Mendelova univerzita V Brně Institut celoživotního vzdělávání

 

18 

 

Lidé  tápou,  potřebují  pro  stanovení  své  váhy  nějaký  opěrný  bod,  a tím  se 

v současné době stal BMI. 

4.5.1 BMI 

BMI  (body  mass  index,  česky  index  tělesné  hmotnosti)  vytvořil  v letech  1830–1850 

belgický vzdělanec Adolphe Quetelet, proto se užívá i označení Queteletův vzorec.  

BMI je uznáván i Světovou zdravotnickou organizací (WHO), v současné době ho 

s velkou oblibou používají praktičtí lékaři, dietologové a obezitologové celého světa. Je 

založen na porovnávání tělesné výšky a hmotnosti člověka. Toto číslo však pouze dává 

rychlou informaci o poměru výšky a váhy, kde nezáleží na ostatních faktorech jako je 

například věk. Hodnota BMI je dána hmotností v kilogramech, která se vydělí druhou 

mocninou výšky v metrech (Svačina, Bretšnajdrová, 2008). 

 

               BMI = hmotnost (kg) / výška

2

 (m)  

 

Výsledná hodnota určuje zařazení  do rizikové skupiny. Vypočítaná hodnota BMI 

pak  napovídá,  zda  se  jedná  o hmotnost  v normě,  nadváhu,  obezitu,  či  podváhu.  BMI 

nižší  než  18,5  (u  žen17,5)  je  považován  za  rizikovou  podváhu  -  nemoc  (Papežová, 

2010).  

 

Tabulka 1 Hodnoty BMI    

BMI 

Váhová kategorie 

Zdravotní rizika 

pod 18,5 

podváha 

nebezpečí anorexie 

18,5 - 24,9 

normální rozmezí 

minimální 

25  - 29,9 

nadváha 

středně vysoká 

30  - 39,9 

obezita 

vysoká 

40 a více 

těžká obezita 

velmi vysoká 

Zdroj: Pavelková (2016) 

 

 

---

 

19 

 

 

 

Obr.  3 BMI (znázornění postav od podváhy po obezitu). Zdroj: Pavelková (2016) 

  

Ve  skutečnosti  však  BMI  nezohledňuje  vybudovanou  svalovou  hmotu,  množství 

tělesného  tuku  či  strukturu  kostí  a v konečném  výsledku podle  BMI  kilogram  svalů 

znamená totéž jako kilogram  tuků. Zjednodušeně řečeno při  výpočtu  BMI nezáleží  na 

tom, zda má člověk tělo plné tuku nebo svalnaté.  Lidé, kteří si  svalstvo  cíleně budují 

nebo mají od přírody sklon ke svalnatosti, mají vyšší BMI, než by měli mít podle tabu-

lek. Proto se doporučuje spíše měření na bioimpedančním přístroji

1

, který bere v potaz 

svaly, tuky, vodu, viscerální tuk apod. (Špindlerová, 2016, s. 34). 

 

                                                 

1

 Bioimpedanční analýza: Tato metoda je založena na rozdílném odporu tukové tkáně a svalstva při prů-

chodu  elektrického  proudu.  Pro  měření  je  využíván  střídavý  proud  o nízké  intenzitě  400  až  800  µA 

a frekvenci 1 až 1000 kHz. Metoda BIA je pro vyšetřovaného i vyšetřujícího nenáročná. Avšak přesnost 

měření závisí zejména na adekvátní hydrataci organismu a uspořádání elektrod (Špindlerová, 2016,s.11). 

 

---

 

20 

 

    

 

Obr.  4 Názorné srovnání BMI při stejné hmotnosti. Zdroj: Pavelková (2016) 

 

4.5.2 Somatotyp 

Existují  různá  těla  různých  velikostí  a proporcí.  Každý  má  jiné  tělo  a pohybuje  se 

v určitém geneticky daném hmotnostním pásu. Pokud se jeho hmotnost opravdu nachází 

v jeho  rámci  (v  pásu  širokém  asi  2,5  až  5  kg)  je  to  naprosto  přirozené  a tělo  funguje 

zdravě a efektivně. Obecně lze říct, že všichni máme přirozenou tělesnou hmotnost, kte-

rou si naše tělo definuje samo. Tělo disponuje celou řadou mechanizmů, které zajišťují 

udržení tělesné hmotnosti, což je hlavní příčinou toho, proč nemůže dieta dlouhodobě 

fungovat. Díky těmto mechanizmům interpretuje tělo omezení příjmu potravy jako stav 

nouze a spustí procesy, které mají tělesnou hmotnost udržet (Hall, Cohn, 2003).  

Pavlík (1999) podává informace o somatotypu.     V  antice  se postavy podle Hi-

ppokrata  rozlišovaly na dva typy, a to: habitus phthisicus, což bylo štíhlé a vysoké tělo 

a habitus  apoplecticus  neboli  krátké  a silné  tělo.  Toto    dělení  se  už  dnes  nepoužívá. 

Existuje

 

velké  množství  jiných  typologií,  avšak  nejpoužívanější  je  dělení  somatotypu 

dle Heathové a Cartera, kteří  dopracovali původní  typologii  podle Sheldona. Rozlišují 

se tři základní typy postav: endomorfní, mezomorfní, ektomorfní. Jednotlivé somatoty-

py se u každého jedince do určité míry vzájemně kombinují a jejich rozložení lze určit 

z tzv. somatogramu. 

---

 

21 

 

Postava ektomorfní je štíhlá a působí až křehce. Typickým představitelem je osoba 

s vyšší  postavou,  která  má  dlouhé  a tenké  končetiny  a minimum  podkožního  tuku,  za 

což  může  rychlý  metabolismus.  Ve  vytrvalostních  sportech  nemá  konkurenci,  ale  pro 

silové sporty a posilování se nehodí. Ektomorf by měl o sebe a své zdraví pečovat nej-

více ze všech typů. 

Postava mezomorfní je od přírody atletická či svalnatá, je vhodná pro silové spor-

ty. Člověk tohoto typu nemusí ani příliš sportovat a přesto disponuje svalovou hmotou 

a svaly jsou vyrýsované. Působí štíhle, ale horní polovina těla je širší a vypracovanější. 

Postava endomorfní se pozná podle toho, že jedinci tohoto typu nebývají příliš vy-

socí, ale jsou zavalití a podsadití. Nemusí působit tlustě, ale snadno nabírají tuk, zejmé-

na pokud si nehlídají stravování. Mají vyšší procento tuku, ale také značný objem sva-

lové  hmoty.  Znakem  je  rovněž  pomalejší  metabolismus.  Často  se  jedná  například 

o středně  vysoké  muže  s širokými  rameny  a hrudníkem,  kteří  mají  kratší  ruce  a nohy 

(Pavlík, 1999). 

 

---