37
k nerespektování správných stravovacích návyků. V takové situaci pak stačí nějaká ne-
vhodná poznámka týkající se postavy, tvaru těla a problém zvaný PPP je nastartován.
Z hlediska PPP je nejkritičtější právě věk dospívání, kdy probíhají velké tělesné
změny i velké změny v myšlení. Především s příchodem puberty, kdy děti přestávají být
tolik závislé na rodině a ve větší míře jsou konfrontovány s širším kulturním prostředím
se otevírá cesta k nejistotě a pochybnostem o vlastním vzhledu. Dívka se dostává do
pozice rivalky vůči ostatním ženám. Chce vyjít vstříc požadavkům společnosti (Hall,
Cohn, 2003).
Ve školách se PPP týkají převážně dívek, které častěji než hoši přemýšlejí
o tom, zda je jejich váha v normě, zda by neměly něco vyřadit ze svého stravovacího
schématu, či zda by měly zařadit tu či onu v reklamě doporučovanou dietní novinku.
„Mezi skupiny dospívajících, které jsou nejvíce ohroženy poruchami příjmu potravy,
patří baletky, modelky, gymnastky a tanečnice, ale i jiné dívky, které aktivně sportova-
ly“ (Krch, Richterová, 1998, s. 28). I u hochů se problémy s příjmem potravy často vy-
skytují mezi sportovci, kteří potřebují mít velmi nízkou váhu (např. skokani na lyžích,
žokeji, krasobruslaři nebo gymnasté) a většinou si jich všimne trenér, až když si uvě-
domí, že u jeho svěřenců dochází k poklesu formy z vysílení.
Mentální anorexie a mentální bulimie jsou u středoškolské mládeže dosti častý
problém, není to však problém jediný, s nímž se můžeme setkat. Existují další PPP, je-
jichž startovním impulsem bývá touha po dokonalém těle.
V prostředí středních škol se tak můžeme setkat s bigorexií, i když ve srovnání
s mentální anorexií a bulimií zatím není příliš často zmiňována. V České republice do-
sud nebyl prováděn žádný cílený výzkum/průzkum, takže zatím nelze přesně stanovit,
jaké procento postižených bigorexií se vyskytuje v populaci. Jsou známy případy rozší-
ření mezi hochy ve sportovních třídách, oddílech, klubech zaměřených na silové sporty
nebo u začínajících kulturistů, kde se vyžaduje velká svalová hmota. Často se jedná
o chlapce, kteří se od nejútlejšího dětství připravovali na budoucí kariéru hokejistů, fot-
balistů apod. Když se v období dokončování růstu ukáže, že ne všichni splňují výškové
a váhové požadavky sportovních klubů, začínají chlapci s dalším a dalším posilováním,
aby posílili své šance při výběrech, kdy národní reprezentační kluby nakupují nové
mladé talentované hráče pro budoucí profesionální kariéru. Chlapci toužící po vypraco-
vaném svalnatém těle každý den několik hodin cvičí v posilovně, vymýšlejí absurdní
kombinace jídel, aby do sebe dostali co nejvíce bílkovin, konzumují např. maso a tučné
sýry nebo tvaroh s rozmíchanými syrovými žloutky a k tomu užívají steroidy a doplňky
38
s karnitinem, aby se jim rychle spalovaly tuky a co nejvíce se tvarovaly svaly. Jakmile
dosáhnou prvních výsledků, začnou si užívat obdivných hodnocení svých svalů, stávají
se posedlými vlastním vzhledem a postupně (stejně jako lidé trpící jinými PPP) se za-
čnou dostávat do společenské izolace. S přáteli se stýkají pouze ve chvílích, kdy se
chtějí pochlubit svými dalšími „úspěchy” ve tvarování a zvětšování objemu svalů. Mla-
dí bigorektici si vzájemně vyměňují zkušenosti o tréninku, léčbě zranění, nebo
o možnostech výhodného nákupu anabolických steroidů, jejichž dlouhodobá aplika-
ce však v nadměrných dávkách bez konzultace s lékařem podstatně zvyšuje riziko po-
škození zdraví. Léčba není jednoduchá. Včasná diagnostika poruchy a odborný lékařský
zásah mohou bigorektikům doslova zachránit život. Aby se postižený jedinec nemoci
zbavil natrvalo, je třeba komplexní psychoterapie. Stejně jako anorektičky se zhlížejí
v na kost vyhublých modelkách, bigorektici se chtějí co nejvíce podobat přesvalnatělým
borcům ze svých oblíbených akčních filmů jako jsou např. Arnold Schwarzenegger, Je-
an-Claude van Damme apod. (Kulhánek, 2014).
