ní, zatímco u druhého typu, nervové anorexie, pacienti odmítají jíst, protože mozek ne- vyvolává signál chuti k jídlu. O prvenství při vytvoření pojmu anorexia nervosa se dělí britský lékař William Withey Gull a Ernest-Charles Laségue. Roku 1873 Laségue uve- řejnil článek o „anorexie hystérique“. Ve stejném roce přednesl William Gull přednášku na téma ,,anorexia hysterica“, která byla o rok později publikována pod názvem Anorexia nervosa. Oba lékaři měli zkušenosti s léčbou anorexie a shodli se, že nemoc postihuje převážně mladé ženy. Až ve 40. letech 20. století bylo pomocí psychoanalýzy a psychosomatické medicíny dokázáno, že jde o duševní chorobu. Roku 1944 Ludwig Binswanger nevědomky bravurně popsal mentální bulimii. „Bezpochyby nejlépe popsa-
1979 britský lékař Gerald Rusell uvádí pojem bulimia nervosa, kdy udává, že choroba postihuje většinou ženy, a že jde o neovladatelné nutkání se přejíst s následným zvrace- ním či užitím pročišťovacích prostředků . V
souvislosti s bulimií Krch (1999, str. 29) sděluje: „Podobně jako termín anorexie, má i pojem bulimie vlastní rozsáhlou historii. Podle Plutarcha pojem bolimos označoval zlého démona a původně měl znamenat velký hlad. Později filologové však tvrdí, že výraz pochází z řeckých slov bous (vůl) a limos (hlad), popisuje tak velký hlad, při kterém by člověk dokázal sníst celého vola.“ Různé významy pojmu bulimie přetrvaly z dob antiky až do začátku moderní doby. V osmnáctém století rozlišovali až sedm druhů bulimie. Čtyři z nich byly symptomatic- ké a byly provázeny příznaky (průjem, křeče). Primární idiopatická bulimie byla rozdě- lována do tří kategorií: bulimia hellonum (nadměrný hlad), bulimia syncopalis (omdlé- vání z hladu) a bulimia emetica (přejídání se zvracením). V roce 1979 britský psychiatr Gerald Russell poprvé použil termín bulimia nervosa, označující silné a neovladatelné nutkání se přejídat ve spojení s chorobným strachem z tloušťky. Dodnes však přetrváva- 26
jí spory o tom, zda je mentální bulimie skutečnou samostatnou klinickou diagnózou (Krch, 1999). Některé důležité milníky z historie v souvislosti s PPP jsou shrnuty v Přehledu udá- lostí souvisejících s PPP (Příloha 1).
27
7 PŘEHLED A CHARAKTERISTIKA PORUCH PŘÍJMU POTRAVY Poruchy příjmu potravy jsou definovány jako abnormální stravovací návyky, které po- škozují zdraví nedostatečným příjmem jídla, nebo naopak jeho přemírou. PPP způsobují psychickou labilitu, emocionální strádání pacienta, problémy se socializací a kontrolou chování a mají významný vliv na tělesné zdraví (metabolické poruchy, podvýživa, zvý- šená zátěž pro organismus, vyčerpání, smrt) i duševní zdraví (deprese, sebepoškozová- ní, sklony k sebevraždě). Společné všem poruchám příjmu potravy a výživy je změna původní vrozené schopnosti regulace příjmu potravy, která se řídí podle potřeby ener- gie, výživové skladby jídla a chuťových potřeb jedince. Ačkoli následky PPP jsou patr- né především na těle, jedná se o psychická onemocnění (Krch, Marádová, 2003; Pape- žová, 2000; Novák, 2010). PPP jsou jedním z nejčastějších, a pro svůj chronický průběh, závažné somatické, psychické a sociální důsledky, i jedním z nejzávažnějších onemocnění postihující pře- devším dospívající dívky a mladé ženy (Krch, 1999). K výskytu PPP u mužů podává Novák (2010, s. 43-44) následující informace, přičemž shrnuje poznatky i jiných autorů, z jejichž prací vycházel. Výskyt poruch příjmu potravy u mužů je zhruba desetkrát niž- ší. Skutečnou prevalenci onemocnění u mužů lze zjistit velmi těžko, jelikož se vyhýbají léčbě ze strachu před společenskou stigmatizací společnosti. Stydí se, že mají problémy jako ženy. Dokonce i lékaři byli v minulosti zatíženi předsudky a odmítali u mužů po- ruchy příjmu potravy diagnostikovat. Predisponujícím faktorem ve vzniku poruch pří- jmu potravy je aktivní provozování sportů, při nichž záleží na tělesné váze (např. atleti- ka, jezdectví, zápas, …). Na rozdíl od žen však poruchy příjmu potravy u mužů propu- kají častěji při pokusu o regulaci skutečné nadváhy, tedy ne na základě poruchy body image.
Vágnerová (1999, s. 230) hovoří o PPP jako o patologické změně postoje k vlastnímu tělu, která je provázena neadekvátním hodnocením tělesných proporcí a hmotnosti a domnívá se, že víceméně snad neexistuje ve společnosti člověk, který by nehodnotil své tělo. Je však důležité, aby vnímání sebe samotného bylo objektivní a odpovídající skutečnosti, což v rámci PPP není možné. Posedlost štíhlostí, která je klíčovým rysem poruch příjmu potravy, je koncentro- vaná v kulturách s nadbytkem potravy. PPP se neobjevují ve všech kulturách a dobách.
Yüklə 0,58 Mb. Dostları ilə paylaş:
|