25
a skomírání, způsobené fyzickými příčinami, ale i emocionálním rozrušením. Dospíva-
jící dcera pana Duka trpěla problémy s jídlem, vyhublostí, amenoreou, hypotermií, opa-
kovanými záchvaty, měla mdloby, odmítla léky i navrhovaný léčebný postup a zemřela.
Další věrohodně popsané případy mentální anorexie se objevily až za asi 200 let ve 2.
pol. 19. stol. Ve svém pojednání o ženských chorobách, rozlišuje v roce 1840 Fleury
Imbert, francouzský fyziolog a frenolog, kromě bulimie ještě dva druhy anorexie: gast-
rickou anorexii a nervovou anorexii. První typ anorexie je především poruchou zažívá-
ní, zatímco u druhého typu, nervové anorexie, pacienti odmítají jíst, protože mozek ne-
vyvolává signál chuti k jídlu. O prvenství při vytvoření pojmu anorexia nervosa se dělí
britský lékař William Withey Gull a Ernest-Charles Laségue. Roku 1873 Laségue uve-
řejnil článek o „anorexie hystérique“. Ve stejném roce přednesl William Gull přednášku
na téma ,,anorexia hysterica“, která byla o rok později publikována pod názvem
Anorexia nervosa. Oba lékaři měli zkušenosti s léčbou anorexie a shodli se, že nemoc
postihuje převážně mladé ženy. Až ve 40. letech 20. století bylo pomocí psychoanalýzy
a psychosomatické medicíny dokázáno, že jde o duševní chorobu. Roku 1944 Ludwig
Binswanger nevědomky bravurně popsal mentální bulimii. „Bezpochyby nejlépe popsa-
nou kasuistiku (přestože případ byl chybně diagnostikován jako schizofrenie) publikoval
v roce 1944 švýcarský psychiatr Ludwig Binswanger. Je to působivý příběh Ellen Wes-
tové, jejího neúnavného zápasu se štíhlostí a boje s bulimií, která ji dovedla až
k násilnému zvracení a extrémnímu nadužívání laxativ“ (Krch a kol., 2005). V roce
1979 britský lékař Gerald Rusell uvádí pojem bulimia nervosa, kdy udává, že choroba
postihuje většinou ženy, a že jde o neovladatelné nutkání se přejíst s následným zvrace-
ním či užitím pročišťovacích prostředků
.
V
souvislosti s bulimií Krch (1999, str. 29)
sděluje: „Podobně jako termín anorexie, má i pojem bulimie vlastní rozsáhlou historii.
Podle Plutarcha pojem bolimos označoval zlého démona a původně měl znamenat velký
hlad. Později filologové však tvrdí, že výraz pochází z řeckých slov bous (vůl) a limos
(hlad), popisuje tak velký hlad, při kterém by člověk dokázal sníst celého vola.“ Různé
významy pojmu bulimie přetrvaly z dob antiky až do začátku moderní doby.
V osmnáctém století rozlišovali až sedm druhů bulimie. Čtyři z nich byly symptomatic-
ké a byly provázeny příznaky (průjem, křeče). Primární idiopatická bulimie byla rozdě-
lována do tří kategorií: bulimia hellonum (nadměrný hlad), bulimia syncopalis (omdlé-
vání z hladu) a bulimia emetica (přejídání se zvracením). V roce 1979 britský psychiatr
Gerald Russell poprvé použil termín bulimia nervosa, označující silné a neovladatelné
nutkání se přejídat ve spojení s chorobným strachem z tloušťky. Dodnes však přetrváva-
26
jí spory o tom, zda je mentální bulimie skutečnou samostatnou klinickou diagnózou
(Krch, 1999).
Některé důležité milníky z historie v souvislosti s PPP jsou shrnuty v Přehledu udá-
lostí souvisejících s PPP (Příloha 1).
27
7
PŘEHLED
A CHARAKTERISTIKA
PORUCH
PŘÍJMU
POTRAVY
Poruchy příjmu potravy jsou definovány jako abnormální stravovací návyky, které po-
škozují zdraví nedostatečným příjmem jídla, nebo naopak jeho přemírou. PPP způsobují
psychickou labilitu, emocionální strádání pacienta, problémy se socializací a kontrolou
chování a mají významný vliv na tělesné zdraví (metabolické poruchy, podvýživa, zvý-
šená zátěž pro organismus, vyčerpání, smrt) i duševní zdraví (deprese, sebepoškozová-
ní, sklony k sebevraždě). Společné všem poruchám příjmu potravy a výživy je změna
původní vrozené schopnosti regulace příjmu potravy, která se řídí podle potřeby ener-
gie, výživové skladby jídla a chuťových potřeb jedince. Ačkoli následky PPP jsou patr-
né především na těle, jedná se o psychická onemocnění (Krch, Marádová, 2003; Pape-
žová, 2000; Novák, 2010).
PPP jsou jedním z nejčastějších, a pro svůj chronický průběh, závažné somatické,
psychické a sociální důsledky, i jedním z nejzávažnějších onemocnění postihující pře-
devším dospívající dívky a mladé ženy (Krch, 1999). K výskytu PPP u mužů podává
Novák (2010, s. 43-44) následující informace, přičemž shrnuje poznatky i jiných autorů,
z jejichž prací vycházel. Výskyt poruch příjmu potravy u mužů je zhruba desetkrát niž-
ší. Skutečnou prevalenci onemocnění u mužů lze zjistit velmi těžko, jelikož se vyhýbají
léčbě ze strachu před společenskou stigmatizací společnosti. Stydí se, že mají problémy
jako ženy. Dokonce i lékaři byli v minulosti zatíženi předsudky a odmítali u mužů po-
ruchy příjmu potravy diagnostikovat. Predisponujícím faktorem ve vzniku poruch pří-
jmu potravy je aktivní provozování sportů, při nichž záleží na tělesné váze (např. atleti-
ka, jezdectví, zápas, …). Na rozdíl od žen však poruchy příjmu potravy u mužů propu-
kají častěji při pokusu o regulaci skutečné nadváhy, tedy ne na základě poruchy body
image.
Vágnerová (1999, s. 230) hovoří o PPP jako o patologické změně postoje
k vlastnímu tělu, která je provázena neadekvátním hodnocením tělesných proporcí
a hmotnosti a domnívá se, že víceméně snad neexistuje ve společnosti člověk, který by
nehodnotil své tělo. Je však důležité, aby vnímání sebe samotného bylo objektivní
a odpovídající skutečnosti, což v rámci PPP není možné.
Posedlost štíhlostí, která je klíčovým rysem poruch příjmu potravy, je koncentro-
vaná v kulturách s nadbytkem potravy. PPP se neobjevují ve všech kulturách a dobách.