Mezi středoškolačkami byly zjištěny případy drunkorexie, i když s ohledem na
věk by ještě neměly mít přístup k alkoholu. „Problémy s jídlem se často objevují
v souvislosti s nadměrným pitím alkoholu, protože alkohol oslabuje odhodlání kontrolo-
vat se v jídle, a navíc je i součástí různých diet. Mnoho mých pacientek začalo pít, pro-
tože pak neměly chuť k jídlu, a proto, že alkohol také snižoval jejich strach z tloušťky.
V kombinaci se sníženým příjmem potravy je alkohol dvojnásob nebezpečný, protože
tělu dodává v koncentrované podobě to, co potřebuje, a sice energii. Zejména
u mladých dívek se může velmi snadno vytvořit závislost na alkoholu.“ K dispozici je
informace jedné z postižených: „Naštěstí jsem zjistila, že když se napiju alkoholu, ne-
mám hlad a nemusím nic jíst, protože na jídlo nemám ani pomyšlení. Takže místo jídla
jsem pila tvrdý alkohol. Denně jsem bez sebemenších problémů vypila litr vodky“
(Krch, Richterová, 1998, s. 31–32).
39
9 MOŽNOSTI LÉČBY PORUCH PŘÍJMU POTRAVY A PREVEN-
CE
9.1 Léčba poruch příjmu potravy
Vzhledem k tomu, že u jednotlivců není známa přesná příčina propuknutí PPP, nelze
naordinovat ani žádnou zaručeně účinnou univerzální léčbu.
Odborníci se shodují v tom, že ačkoli následky PPP jsou patrné především na těle, jedná
se o psychická onemocnění. Léčba může trvat i řadu let, ne vždy je úspěšná, dochází
k recidivám. Při delším trvání nemoci bývají poškození nezvratná a občas končí před-
časnou smrtí postižené osoby. Nejdůležitější roli při léčbě hraje včasnost řešení problé-
mů, ale hlavně sám
postižený musí chtít podstoupit léčbu. Většina nemocných
s poruchami příjmu potravy však svou nemoc před okolím tají a k lékaři nikdy nepřijde.
Nemocní se mohou léčit ambulantně, mohou docházet do denního stacionáře, či
mohou být hospitalizováni. Při léčbě se často využívají individuální psychoterapie, ro-
dinná terapie, skupinová terapie, farmakoterapie a v některých případech i arteterapie či
aromaterapie. V léčbě převládá kognitivně-behaviorální terapie, interpersonální terapie
a terapie psychodynamická (Krch, 1999).
Na počátku léčby je vhodné nemocné i jejich blízké informovat o důsledcích ne-
dostatečné výživy. Průvodní jevy onemocnění totiž často nechápou nebo je mylně po-
važují za projev nějaké duševní abnormality, protože jsou jen logickými projevy strádá-
ní těla. Jak bulimie, tak mentální anorexie jsou však dlouhodobá onemocnění, která zá-
važným způsobem ovlivňují osobní i sociální život nemocného, proto neexistuje žádné
jednoduché a bezbolestné léčení. První krok musí udělat sám nemocný. Musí se roz-
hodnout, zda se chce léčit. Nemocný si postupně zvyká na situaci, že sice nic nepomáhá
okamžitě a nevyřeší celý jeho problém, ale přesto může něco smysluplného a účinného
udělat. Terapeut nabízí určitá dílčí řešení, jež vyplývají z konkrétní situace a směřují
k vytvoření vhodných návyků.
K léčbě je nutná vzájemná důvěra pacienta a terapeuta.
Terapeut by měl „vydržet“ určitou míru manipulace a vědět, že mnoho věcí je třeba
probírat opakovaně. Pacientka by zase měla „vydržet“ pocit, že ji někdy terapeut nechá-
pe a že ji nutí do věcí, které ona dělat nechce. Laskavý, pevný, nedramatický
a neautoritativní přístup je většinou nejvýhodnější strategií, jak přivést nemocného
Dostları ilə paylaş: |